Korea se mu stala osudem, Gizengovi zase jeho sebevědomí

Historie nikdy nemůže postihnout vše, některé události stojí na jejím okraji, ale neexistuje žádná část dějin, o které by se nemělo mluvit. Mám čest vám představit příběh Jaroslava Korouse člena Dozorčí komise neutrálních států, ve které Československo spolu s Poláky, Švýcary a Švédy dohlíželo na dodržování příměří po korejské válce. Jejich působení bylo médii i historiky velmi dlouho opomíjeno. Korous se však podílel i na další misi, byl ve skupině, které měla poskytovat podporu vzbouřeneckému konžskému vůdci Antoinu Gizengovi, což je ještě zapomenutější příběh.

Jaroslavu Korousovi bylo v době nahrávání téměř 80 let, jeho vstřícná a skromná povaha ale přesto nepřestává udivovat, protože jeho osud byl výjimečný. Jako normální mladý hoch nastoupil po druhé světové válce povinnou vojenskou službu. V poddůstojnické škole se cvičil na radiotelegrafisty, což byl jeho velký koníček. Velení si všimlo jeho schopností a předvolalo si ho. Počítalo s ním do mise v Koreji. Nejprve to znělo jako prostá nabídka, než ho velení upozornilo, že je více než v jeho zájmu do Koreje odjet. Psal se rok 1955, již dvě skupiny se úspěšně z Koreje vrátily. Jaroslav Korous se začal chystat na cestu opačným směrem. Nejprve však muselo následovat množství příprav, prověrek a samozřejmě očkování.

Plyne to z rozhovoru s pamětníkem: „Na vojnu jsem šel v padesátým čtvrtým roce, sloužil jsem u prvního spoj. praporu v Českých Budějovicích v poddůstojnické škole. Pak přišli nějací pánové, jestli to byli kontráši, nebo co to bylo zač a že musí prostě jeden jet do Koreje. No a vybrali mě. Po dlouhém vyptávání říkali, heleďte, my vás jako nenutíme, nemusíte tam jet. Ale radili bysme vám, abyste tam jel. No tak jsem pak po vyřazení z poddůstojnický školy jsem byl přeřazenej do Krumlova. Tam jsem čekal na rozkaz ministra. To se potom stalo, v prosinci a odvolali mne k útvaru 999 do Ruzyně. To byl speciální útvar pro Koreu.“

Korous odjel do Koreje před koncem roku 1955 s dalšími jedenácti vyslanými. Čekala ho dlouhá cesta přes Moskvu, kde zažil neočekávaný silvestrovský večírek s herci, a dále po Transsibiřské magistrále přes Čínu až do Koreje, kam dorazil v půlce ledna 1956. Přijel do malé pohraniční vesnice Pchanmundžom, kde sídlilo ústředí Dozorčí komise neutrálních států.

V mírové misi v Koreji

Působil jako radiotelegrafista ve třech Inspekčních skupinách neutrálních států, nejprve na jihu v Pusanu, pak na severu v Sinuidžu a nakonec na jihu v Kunsanu. Tehdy už byla Dozorčí komise zredukovaná, protože se většina zahraničních vojáků stáhla. Skupina byla mnohem menší než v roce 1953, kdy tam odjelo 384 Čechoslováků (Petr Zídek: Češi v srdci temnoty, Euromedia, Praha 2013 Praha 2013, str. 54) Zatímco v prvních dvou letech působili v pěti portech na severu a v pěti na jihu zástupci všech čtyř vyslaných zemí, za Korouse už byly jen tři porty na severu a tři na jihu a s omezeným počtem účastníků: „Jsme tam byli my a Švédové, nebo my a Švýcaři a zase Poláci se Švédy, nebo se Švýcary, nikdy jsme tam nebyli společně s Poláky.“

I počet zástupců v inspekčních skupinách klesl z původních pěti šesti za každou zemi, i když příslušníci vojenské kontrarozvědky mezi nimi nechyběli, dodává: „Tak v Pusanu jsme byli tři a v Kunsanu taky… No to byl velitel, a pak tam byl jako třeba Konvičný v Pusanu, tak to byl

kontráš, tam vždycky byl takovej nějakej, vojenský očko. Třeba ten Konvičný, anglicky neuměl, ten tam jen dohlížel.“

V Pusanu se počítala přilítající a odlétající letadla, v Sinuidži stahující se čínské jednotky. Kontroly probíhaly až do poloviny roku 1956, kdy byly definitivně zrušeny, a činnost komise byla omezena jen na schůze v Pchanmundžomu.

Korous otevřeně zmínil, že vztahy Čechoslováků s Korejci byly mnohem vřelejší, než jaké s nimi měli Švýcaři. Pravidelně je zvali na recepce a večírky, zvané gambé. To, že se Čechoslováci stýkali se Severokorejci a nechali se od nich zvát, mu zvláštní nepřipadlo, i když to k chování neutrálů má dost daleko. Jenomže do Dozorčí komise své zástupce ze zemí, které se neúčastnily války, jmenovaly obě bojující strany s tím, že tam budou hájit jejich zájmy. Československo a Polsko do komise vybrala severokorejsko-čínská strana a Švýcarsko a Švédsko Velení sil OSN, které pod americkým velením intervenovaly na straně Jižní Koreje poté, co ji napadl komunistický sever. Korous však tehdy viděl vinu za vypuknutí války jinak: „No my jsme vždycky tomu věřili, že napadli Severní Koreu. A v tom se žilo, člověk byl přesvědčenej, že to tak bylo. No když se to tak nějak převedlo na pravou míru, tak člověk byl překvapenej a musel jsem to brát, že to tak je.“

Poté, co skončilo vysílání inspekčních skupin, vypomáhal Korous na ambasádě v Pchjongjangu, kde zůstal jako radiotelegrafista dva roky. Velvyslanec mu zařídil, že ho zaměstnalo ministerstvo zahraničních věcí.

Tím však dobrodružný život Jaroslava Korouse, mající daleko k životu běžného občana, neskončil: „Pak jsem jel za dva roky do Konga ke Gizengovi jako diplomatická mise. To je zase další kapitola. Gizenga jako separatista byl v Stanleyville, teď se to myslím jmenuje Kisangani“

Na pomoc konžskému vzbouřenci

V roce 1961 se tak Korous účastnil jedné z nejdramatičtějších akcí československého komunistického režimu, jímž byla snaha podpořit levicové vzbouřence v Kongu po vraždě premiéra Patrice Lumumby. Východ země ovládl jemu blízký Antoine Gizenga. O utajované snaze vojensky posílit promoskevské vzbouřence píše Zídek v knize Češi v srdci temnoty. Na straně 318 zmiňuje i misi, které se účastnil Korous. Jeho ale nejmenuje, uvádí, že v dubnu odcestovali do Káhiry diplomat Burkhart Skácel, generál Štěpán Bunzák, který měl dělat Gizengovi vojenského poradce, a Stanislav Třešňák z vnitra. Jejich telegrafistu Jiřího Kose narychlo vystřídal právě Korous: „Jelikož tam byly určitý provokace, vždycky je vyzvali na letiště a egyptská strana zjistila, že měli být snad unesení, to se stalo několikrát, a ten už to s nervama nevydržel, ten pan Kos. Já jako náhradník jsem tam hned druhej den musel letět. Naštěstí jsem měl diplomatický pas u sebe. My jsme tam na zamini dělali i odpolední. Já jsem dopoledne spal a oni mě přišli ráno vzbudit, přijeli s šestsettrojkou a hned nalož si to a jedem a hned. Ale tam jsme byli ještě asi tři neděle nebo měsíc, než se uskutečnil let do Stanleyvillu.“

Cesta se dlouho odkládala kvůli odporu Súdánu, který nechtěl přes své území pustit žádné cizince ze socialistických zemí. Nakonec se ale podařilo najít řešení a skupina mohla odletět do Konga. Lest s americkým pilotem afghánské společnosti byl podle Korouse dramatický: „Když jsme vylítli zase z Chartúmu no a dostali jsme se nad Kongo a do strašný bouřky, Já jsem lítal až do stropu, jak byly ty propady. A generál Bunzák, starej ostřílenej kozák vod Dukly a tak dále, prostě dostal strach… Najednou se zvednul, aniž by něco řekl, sundal kufr, otevřel ho. On tam měl spoustu francouzkýho koňaku ještě s těma orlicemi. Tam bylo razítko. To byl nějaký kořistní materiál od Němců ještě. To dostal zřejmě na obraně na reprezentaci. Tak jsme to prostě otevřeli a teď jsme tam popíjeli a už nám bylo nějak líp“.

Bouřkou však drama nekončilo, letělo se bez moderní navigace nad územím, o které se bojovalo, dodal Korous. Pilot bloudil: „Nakonec zjistil, že se dostal nad Stanleyville, vystřelil si raketu, zjistil, že už je nad letištěm, tam byla tma. Nebylo nic rozsvíceno, absolutně nic, tak prostě vystřeloval rakety a mapoval si letiště, až zjistil, jak má přistát. Vystřeloval rakety a přistával potmě na tu ranvej.“

Korous začal ve Stanleyvillu okamžitě pracovat. Vysílačkou, kterou dříve používali Hanzelka se Zikmundem, hned poslal informaci do Prahy: „ Já jsem udělal spojení ze Stanleyvillu přímo hned ten den, tajně. To jsem to tam natáhnul v hotelu z rohu na roh.“

Gizanga v té době už věděl, že vojensky nedokáže centrální vládu Cyrilla Adouly porazit, spoléhal na vítězství v parlamentu. „ Gizenga byl přesvědčenej, že má většinu v parlamentu a že to určitě vyhraje v Léopodville (dnešní Kinshasa) a že se to potom nějak vyřeší. Oni potom odjeli poslanci do Léopodville a tam to prohráli na celé čáře,“ řekl Korous. Plán Prahy na podporu Gizengy selhal (málokdo tehdy tušil, že v roce 2006 se Gizenga stane premiérem), vojenský poradce Bunzák i příslušník vnitra se museli vrátit do Prahy, ale Korous v Kongu dál zůstal, protože Adoulova vláda akceptovala zřízení vyslanectví. Skácel se stal 2. prosinci chargé d´affaires a Korous mu dva roky zajišťoval spojení s Prahou.

Tím ale jeho působení v zahraničí nekončil: „Za odměnu za to Kongu jsem dostal Bejrút…. Tak tam jsem byl tři roky, v tom Bejrútu, no a jsme přiletěli a za tejden nás obsadili Rusáci,“ dodal.

I když Jaroslav Korous netrpěl v koncentračním táboře a nebyl svědkem umírání, svou kariéru a místo si předem nevybral. Byl prostě a jednoduše dobrý v tom co dělal. Ovšem po roce 1968, kdy na československé území vtrhla sovětská vojska, jako mnozí jiní nenašel zastání. Komunistický režim se zbavoval těch, které už nepotřeboval, nebo u nichž měl dojem, že by nemuseli být loajální. Na ministerstvu se konaly prověrky a Korous byl jedním z desítek, kteří jimi neprošli a byli propuštěni. Místo našel v továrně. Mimo Prahu. Již nikdy se pracovně nepodíval za hranice a z jeho pohledu je více než jasné, že už si to ani nedovede představit.

„Nás vyházeli, jako Míru Vlčka taky, jako jeden z mnohých, nás asi pětatřicet vyházeli z oddělení. Na inzerát jsem šel potom do Milevska, tam jsem dělal vzduchotechniku., A když potom začalo metro, tak jsem potom přešel jako údržbář, jsem přešel na vzduchotechniku do metra a tam jsem byl do konce.“

Korea mu změnila život. Ovšem i přes to všechno se Jaroslav Korous nestal zatrpklým člověkem nadávajícím na to, co bylo nebo co by mohlo být. Zůstal tím, čím vždy doopravdy byl, vynikajícím radiotelegrafistou a diplomatem.

Galerie
Jaroslav Korous v Koreji (archiv Jaroslava Korouse 1956) Jaroslav Korous v Koreji (archiv Jaroslava Korouse 1956)
Rakev s tělem jednoho z polských členů komise, kteří zahynuli pří pádu vrtulníku (foto Jaroslav Korous 1956) Jaroslav Korous před tabulí označující místnost Vojenské komise pro příměří v Pusanu (archiv Jaroslava Korouse 1956)
Čs. tábor v Pchanmundžomu (archiv Jaroslava Korouse 1956) Konferenční oblast b Pchanmundžomu, kde probíhala jednání (foto Jaroslav Korous 1956)
Čs. členové dozorčí komise v jeepu s označením mise (foto Jaroslav Korous 1956) Ošetřování ženy popálené napalmem (foto Jaroslav Korous 1956)
Korejské ženy perou (foto Jaroslav Korous 1956) Zasedání Dozorčí komise neutrálních států v roce 1956 (foto Jaroslav Korous)
Jaroslav Korous na návštěvě československé nemocnice v Čchongdžinu (archiv Jaroslava Korouse1956) Českoslovenští členové dozorčí komise u jejího památníku (Korous vlevo nahoře) (Archiv Jaroslava Korouse 1956)
Členové Dozorčí komise neutrálních států při cestě do Koreje na přelomu let 1955 a 56 (archiv Jaroslava Korouse) Přehlídka Gizengových vojsk ve Stanleyvillu (Foto Jaroslav Korous 1961)
Václav Janovský a Burkhart Skácel (vpravo) (foto Jaroslav Korous 1961) Korous, Třešňák a Bunzák u Stanleyho sochy (foto Jaroslav Korous 1961)
Karel Petr a chargé d´affaires Burkhart Skácel (vpravo), foto Jaroslav Korous 1961 Švýcarský návrh redukce Dozorčí komise neutrálních států (archiv MZV 1955)
Hlášení Dozorčí komise neutrálních států (NNSC) o stahování a výměně vojáků a výzbroje za první čtvrtletí roku 1955 (Archiv MZV 1955) Hlášení Dozorčí komise neutrálních států (NNSC) o stahování a výměně  pozemní výzbroje za první čtvrtletí roku 1955 (Archiv MZV - 1955)
Pchanmundžom

Pchanmundžom je už šedesát let neobývaná vesnice ležící v demilitarizované zóně na hranici mezi Jižní a Severní Koreou. Nachází se 55 kilometrů severně od Soulu a deset kilometrů východně od Kesongu. Jeho zeměpisné souřadnice jsou 37°57´22´´ severní šířky a 126°40´37´´ východní délky. Tvoří ji asi deset polorozpadlých domů a jeden větší, tzv. Pagoda míru, kde bylo v roce 1953 podepsáno příměří, které ukončilo korejskou válku. Poté byla ve vzdálenosti asi kilometru vybudovaná konferenční Společná bezpečnostní oblast, kde zasedá vojenská komise pro příměří a Dozorčí komise neutrálních států.

Zasedací místnost Dozorčí komise neustrálních států v Pchanmundžomu (via novinky, 2013) Zasedací místnost Vojenské komise pro příměří v Pchanmundžomu (via novinky, 2013)
Tábor čs,. skupiny v DKNS v Pchanmundžomu s pamětním kamenem (Jaroslav Korous 1956) Českolovenský a polský tábor DKNS v Pchanmundžomu (foto Jaroslav Korous 1956)
Konferenční budova v Pchanmundžomu (foto Jaroslav Korous 1956) Konferenční zóna (JSA) v Pchanmundžomu (foto Jaroslav Korous 1956)
Jaroslav Korous u tabule vyznačujícíc demarkační linii v Pchanmundžomu (archiv Jaroslava Korouse, 1956)
Příběh místa

Nebýt korejské války, Pchanmundžom by zůstal zcela neznámou chudou severokorejskou vesnicí obývanou zemědělci. U řeky Imdžin je dobrá půda zajišťující vysoké výnosy rýže, na které se dá pěstovat i ženšen. V roce 1952 se ale do ní z nedalekého Kesongu přenesly rozhovory o příměří, které měly ukončit válku v Koreji. Jednali v ní zástupci severokorejsko-čínské strany s velením sil Spojených národů, které přišly v roce 1950 na pomoc napadené Jižní Koreji. V budově zvané Pagoda míru byla v Pchanmundžomu 27. července 1953 podepsána Dohoda o příměří, která platí dodnes. V Pchanmundžomu a v jeho okolí probíhala i další jednání po ukončení bojů. Repatriační komise neutrálních států, ve které působilo Československo, Polsko, Švédsko a Švýcarsko spolu s Indií řešili otázku osudu válečných zajatců, z nichž se mnozí nechtěli vrátit do svých komunistických vlastí.

Záhy po podepsání příměří byla postavena ve vzdálenosti asi jednoho kilometru konferenční oblast, ve Společné bezpečnostní zóně, kde zasedaly Vojenská komise pro příměří a Dozorčí komise neutrálních států, která dohlížela na dodržování dohody o příměří. V té byly čtyři země – Československo, Polsku, Švédsko a Švýcarsko. První dvě zastupovaly Severní Koreu, druhé zájmy Jižní Koreje, které po severokorejském útoku přispěchala na pomoc OSN. Komise jsou dosud činné, i když je DKNS bez české účasti. Do roku 1993 se v ní vystřídalo více než sedm set Čechoslováků, nejvíce v prvních čtyřech letech, kdy ještě její členové dohlíželi na stahování výzbroje a vojáků z Korejského poloostrova. Jedním z jejích členů byl i Jaroslav Korous.

Okolo přízemních budov, kde dosud probíhají jednání, v poslední době zejména mezi severní a Jižní Koreou, vznikly na obou stranách větší stavby.

V oblasti jsou také tábory členů dozorčí komise, v současné době ale jen Švédů a Švýcarů, protože KLDR po pádu komunismu ze svého území vyštvala zástupce zemí, jež si původně vybrala, aby ji v komisi reprezentovali.

Samotná vesnice je však od konce války v roce 1953 opuštěná, protože je součástí demilitarizované zóny, kde se nemůže bydlet.