Život v době protektorátu je pro dnešní mládež nepředstavitelný

Můj dědeček, Miroslav Žák, se narodil 26. března 1936 jako jediný syn Miroslava Žáka z Brtnice u Jihlavy a Emílie, rozené Mikuškové z Nového Jičína. Můj pradědeček, Miroslav Žák, pracoval jako dozorce v Zemské výchově a moje prababička byla dělnice v kloboučnické továrně u firmy Böhm.

Moje prababička byla aktivní funkcionářkou sokolské župy Františka Palackého, a proto se celá rodina pravidelně zúčastňovala veřejných cvičení a dalších akcí pořádaných Sokolem a výrazně se angažovala svým vlasteneckým postojem proti hrozbě německého fašizmu. Při okupaci Sudet německou armádou v roce 1938 musela rodina uprchnout z Nového Jičína, protože jí hrozila perzekuce. Na útěk měli pouhých 48 hodin. Můj pradědeček sehnal nákladní auto, na kterém se svými věcmi odjeli do Kelče. Tam byl přemístěn Výchovný ústav pro mládež, kde praděda pracoval jako krejčovský mistr. Po okupaci zbytku Československé Republiky a vytvoření protektorátu Čechy a Morava, bylo pradědovo pracoviště přemístěno do Uherského Hradiště a prababička zůstala s mým malým dědou v Kelči sama. Ani to jí však nezabránilo, aby se dále angažovala v místní tělovýchovné jednotě Sokol, kde aktivně působila až do jejího zrušení. Pro sebe a svého syna si našla ubytování u své kamarádky, se kterou dříve pracovala v Novém Jičíně v kloboučnické továrně. Kamarádka mojí prababičky, paní Smahlová, byla vdaná a bydlela s manželem v malém rodinném domku, kde žily obě rodiny až do konce války. Podmínky, za kterých žil můj dědeček se svou matkou v období protektorátu, jsou pro dnešní dobu nepředstavitelné. V domě neměli elektřinu ani vodu. Svítit se muselo petrolejovou lampou. Pro užitkovou vodu se chodilo do sto metrů vzdálené studny a pro pitnou, do obecní pumpy, která byla vzdálená půl kilometru. V těchto pro mě skoro nepředstavitelných podmínkách musel můj dědeček bydlet šest let.

Děda mi také popisoval, jak to v domě doopravdy vypadalo: „V domě byly dvě velké obytné místnosti, kuchyň a pokoj. Před nimi byla rozsáhlá předsíň, která sloužila jako sklad pro různé nářadí. Zadní část domu byla převážně hospodářská, kde měla rodina Smahlů chlívek pro prase, kozu a kurníky pro slepice. Za domem byly králíkárny, hnojiště a na něm postavená dřevěná budka, která sloužila jako záchod. Smahlovi nám poskytli druhou místnost, pro několik kusů našeho nábytku. Sami žili a spali v kuchyni, jsme společně hospodařili. Když si uvědomíme, že v jedné místnosti, trávily obě rodiny celý čas společně, musela být jejich vzájemná shoda, tolerance a vztahy neuvěřitelně dobré. Smahlovi měli dva malé chlapce. Jednoho o tři a druhého o pět let mladší než jsem byl já. Je skoro až obdivuhodné, že s nimi mám dodnes, velmi dobré a přátelské vztahy. Otec za námi dojížděl jednou týdně z Uherského Hradiště. Dojíždění však pro něj nebylo vůbec jednoduché. Musel cestovat vlakem do Kunovic a odtud pěšky pět kilometrů do Kelče. Stejným způsobem se dostával v neděli večer na vlak do svého pracoviště. Obvykle s sebou nosil kufr, který byl plný věcí. Většinu tvořily potraviny a věci pro domácnost. Protože uměl velmi dobře šít a v práci měl pro to možnosti, zásoboval Smahlovy a blízké sousedy pracovními oděvy, které sám zhotovil. Byla to částečná úhrada za to, že nám poskytli možnost bydlení.“

Asi se ptáte, jakým způsobem se rodina za války živila. Základní potraviny, jako je cukr, sůl a podobně, se kupovaly v obchodě. Velmi jim pomáhala rodina pana Bagara, což byli drobní zemědělci, samozásobitelé. Prababička tam chodila pomáhat při pracích na poli a za to dostávali mléko a některé jiné potraviny, jako zeleninu a ovoce. Bagarovi také pekli vlastní chléb. Za práci dostávala prababička také zrno, se kterým jezdili do mlýna do Babic k semletí na mouku. Maso, převážně z králíků, měli jenom v neděli od Smahlů. Stravu občas zpestřovala domácí vajíčka. To, že neměli za války výraznou nouzi, umožnovaly velmi dobré přátelské vztahy s uvedenými rodinami.

Z období roku 1942 mi děda vyprávěl několik příběhů a vzpomínek, které vám zde stručně převyprávím. Nejvíce mě zaujala jeho cesta vlakem do Čech za rodinou matčiny sestry, která taktéž musela z Nového Jičína odejít. Jejich rodina se odstěhovala do Sedlce u Kutné Hory, kde pokračovali ve své práci v továrně na tabák. Do Čech se můj dědeček se svým strýcem vydal zrovna v období, kdy byl proveden atentát na říšského protektora Heydricha. V Kolíně na nádraží, zažili razii německých vojáků. Na řev, dupot okovaných bot a zatýkání lidí, mému tehdy malému dědovi zůstaly na dlouhou dobu nemilé vzpomínky, které jej zpočátku strašily i ve snech.

V tomto roce, taktéž nastoupil do první třídy obecné školy. Měl štěstí, že ho učila hodná paní učitelka Tylichová, která byla tak jako jeho matka českou vlastenkou. Za to ředitel školy, byl členem organizace Vlajka, která kolaborovala s Němci. Jeho postoje ovlivňovaly atmosféru v celé škole. Děti se musely učit německou hymnu a byly vedeny ke kladnému vztahu k Němcům. Učitelé však většinou tento tlak vedení neakceptovali. V roce 1942 byla velmi tuhá zima a napadlo velké množství sněhu. Na Vánoce můj dědeček dostal lyžařský oblek, který mu ušil sám jeho otec. Poté mu nechali u stolaře vyrobit první lyže, na kterých se děda učil lyžovat.

Ve stejném roce se taky odehrála jedna z největších bitev druhé světové války, u Stalingradu. Děda si vzpomíná, jak jeho otec měl u postele na zdi mapu Evropy, na které z dostupných informací sledoval a zaznamenával boje Němců v Rusku a linii východní fronty. Také si vzpomíná, že se už v té době naučil poznávat na mapě jednotlivé státy a jejich hlavní města, což možná vzbudilo jeho zájem o zeměpis, který v dospělosti vystudoval jako učitelskou aprobaci na vysoké škole.

Roky 1943 – 1944 přinesly obrat ve vývoji druhé světové války. Zprávy o vítězné bitvě u Stalingradu a zastavení postupu německých vojsk v Rusku přinášely také obrat celospolečenské nálady a víru v porážku fašistického Německa. V Hostýnských vrších se začaly objevovat skupiny partyzánů, které působily v týlu nepřítele a dělaly Němcům zpočátku drobné a později velké potíže. Děda vzpomínal, jak partyzáni několikrát přijeli v noci do Kelče, aby se z místních obchodů zásobili a odvezli si potraviny a další věci do svých úkrytů v horách. Na základě hlášení přijelo do Kelče německé komando z Hranic. Partyzáni se však vždy včas stačili stáhnout do hor. Jako výstrahu pro obyvatele Kelče, aby s partyzány nespolupracovali, uspořádali Němci veřejnou popravu jednoho chyceného partyzána. Velkým zážitkem, pro dědu a občany Kelče, byl v závěru válečného období seskok partyzánů, kdy seskakovali s padáky na pomoc odbojovým skupinám v Rajnochovských horách.

Když jsem se ptala dědečka na některé další příhody z tohoto období tak mi vyprávěl, že velkým zážitkem byly v závěru války přelety svazu amerických letadel, které létaly ve velkých výškách, aby nebyly pozemními zbraněmi zasažitelné. Jednou při přeletu takového svazu, začaly padat na zem letáky. Na jejich přední straně byla fotografie německých generálů zajatých v bitvě u Stalingradu a jejich výzva Hitlerovi ke kapitulaci. Mému dědečkovi a jeho kamarádům, se podařilo po polích sesbírat sedmnáct takových letáků. To, jak bylo držení letáků nebezpečné, se dozvěděl až od svého otce. Na výzvu místního rozhlasu museli všichni občané, kteří letáky našli jít je odevzdat na městský úřad s tím, že kdo by si leták ponechal, byl by za protiněmeckou propagandu přísně potrestán.

A jak to vypadalo na konci válečného období?

Když se blížil konec války, přijela k mému dědečkovi do Kelče jeho babička s dědou a prababiččini bratři, takže byla celá rodina pohromadě. Přístřeší jim poskytla rodina pana Bagara, která na své usedlosti měla velký sklep, ve kterém všichni očekávali konec války. Dospělí se snažili z rozhlasového přijímače získat zprávy o situaci na frontě. Přes Kelč ustupovaly oddíly ukrajinského generála Vlasova, který (se svou armádou) kolaboroval s Němci. Ze vzduchu je pronásledovaly ruské stíhačky Šturmoviky, které po ustupujících Vlasovcích střílely. Na druhý den dorazili do Kelče první oddíly Rudé armády. Část se utábořila u Bagarů na zahradě. Několik důstojníků zabralo byt u Smahlů, kde si udělali dočasný štáb. Pro mého malého dědečka a ostatní kluky byli vojáci obrovskou senzací. Vojáci se k nim chovali přátelsky, nechali je si hladit koně a dědeček s kamarády obdivovali jejich zbraně. Během krátké doby však pokračovali vojáci dál za svými bojovými úkoly. Tyto události, se staly začátkem května 1945.

Konec války, znamenal v životě dědy a celé jeho rodiny velkou změnu. Pradědeček se vrátil zpátky do Nového Jičína, kam se přesunulo i jeho pracoviště ve výchovném ústavu a našel tam pro svou rodinu byt. Do Nového Jičína se poté vrátila celá rodina včetně dědovy babička a příbuznných z Čech, kteří se vrátili opět do tabákové továrny, která v Novém Jičíně opětně zahájila provoz. Tam našla zaměstnání i dědova maminka. Dědovi rodiče se zapojili do činnosti v Sokole, který po válce výrazně rozšířil svou činnost. Byla obnovena pro všechny složky od mládeže až po dospělé pravidelná tělesná cvičení. Pro děti byl vybudován tábor ve Spalovském mlýně. Byla pořádána pravidelná veřejná cvičení, kterých se děda se svými rodiči aktivně účastnil. Činnost Sokola byla zaměřena na přípravu všesokolského sletu, který se uskutečnil v roce 1948 v Praze a kterého se celá rodina zúčastnila.

Z tohoto poválečného období utkvěly dědovi v paměti některé události a příhody. Podle jeho vyprávění, se mu vryla do paměti vzpomínka na odsun Němců, kteří na základě Benešových dekretů, za svou zradu Československa, byli odsunuti do Německa. Řada jičinských Němců, které dědovi rodiče a příbuzní znali z První republiky, muselo opustit své domovy. Byli umístění v lágru a tam čekali na odsun. Toto opatření bylo pro některé velmi tvrdé a postihlo některé německé občany, tak jako Čechy v roce 1938, za činy svých politiků. Další dědova vzpomínka je z Prahy z účasti na všesokolském sletu. Při prohlídce Prahy, na hradčanském náměstí, došlo k náhodnému setkání skupiny novojičínských sokolů, s prezidentem Benešem a jeho manželkou. Když vystoupili z automobilu, vedoucí z kluků udělal rychle špalír, kterým procházeli do jednoho z domů. Paní Hana Benešová, když procházela špalírem, pohladila několik kluků po hlavě, což bylo pro mého dědu velkým zážitkem.

Děda rovněž vzpomínal na politickou manifestaci z roku 1947, na které před volbami z balkónu jičínské radnice mluvil syn bývalého prezidenta, Tomáše Garrigua Masaryka, Jan Masaryk.

Po únoru 1948, kdy převzala moc ve státě komunistická strana a došlo k výraznému obratu v politice státu, nastala i změna v dědově rodině. Činnost sokola nastoupila jiný směr a dědova matka byla za své postoje propuštěna z práce v továrně na tabák. Pradědeček musel později rovněž změnit zaměstnání. Období a události o kterých mi děda vyprávěl, dovedl zhodnotit až později, když byl dospělý. Říkal, že jako mladý člověk, nedovedl v tom období plně zhodnotit význam, případně tragické dopady některých událostí a celkově na toto období má dobré vzpomínky. Největším přínosem, pro něj bylo že poznal spoustu hodných a přátelských lidí, kterých si vážil a pokud žijí, jsou jeho přáteli a známými dodnes.

Galerie
Rodokmen rodiny mého dědečka Rodokmen rodiny Smahlovy
Rodokmen rodiny Bagarů Prezident Beneš se svou manželkou (datum a místo neznámé - nejspíš ještě z první republiky)
Zde moje prababička vede X. sokolský slet v roce 1938 v Novém Jičíně na náměstí Zde moje prababička vede sokolský průvod v Kelči r. 1939
Můj dědeček s dětmi Smahlovými v Kelči r. 1944 Muj dědeček s rodiči a tetičkami v Praze na sokolském sletu r. 1948
Můj dědeček a jeho první třída, v Kelči 1942/43 Můj dědeček se svými rodiči v Kelči roce 1939
Dědeček se svými hračkami v Novém Jičíně r. 1938 Muj dědeček se svou matkou v Novém Jičíně r. 1936
Muj děda a rodina Bagarova v Kelči r. 1942
Svatý Hostýn

Asi se ptáte, proč jsem si jako zajímavé místo, z života mého dědečka vybrala právě Svatý Hostýn. Tohle je místo, které se nachází v západní části Vsetínských vrchů a je tedy i výběžkem moravskoslezských Karpat. Na temeni hostýnských vrchů, se nachází kostel, který slouží jako pozdrav z jiného světa – svěžejšího, podmanivého světa hor. A co to má společného s životem mého dědečka? Zaujaly mě právě každoroční procesí z Kelče na Svatý Hostýn, kterých se účastnil i můj dědeček se svou matkou…

Stará Pohlednice ze Svatého Hostýna v době 2. světové války, Zdroj: Svatý Hostýn. In: Staré pohledy [online]. 1942 [cit. 2014-08-19]. Dostupné z: www.starepohledy.cz Dobová fotografie Svatého Hostýna, Zdroj: ZAMORAVU: Moravská národní obec [online]. 1985 [cit. 2014-08-19]. Dostupné z: http://zamoravu.eu/2012/05/pout-moravanu-na-svaty-hostyn-19-5-2012/
Příběh místa

Občané Kelče byli většinou velmi pobožní lidé. Smahlovi i další sousedé pravidelně navštěvovali náboženské obřady v místním kostele. Samozřejmostí byla návštěva nedělních pobožností, májových mší a dalších církevních rituálů v průběhu církevního roku. Dědova matka i on sám, se přizpůsobili způsobu života svých přátel a sousedů. V paměti dědovi uvízlo procesí, které bylo každoročně pořádáno z Kelče na Svatý Hostýn. Protože, jsem nevěděla co to znamená, nechala jsem si to od dědy blíže vysvětlit. Šlo o pěší putování pod vedením faráře za občasného zpěvu nábožných písní. V kostele na Svatém Hostýně absolvovali účastníci procesí mši a všichni se stejnou cestou vydali zpět. Celé to bylo pořádáno k uctění bohorodičky Panenky Marie.

A jak vlastně takový průvod vypadal? Cesta dlouhá zhruba 21 kilometrů, není procházka růžovým sadem pro většinu dospělých lidí. Natož pro malé děti. Dědeček si vzpomíná, že jejich cesta vedla přes různé malé dědinky a pole až do Bystřice pod Hostýnem. Odtud už zbývalo pár posledních kroků na Svatý Hostýn. V čele průvodu, šli pomocníci, kteří nesli kříž, s ukřižovaným Ježíšem Kristem. Nesměli tam také chybět ministranti, kteří nesli nebesa, pod kterými kráčel kněz.

Jak jsem se již zmiňovala, účastníci procesí, si také zpívali náboženské písně. Proto jsem se zeptala dědečka, zda si na nějakou píseň (ne)vzpomene a ukázalo se, že i po sedmdesáti letech si na kousek jedné z nich vzpomněl. A zde je i malá ochutnávka i pro vás.

Tisíckrát pozdravujeme Tebe,
ó Matičko Krista Ježíše!
Ty jsi ochranou celého nebe,
skutkům tvojim se divíme,
ty jsi po Bohu ta nejprvnější,
tobě čest a chvála nejsvětější,
andělé a svatí vstávají,
Královnou Tebe nazývají.

Zdroj:
HISTORIE DÁVNÁ I NEDÁVNÁ. K ochránkyni Moravy na starobylý Hostýn. 2004, č. 1. Dostupné z: http://www.hostyn.cz/hostyn_old/historie.htm