Velké štěstí v době velkého neštěstí – aneb asi jsem přežila Osvětim

„Vzpomínám na cestu, trvala tři dny a jeli jsme nacpaní v dobytčáku. To bylo naposledy, kdy jsme se viděly – maminka, sestra a já. Jako když si ptáci v ohrožení schovávají hlavu pod křídla, tak jsem i já, oči zavřené, vnímala nebezpečí. Mohutný náraz, ohlušující sykot. Vrata dobytčáku se otvírají do husté mlhy, chladného žlutého světla. Pohltil mě štěkot psů a křik lidí: „Tak padejte rychleji! Los, schnell!“ – „Kolik Ti je? Napravo!“ – „ To je tvoje matka? Nalevo!“ – „Tohle tvoje sestra? Nalevo!“ Poslepu jsem zamířila vpravo a smrt za několik minut zaklepala nalevo. [Citace z knihy Čtyři kousky chleba od Magdy Hollander Lafonové].

Osud paní Dagmar se velice nápadně podobá osudu paní Magdy z úvodní pasáže. Obě dámy přišly v Osvětimi o celou svoji rodinu, po válce musely čelit nelehkému „znovu začlenění“ do tehdy velice pozměněné společnosti a rovněž obě dámy se nepokusily zapomenout na nezapomenutelné, ale naopak snaží se smutné poselství holocaustu šířit dál, snaží se využít holocaust jako prostředek k ponaučení.

Paní Dagmar Lieblová rozená Fantlová se narodila 19. května 1929 v Kutné Hoře. Rodina patřila ke střední třídě společnosti, tatínek Julius Fantl pracoval jako lékař, maminka Irena Fantlová rozená Reitmanová byla ženou v domácnosti. Tatínek i maminka byli velkými národními patrioty, oba velice ctili republiku a rovněž prvního prezidenta T. G. Masaryka.

Paní Dagmar měla krásné dětství, ostatně jako většina z nás. Spoustu času trávila u svých prarodičů, kteří od roku 1934 – 1935 žili spolu s Fantlovými v jednom z kutnohorských domů. Období bezstarostných radovánek a skopičin však končí paní Dagmar poněkud předčasně 15. března 1939 již v necelých 10 letech. Jak již jsem říkala, rodina byla silně vlastenecky založená, a proto pro ně nebylo lehké smířit se se zánikem demokratické republiky. Paní Dagmar již jako desetiletá dívka vnímala, že je něco v nepořádku.

Již ve svých jedenácti letech má paní Dagmar jasné představy o svém životě. V září má nastoupit do měšťanské školy, kam, jak dnes sama přiznává, se tehdy velice těšila. Znenadání však koncem prázdnin roku 1940 vyšlo nařízení zakazující židovským dětem docházku do všech vzdělávacích ústavů (kromě škol židovských). Paní Dagmar to popisuje jako tehdy velice bolestivou situaci. Všechny obrovské plány a sny se rozplynuly na pozadí jedné prosté věty: „Židovské děti do školy nesmí!“ I přes veškerá nařízení a zákazy zajistili rodiče pro Dagmar a její spolužačku Haničku domácí vyučování.

5. červen 1942… Osudný den pro většinu Židů z Kolínska a Kutnohorska. Židé z této oblasti museli opustit své domovy a byli deportováni do ghetta Terezín.

Nikdo netušil, co bude za týden, zítra či dnes odpoledne. Lidé žili v neustálé nejistotě a v obavách z dalšího ranního probuzení. Každý z deportovaných měl ve své fantazii jistý předobraz Terezína, ale byly to pouhé ideje, mýty či představy zoufalých lidí. Ve skutečnosti však pravé poslání terezínského ghetta bylo přísně utajeno.

Dle vzpomínek paní Dagmar probíhala cesta z Kolína do Terezína téměř normálně. I přestože vlaky byly hlídány četníky, tak si paní Dagmar vzpomíná, jak procházela jednotlivými vagóny a hledala mezi stovkami cizích lidí své kamarády a příbuzné.

Ihned po příjezdu do ghetta navázala paní Dagmar celoživotní přátelství se stejnojmennou dívkou Dagmar. Již od úplného počátku si byly velice blízké a to se nezměnilo ani v budoucích letech.

Po příjezdu do Terezína byly již na tzv. šlojsce stanoveny dva transporty, které měly pokračovat směrem na východ do Osvětimi. Z velké části šlo o kutnohorské Židy, takže paní Dagmar přišla téměř o všechny své přátele. Po odjezdu těchto dvou transportů byli ostatní vězni odvedeni do kasáren. Paní Dagmar spolu se svojí sestrou, maminkou a babičkou byly ubytovány v ženských tzv. hamburských kasárnách, otec v kasárnách sudetských. Každý vězeň starší 14 let musel pracovat, paní Dagmar pracovala v zahradě, kde pečovala o zeleninu. Tatínek získal poměrně výhodné postavení lékaře.

Po několika týdnech v ghettu došlo k významné změně, civilní obyvatelstvo se z města natrvalo odstěhovalo a z uzavřeného ghetta se stalo ghetto otevřené. Zpočátku se tato výsada týkala pouze pracujících, takže děti, mladiství a senioři museli zůstávat v kasárnách. Netrvalo dlouho a toto omezení bylo zrušeno, trávit čas mimo kasárna mohl úplně každý bez rozdílu. Nejen pro rodinu Fantlových to bylo velice významné zlepšení, ale i pro všechny ostatní rodiny, které se doposud nemohly vídat.

Na rozdíl od ostatních kutnohorských a kolínských Židů měla rodina Fantlových veliké štěstí, že v poměrně klidném a bezpečném prostředí terezínského ghetta mohla strávit téměř 18 měsíců. Nicméně ani Fantlovi transportu neušli a již v prosinci roku 1943 je čekala deportace na východ. Paní Dagmar byla tehdy velice smutná, nejenže opouští terezínské ghetto, ale především že odjíždí bez své přítelkyně Dáši.

Smrt, bolest, zahořklá nenávist a samé ztráty…to vše na ně v Osvětimi čeká.

Deportace na východ se podstatně lišila od cesty do Terezína, místo v civilních vlacích se cestovalo v uzavřených vagónech na dobytek. Cesta probíhala za nelidských podmínek, v jednom koutě byl kbelík s pitnou vodou, v druhém koutě stál kbelík jako náhrada za toaletu.

Zanedlouho po příjezdu do Birkenau bylo lidem z transportu vytetováno číslo a byli nahnáni do tzv. sauny. V sauně lidé museli odevzdat svůj civilní oděv a obléci se do nevyhovujícího zcela cizího oblečení. Např. paní Dagmar obdržela sukni, pulovr a sako, oblečení velice nevhodné do prosincových mrazů. Zanedlouho se paní Dagmar spolu se sestrou a maminkou odchází ubytovat do rodinného tábora terezínských vězňů, kde se po dlouhé době opět setkávají se svojí širší rodinou a přáteli.

Za několik dní přijíždí dalším transportem z Terezína Dáša se svojí maminkou.

Táborem se postupně začaly šířit různé zvěsti o šestiměsíční karanténě a následné úplné likvidaci v plynové komoře. Tábor byl obklopen všudypřítomným strachem. Rodina Fantlových zde byla již tři měsíce, nikdo z nich si nedokázal představit, že za další tři měsíce je čeká takovýto osud.

Za několik dní přišlo nečekané nařízení, že práceschopní pojedou pracovat do Německa. Schopnost pracovat však měla určité věkové omezení: pro ženy od 16 do 40 let a pro muže od 16 do 50 let. Nikdo z rodiny paní Dagmar se mezi práceschopné věkově nehodil, tatínek s maminkou byli o něco starší a ona se sestrou byla naopak mladší. Za několik dní od zveřejnění nařízení přišla „bloková“ (vedoucí bloku z řad samotných vězňů) se seznamem lidí, kteří mají předstoupit k selekci. Mezi jmenovanými byla i paní Dagmar, které tehdy bylo pouhých 15 let, nicméně dle nacistických (chybných) dokumentů byla o čtyři roky starší. A právě tento „nevinný překlep“ jednoho z táborových písařů zachránil paní Dagmar život!

Ještě před odjezdem do Německa, bylo nutné projít selekcí. Paní Dagmar selekcí prošla i se svojí přítelkyní Dášou.

Ztráta svých nejbližších, strach o vlastní přežití, psychické i fyzické vysílení, hlad, nemoci, úpadek morálky a všudypřítomná smrt…

Další epizoda našeho příběhu se odehrává v poněkud jiném prostředí. Je červenec roku 1944, nacházíme se v Německu (několik stovek kilometrů od plynových komor) převážně v rozbombardovaném přístavu Hamburk.

Každý den byl jeden velký stereotyp, dívky brzy ráno vstaly, odjely do práce a vracely se až pozdě večer. Práce byla velmi fyzicky náročná, dívky často pracovaly v různých rozbombardovaných továrnách, kde vyklízely trosky. Do ubikací se každý den vracely úplně vysílené, hladové a nemocné. Vnitřní sílu, odhodlání a snahu žít snad čerpaly z pocitu, že plynovým komorám v Osvětimi unikly, tak teď je jejich povinností přežít!

Dívky sužovala nejen těžká fyzická práce, ale také noční nálety. Esesmani je pokaždé nahnali do sklepa plného vody a krys, kde musely přečkat celou noc. Unavené a vystrašené pak ráno musely nastoupit opět do pracovního procesu.

Dagmar s Dášou za necelý rok prošly několika pobočnými tábory koncentračního tábora Neuengamme. Podmínky však byly všude stejně špatné. Nedostatečné hygienické podmínky, nedostatek jídla a pití, těžká práce a všudypřítomné nemoci.

Zbýval zhruba měsíc do konce války a dívky byly spolu s dalšími vězni odvezeny do koncentračního tábora Bergen – Belsen. Vypadalo to zde opravdu strašlivě, všude se povalovala mrtvá těla, vězni nedostávali již žádnou stravu, byla zde spousta blech a šatních vší. Když už paní Dagmar s Dášou myslely, že už to nevydrží, tak se před táborem objevila spojenecká britská armáda a 15. dubna 1945 byl koncentrační tábor osvobozen.

Paní Dagmar je velice silná, cílevědomá, odvážná a ctižádostivá žena. Po válce musela podstoupit třiceti měsíční léčení v žamberském sanatoriu. Ze sanatoria se vrátila již jako devatenáctiletá dívka plná snů a někdy až poněkud naivních představ o životě. Holocaust ji připravil o šest nejdůležitějších a nejkrásnějších let života. Ostatní dívky se během těchto šesti let stihly desetkrát zamilovat, získat středoškolské vzdělání a možná i založit rodinu. Paní Dagmar prošla šesti koncentračními tábory, stihla ztratit své nejbližší a podvrátit si zdraví, ale také naleznout jedno celoživotní přátelství…

Po externím složení maturity nastoupila na filozofickou fakultu, obor: český a německý jazyk. Ještě během studií poznala svého nynějšího manžela Petra a spolu s ním založila rodinu. Celý život působí jako pedagožka na středních a vysokých školách. Po roce 1989 založila s pomocí svých bývalých spoluvězeňkyň Terezínskou iniciativu. Od roku 1991 je v důchodu a naplno se věnuje překladatelské činnosti.

Galerie
Dagmar s Ritou na dětském dnu - rok 1934 Fotografie sedmnáctileté paní Dagmar - rok 1946
Dagmar po návratu z koncentračního tábora - rok 1945 Dagmar se svojí přítelkyní Dášou - rok 1948
Dagmar v polovině 50. let Přátelské setkání - 50. léta, Dagmar uprostřed, Dagmařin manžel Petr nalevo
Dagmar během tlumočení roku 1954 Dagmar se svojí rodinou - manželem a dvěma dětmi - rok 1959
Dagmar přednáší svým studentům na univerzitě - 70.léta Dagmar skládá slib během doktorské promoci - rok 1983
Dagmar přebírá z rukou prezidenta republiky Václava Klause řád T. G. Masaryka Rodinná fotografie - Dagmar, manžel Petr a dcery Zuzana a Rita - rok 1980
Paní Dagmar s manželem Petrem na výletě v Roztokách u Prahy, rok 1988 Současná fotografie paní Dagmar
Současná fotografie paní Dagmar Článek napsaný Židovským muzeem v Berlíně, str. 2
Článek napsaný Židovským muzeem v Berlíně, str. 1 Výňatek z rozhovoru, str. 2
Výňatek z rozhovoru, str. 1 Korespondenční lístky, které psal Dagmařin otec z Birkenau - zadní strana
Korespondenční lístky, které psal Dagmařin otec z Birkenau, přední strana Maminka Irena na počátku 20. let
Tatínek Julius na počátku 30. let Na výletě v Tatranské Lomnici - tatínek, Rita, Dagmar - rok 1937
Rita, Dagmařina mladší sestřička Portrét Dagmařiny maminky - pozdější fotografie, rok 1941
Dagmar a Rita hrající si na zahradě domu - zhruba rok 1935 Dagmar na sedlecké pouti - rok 1931
Rodinná fotografie - tatínek, maminka, Dagmar a její sestra Rita Tatínek Julius ve své lékařské ordinaci
Společná fotografie pořízená na dovolené u Máchova jezera Paní Dagmar se svojí mladší sestrou Ritou
Paní Dagmar se svými rodiči - počátek 30. let
Kutná Hora, Terezín, Osvětim

Kutná Hora

Paní PhDr. Dagmar Lieblová se narodila roku 1929 v jednom z nekrásnějších měst naší vlasti – v Kutné Hoře. Již jako malá dívka obdivovala Chrám svaté Barbory, mincovnu Vlašský dvůr a kostel sv. Jakuba. Dům rodiny Fantlových stál na rohu ulic Česká a Hradební. Byl to jednopatrový dům s velkou zahradou. Dům byl poměrně veliký se čtyřmi byty, dvěma v přízemí a v prvním patře. Později se k nim přistěhovali prarodiče Reitmanovi. V době okupace se však rodiny musely sestěhovat do jednoho bytu a v bytě po prarodičích žila židovská rodina.

Město je významné památkové centrum. Mezi nejvýznamnější památku kutnohorského regionu patří Chrám svaté Barbory. Stavba kostela započala roku 1338 a trvalo 5 staletí, než byl kostel úplně dostavěn. Zvláštností katedrály je, že ji nenechala vystavět církev (což bylo ve středověku téměř pravidlem), ale postavili si ji samotní bohatí měšťané.

Dnes je Kutná Hora okresní město ve Středočeském kraji. Roku 1995 byla Kutná Hora zapsána na seznam světového přírodního a kulturního dědictví UNESCO. V dnešní době (2014) zde žije okolo 20 000 obyvatel.

Terezínské ghetto

Na území Protektorátu Čechy a Morava se vyskytovalo několik tranzitních táborů. Mezi neznámější a nejproslulejší však řadíme Terezínské ghetto. Pevnost Terezín byla vybudována koncem 18. století Josefem II. na obranu proti pruským vojskům.

Během II. světové války byla pevnost využívána jako přestupní tábor. První transport přijel do Terezína dne 24. 11. 1941. V transportu bylo 342 mužů, jejichž úkolem bylo připravit pevnost pro příjem velkého počtu vězňů.

Život v táboře nebyl vůbec jednoduchý, „ esesáci“ však chtěli, aby tábor budil dojem svobodného a klidného židovského ghetta, proto si zde vězni mohli zvolit tzv. Radu starších, která se starala o vnitřní záležitosti tábora (administrativní, hospodářská, finanční činnost) a vykonávala rozkazy komandantury SS. Někteří vězni žili v kasárenských objektech, jiní žili na půdách bez vody, světla a základních hygienických potřeb, ve vlhkých sklepeních a v různých domech ve městě.

Práce byla velice fyzicky náročná a jídla bylo minimální množství. Spousta vězňů zemřela na podvýživu. Práce zde byla povinná od 14 let věku, vyjma starých a nemocných.

Život dětí v ghettu nebyl až tak tragický. Děti se sdružovaly do skupinek – do tzv. heimů. Nejčastěji se v heimech předčítaly pohádky, vyučovaly se základní školní předměty, hrálo se divadlo, kreslilo se, psaly se deníčky, básničky a další literární tvorba.

Ghetto bylo osvobozeno 8. května 1945 Rudou armádou. Terezínem prošlo celkem 155 000 vězňů, z nichž 34 000 přímo zde zemřelo.

Osvětim

Koncentrační tábor Osvětim se skládá ze třech táborů – Osvětim I, Osvětim II – Birkenau, Osvětim III – Monowice (nedokončený, nacházela se zde pobočná továrna IG Farben na výrobu syntetického kaučuku). Osvětimský koncern byl vybudován na jaře roku 1940 založením koncentračního tábora Osvětim I.

Prvním velitelem tábora se stal Rudolf Höss, jehož cílem bylo postupné rozšiřování tábora a vytvoření jakési „továrny na smrt“.

V táboře bylo vězněno zpočátku nejvíce polských politických odpůrců, sovětských zajatců, Romů a od května 1942 jednoznačně nejvíce Židů.

Po příjezdu do tábora probíhala na rampě v Osvětimi selekce. Vězni se rozestoupili do dvou řad (na jedné straně stály ženy, na druhé muži). Lékař SS (např. Dr. Josef Mengele) pokynutím ruky určoval, kdo je schopný pracovat a tudíž půjde do tábora a kdo není schopný pracovat a bude ihned zplynován. Ti, co byli vybráni jako práceschopní, byli nahnáni do tábora, kde je čekala sauna a tetování.

Celkem v Osvětimi zemřelo okolo 1,2 miliónu nevinných lidí. Údaje jsou však relativní, někteří vědci předpokládají, že Osvětim má mnohem více obětí – okolo 2 miliónů.

Závěr

Tato tři místa sehrála v životě paní Dagmar významnou roli. V Kutné Hoře – prožívala bezstarostné dětství, v Terezíně získala celoživotní přátelství a v Osvětimi přišla úplně o všechno, o rodinu.

Smuteční cedulky umístěné na kolejích v Březince, duben 2014 Popraviště v Osvětimi, duben 2014
Terezín - záběr z propagandistického filmu, z publikace Je mojí vlastí hradba ghett? Půdorys Terezína, www.terezin-malapevnost.estranky.cz, cit. dne 12. 9. 2014
Současná podoba Terezína, www. wikipedie. cz, cit. dne 12. 9. 2014 Stav některých vězňů v době osvobození, z publikace Terezín od Táni Kulišové
Průjezd na 4. dvůr, z publikace Terezín od Táni Kulišové Pozvánka na představení divadelní hry Brundibár, z publikace Kultura proti smrti
Fotografie z divadelního představení Brundibár, z publikace Je mojí vlastí hradba ghett? Rekonstrukce interiérů kasárenských objektů, z publikace Kultura proti smrti
Dnešní podoba terezínské školy, z publikace Kultura proti smrti Cesta do Terezína, z publikace Je mojí vlastí hradba ghett?
Terezín v době osvobození, návrat vězňů do svých domovů, z publikace Je mojí vlastí hradba ghett? Terezín - krematorium, z publikace Je mojí vlastí hradba ghett?
Terezín - ukázka dětské kresby, z publikace Je mojí vlastí hradba ghett? Současná podoba židovského hřbitova v Terezíně, květen 2012
Kutná Hora - Vlašský dvůr, www.praguecityline.cz Kutná Hora - Katedrála Nanebevzetí Panny Marie v Sedleci, www.wikipedie.cz
Kutná Hora - kostel sv. Jakuba, www.kutna-hora.wz.cz, cit. dne 12. 9. 2014 Kutná Hora - chrám sv. Barbory, www.itras.cz, citováno dne 10. 9. 2014
Kutná Hora - dům U Rytířů, www.vyletnik.cz, cit. dne 12. 9. 2014 Dítě po lékařských pokusech Dr. Mengela, expozice muzea v Osvětimi, duben 2014
Apel - nástup vězňů, z publikace Auschwitz - Birkenau, Místo, na kterém stojíš Chvíle před selekcí na rampě v Březince, z publikace Auschwitz - Birkenau, Místo, na kterém stojíš
Dětské botičky, expozice muzea v Osvětimi, duben 2014 Kufr patřící jedné z miliónů obětí, expozice muzea v Osvětimi, duben 2014
Nekonečný seznam všech obětí holocaustu, expozice muzea v Osvětimi, duben 2014 Prostory plynové komory - Osvětim I, duben 2014
Zbylé trosky po plynové komoře - Březinka, duben 2014 Vstupní brána koncentračního tábora Osvětim, duben 2014
Příběh místa

Terezín a Osvětim

Dva příběhy samy pro sebe. Příběhy plné utrpení, zatrpklé nenávisti, hladu, smrti a bolesti. Pro každého přeživšího holocaustu je Terezín a Osvětim jedním velkým životním mementem, na které se opravdu nezapomíná. Paní Dagmar tři roky hleděla tváří v tvář smrti, ale smrt nebyla jediným emociálním prožitkem. Ráda bych se zde zmínila o nesmrtelném přátelství, které vzniklo právě za hradbami terezínského ghetta. Paní Dagmar se ihned po příjezdu do Terezína spřátelila s dívkou Dášou. Ani jednu by v té chvíli nenapadlo, že právě teď vzniká přátelství, které potrvá navždy.

Je to jako periferie osudu, paní Dagmar odjíždí v prosinci roku 1943 s rodinou směrem na východ, za několik dní se v Birkenau opět setkává s Dášou. Ani v budoucích letech se spolu nerozloučí. Při selekci jsou obě vybrány mezi práceschopné na práce do Německa. Těžká práce, nemoci a trauma ze ztráty své rodiny. Právě díky svému přátelství a vzájemné podpoře se jim podaří přežít a žít dál. Nezapomenout, ale postupně odpustit a smířit se svým osudem.

Po válce se vídají poměrně často až do roku 1962, poté se však Dáša vdá a odstěhuje se spolu se svým manželem do USA. Ale ani několik tisíc kilometrů je nedokázalo rozdělit! Spojuje je totiž něco nerozdělitelného, a toť je právě onen Terezín a Osvětim! Roku 2007 se viděly opravdu naposledy, paní Dáša během návštěvy Čech podlehla svému dlouhodobému onemocnění.