Dokázal se zachránit před nacisty, ale s komunisty bojoval celý život

Před válkou v letech 1936 – 37 podporován J. Baťou cestoval po USA, Kanadě, ostrovech Západní Indie, Guyaně a Madeiře. Za nacistické okupace nesměl Edvard Valenta v novinách pracovat, a tak se načas ukryl s rodinou do vily Oldřicha Nového ve Voznici u Prahy. Finančně mu nadále vypomáhal J. Baťa. Po válce se pro změnu znelíbil komunistům. Pomáhala mu jeho sestra a také blízká rodinná přítelkyně paní Olga Scheinpflugová. Paní, která sama sobě skáče do řeči, vypráví dcera Edvarda Valenty.

První vzpomínku na počátek války má Paní Edvarda z jednoho školního dne. Do třídy přišel esesák a všichni museli vstát a začít zpívat německou hymnu „Deutschland über Alles“. V tu chvíli jí to jako malému dítěti přišlo vtipné. Pro tuhle mladistvou nerozvážnost neměl pan učitel pochopení a dívce dal pořádný pohlavek. Tak velký, že se praštila čelem o stůl. Po vyučování jí rázně vysvětlil, že by mohla celá třída dopadnout velice zle, kdyby se její chování znovu opakovalo.

Na konci války, když Praha volala o pomoc, se její rodiče rozhodli jet a přispět jakýmkoliv potřebným činem. Sedli na kolo a na Zbraslavi je zajala ustupující Schernerova armáda. Valentu s manželkou a spolu s dalšími lidmi zavřeli v dřevěné stodole. Bylo jim sděleno, že jsou odsouzeni k smrti. Čekali tři nebo čtyři dny až jednoho z těch lidí napadlo kus dřeva vylomit a utéct. Nejdříve se zvrhla velká debata o tom, co když tam venku ti Němci jsou a postřílí je. Jelikož byli bez jídla a pití, tak se nakonec rozhodli pro útěk. Po Němcích už nebylo ani stopy. Matka s otcem se vrátili nazpět do Voznice.

Edvarda Valentová mezitím s babičkou prožila své minuty napětí a strachu. Při ústupu Schernerovi armády se schovali pod smrčky, kde je nenašli. Babičku při prohledávání houští trochu poranili na hýždích. Naštěstí ne nějak vážně. Po té, co Německá vojska odešla, vzala babička dívku a šli pěšky do Prahy. Plán byl stopnout si nějaký tank nebo auto, ale když na ně mávali, tak místo aby zastavili, nadšeně mávali zpět. Do Prahy dorazili pěšky a to i přes vysoký věk babičky.

„ Jakmile do Voznice dorazila ruská armáda, tak jsme je všichni milovali. Asi týden,“ říká Paní Edvarda. Děti se mohly povozit na koních a vzhledem k tomu, že ruští vojáci nejedli vnitřnosti z dobytka, tak si domů mohly donést například morkové kosti, které byly příjemným zpestřením jídelníčku. Edvardy maminka se chtěla zapojit a pomoc vojákům, a tak se přidala k ostatním hospodyňkám, které praly špinavé vojenské prádlo. Brzy toho litovala, ale nakonec si hravě s problémem velice znečištěných uniforem poradila. Vojáci neměli do té doby moc příležitostí k udržení základní hygieny. „ Matce se příčilo prát to holýma rukama, a tak ty nejvíce zapáchající místa jednoduše vystřihla, “ vypráví s humorem pamětnice.

Krátce po ukončení války se do své vily vrátil Oldřich Nový. Rodina se odstěhovala do bytu v Praze na Vinohradech, který jim byl přidělen. Otec se vrátil do Lidových novin, kde působil v periodiku Dnešek spojeném s Ferdinandem Peroutkou, navazující na předválečnou Přítomnost. Tehdy byl spolu s řadou dalších demokraticky orientovaných autorů vyhozen ze Syndikátu českých spisovatelů, pak i ze Svazu novinářů a byl také prvním redaktorem Lidových novin vyhozeným na dlažbu, když se vedení deníku chopil Jan Drda.

I když, otec rád fabuloval, tak tohle sem mu věřila

V noci 2. 12. 1948 vtrhli do bytu cizí muži a provedli domovní prohlídku. Ačkoliv nic nenašli, stejně si manžela těhotné ženy, tatínka ročního chlapce a dospívající dívky, odvedli.

V Pankráckém vězení mu na Štědrý den přichystali nepříjemný zážitek. “ Valenta! Sbalte se, jdete domů.“ Natěšeného člověka, plného emocí a nedočkavosti až bude se svou rodinou u štědrovečerního stolu, nechali v křižovatce dlouhých chodeb čekat do druhého dne. V poledne si pro něj přišli a beze slova nebo dokonce nějakého vysvětlení ho odvedli nazpět do cely. Na rádoby svobodu se dostal až v květnu 1949. Šikanován a pronásledován komunisty byl až do své smrti v roce 1978.

Domů se vrátil zlomený a zklamaný člověk. Vězení se na něm podepsalo nejen psychicky, ale také zdravotně.

Přátelé celé rodině pomáhali. Vzhledem k tomu, že nikdo nechtěl zaměstnat bývalého vězně, tak jeden přítel udržoval Edvarda Valentu práce neschopného. Živila ho jeho sestra a také blízká rodinná přítelkyně Olga Scheinpflugová. Tato česká herečka a spisovatelka zasáhla do života paní Edvardy natolik, že ji měla na křtu své dcery jako kmotru.

Edvarda Valentová nakonec vystudovala gymnázium. Na medicínu, na kterou se hrozně přála dostat, nebyla přijata. Rozhodně to nebylo z důvodu špatného studijního prospěchu. Závěrem mi zarmouceně povídá: „Vůbec, ale vůbec mě nenapadlo, že bych se tam nemusela dostat.“

Galerie
archiv - Dnešek archiv - Dnešek
archiv - Dnešek archiv - Dnešek
archiv - Dnešek archiv - Dnešek
archiv - Dnešek archiv - Dnešek
archiv - Dnešek archiv - Dnešek
archiv - Dnešek archiv -Dnešek
škola ve Voznici , foceny za války přesný rok neznámý, zdroj : archiv obce Voznice konec války, Voznice u Prahy, 1945 ( zdroj: archiv obce Voznice )
konec války, Voznice u Prahy, 1945 ( zdroj : archiv obce Voznice ) konec války, Voznice u Prahy, 1945 ( zdroj: archiv obce Voznice )
konec války, Voznice u Prahy, 1945 ( zdroj : archiv obce Voznice ) chata Oldřicha Nového, Voznice u Prahy, říjen 2013
chata Oldřicha Nového, Voznice u Prahy,říjen 2013 Edvard Valenta s manželkou, v Kytíně 15.9.2013
rodiče Edvarda Valenty, v Kytíně 15.9.2013 ( rok vzniku originální fotografie není známý )
Věznice Pankrác, Soudní 988/1, Praha 4-Nusle

Místo, které navždy změnilo Edvarda Valentu

Do vazební věznice na Pankrác se Edvard Valenta dostal 2. 12. 1948 po bleskové a nečekané domovní prohlídce. Nepříjemné překvapení mu připravila na Štědrý den vězeňská služba. Propuštěn byl v květnu 1949, ale vrátil se jako někdo úplně jiný.

V letech 1945 – 1948 bylo v Pankrácké věznici popraveno 147 osob. V současné době slouží věznice jako vazební dům pro obžalované muže, a částečně jako věznice pro odsouzené muže.

Adresa: Soudní 988/1, 140 57 Praha 4- Nusle, ‎Česká Republika

věznice Pankrác. Snímek pořízen 11. dubna 2013, zdroj: http://cs.wikipedia.org věznice Pankrác - věžička, Snímek pořízen 11. dubna 2013, zdroj: http://cs.wikipedia.org
věznice Pankrác, vjezd. Snímek pořízen 11. dubna 2013, zdroj: http://cs.wikipedia.org
Příběh místa

Z Pankráce se nevrátil otec, ale zlomený muž

Místo: Věznice Pankrác, Soudní 988/1, Praha 4 Nusle

V noci se rozsvítilo a cizí muž stál nad postelí třináctileté Edvardy Valentové. Neměla žádné ponětí o tom, co se děje. Velice hlasitě křičel na vyděšenou dívku, aby ihned vylezla z postele. Pak začal neohleduplně vše prohledávat. Zaměřil se hlavně na úložné prostory pod postelí.

Dívka slyšela z vedlejší místnosti velký křik dvou mužů. Ačkoliv už dnes neví, co konkrétního otci říkali, tak ten strach si vybavuje naprosto přesně a živě. Spolu s těhotnou matkou a ročním bratrem bezmocně přihlížela tomu, jak ti muži jejich tatínka a manžela zatýkají. Do paměti se jí v tu chvíli vryl obraz na jeho záda, když ho odváděli.

Nepříjemné překvapení připravila vězeňská služba Edvardovi Valentovi na Štědrý den roku 1948. Na tenhle den už nikdy nezapomněl. Oznámili mu: „Valenta sbalte se, jdete domů!“ Natěšeného muže umístili do křižovatky dlouhých chodeb, aby zde počkal. Těšil se na svou rodinu a na to, že je překvapí u štědrovečerní večeře. Plný emocí v té temné chodbě čekal celou noc a stále doufal. Druhý den v poledne ho bez jakéhokoliv odůvodnění odvedli nazpět do cely.

Zlomený a zklamaný člověk se vrátil k rodině v květnu 1949. Věznění se odrazilo nepříznivě na jeho zdravotním a psychickém stavu.