Prostý příběh mojí mámy Suzany Winternitzové

Moje máma byla mladá holka, když začala válka. Bydlela se svými rodiči v luxusní vile v Praze a užívala si své bezstarostné dětství. Byl rok 1932, kdy se do domu nastěhovali, a mámě bylo pět let. Jmenovala se Suzana Winternitzová a měla ještě bratra Petra. Z vyprávění z dětství si pamatuji, jak říkala o své kuchařce a chůvě. Jak měli zahradníka, a hrála si na velké zahradě, o kterou se staral zahradník. Prostě velký luxus u bohatého židovského tatínka. A pak přišel rok 1938 a pomalu začínala válka a to byla pohroma pro židovské obyvatelstvo včetně mojí mámy a její rodiny. Přišli o dům a nejdříve do Terezína a pak dál do koncentračních táborů. Prostě hrůza. A zvláštní bylo, že mi nikdy o ničem nevyprávěla a vždy jen říkala: „ Ten kdo tam byl o tom nemůže mluvit, nikdo to nepochopí, co jsme zažily“. To bylo vše co jsem o koncentráku od své mámy za 25 let života co se mnou byla než ve svých 64 letech zemřela. A ještě jedno si vybavuji. Když jsem nechal chleba nebo mi něco nechutnalo máma se rozčílila,ale velmi málokdy, a řekla: „ My museli jíst i chleba s hovnem když byl hlad „ Tím končilo vše o válce a prožitých hrůzách.

Válka skončila a vrátila se jen moje máma a babička. Nikdo jiný. Táta i bratr zemřeli a tak dvě ženy zůstaly samy. Na dům neměli peníze ani sílu a tak ho museli „dobrovolně“ předat státu a bydlet v bytě. Proti luxusnímu domu jen 3+1 a přesto vše zvládli. Máma se brzo vdala a měla děti, celkem čtyři a já jsem byl poslední syn .

Její život nebyl jednoduchý a prošla si spoustou těžkých chvil i po válce. Měla jen sedm tříd základní školy a po nadšení ze svobody a socialismu v roce 1968 prohlédla a podepsala Dva tisíce slov a to byl další profesní sešup. Ze zajímavé práce redaktorky v novinách do kanceláře na rutinní práci . Jenže vše pro ní bylo nic proti té hrůze za války. Ani zklamání v osobním životě kdy jí opustil můj otec po dvaceti letech manželství jí nepoložil a založila druhou rodinu. Prožila dalších dvacet let s mužem , který se postaral o jejího posledního syna, tedy mě , a byl s ní poslední dny jejího těžkého života. Měla spoustu nemocí a jelikož jsem byl poslední dítě ze čtyř byla už stará máma . Přesto všechno byla velice inteligentní a dobrá znalkyně života . Její rady mě provází celým životem . Bohužel příběh nekončí a pokračuje i po smrti .

Ale to už není pro tento příběh tak důležité . Ale jedno je určitě poučné a pro nás všechny velká výzva. I když nemáme ni máme svou hlavu a dvě ruce a nohy a můžeme začít znova od nuly. Tak jak začala moje máma.

Galerie
Jiří Cysař autor vzpomínek
Praha

Praha, Terezín, koncentrační tábor

Příběh místa

Životní příběh v kostce mojí mámy prostřednictvím mých vzpomínek.