O životě mé prababičky a jejích nejbližších

Anna Ježová, narozena 13. 7. 1917, byla nejstarší ze tří dcer rodáků ze Sviadnova u Frýdku-Místku na severní Moravě. Anniny sestry se jmenovaly Marie a Veronika (které se říkalo Věrka), narozené 1920 a 1923. Šťastní manželé Marie a Valentin, pro svou laskavost a přátelskost oblíbení v celé vesnici, vychovávali své tři dcery k poctivosti a lásce k dobrému.

Tatínek byl železniční zřízenec, maminka se starala o domácnost. Valentin občas s dcerami vyrážel vlakem na výlety po republice. Marii domů z každého města, které navštívili, posílali pohlednice.

Děvčata chodila na základní školu ve Sviadnově, později na měšťanskou školu v Místku. Anička šla po vychození měšťanky do učení na dámskou krejčovou, byla pečlivá, učení ji bavilo a zvládla vše na výbornou.

„Můj bratr, Bohumír Jež, chodil do učení k velkoobchodníkovi Bašistovi. V Dobré si později zřídil obchod se smíšeným zbožím. S Aničkou se poznal na procházkách po Místku,“ vypráví Milada Žurková, rozená Ježová. Později se stala Aniččinou švagrovou a kamarádkou.

Bohuš měl s Aničkou svatbu 13. 7. 1940, v den jejích narozenin. Rodinám se vztah zamlouval, dali jim ke sňatku požehnání. Novomanželé bydleli v Dobré s rodiči Bohumíra.

„Válka, to je nejhorší věc na světě.“

Milada měla svatbu ve stejném roce. Brala si Rudolfa Žurka v devatenácti letech – z lásky, ale také kvůli hrozbě nucených prací v Německé říši, na které povolávali svobodné mladé lidi. Jelikož tehdy byla plnoletost v 21 letech, musela si dokoupit roky, aby se svatba mohla uskutečnit.

Ve svém vyprávění vzpomíná na těžké časy ve válce. Její bratr Bohumír byl vyslýchán kvůli podezření, že s Aničkou podporovali odbojáře. Na krátkou dobu byl i ve vězení. Lidé se před nebezpečím schovávali nejčastěji ve sklepech. Děsivé chvíle obyvatelé Dobré zažívali až do posledních dní války. Aby po kapitulaci nikdo nebránil německému vojsku v ústupu, drželi v kině rukojmí.

„Všecko, jenom ať válka není. To je nejhorší věc na světě,“ říká Milada.

Děti – radost i trápení

Aničce a Bohušovi se narodilo celkem sedm dětí, tři však umřely už jako miminka. První holčička, která se narodila v roce 1940, byla příliš slabá a do týdne zemřela. Bolest to pro rodiče byla veliká. V roce 1942 však přišel na svět Tomík a hned v roce 1943 ještě Mirek (Bohumír Jež junior), kteří hezky prospívali a dělali celé rodině radost. Jelikož Mirkovou kmotrou se stala Milada, v rodině se jí a jejímu manželovi začalo říkat křesnička a křesníček.

Třetí syn, Zdeněček, zemřel ve čtyřech měsících na zápal plic. Potom se Bohušovi a Aničce narodily dcery, nejprve Anička (1949), a pak Maruška (1955), která byla z dvojčat. Její sestřička Miladka zemřela druhý den po porodu kvůli nedovyvinutým plícím, z Marušky, ačkoliv se narodila jako menší z dvojčat, však vyrostla krásná holčička.

Jarka, dcera Milady, měla tehdy šest roků. „Strejda Bohuš přijel z nemocnice a to mrtvé dvojče měl v krabičce od margarínu. My, děti, jsme z toho byly v šoku. Později byla teta Anča dlouho nemocná, byla v Praze v nemocnici a pak u sestry. Bohuš dal malou Maruš k nám, starali jsme se o ni. Protože měla vykloubené nohy, nosila šráky. Slyšela mě, jak říkám křesničce ‘mami‘, tak jí taky tak říkala. Teta Anča se vrátila po půlroce a Maruška ji nepoznávala.“

„Říkala jsem Aničce – neplač, vždyť ona si zas zvykne,“ navazuje Milada.

„Ucházejte se o práci v železárnách Stalingrad“.

Ani po válce to rodina neměla jednoduché. Když Bohuš viděl, co se děje s živnostníky, dlouho nečekal, obchodu se vzdal a uvedl, že se chce ucházet o práci. Absolvoval „praktický kurs plamenem“, vyřídil si svářečský průkaz a začal pracovat v tehdejších železárnách Stalingrad v Lískovci.

„Spoustu lidí mělo takový rezignovaný postoj. Nevěděli, co bude, k čemu tento režim povede. Nedovedli jsme si představit, že to jednou skončí. Prostě jsme drželi hubu a krok,“ líčí Marie, nejmladší dcera.

Anička ještě chvíli pracovala v Jednotě, potom si musela najít místo jinde. Přijali ji jako matrikářku u Místního národního výboru v Dobré, později pracovala v drobných provozovnách. Vypomáhali také v JZD, Anička se starala o krávy, Bohuš chodil opravovat různé stroje.

Aby Bohuš uživil rodinu, pracoval v železárnách v mořírně, protože to bylo lépe placeno. Tato práce však ohrožovala jeho zdraví.

„Když taťka dělal přesčasy, vydělal si asi dva tisíce korun. Jestli měl dva a půl, tak to už tam byl v sobotu i v neděli, k tomu dělal i dvanáctky,“ popisuje Tomík, jeho nejstarší syn.

Na začátku roku 1966 začal marodit a brzy zemřel. Nedožil se tak svého prvního vnoučete, vnuk Bohumír se narodil dva měsíce po jeho smrti. Byla to pro rodinu rána. Anička však nezahořkla. Pracovala a žila pro svou rodinu, starala se především o nejmladší Marušku, které tehdy bylo jedenáct let.

Bohuš trpěl otravou olovem, ohledně výsledků pitvy ale byly nejasnosti. Údajně se některé výsledky ztratily. Anička tak neměla nárok na vyšší důchod, protože jim neuznali, že na Bohumírově smrti měla podíl nebezpečná práce.

Osudy dětí – pro Tomíka umístěnka do Rotavy, pro Aničku ženich Rakušan…

Nejstarší syn Tomík vystudoval hornickou průmyslovku v Ostravě. V té době byly zavedeny umístěnky, dokument, který lidem po škole určil místo, kde měli pracovat. Tomík dostal umístěnku až do Rotavy, na druhé straně republiky. Na vojnu nastoupil v Sokolově.

„Řekli mi: ‚Člověče, vy jste teda doma, to máte kousek.‘ Jenže nevěděli, že nejsem z Rotavy, ale z druhého konce republiky,“ směje se při vzpomínkách.

Po vojně začal pracovat v Ostravě. Svoji ženu Jarmilu poznal díky mladší sestře Aničce, protože obě studovaly na dětskou sestru. Svatbu měli v roce 1969 a narodili se jim dva synové, Svatopluk (Svaťa) a Libor. Po čase se usídlili v Lískovci u Frýdku-Místku.

Syn Mirek se vyučil v Ostravě elektronavíječem. Místo na vojně strávil nějaký čas v lázních po úrazu na motorce. Nejdříve pracoval v továrně Nová huť Klementa Gottwalda v Ostravě, po otevření Výzkumného ústavu hutnictví železa v Dobré využil možnosti pracovat kousek od domova. S manželkou Lídou se poznali na statku, když Liduška chodila pomáhat Aničce s krávami. Svatbu měli v roce 1967 a měli čtyři děti, Bohumíra (Mika), Lýdii (Lili), Kateřinu a Martina. Lili se naneštěstí narodila s mentálním postižením a zemřela, když jí bylo 22 let.

Anička vystudovala zdravotnickou školu a stala se dětskou sestrou. Pracovala v Hranicích na Moravě, než se seznámila s Rakušanem Antonem Bergerem. Po svatbě odjezd s manželem do Vídně nebyl jednoduchý a rodinné návštěvy byly omezené a hlídané. Manželství však bylo šťastné, manželům se ve Vídni žilo dobře a narodily se jim děti Richard a Angelika. Anička bohužel po dlouhé nemoci zemřela v pouhých 51 letech.

Nejmladší dcera Maruška vystudovala hutní průmyslovku ve Frýdku-Místku a poté pracovala, stejně jako bratr Mirek, ve Výzkumném ústavu hutnictví železa. Zůstala v domě v Dobré s maminkou Aničkou, bratrem Mirkem a jeho rodinou. O svou maminku pečovala mnoho let až do její smrti.

1968 – šok z příjezdu našich bratří

Na příjezd si Jarka, manželka Tomíka, vzpomíná velmi dobře. „Můžu říct, že to byl šok. Vojska přijela v noci, můj otec byl na noční, bydlela jsem ve Frýdku jen s ním. Vzbudilo mě dunění jako hrom, když obrněná vozidla a tanky jezdily přes most, ale nešla jsem se podívat. Ráno v pět hodin jsem vstala, vyrazila do práce. Tanky pořád jezdily, nikdo nevěděl, co se děje. Autobus nepřijel, utíkala jsem do práce pěšky. Tam jsme pak poslouchali rádio.“

„Já jsem byla zrovna na prázdninách v Praze u tety Mařenky (sestry Aničky),“ vypráví Maruška. „Bylo mi třináct, takže si na to docela dobře vzpomínám. Naším celodenním programem pak bylo stát ve frontách na potraviny. Nikdo nevěděl, co se bude dít. Všichni si chtěli udělat zásoby.“

Mirek již dnes na komunistickou totalitu vzpomíná s úsměvem. „Občas jsem provokoval šéfa, kamaráda. Povídal jsem: ‚Proč si říkáte soudruzi? Vy jste všude první, všechno si hlídáte – měli byste si říkat souprvní.‘ On se nikdy neurazil.“

Vědělo se i o tom, že rodina je věřící. Ve škole byl zrušen předmět náboženství. Jeho dceru Katku náboženství bavilo a chodila do kroužku.

„Ptali se mně, proč moje dcera chodí do náboženství, moc se jim to nelíbilo. Řekl jsem jim rázně, že sice nejsem silný věřící, ale pokřtěný jsem a do kostela chodím. A moje dcera? Když jí to baví, ať do kroužku chodí, má tam kamarádky.“

Vzpomínáme s láskou

Anna Ježová byla velmi dlouho čilou, statečnou a laskavou maminkou, babičkou, prababičkou. Dočkala se osmi vnoučat a deseti pravnoučat. Svého milovaného manžela Bohuše přežila o 47 let. Zemřela 3. 2. 2013 i přes všechny těžkosti v úctyhodných 95 letech.

Galerie
fotka z 21.8.1968 pořízena Tomíkem Ježem ve Frýdku-Místku fotka z 21.8.1968 pořízena Tomíkem Ježem ve Frýdku-Místku
fotka z 21.8.1968 pořízena Tomíkem Ježem ve Frýdku-Místku fotka z 21.8.1968 pořízena Tomíkem Ježem ve Frýdku-Místku
Anička s některými členy rodiny na jejích oslavách 95 narozenin, v Dobré červenec 2012 Anička s pravnukem Šimonem na posezení u domu v Dobré, červen 2012
Anička na posezení u domu v Dobré, červenec 2010 dobový sáček žitné kávy z doby, kdy měl Bohumír Jež v Dobré obchod
firemní obálka z doby, kdy měl Bohumír Jež v Dobré obchod zleva Anička, její sestra Věrka, maminka Marie (stařenka) a sestra Marie, oslava 90. narozenin stařenky v roce 1984 ve Svidanově
Syn Bohumír u svatého přijímání, 1952 Anička s dcerou Maruškou a synem Mirkem na zahradě u domu v Dobré, okolo roku 1980
Dopis pro Annu Ježovou, rozhodnutí o přijetí na místo matrikářky u Místního národního výboru v Dobré, 1952 Dopis z Místku pro Bohumíra Ježe o tom, aby se ucházel o práci v Železárnách Stalingrad, rok 1952
Potvrzení z místního národního výboru v Dobré z roku 1949 Domovský list Bohumíra Ježe, v Dobré roku 1928
Domovský list Anny Karáskové z protektorátní doby, vydán v Místku roku 1940 (vydán měsíc před svatbou Anny a Bohumíra) Oddavkový list Anny Karáskové a Bohumíra Ježe, sňatek byl v roce 1940, tento oddavkový list je z roku 1947 z Místku (farní úřad)
Dopis, který Bohuš poslal Aničce (z Dobré do Sviadnova) roku 1937, třetí část Dopis, který Bohuš poslal Aničce (z Dobré do Sviadnova) roku 1937, druhá část
Dopis, který Bohuš poslal Aničce (z Dobré do Sviadnova) roku 1937, první část Dopis, který Bohuš poslal Aničce (z Místku do Sviadnova) roku 1936, druhá část
Dopis, který Bohuš poslal Aničce (z Místku do Sviadnova) roku 1936, první část Tovaryšský list Anny Karáskové (později Ježové) z roku 1935, čtvrtá část
Tovaryšský list Anny Karáskové (později Ježové) z roku 1935, třetí část Tovaryšský list Anny Karáskové (později Ježové) z roku 1935, druhá část
Tovaryšský list Anny Karáskové (později Ježové) z roku 1935, první část Vysvědčení na odchodnou Anny Karáskové (později Ježové) z odborné pokračovací školy (učednice dámské krejčové) v Místku, 1935
Zadní strana propouštěcího vysvědčení Bohumíra Ježe z občanské školy v Hnojníku, 1928 Propouštěcí vysvědčení Bohumíra Ježe z občanské školy v Hnojníku, 1928
Pohlednice z lázní Poděbrady, kterou Aniččin tatínek Valentin se svými dcerami poslal domů ženě z jejich výletu po Čechách vlakem. 1934 Pohlednice z Liberce, kterou Aniččin tatínek Valentin se svými dcerami poslal domů ženě z jejich výletu po Čechách vlakem. 1933
Pohlednice z Mariánských Lázní, kterou Aniččin tatínek Valentin se svými dcerami poslal domů ženě z jejich výletu po Čechách vlakem. 1933 Pohlednice z Prahy, kterou Aniččin tatínek Valentin se svými dcerami poslal domů ženě z jejich výletu po Čechách vlakem. 1933
Pohlednice z Trutnova, kterou Aniččin tatínek Valentin se svými dcerami poslal domů ženě z jejich výletu po Čechách vlakem. 1933 Zleva dcera Anička mladší, Anička, její švagrová Milada, dcera Maruš, v Dobré 1994
Děti Aničky - čtyři sourozenci pohromadě, zleva Mirek, Maruš, Anička a Tomík, v Dobré 1988 Švagrové Maruška a Liduška s dětmi - Mik (Bohumír po tatínkovi a dědečkovi), Lili a Katka, v Dobré 1976
Anička u domu (v Dobré) s vnoučaty Katkou, Svaťou (na tříkolce) a Martinem (v náručí), foceno v roce 1979 Anička s vnukem Svaťou (synem Tomíka), 1976
Anička s nejmladší dcerou Maruškou a psem Astorem, před domem (v Dobré), 1976 Anička u domu (v Dobré) s rodinným psem Astorem, 1976
svatební foto dcery Aničky s Tonym, 1970 svatební foto syna Tomíka s Jarkou, 1969
svatební foto syna Mirka s Liduškou, 1967 Marie Ježová, nejmladší dcera Aničky a Bohuše, 1955
Anna Ježová mladší, první dcera (třetí dítě v pořadí po Tomášovi a Bohumírovi mladším), fotka ze školy 1961-1962 Anička s Bohušem a se syny Tomíkem a Mirkem, na řece v Dobré, 1945
Anička Ježová, Bohouš Jež a jejich první syn Tomík, foceno v Dobré 1942 Foto ze Sviadnova, Anička (uprostřed) se sestrami, nalevo Mařenka a napravo nejmladší Věrka, foceno přibližně v letech 1936-1938
Foto z měšťanské školy v Místku v roce 1931, Anička Karásková úplně nalevo Foto z měšťanské školy v Místku v roce 1930, Anička Karásková ve spodní řadě úplně nalevo
Anička Karásková, foceno nejspíš v letech 1926-1929 Anička Karásková, foceno nejspíš v letech 1922-1924
Foto na zahradě ve Sviadnově, zleva Valentin Karásek (otec Aničky), jeho bratr František s manželkou, tetou zvanou Tante (Rakušanka), foceno pravděpodobně okolo roku 1940 Svatební foto - Anna Karásková s družičkami, 13.7.1940
Svatební foto Anny Karáskové a Bohumíra Ježe, na foto s novomanžely zleva: teta zvaná Tante (rakušanka) - manželka Františka, František - bratr Anniného otce, Milada Žurková (později křesnička) a její manžel Rudolf Žurek, družičky Svatební foto Anny Karáskové a Bohumíra Ježe, 13.7. 1940
Rodinný dům č.p. 93 v Dobré u Frýdku-Místku

Adresa: rodina Ježová, Dobrá 93, 739 51

Domov manželů Aničky a Bohumíra Ježe, v současné době zde bydlí dcera Maruška a syn Mirek s manželkou Lídou. Bohuš měl v domě několik roků zřízen obchod se smíšeným zbožím.

foto opraveného domu a obchodu smíšeného zboží po roce 1942 foto domu a obchodu smíšeného zboží po požáru z roku 1942
foto domu a obchodu smíšeného zboží po požáru z roku 1942
Příběh místa

Prvním majitelem a provozovatelem obchodu ve Staré dědině na místě, kde nyní stojí žlutý zděný dům č.p. 93, byl Jiří Kocich. Rodina Ježova obchod koupila v roce 1916 a Bohumír s Aničkou zde po svatbě měli obchod kolonial (se smíšeným zbožím).

V roce 1942 dům vyhořel, příčina nebyla jasná, ale předpokládalo se, že od komína. Rodina vystavěla velký rodinný patrový dům a zřídili si znovu obchod se smíšeným zbožím. Když byli synové Tomík a Mirek větší, pomáhali otci mlít mák, vážit mouku, cukr, máslo, droždí, bonbony.

Po znárodnění v 50. letech se ze soukromého obchůdku stala Jednota. Manželé Anička a Bohuš se museli obchodu vzdát a najít si jinou práci. Bohuš pracoval v železárnách Stalingrad, Anička na matrice u Národního výboru v Dobré a poté v drobných provozovnách.

V roce 1979 byla ve Staré dědině nová prodejna se smíšeným zbožím, jelikož Jednota v domě Ježů byla malá, nevyhovující. Rodina zrušený obchod přestavěla a v současné době je místo něj bytová jednotka.

Zdroje: vzpomínky rodiny, Doberské listy, kniha U nás v Dobré od Rostislava Vojkovského (údaj o zrušení obchodu v 60. letech je pravděpodobně chybný)