Přežít navzdory osudu

Životní strasti mají jedno společné, pokud člověka nezlomí, posílí ho. Jedním z takových příběhů je i vyprávění Milady Říhové, ženy, která zažila nacistické řádění během druhé světové války, věznění v koncentračním táboře a pochod smrti. Její životní osud je výpovědí o bezpráví, velké křivdě i krutosti. Na druhou stranu však také o veliké odvaze a touze přežít za každou cenu. Zaznamenání jejích vzpomínek je chybějícím střípkem k vyprávění o událostech v Lidicích.

Drobná dívka s krátkými tmavými vlasy, přátelská a veselá. Paní Milada Cábová (rozená Říhová) byla jako každá jiná dívka té doby. Narodila se 1. března 1924 v malé obci zvané Lidice. V tu dobu však nikdo netušil, jaký osud tuto středočeskou vesničku a její obyvatelé čeká. S maminkou Antonii a otcem Františkem bydleli v malém domku na začátku obce. Nebyli nijak bohatí, a proto se musela jít učit na švadlenu do sousední obce Buštěhrad. Šití z duše nenáviděla, přála si být učitelkou. A jak dnes s ironií vzpomíná, šití se stalo ještě na dlouhou dobu každodenní náplní jejího života…

S úsměvem na rtech však vypráví o svém, již zesnulém, manželovi Františku Cábovi. Seznámili se spolu na jedné z buštěhradských zábav. Netrvalo to dlouho a zamilovali se do sebe. Jenže místo toho, aby intenzivně prožívali svoji lásku, museli se rychle rozhodnout. Z Německé říše totiž přišel rozkaz, že svobodní lidé, ročníky dvacet až dvacet čtyři, se musí hlásit na nucenou práci.

Dlouho neváhali a termín svatby stanovili na 11. listopadu 1942. Kdyby datum obřadu posunuli o několik měsíců dříve, tedy před osudný červen, mohla se paní Milada celé lidické tragédii vyhnout. Po svatbě se totiž chtěli odstěhovat do Buštěhradu, kde měl její snoubenec byt. Bylo to poprvé, kdy do jejich životů citelně vstoupily události druhé světové války. Ty další však na sebe nenechaly dlouho čekat.

Paní Milada vzpomíná, že válku v Lidicích bezprostředně necítili. Pocit ohrožení byl, ale ne nijak veliký. Jedním dechem však dodává, že po 27. květnu 1942, kdy se stal útok na zastupujícího říšského protektora Protektorátu Čechy a Morava Reinharda Heydricha, se mnohé změnilo. Po zatčení rodin Horákových a Stříbrných z Lidic, kteří byli s atentátem neprávem spojováni, zavládl v obci strach. Ten se o několik dní později ukázal jako oprávněný.

Paní Milada si osudnou noc z 9. na 10. června 1942 vybavuje i po dvaasedmdesáti letech stejně detailně, jako by se ony události staly včera. Nejdříve němečtí vojáci celou obec neprodyšně obklíčili. K večeru už odváděli všechny rodiny z jejich domovů. Když obyvatele nashromáždili u Horákova statku, muže s věkovou hranicí od patnácti let výš začali odtrhávat od žen a dětí. Paní Milada se nemohla se svým otcem ani rozloučit, jen na sebe rychle pohlédli. Bylo to naposledy, kdy ho spatřila, jelikož byl i s ostatními muži popraven.

Ženy a děti odvedli do lidické školy, kde paní Milada se svou matkou strávily noc. Poté je vojáci převezli do kladenského reálného gymnázia. Těžko by mohla popsat hrůzu a bezmoc, kterou v tu chvíli cítily. V gymnáziu pobyly na zemi s trochou slámy tři dny. Děti neustále plakaly, měly hlad a byly vyděšené. Mezitím probíhala jejich rasová kontrola, zda jsou některé z nich vhodné k poněmčení. Následně bylo gestapem oznámeno, že se provinily proti říši a budou převezeny do koncentračního tábora. Ženy měly cestovat vlakem, děti autobusem pro větší pohodlí. Abecedně je tak začali vyvolávat a postupně odebírat matkám jejich ratolesti. V tu chvíli nastalo hotové peklo. Nacisté doslova rvali matkám jejich děti z náručí, nářky se nesly celou budovou. Podle paní Milady byla tato scéna jedna z nejhorších, kterou musela prožít. Sama sice děti neměla, ale všechny dobře znala a celou tragédii s nimi prožívala.

Po otřesné scéně s odebíráním dětí, byly ženy převezeny na kladenské nádraží. Tam na ně čekal speciální osobní vlak, který je měl převést do koncentračního tábora Ravensbrück. Lidické muže mezitím gestapo postřílelo na zahradě Horákova statku a jejich rodná obec hořela v plamenech. Jenže nic z toho lidické ženy netušily, což mnohým z nich nakonec zachránilo život, jak přiznává paní Milada.

Do lágru přijely v neděli, což byl jediný den, kdy se nepracovalo. Podle vzpomínek paní Milady se před nimi otevřela velká železná vrata, kde byl nápis Arbeit macht frei – práce osvobozuje, a když prošly do velkého prostranství lágru, na tři roky se za nimi definitivně zavřela. V tuto chvíli byly již pouhými čísly bez identity. Paní Milada byla od teď vězeňkyně s číslem 11738. V osmnácti letech se tak ze dne na den ocitla na místě, které mělo znamenat jediné – smrt.

Tři dlouhé roky v koncentračním táboře popisuje jako holý boj o život. Ve stínu každodennosti a těžké práce její předešlý život bledl. Často vzpomínala na svůj domov, který se jí vracel v děsivých snech. Všude pobíhající Němci s puškami, jak se jejich řev mísí se štěkotem psů. Často také vzpomínala na svého snoubence Františka, který jí každý měsíc posílal dopis a balíček s jídlem.

Podstatnou náplní dne v táboře byla práce. Všechno, co se zde vyrábělo, bylo obvykle pro armádu. Většinou tak šily různé kalhoty či kabáty. Pokud nesplnily denní normu, čekal je přísný trest. Dvanáct hodin denně tak musela paní Milada šít na strojích až do vyčerpání. Jíst dostávaly pouze dvakrát denně. Ráno misku s černou bryndou, kterou nazývali polévkou a kousíček chleba, který jim musel vystačit na celý den. A k večeři zase jen bezbarvou šlichtu se dvěma či třemi brambory ve slupce. Jak říká paní Milada, jídlo bylo odporné, ale nakonec si musela zvyknout, pokud nechtěla zemřít hlady.

Nejhorší podle paní Milady bylo to, že nikdo netušil, odkud a hlavně za co může rána padnout. A ani ona se výprasku nevyhnula. Jednou ji esesák zfackoval tak, až se pomočila. Po druhé ji bachařka strčila hlavu pod ledovou vodu a nafackovala za to, že jí děvčata udělala kudrnaté vlasy z papírových natáček. Člověk si musel zvyknout na každodenní strach, ale i na haldy mrtvol, které se povalovaly na zemi, než je někdo uklidil.

Když se v roce 1945 blížil konec války, místo vytouženého osvobození čekala paní Miladu s její matkou další životní zkouška – pochod smrti. Bachaři je po skupinách vyhnaly ven s balíčkem jídla a spoře oděné musely ve dřevácích pochodovat podél silnice neúprosným tempem. Snažily se jedna druhou podpírat. Kdo padl a už se nezvedl, toho bez milosti zastřelili. S maminkou si tehdy říkaly, že jestli přežily koncentrák, tak tohle dozajista nezvládnou.

Nakonec však obě přežily nálety i ukrutný hlad, který je sužoval.

A po osvobození Rudou armádou se 2. června 1945 dostaly s ostatními Lidickými ženami zpět do Československa. Jenže místo oslav je na hranicích čekala trpká pravda s pachutí zloby. Podle paní Milady pro ni bylo zjištění skutečných událostí jako čelní náraz s autobusem. Jejich rodná obec byla srovnána se zemí, muži mrtví, včetně jejího otce, a o dětech se nevědělo nic. Když si třetí den po návratu z lágru půjčila sestřino kolo a jela se podívat na místo, kde byl její domov, uviděla nyní pouze holou pláň. Cítila, jak se jí stáhlo hrdo, zavřelo oči a v duchu si vybavovala, kde stál jejich dům…Dnes přiznává, že kdyby celou pravdu věděla už v Ravensbrücku, neví, zda by měla vůbec vůli bojovat o život.

O několik dní později se také shledala se svým snoubencem Františkem, který na ni celé tři roky čekal. Ještě v srpnu roku 1945 se rozhodli vzít a do roka po návratu z koncentračního tábora se jim narodil syn Lubor.

Velké štěstí z narozeného miminka však netrvalo příliš dlouho. Lubor se totiž narodil silně krátkozraký a s neurologickými problémy. Podle doktorů šlo o důsledek toho, že se organismus paní Milady nestačil z války dostatečně zotavit. Dnes s lítostí přiznává, že měli počkat. V tu dobu však byli příliš mladí a hloupí, aby domysleli takové následky.

Milada Cábová prožila svůj život převážně v Praze. Do obnovených Lidic se nevrátila z toho důvodu, že syn docházel do speciální školy pro slabozraké. Musela by ho dát do internátu, a jak sama říká, po zkušenostech s odebíráním dětí v kladenském gymnáziu, by své dítě nikdy nedala. Přiznává, že teprve po narození syna pochopila, co musely lidické matky doopravdy prožívat.

Po návratu z lágru vážila pouhých 45 kilo. Dlouhou dobu se musela dávat jak psychicky, tak i fyzicky dohromady. Někdy měla lepší dny, jindy ale bezdůvodně probrečela celé hodiny. Narození syna jí však velmi pomohlo. Musela se totiž začít starat o někoho jiného a nezbývalo jí, než se dát dohromady. O čtyři roky později se jim narodila ještě dcera Hanka, naprosto zdravá.

V současnosti žije paní Milada Cábová v lidickém domě pro seniory. I přesto, že oslavila již devadesát let, stále přednáší na školách a různých besedách o tom, co ve svém životě zažila. A i když měly být Lidice zničeny a její obyvatelé vyhlazeni. Nepatrná část lidických žen i dětí přežila. Přežily, aby mohly vyprávět svůj osud dalším generacím. Přežily i navzdory osudu.

Galerie
Nyní žije paní Milada v domu pro seniory Oáza v Lidicích (zdroj: Klára Kučerová, 2013) Milada Cábová při vyprávění svého životního příběhu (zdroj: Klára Kučerová, 2013)
Zhruba na těchto místech stál dům rodiny Říhových v Lidicích (zdroj: Klára Kučerová, 2013) Celá rodina pohromadě i s druhou narozenou dcerou Haničkou (zdroj: osobní archiv p. Cábové)
Milada s prvorozeným synem Lubošem (zdroj: osobní archiv p. Cábové) Svatební fotografie Milady a jejího manžela Františka Cába, který na ni celé tři roky čekal (zdroj: osobní archiv p. Cábové)
Číslo, které musely všechny vězeňkyně a kterým byly oslovovány (zdroj: Klára Kučerová, 2013) Společná fotografie, těsně po návratu z koncentračního tábora, květen 1945 (zdroj: osobní archiv p. Cábové)
Na této fotografii při stěhování je Milada v popředí, jako první jde Antonín Zápotocký (zdroj: osobní archiv p. Cábové) Stěhování z lesního tábořiště po osvobození Sovětskou armádou (zdroj: osobní archiv p. Cábové)
Jeden z poslaných dopisů z koncentračního tábora. Dole je vidět německá cenzura (zdroj: osobní archiv p. Cábové) Obálka jednoho z dopisů, které z koncentračního tábora posílala Milada a její maminka (zdroj: osobní archiv p. Cábové)
V tábořišti mužů u města Crivitz našly lidické ženy bezpečí. Milada sedí na zemi (zdroj: osobní archiv p. Cábové) Milada (vpravo) v Lidicích se svými kamarádkami (zdroj: osobní archiv p. Cábové)
Milada (vlevo) se svou kamarádkou (zdroj: osobní archiv p. Cábové) Velmi vzácná fotografie Miladiny rodiny, která se dochovala díky její sestře Věře. Malá Milada uprostřed ještě jako Říhová za svobodna (zdroj: osobní archiv p. Cábové)
Současná fotografie paní Milady Cábové (zdroj: osobní archiv p. Cábové)
Lidice

Ve starých Lidicích se nacházel udržovaný kostel, moderní jednopatrová škola, několik statků a velký rybník s mlýnem. Obec ležící dvacet kilometrů západně od Prahy a osm kilometrů od Kladna byla běžnou vesničkou, jakých se nacházelo v okolích mnoho. Lidičtí obyvatelé žili svými spořádanými a poklidnými životy, pořádali svatby i pohřby a chodili se bavit na vyhlášené zábavy až do roku 1942, kdy události jedné červnové noci navždy změnily osud této obce i jejich obyvatel.

Po té co byli lidičtí muži gestapem zastřeleni na zahradě Horákova statku a ženy s dětmi odvezeni do kladenského reálného gymnázia, byly Lidice doslova srovnány se zemí. Jednotlivé domy nejdříve vypálili a poté použili silné nálože. Co nezničil oheň, obstaraly výbušniny. Jakékoliv důkazy potom, že zde někdo žil, tak postupně mizely v dýmu trosek. Ohlušující výbuchy a kouř byl vidět na míle daleko až k okolním vesnicím.

Nacisté nejenže zpustošili celou vesnici k nepoznání, nezastavili se ani před lidickým hřbitovem, kde byli pochováni i nebožtíci z okolních vesnic jako Makotřasy, Běloky či Buštěhrad. Nezalekli se ani při vyvracení hrobů a okrádání mrtvých, vylamovali jim zlaté zuby a okrádali o šperky, které měli na sobě…

Pod tíhou sutin se tak Lidická obec den za dnem měnila. Nacisté zašli dokonce tak daleko, že z původní krajiny nemělo zbýt nic. Lidice jako takové měly být navždy vymazány z mapy. Sutiny z domů rozvezly na různá místa tak, aby okolí obce bylo k nepoznání. Práce na zničení Lidic nakonec trvaly ještě po celý rok 1943.

Při návratu některých lidických žen poté vznikla myšlenka na obnovu Lidic. Byly vybráni architekti, kteří měli novou obec navrhnout. Bylo jim však důrazně doporučeno, aby původní místo Lidic bylo zachováno jako pietní. Dnes tedy existuje Památník Lidice – místo, které navždy bude připomínat místo nacistického řádění za 2. světové války. Místo uctění památky zastřelených lidických mužů, žen, které zemřely v koncentračním táboře a taktéž dětí, které nacisté brutálně odsoudili k smrti v plynových komorách.

Od oné tragédie uplynuly již desítky let a mohlo by se zdát, že vzpomínky na onu tragickou událost vybledly. Když se však přijdete podívat na pietní místo do Lidic, zahledíte se do dálky, obklopí vás klid. Možná je to klid zemřelých lidických mužů, možná je to klid vyřazující ze soch 82 zemřelých lidických dětí, které tu vybudovala sochařka Marie Uchytilová. Rozhodně je to však místo, které vám i po tolika letech vdechne historii přímo do tváře.

Poznámka: Většina údajů byla brána buď ze vzpomínek paní Milady Cábové či z knih Eduarda Stehlíka – Lidice, Příběh české vsi (2004); Lidická vzpomínání (2007).

Pohled na památné Lidice - směrem od Buštěhradu (zdroj: Klára Kučerová, 2014) Zde padli lidičtí muži (zdroj: Klára Kučerová, 2013)
Základy lidického kostela a školy, která se nacházela v jeho blízkosti (zdroj: Klára Kučerová, 2014) Památná hrušeň. Jediný strom, který přežil nacistické řádění (zdroj: Klára Kučerová)
Pomník 82 zemřelých lidických dětí (zdroj: Klára Kučerová, 2014) Zhruba na těchto místech stával první dům v původních Lidicích (zdroj: Klára Kučerová, 2014)
Pohled na památné místo Lidic (zdroj: Klára Kučerová, 2014) Ničení Lidic výbušninami (zdroj: Kladenský deník)
Lidická jednopatrová škola (zdroj: Kladenský archiv) První kolorovaná pohlednice starých Lidic -  kostel a hostinec (zdroj: Kladenský archiv
Celkový pohled na staré Lidice (zdroj: Kladenský archiv)
Příběh místa

Příběh místa Lidice je velmi úzce spjat s příběhem přeživší lidické ženy Milady Cábové. Do osudné noci 9. června 1942 vědělo málo lidí, kde se tato středočeská vesnička vlastně nachází. Jenže zřejmě nešťastná shoda okolností a náhod určila, že právě tato obec zaplatí jednu z nejvyšších daní 2. světové války. Československo na sebe upoutalo pozornost v důsledku atentátu na zastupujícího říšského protektora Reinharda Heydricha, který přijel, aby zde nastolil pořádek. Heydrich byl jedním z nejobávanějších a nejkrutějších německých mužů a nad Československem se stáhla mračna…

Opravdový strach však nastal v době, když ve středu 27. května 1942 provedli rotmistři Jozef Gabčík a Jan Kubiš atentát na Reinharda Heydrich, který nakonec 4. června 1942 podlehl svým zraněním a zemřel. Tato neuvěřitelná zpráva oblétla celý svět. Hitler nemohl uvěřit, že by si v jeho očích tak nízký národ mohl něco takové dovolit. Odpověď od nacistů tak na sebe nenechala dlouho čekat – Hitler chtěl viníka, a to za každou cenu. Nakonec se „spokojil“ s lidickými oběťmi, které jak se později ukázalo, neměli s celým atentátem vůbec nic společného.

Když 3. června 1942 přišel dopis do slánské továrny „Palaba“, jeho odesílatel nemohl tušit, co všechno jeho nevinné milostné psaní nakonec způsobí. Dopis byl adresovaný jisté Aničce Maruščákové, která v továrně pracovala, jenže v onen byla zrovna na nemocenské, a proto údajně dopis otevřel továrník Jan Jaroslav Pála. Stálo v něm poněkud neurčitě, že jakýsi mladík jménem Milan, vykonal osudného dne, co musel, a že poté přespal kdesi na Čabárně. Měl to být dopis na rozloučenou, který poslal Václav Říha (alias Milan) mladé Aničce, aby s ní ukončil poměr. Doma měl totiž ženu a malou dcerku a bál se, aby se na jeho nevěru nepřišlo. Vyvolal proto v naivní mladé dívce domněnku, že je odbojář, a že musí splnit svůj úkol. Anička zřejmě neměla důvod mu nevěřit, tolik snila o romantické lásce.

Továrník Pála však po přečtení dopisu pojal podezření. Gestapo totiž shánělo důkazy o atentátnících kde se dalo, a obyvatelé neměli klid. Rozhodl se proto ihned kontaktovat bezpečností složky a kola osudu se rozjela naplno. Gestapo se ihned chytlo stébla v podobě dopisu a ještě ten den zatkli Annu Maruščákovou a později i autora dopisu Václava Říhu, který se před Aničkou vydával za Milana. Po dlouhých a psychicky náročných výsleších nakonec přišli na jména Horák a Stříbrný, kteří pocházeli právě z Lidic. Neváhali a vesnici důkladně prohledali, jenže nenašli nic, co by je s atentátem jakkoliv spojovalo. I přesto však bylo o osudu této malé obce rozhodnuto. Lidice i její obyvatelé padnou jako odplata za Reinharda Heydricha.

Poté nabraly události rychlý spád. V noci 9. června 1942 jsou Lidice neprodyšně obklíčeny. Dovnitř pouští každého, ven nikoho. V těchto okamžicích nastávají jedny z nejhorších okamžiků, které přeživším obyvatelům Lidic navždy utkví v paměti. Sudetští Němci chodí dům od domu a vyvádějí celé rodiny i s dětmi, někdy jsou pouze v nočních košilích, nemohou si s sebou vzít téměř nic. Ženy s dětmi nacisté odvádí do lidické školy, muže do Horákova statku. Nesmějí se ani rozloučit, políbit se, jen krátké pohlédnutí či pokývnutí. Již nikdy se spolu nesetkají. Stotřiasedmdesát lidických mužů totiž 10. června roku 1942 popraví na zahradě Horákova statku.

Osud žen a dětí se však ubíral jiným směrem. Poté co byly shromážděny v lidické škole, odvezlo je gestapo do kladenského reálného gymnázia. Zde byly všechny ženy se svými dětmi shromážděny v tělocvičně, kde musely dlouhého hodiny vyčkávat. Děti naříkaly, často jen spoře oděné, měly hlad. Matky neměly šanci je utišit. Ve vedlejší místnosti mezitím probíhala rasová kontrola dětí. Přeměřovali jejich hlavičky, zkoumali barvu očí a barvu vlasů. Nakonec rozhodli, že schopné poněmčení jsou pouze tři lidické děti; šestiletá Dagmar Veselá, tříletý Václav Zelenka a dvouletá Hanička Špotová.

Třetí den – 12. června 1942 se podle lidických žen odehrál jeden z nejhorších okamžiků. Gestapo oznámilo, že se provinily proti říši a půjdou za to do koncentračních táborů. Ženy měly jet vlakem, děti ale autobusem, prý kvůli většímu pohodlí. Začali tak matkám jejich ratolesti doslova trhat z náručí. Děti naříkaly, křičely, matky je zas nechtěly pustit, možná tušily, že už by je nemusely nikdy spatřit. Srdcervoucí nářek dětí se mísil s křikem matek, které křečovitě svíraly své ratolesti. Situace začala být kritická. Podle výpovědi některých pamětnic, jeden z vojáků vytáhl pistoli a vystřelil do vzduchu, aby uklidnil situaci. Nakonec rozhodli, že děti do jednoho roku mohou zůstat se svými matkami, jenže těch bylo pouhých sedm. Ostatní lidické ženy naložili na nákladní auta a děti byly posléze naloženy do dvou autobusů a odvezeny do Losovic. V gymnáziu strávily společně celé tři dny a dvě noci.

Celá tragédie měla další pokračování v Praze Kobylisích. Na popravišti, 16. června 1942, bylo usmrceno zbývajících šestadvacet lidických obyvatel. Jednalo se o patnáct příslušníků rodin Horákových a Stříbrných, kteří byli zatčeni při první prohlídce Lidic, jako možní spojenci s atentátem. Dále také sedm dělníků, kteří měli v době vypálení Lidic noční službu v Poldina huť, kam dojížděla většina mužů z okolních vesnic. Smrti neunikl ani František Pitín, kterému se původně podařilo utéct, a skrýval se v křivoklátských lesích. Dalším byl Bohumil Pospíšil, který ležel se sádrou v kladenské nemocnici. A nakonec Josef Doležal A Josef Nerad, kteří dovršili čerstvě patnácti let věku, a proto museli zemřít.

Lidičtí muži již byli do jednoho mrtví, ženy zlomeny ztrátou svých dětí a odvezeny do koncentračního tábora. Německo gestapo však nemělo slitování ani se zbylými 88 lidickými dětmi. Ty byly 13. června 1942 převezeny do tábora v Lodži. Zde trpěly velkým hladem a nedostatečnou péčí. Ještě jednou proběhla rasová kontrola, při které bylo náhodně vybráno sedm dalších lidických dětí. Bylo mezi nimi šest děvčat a jeden chlapec Václav Hanf. Toho se podařilo jeho dvěma sestrám zachránit, jelikož usilovně naříkaly, aby mohl bratr zůstat s nimi, že slíbily mamince postarat se o něj. Úředníci nakonec ustoupili a prosbám vyhověli. Byl to první náznak ústupku či dobré vůle, lze-li to tak vůbec nazvat.

2. července 1942 však bylo zbývajících 81 lidických dětí převezeno do vyhlazovacího tábora v Chelmnu. V tomto okamžiku však všechny stopy po těchto dětech končí. A i přesto, že se nedochovaly žádné písemné zprávy o jejich smrti, je téměř jasné, že zemřely v plynových komorách. Dodatečně se také zjistilo, že se k této skupině přidala i šestiletá Dagmar Veselá, která měla být původně vybrána k poněmčení, z neznámých důvodů ji však nakonec poslali do vyhlazovacího tábora k ostatním lidickým dětem. V Chelmnu tedy vyhaslo 82 nevinných dětských životů. Těžko si lze představovat, co v oněch chvílích zažívaly. Možná, že starší děvčata utěšovala ty menší, chovala je, zpívala jim. Možná se do poslední chvíle ujišťovaly, že je jejich matky najdou a odvezou si je zpět domů…

Sedm dětí, které v Lodži vybrali k poněmčení, byly nakonec převezeny do dětského domova v Puščikuvku u Poznaně, kde byly vychovávány jako ryze německé děti organizací Lebensborn. Dalších sedm lidických dětí, které nejprve mohly zůstat se svými matkami, nakonec skončily v dětském německém domově v Krči. Zde se, kromě jednoho, dožily konce války. Jejich matky byly převezeny do koncentračního tábora za ostatními lidickými ženami.

Po dlouhých třech dnech v kladenském gymnáziu tak 182 lidických žen převezli do koncentračního tábora Ravensbrück, který se nacházel 90 km severně od Berlína. Od této chvíle ztratily ženy nejen všechny své věci, které u sebe měly, ale i svou identitu. Od teď byly pouhé číslo.

Vyhlazení Lidické obce a osud jejich obyvatel však ve světě nezůstal bez odezvy, spíše naopak. Pomohl tomu i fakt, že nacisté si celé barbarství nafilmovali a vznikl tak jedinečný důkaz, který je jasně usvědčoval. Velkou odezvu měla tato událost především v Americe, kde se přejmenovávaly parky, náměstí i ulice a rodiče dokonce dávaly i svým dcerám křestní jméno Lidice. Vznikaly také filmy, ale i organizace, které chtěli tuto vesnici znovu obnovit – například britské hnutí „Lidice shall Live!“ (Lidice budou žít!). Obec, která tak měla být jednou provždy vymazána ze světa, začala znovu ožívat.

Konce války se z 203 lidických žen starších šestnácti let dožilo 143. Některé zemřely na popravišti (šest žen z rodu Horákových), některé zemřely v koncentračním táboře či plynových komorách. Tři lidické ženy přišly o život na pochodu smrti na jaře 1954, který musely vězeňkyně absolvovat. Do vlasti se přeživší lidické ženy vrátily 2. června 1945, tolik se toužily vrátit domů, spatřit svou rodnou obec, své muže a snad i děti. Když však přijely na hranice, zjistily hroznou pravdu, která je zasáhla. Obec jakou znaly, a ve které vyrůstaly, již neexistuje, muži jsou do jednoho mrtví a děti bůh ví kde. V tu dobu totiž nikdo netušil, jaký hrozný osud potkal většinu lidických dětí.

Plán na znovuobnovení Lidic nakonec nezůstal jen myšlenkou. Veřejná architektonická soutěž na výstavbu nových Lidic byla vypsána 1. srpna 1945. Účastníkům bylo doporučeno, aby bylo zachováno pietní místo starých Lidic a nové domy aby byly vystavěny o kus dál. A nakonec, i přes velké obtíže, se na Vánoce roku 1949 do Lidic nastěhovaly první přeživší ženy.

Pátrání po ztracených lidických dětech započalo hned 10. června 1945 na první tryzně, kdy se Anna Hroníková obrátila na všechny přítomné se zoufalou prosbou o nalezení lidických dětí. Zprvu se zdálo, že jsou naživu, nikoho nenapadlo, že by nacisté povraždili bezbranné malé děti. Navíc se ze začátku vrátilo do Lidic šest ze sedmi dětí, kterým tehdy nebyl jeden rok. Jenže čím více času pátrání trvalo, tím více pohasínala naděje. Nakonec bylo nalezeno pouhých 17 dětí ze 105. Zbývajících osmaosmdesát nacisté zavraždili plynem.

V říjnu roku 1945 byli všichni popravení a umučení lidičtí občané in memorian vyznamenáni Československým válečným křížem 1939. Stejné vyznamenání nakonec udělil 10. června roku 1946 prezident Edvard Beneš i obci Lidice. Území starých a nových Lidic v červnu roku 1955 navzájem propojil „Sad přátelství a míru“. Lidé z celého světa sem tak mohou posílat růže, které poté v sadu kvetou. A právě růže se stala symbolem nově postavených Lidic.