Prázdninové vyprávění

O letošních prázdninách jsem trávil hodně času s mojí babičkou Jaruškou. Často jsme si povídali o tom, jak trávila prázdniny ona. Vyprávění mě zaujalo a rád bych vás s ním seznámil.

Moji milí přátelé, děti, moji vnuci a vnučky, chtěla bych vám vyprávět skutečný příběh mého života a chci věřit tomu, že vás skutečně upoutá a pobaví.

Začíná tím, že jsem se narodila. Bylo to ve 40.letech minulého století století a byla 2. světová válka. To ovšem nevadilo mým rodičům, kteří byli velmi šťastni z narození prvního dítěte- dcery, ke které potom ještě přibyli dva chlapci. Žili jsme v malé vísce poblíž hory Říp a byli jsme velmi šťastni. Tatínek vlastnil menší hospodářství, které zdědil po svých předcích a protože byl dobrý hospodář tak stále něco vylepšoval, kupoval moderní stroje, měli jsme v té době koně, krávy, slepice, kachny husy, zkrátka všechno co na vesnici patří. Léta ubíhala a najednou byl konec války. Naši zemi osvobodila Ruská armáda. Rodiče byli velmi štastni a těšili se, jak budou ve svobodné zemi lépe žít a vychovávat své děti. To však netrvalo dlouho. Za tři roky po válce si upevnila svoji moc komunistická strana a pod heslem, že chtějí aby všichni lidé byli stejně bohatí a nebylo rozdílu mezi chudými a bohatými, to všechno začalo. Po celé zemi začali tak zvaně, znárodňovat veškerý majetek. Na vesnici se začala zakládat jednotná zemědělská družstva. Brali lidem veškerý majetek, hlavně pole. Chtěli aby všechno patřilo všem. Lidé z vesnice včetně mých rodiču se tomu bránili. Nebylo to však nic platné, přišli Četníci, přinesli výměr od soudu a násilně celé rodiny rodiny vystěhovali na druhý konec republiky aby prý nemohli škodit novému státu. Kromě toho muže a tatínky od rodin vsadili do vězení. To neminulo ani naší rodinu. Tatínka si pod smyšlenou záminkou, jako už několikrát, zavlolali na četnickou stanici. Vzal si auto a sebou mladšího tehdy 4- letého bratra, myslel že to rychle vyřídí a hned se vrátí domů. Zamkl tedy malého brášku v autě, ale už se k němu nevrátil. Četníci ho vsadili do vězení. Malý brátříček proplakal několik hodin v zamčeném autě, než si ho lidé všimli a odvedli ho domů, ale bez auta. To se totiž líbilo předsedovi družstva, tak si ho přisvojil pro sebe. Potom se změnil život celé naší rodiny k horšímu. Tatínka odsoudili k trestu odnětí svobody na 2 roky a k tomu i zákaz pobytu v obci navždycky jemu a celé rodině. Byl uvězněn v Jáchymovských uranových dolech. Tatínka nejvíce mrzelo, že žaloba na něho byla celá vymyšlená a jako svědci žaloby vystoupili jeho nejlepší kamarádi z vesnice, kterým vždy nezištně pomáhal z nouze. Až později jsme pochopili, že to vše dělali ze strachu o sebe a své rodiny. Maminku a nás tři děti přestěhovali z našeho domu do jiného ale zatím jsme zůstali ve vesnici. Já jsem byla nejstarší, bylo mi 11 let, bratrovi 9 a mladšímu 4 roky. Na maminku do teď vzpomínám s velkým obdivem. Přijala v JZD tu nejtěžší fyzickou práci, která byla i poměrně dobře placená aby nás uživila. Maminka měla veselou povahu a svůj optimismus přenášla i na nás děti. I když je to neuvěřitelné prožívali jsme krásné dětsví. Žili jsme v krásné krajině kde byl les, řeka a parta dobrých kamarádů. Do školy jsme jezdili na kolech do vzdáleného městečka. Mí ve škole dobré známky bylo pro maminku samozřejmostí. Museli jsme pomáhat i v domácnosti. Chlapci chovali králíky, museli shánět pro ně krmení. Já jsem pomáhala v kuchyni, pěstovala zeleninu na zahrádce. Když jsme splnili své každodenní úkoly, vždy nám zbyl čas na to, abychom se sešli se svými kamarády. Plánovali jsme kam vyrázíme příští den, zda do lesa nebo do o vocných sadů. V létě jsme hráli odbíjenou, vybíjenou, nebo se chodli koupat do blízké řeky. Po večerech jsme sedávali na schodech kapličky a vyprávěli si různé, často vymyšlené příběhy. No někdy došlo i k hádkam či pranicím. V té době ještě nebyla televize, pouze se poslouchalo rádio. V naší rodině se hodně četlo, nejvíce jsem milovala tvorbu B. Němcové a A. Jiráska, nepohrdla jsem však ani dobrodružnou literaturou. Nejvíce jsme se jako všechny děti těšili na letní prázdniny. Ještě před nimi jsme místo vyučování chodili povině na pomoc JZD. Sbírali jsme z velkých lamů brambor takzvaného „Amerického brouka“ To je mandelinka bramborová,, potom na žních při sklizni obilí a potom nakonec povinná sklizeň chmele. Na prázdniny jsme se těšili i proto, že se opět uvidíme s kamarády, kteří jezdili z Prahy k dědečkovi a babičce také na prázdniny. Do blízkého městečka putovali vlakem, to jsme my děti z vesnice jim trochu záviděli. To co jsme si ale přáli mít jako oni byl jejich dědeček. Ten už se na ně také těšil. Měl velkého černého psa, jmenoval se Čert, k tomu ještě velký dřevěný vozík. S tímto povozem očekával své tři vnoučata i se zavazadly na nádraží. My jsme jim samou radostí běhali daleko naproti a těšili se na to, co všechno spolu opět prožijeme.

Ale prázdniny zase utekly a po nich se nám vrátil náš milovaný tatínek. Měli jsme radost, že je naše rodina zase pohromadě. To však vadilo někomu z naší vísky a udal úřadům, že zde podle zákona nemáme právo žít a tak jsme se museli vystěhovat. Našli jsme útočiště v maminčině rodné vesnici u naší babičky.

Tatínek byl tím vším velmi zklamaný a prohlásil, že v zemědělství už nikdy pracovat nebude a šel pracovat jako stavební dělník na stavbu. Já jsem v té době také končila na základní škole. Bylo mi 14 let a po úspěšných přijímacích zkouškách jsem 1.září nastoupila do prvího ročníku gymnázia. Už jsme si mysleli, že to zlé máme za sebou, ale byl to omyl. Hned v listopadu mi třídní profesorka oznámila, že se můžu rozhodnout, zda studium ukončím hned nebo po dokončení prvního ročníku. Prý přišlo udání, že jsem byla omylem doporučena ke studiu a proto jsem tam nežádoucí. A tak jsem o rok později nastoupila jako zemědělská dělnice do Šlechtitelské stanice. A zase pomohla moje maminka, zajela si do Prahy na ministerstvo školství, nevím jak ale přemluvila úředníky aby mi umožnili dostudovat ve večerním gymnáziu pro pracující. Tak se i stalo a ve svých 18. letech jsem odmaturovala. Mezitím jsem se však zamilovala. Byla to láska na první pohled a za rok jsme měli svatbu. Manžel byl o 5 let starší a měl vychozenou stavební průmyslovku. Byl obdivovatelem všech sportů a hrál kopajnou za místní Sokol. V té době jsem pracovala jako učetní na Státním statku. Snila jsem o tom jaké to bude až budu mít děti. Už tehdy jsem ve svých představách viděla jak mé děti žijí a vyrůstají. Měli by být veselé, hodné, zdravé, pracovité a nebát se těch, kdo jim ubližují jim i jiným lidem. Můj sen se splnil, po 3 letech se mi narodil syn a za rok nato druhý syn. Byli jsme s manželem velmi, velmi štastni.

Jak léta ubíhala při výchově nanich synů měli jsme z nich stále větší a větší radost. Manžel je učil k lásce ke sportu, dával jim za vzor všechny naše nejlepší sportovce a chtěl, aby z nich vyrostli charakterní a nebojácní lidé. Mezitím se nám narodilo další děťátko- a byla to holčička. To bylo radosti. Mažel si pozval své kamarády sportovce a pořádně její narození zapili, aby byla zdravá. A tady se již mé vyprávění chýlí ke konci.

Moje děti jsou ve skutečnosti ještě lepší, než ty o jakých jsem v mládí snila. Mám je velmi ráda a jsem na ně pyšná i z toho důvodu, že mám sedm vnoučat a jednu pravnučku. Vnučky a vnuci, to je moje budoucnost a jim jsem také věnovala své povídání. Přeji všem mým nejmilejším, aby mohli vždy žít ve svobodné zemi a jejich svobodná rozhodnutí se vždy řídila rozumem a srdcem. To vše přeji i všem lidem této země.Děkuji vám, s pozdravem vaše Babička.

Galerie
Tato fotka byla pořízená minulý rok. Vlevo stojí babička, vedle ní maminka, nad ní jsem já a vedle mě je můj bratr FIlip, vedle něj jsou naši kamarádi.
Brozany nad Ohří, Písty, okres Litoměřice, Jáchymov

Písty

Písty je vesnice, část města Budyně nad Ohří v okrese Litoměřice. Nachází se asi 2,5 km na severovýchod od Budyně nad Ohří. Žije zde přibližně 115 obyvatel.

GPS: 50° 25′ 26″ s. š., 14° 9′ 5″ v. d.

Toto je kaplička sv. Anežky na návsi v Pístech.
Příběh místa

Příběh se odehrává v obci Písty nedaleko od Budyně nad Ohří.

Babička žila v malé vísce poblíž hory Říp a byla velmi šťastná.

Babiččin tatínek zde měl statek a polnosti, na kterých hospodařil.

Vesnice neměla školu, proto děti museli chodit do školy v Budyni nad Ohří.

Vesnice leží na pravém břehu řeky Ohře a bývala často zaplavována.