Příběh rodiny Volyňských Čechů

Příběh vypráví moje nevlastní teta Zdenka Masopustová. Sama jej nezažila, ale zná jej z vyprávění svých předků, kteří jej zažili. Její předci byli Volyňští Češi.Tj Češi, kteří v letech 1868 – 1880 odešli z Rakouska-Uherska do carského Ruska, lákáni sliby carské vlády.

Roku 1867 sem z východočeské obce Zámrsk u Vysokého Mýta přišla i prababička mojí tety, Marie Němcová, se svými rodiči. Zde se šťastně vdala za Josefa Doležala, který byl také z východních Čech. Marie a Josef Doležalovi měli dva syny, Josefa a Adolfa. Josef, bohužel, zemřel při epidemii neštovic, ale Adolfa se prý tehdy Marii podařilo vyléčit horkými zábaly z přesličky. Marie Doležalová prý byla velmi schopná léčitelka. Ve své rodině i mezi sousedy praktikovala léčbu podle dr. Kneipa a dr. Priessnitze. Teta Martišová vzpomínala, jak babička otužovala studenou vodou všechna svá vnoučata a uměla je dobře léčit bylinkami. Prababička také prý hodně četla. Měla mnoho českých knih, které půjčovala všem známým a sousedům. Dost brzy ovdověla a tak žila v rodině svého syna a mého dědečka Adolfa i se svými vnoučaty až do své smrti v roce 1929.

Její syn a dědeček vypravěčky Adolf Doležal se narodil v roce 1875. Vyučil se krejčím ve městě Zdolbunov a po vyučení odjel do Prahy, aby se jako krejčí zdokonalil ve střihu. S carským slibem náboženské svobody to asi nebylo moc vážné, protože podmínkou pro koupi zemědělské půdy pro Čechy se stalo jejich přijetí pravoslaví a tak, jako většina volyňských Čechů i Adolf, který byl katolík, přestoupil na pravoslavnou víru a díky tomu se jeho křestní jméno změnilo z Adolfa na Alexandra. Jeho maminka mu prý stejně až do své smrti říkala „ Adolfku“.

Alexandr Doležal se v devadesátých letech 19. století oženil a zřídil si krejčovskou dílnu. Jeho první manželka a jejich děti zemřely, a tak se oženil znovu. Z druhého manželství vzešel mimo jiné i otec mojí tety, Václav, narozený roku 1914.

Alexandr Doležal se za první světové války stal krejčím českých legií v Rusku. Roku 1917 se vrátil do Zdolbunova, kde se zapojil do činosti tzv. Českého komitétu, díky kterému vznikla první česká škola ve Zdolbunově. Po smrti své druhé manželky se Alexandr Doležal oženil s vdovou Marií Pánkovou, která již děti měla.

Široká rodina Doležalova žila v polské části Volyně. Zde se jim velice dařilo a založili si dokonce betonářství. K životu ve Zdolbunově patřily i povinosti. Občané města se museli například podílet na uklízení ulic a veřejných prostor. V této době se na Volyň dovážely i Československé časopisy a téměř v každém domě byly obrázky Prahy.

Na proti tomu v sovětské části Volyně byla většina obyvatel poškozena sovětskou politikou. Soukromí zemědělci a řemeslníci byli zatýkáni a byly zakládány kolchozy. Roku 1938 bylo dokonce zakázáno vyučování Českého jazyka.

Po obsazení Volyně německou armádou byla situace ještě horší. Židé byli odváženi do ghett. Banderovci spolu s nacisty vypalovali české vesnice. V červenci roku 1943 byla přepadena a vypálena obec Český Malín a jeho obyvatelé včetně starců, žen a dětí byli upálení zaživa. Celkem se jednalo o 374 českých občanů. Na podzim téhož roku byla nacisty vyvražděna další česká obec Sergijevka-Michna.

Roku 1944 se přihlásilo téměř dvanáct tisíc Čechů do Svobodovy armády. Strýček Alexander Pánek měl tou dobou ve Zdolbunově fotoateliér a během války působil jako válečný fotoreportér. Jeho fotografie jsou dnes uloženy v Pražském Armádním muzeu. Jeho manželka Marie Pánková byla tehdy radistkou. Jako první zachytila žádost o pomoc z Bánské Bystrice kde vypuklo Slovenské povstání. Volyňští Češi tehdy v rámci Svobodovy armády prošli i bojem na Dukle.

Na konci války se chtěla většina Čechů dostat z Volyně do Čech. Byly mezi nimi hlavně ženy vojáků, kteří již v byli v Praze.

Teta Martišová, která prožila celou válku na Moravě, si moc přála, aby co nejdřív za ní přijela babička s dědečkem a jejich nejmladší dcerou Vlastou, protože věděla že babička není zdravá a potřebuje nutně dobrou lékařskou péči, jaká na Volyni nebyla. Bylo domluveno že se proto pokusí dostat do Čech tak jak to tehdy chodilo, tzn. „na černo“, na nákladním vlaku, které v té době přes Zdolbunov jezdily na západ. Rodiče i s Vlastičkou si sbalili nejnutnější vybavení k přežití takové cesty a aby nebylo nápadné že odjíždějí bez povolení, babička s tetou Vlastou odjely 10. prosince 1945 napřed do města Dubno, na další nejbližši zastávku vlaků od Zdolbunova na západ, kde měly čekat až pojede vlak ze Zdolbunova s dědečkem a jejich zavazadly. Jízdní řády tehdy žádné neplatily.

Druhý den, tj 11. prosince 1945, dědeček s tetou Marií nakládali ve Zdolbunově na nádraží dědečkova zavazadla na vagon s pískem a jak se dědeček shýbal, najednou upadl hlavou do kolejí a byl na místě mrtev. Bylo mu sedmdesát let. Do Čech se prý nejvíc těšil. Je pohřben vedle své druhé manželky Emilie a jejich pěti předčasně zemřelých dětí ve Zdolbunově.

Hned po úmrtí dědečka jela jedna příbuzná hledat na nádraží do města Dubno babičku s Vlastou, které tam na dědečka už dva dny čekaly, aby jim řekla smutnou zprávu. Hledala je dlouho, protože jak čekaly a spaly vsedě zachumlané na lavici, tak byly prý celé zaváté sněhem.

Se svými muži se Volyňské ženy setkali až roku 1946. Tehdy byl přímo pro ně vypraven vlak s krytýmy vagony. Ale vlak byl v Bielé na příkaz Stalina zastaven. Tehdy si cestující vyndali pícky, které si vezli s sebou, a utábořili se vedle vlaku. V té době se všichni báli, že je za trest odvezou na Sibiř. Nakonec ale situaci zachránil sám generál Ludvík Svoboda, který osobně dojel do Moskvy za Stalinem a vyjednal uvolnění vlaku do Československa.

Galerie
česká škola v Sedmihranech, školní rok 1944/45, uprostřed Václav Doležal (otec) jako učitel pohřeb bratrance Kolji Rybačuka (syn nevlastního bratra Anny Doležalové); přímo za rakví vykukuje mladý (bratr) Alexandr Doležal (1938-1991), syn Václava a Anny Doležalových; rok 1945
prarodiče, manželé Alexander a Marie Doležalovi, mezi nimi jejich vlastní dcera Vlasta (nar. 1926); zleva stojí: Alexandr Pánek (syn Marie z prvního manželství), Marie Doležalová (dcera Alexandra z 2. manž.), Anna Pánková (dcera Marie z 1. manž.) a syn Vá dědeček Alexander Doležal se svou třetí manželkou Marií, roz. Chmelíkovou (1892-1950, manželka od r. 1924), a dcerami Annou Pánkovou, později Martišovou (dcera Marie z prvního manželství, 1918-2009), a Vlastou Doležalovou (nar. 1926 oběma manželům)
Anna Doležalová na ulici ve Zdolbunově (konec 30. let) V doprovodu své (nejmladší) švagrové Vlasty Doležalové (později Kašparové) *1926 a své neteře Niny Doležalové (později Bártové) *1929 dcery Jiřího Doležala (1901-1980), nejstaršího švagra Anny (tedy n matka Anna roz. Tvrdochlebová (1920-1992) byla nemanželským dítětem z chudé ukrajinské rodiny; zde na cestě do kostela na svou svatbu s Václavem Doležalem (otcem) v r. 1936, v doprovodu svého nevlastního bratra(?)
česká škola ve Zdolbunově na počátku dvacátých let (Václav Doležal druhý zprava v první řadě) vlastní babička Emilie roz. Tomášová, druhá manželka Alexandra Doležala (od r. 1909) s dětmi Marií (1910-1993), Václavem (1914-1992, otec) a (zřejmě) Aničkou
Zdolbunovo, Fabryčna 13 - jeden z domů, kde žila rodina Doležalova zřejmě prababička Marie Němcová, později Doležalová (1859-1929)přišla na Volyň (do obce Zálesí, okres Zdolbice, kraj Rovno) z východočeského Zámrsku, vdala se za Josefa Doležala