Děti na komínech

Emilie Černá (za svobodna Rathová) byla narozena v Pečkách 17. 2. 1935 v domě s číslem 306.

Její otec Vladimír Rath byl živnostník – prodával v obchodě, který rozhodně nevynášel dostatek peněz na vyšší životní úroveň.

Prodejny na místě tehdejšího rodinného obchodu se v průběhu let měnily.

Babičky matka se jmenovala Emilie Rathová.

Rodinný dům s číslem 306, který patřil její babičce, po její smrti zlehka nátlakově a nevýhodně pro rodinu odkoupil národní výbor za 20 000Kčs – prý tam povede nadjezd.

Následně se do domu nastěhovali Romové i s koněm.

Emilie nastoupila na obecnou dívčí školu v Pečkách, kde se od první třídy učila němčinu.

Druhé pololetí školního roku 1944/45 obsadili školu němečtí vojáci.

Paní Emilie chodila na nádraží pro uzeniny.

Každé ráno před školou Ema chodila pro housky, které potom roznášela po městě, aby měli lidé co snídat.

Od roku 1939 byl v Česku zaveden lístkový systém.

Musely se odevzdávat úroky, například když choval dotyčný slepice, musel část vajíček odevzdat.

Sortiment obchodu byl nepředvídatelný, protože se většinou vyměňovalo zboží za jiné zboží.

Některé suroviny mohli zakoupit jen němečtí příslušníci (např. káva, více čokoládových tvrdých bonbonů).

To byla jedna z mnoha výhod německých příslušníků.

V Pečkách byl velkoobchod potravin na místě, kde je nyní smíšené zboží.

Kvůli náletům cizinců byla rodina Rathových a mnoho dalších nucena uprchnout za město do polí.

V případě vyhlášení poplachu měla každá rodina připravený vozík s dlouho trvanlivými potravinami (např. konzervy).

Když doběhli na pole, schovali se do škarpy, kde přečkali nálety. Pro děti to bylo spíše dobrodružství, než boj o přežití.

Některé děti zašly ve své touze po dobrodružství tak daleko, že se při náletech neschovaly do krytu, ale na komíny.

Každá rodina byla po setmění nucena zatemnit okna, kvůli bezpečnosti občanů.

Výuka v této době probíhala individuálně u učitelů doma nebo v hospodách.

Žáci se učili ve skupinkách asi po čtyřech lidech. Vyučovaly se základní předměty, jako je matematika a český jazyk. Když němečtí vojáci odešli, žáci dostali nová vysvědčení napsaná jen českým jazykem.

Všechen svůj volný čas strávila Emilka při výpomoci v obchodě tatínka.

Po smrti dědečka Quida Ratha, zdědil obchod jeho nejstarší syn Quido Rath.

V roce 1950 byly oba obchody uzavřeny.

Tatínek pamětnice poté pracoval opět v jiném obchodu, který mu už ale nepatřil.

Krátce poté byla Emilie Rathová přijata na internátní školu v Poděbradech.

Většinu volného času, kterého bylo nyní málo, strávila v socialistických rodinách přesvědčováním, že vzdělání je pro jejich děti důležité. Přestože ona sama s dobrým prospěchem tuto možnost neměla.

Co nás překvapilo v životě dětí tehdejší doby?

1. Výuka němčiny od nástupu do školy

Rozhodně nás překvapilo, že se děti učili němčinu hned od první třídy. My jsme se začali učit angličtinu ve třetí třídě. V první třídě neumí děti ani čísla, natož písmena. Jak se potom mohli učit další jazyk? Způsobem, který mají šanci využít v praktickém životě- například hrát si na obchod a nakupovat tam nebo hrát divadlo, zpívat písničky…

2. Zásobování obchodu

3. Přišlo nám nespravedlivé, že tak malé děvče mohlo samo běhat k vlaku, aby pomohlo zásobovat obchod. Myslím, že by se naši rodiče o nás báli a neposlali by nás na tak nebezpečnou výpravu.

4. Příprava na útěk do polí

Pamětnice se nám svěřila, že když byly nálety, měli doma připravený vozík s hlavně trvanlivými potravinami – například konzervami. Mít zásobu pro případ nouze je důležité, ale jaké to pak muselo být běhat jako o život a ještě k tomu s vozíkem plným nezbytných věcí? Inu, musel to být hrozivý zážitek, ale malé děti to v té době braly jako výpravu za dobrodružstvím.

5. Německé výhody očima obchodníků

V době války, měli Němci nepřehlédnutelné výhody, díky kterým měli jiné možnosti na nákup potravin atp. Češi na rozdíl od nich, mohli mít jen k životu potřebné suroviny. Za to Němci mohli mít například kávu nebo větší přísun sladkostí. V naší době by to bylo samozřejmě nedemokratické a proti lidským právům.

6. Dobrý prospěch neznamenal jistotu dobrého vzdělání

My jako jedničkáři můžeme říct, že kdybychom neměli možnost, vybral si školu, kterou chceme a bavila by nás nebo bychom neměli možnost jít na školu úrovně, kterou jsme schopni udržovat, tak bychom asi emigrovali. Jednoduše by nás to štvalo a neviděli bychom další důvod, proč pokračovat ve vzdělání (s kterým nesouhlasíme).

7. Způsob „výuky“ ve školním roce 1944/45

V průběhu roku 1945 naši školu (a možná i mnoho dalších) obsadili němečtí vojáci. V důsledku této události bylo vedení školy nuceno výuku pozastavit. Jinými slovy druhé pololetí školního roku 1944/45, žáci chodili v menších skupinkách například k učitelům domů, nebo do hospody, kde se ve vyučování individuálně pokračovalo. Například nás, by za jiných podmínek tento styl výuky bavil, byla by to zábavná změna.