Ve stínu režimu

„Doznávám, že jako aktivní příslušník SNB zapojil jsem se s Radoslavem Lenartem, rovněž příslušníkem SNB do protistátní činnosti na Těšínsku.“ (ze spisu StB – archiv bezpečnostních složek) Ač tato slova má babička nikdy neslyšela, změnila jí život.

9. březen 1946 tvoří v rodinném rodokmenu významné datum, neboť právě tehdy se v 41 čísle popisném v Českém Těšíně narodila má babička Eva Mrakavová, ta s jejímž příběhem si Vás přeji obeznámit.

Vyrůstala spolu se svým bratrem Ladislavem jako dcera četníka a ředitelky ve školce. Život v Českém Těšíně však byl jiný nežli v ostatních městech. Toto místo, jež rozděluje státní hranice, charakteristické spory a antipatie k druhé straně, zároveň však spojené v neoddělitelném celku porozumění a historie, bylo pro malou Evu domovem.

Už jako malá se babička plně zapojila do nelegální činnosti a posloužila jako prostředek k pašování. Možná se slovo prostředek může jevit přinejmenším velmi pozoruhodné ve spojení s malou holčičkou, ale bylo tomu tak. „Maminko mi padá vuřteček,“ je slavná věta, která byla pronesena onou nevinnou bytostí, jenž si právě stěžovala, že uzenina, kterou ji maminka šikovně omotala kolem bříška a pečlivě šatičkami zakryla, pomalu sklouzává. Tato věta by sama o sobě nebyla ničím důležitá, kdyby ji však malá Eva nepronesla před celníky na polské straně. Od té doby ji babička nezapomene zmínit při svém vypravování.

Pašování bylo v Českém Těšíně na denním pořádku. Vzájemná výměna naturálií probíhala mezi levým a pravým břehem Olše velmi zdařile. Četník Ladislav Mrakava vždy stál do půli mostu a čekal na manželku s dcerou, až půjdou nazpátek. Tato příhoda stejně tak jako píseň „Sedí mucha na stěně“ v podání polských dětí, se řadí k veselým střípkům babiččina dětství.

Když je člověk dítětem, je pro něj slovo vlastizrada velmi vzdálené, nechápe jeho význam a jen stěží dokáže porozumět důsledkům, které s sebou toto nepatrné a jednoduché slovo nese. Citovaná věta, kterou počínal tento text, měla být vyřčena osobou, jež se měla dopustit hrůzného činu a to vlastizrady. Touto osobou byl babiččin tatínek. Četník aneb ztělesnění společenského řádu. Je vůbec možné uvěřit, že by člověk, který svůj život zasvětil ochraně a dodržování zákonů měl nyní stát na druhé straně, být opakem těchto slov? Ano, Ladislav Mrakava byl zločincem, jeho provinění však spočívalo ve skutečnosti, že nedokázal mlčet o tom, co považoval za správné.

Mladá bytost jen stěží porozumí myšlenkám, principům, zásadovosti a hrdému odporu. Ale zato dokáže mnohem intenzivněji pocítit důsledky držení se a neopuštění těchto morálních hodnot.

Dne 22. 8. 1952 byl podepsán rozkaz k zatčení mého pradědy. Babička Eva si plnění tohoto rozkazu pamatuje takto:

„Táta měl dovolenou a večer někdo od policie přišel, že musí taťka okamžitě nastoupit na četnickou stanici. Otec odmítal, že má dovolenou. Naléhali, nakonec si chtěl vzít uniformu, ale řekli mu, že mu ji pak přidělí. Odešel. Pak se vše začalo měnit.“

O celé akci informuje i zachovaný telegram z dlouho utajovaného spisu StB z Archivu bezpečnostních složek. Byl to rozhovor mezi dvěma příslušníky StB, kteří se domlouvali na tom, jak bude provedeno zatčení mého pradědy.

„PROTO JEJ CHCEME POVOLATI K PROVEDENI ESKORTY S TIM PRO TENTO MALY STAV MUSÍ ON Z DOVOLENE UVEDENOU ESKORTU PROVESTI OSOBU KTERÁ BYLA VYSLICHANA U NAS NA STB A MUSÍ BYTI DLE DALNOPISNEHO ROZKAZU JEŠTĚ DNESKA ESKODTOVANA NA PATCOIC NY POCHOPITELNE KDYZ MU BUDOU VYSTAVENY PAPIRA A DOJDE K NAM PRO ZATCENEHO MU E M OZBROJIME HO V NAŠÍ KANCELARI A VYVEDEM DRUHOU STRANOU BUDOVY DO SLUZEBNIHI AUTA A ZAVEZEM K VAM…

CEST PRACI A NECHT SE TO POVEDE DRZ PALCE“

Z rozhovoru vyplývá, že jej nejdříve chtěli povolat k eskortě jiného vězně – pro četníka obvyklá činnost. Ale zrovna v této době měl praděda dovolenou. Proto jej chtěli povolat pod záminkou malého stavu policejních příslušníků na stanici a při té příležitosti jej v pracovně odzbrojit a vyvést druhou stranou z budovy do služebního auta.

Poté již babička Eva svého tatínka dlouhé roky neviděla. Pocítila veškeré okolnosti, které s sebou nese úloha dcery politického vězně. Prvně se s nimi blíže seznámila, když cizí lidé důkladně prohlíželi byt v Čapkově ulici. Seděla s maminkou a bratrem uprostřed místnosti, nesměli se pohnout, jejich zrak tkvěl na příslušnících státní bezpečnosti, kteří svým jednáním neváhali rodině přinášet další příkoří. Těžko si dokázala vysvětlit, proč se cizí lidé tak důkladně zajímají o její osobní věci. Žila v domnění, že tatínek odjel na rekreaci na dlouhou dobu a maminka se ji snažila při takovémto vědomí držet co možná nejdéle.

Rodina Mrakavova dostala cejch rodiny politického vězně, již nadále nesměli pobývat v Českém Těšíně, byli odtud vystěhováni. Nákladní automobil, skupinka vězňů a několik dozorců tvoří další babiččinu vzpomínku. Přijeli za účelem vystěhování rodiny, začali postupně přenášet střípky toho, co kdysi bylo opravdovým domovem. Když najednou se ozve melodie. Jeden z vězňů popadl housle, na které hrával bratr Láďa a malebnými tóny vyprovodil onu nešťastnou trojici. Snad jen má prababička Marta mohla v těch lidech ve vězeňském úboru vidět odraz svého manžela.

Nákladní automobil nakonec dorazil na místo určení. Vesnice Melč u Opavy měla být pro rodinu novým domovem, ale po zjištění, že se novými spoluobčany ve městě měly stát tyto politicky nespolehlivé osoby, byla vyhlídka na zdejší život zcela mizivá. Objevila se informace, že není žádného prostoru pro jejich ubytování, které bylo již dříve slíbeno. Dalším cílem tohoto nešťastného transportu se měla stát osada Osoblaha – nejseverněji položená vesnice našeho kraje, blízko polských hranic. Jednání s místními v Melči byl však přítomen i zástupce malé vesnice Moravice vzdálené 4 kilometry, kde bylo potřeba učitelky v mateřské školce. Maminka Marta přijala tuto nabídku, a tak konečně dosáhli svého nového domova. Dům v Moravici je místo, kde babička strávila zbytek svého dětství.

Ve zdejší škole se malé Evě podařilo navázat nová přátelství, která přetrvala dodnes. Nikdy více se již nesetkala s tím, že by jí byl zazlíván statut tatínka. Avšak ztráta člověka, kterého milujete na více jak osm let je přinejmenším strašlivá. V průběhu výkonu trestu jej viděla třikrát. Dlouhý stůl, statný muž, který se přes něj natahuje, aby alespoň na okamžik objal svou dceru a zároveň snášel bolest a příkoří je natolik silným obrazem, že cítím jeho dopad i z pouhého vyprávění.

Vždy byla s ním, v jeho vzpomínkách jej vždy doprovázela, byla mu oporou v časech nejtěžších a zároveň on byl pokaždé s ní. Pouto otce a dcery je silné, nemůže jej přerušit odloučenost ani ostnatý drát.

Po ukončení základní školy se mladá Eva vydala vstříc dalším studiím, přála si pracovat ve zdravotnictví. Vysokoškolské studium ji však nelákalo, proto se nikdy nesetkala s otázkou, zda by vůbec mohla studovat.

To už se jí tatínek vrátil, ale roky tvrdé práce v nebezpečném prostředí uranových dolů s sebou nesou i obrovské důsledky, které člověk pocítí jak ze stránky fyzické, tak i psychické. Lze si jen stěží představit, jak jde po takovýchto prožitcích nalézt cestu zpět ke společnosti. Je na každém, aby si položil otázku, zda je toho schopen, žít nadále bez nenávisti, výčitek a strachu. Jak se k této otázce postavil Ladislav Mrakava můžeme jen odhadovat, ale z dopisu, který dceři již dávno po svém propuštění napsal, se dozvídáme jeho přístup k situaci, ve které se ocitl.

„Já mám a všude jsem měl dobrou pracovní morálku, kde jsem pracoval kup. v Jáchymově jsem pracoval až na 250 % a byl jsem parťákem na dole a to soudruzi vzali v úvahu, jinak bych musel ještě 6 let sedět co mi bylo prominuto.“

(úryvek z dopisu adresovaného dceři Evě, 9. 9. 1979, Frýdek – Místek)

Dlouho očekávaný návrat se uskutečnil roku 1961, ale rodiče dospívající Evy se již po tak dlouhé době navzájem odcizili. Po roce se Ladislav Mrakava odstěhoval do Frýdku-Místku, kde kdysi za doby krásné první republiky, na kterou rád vzpomínal, sloužil jako četník. S dcerou byl v častém kontaktu, pravidelně se navštěvovali a vyměňovali si dopisy.

Pár let po návratu otce babička Eva odmaturovala na střední zdravotnické škole v Opavě a svou profesní dráhu započala v malém městě Vítkově, kde na novorozeneckém oddělení působila jako porodní asistentka a ženská sestra. Vítkov je město, ze kterého se doposud neodstěhovala. Jako 24letá potkala mladého, sympatického řidiče autobusu, za kterého se provdala a roku 1974 se jim narodila dcera Jana a o pár let později přibyl i syn Drahoslav.

Tento příběh byl donedávna zahalen velkým otazníkem. Po dobu 62 let se Evě nedostalo odpovědi na otázku, co bylo oním důvodem odsouzení a zatčení jejího tatínka. Přemýšlím nad tím, jaké to musí být nevědět, proč se Váš život změní ze dne na den. Po své smrti roku 1985 byl Ladislav Mrakava plně rehabilitován, ale i tak se babiččino povědomí o důvodu odsouzení nikterak nezměnilo. V červenci 2014 jsme byli obeznámeni se „zločinem“ pradědy, díky odtajněným spisům StB, které jsou uloženy v Archivu bezpečnostních složek.

„Bylo mi nepříjemné pročítat spis, vracely se mi nepříjemné vzpomínky. V podstatě mi bylo tatínka velmi líto, nikdy mi sám neřekl, jaké to bylo, cítila jsem obrovskou lítost.“

Takto babička před nedávnem zareagovala na moji otázku ohledně spisu, který se jí dostal do rukou.

Dnes je mé babičce 68 let, ráda si přečte napínavou detektivku, svůj čas s oblibou tráví pletením a svým kuchařským uměním si podmanila celou rodinu. Ve volných chvílích se ponořuje do svých vzpomínek a pamatuje na své dětství, na veselé zážitky, ale i na těžké rány osudu. Je pro mne velkou inspirací, jako člověk, který za jakýchkoliv okolností nikdy neztratí svou tvář a který jde i přes všechny překážky dál svou cestou životem.

Galerie
Titulní strana dopisu Ladislava Mrakavy adresovaného dceři Evě, 9. 9. 1979 Dokument o zrušení rozsudku nad Ladislavem Mrakavou
Zpráva o duplicitě žádosti, žádost již podal babiččin bratr Žádost babičky Evy o rehabilitaci tatínka - 11. 5. 1991
Ladislav Mrakava ve Frýdku-Místku po návratu z vězení, 60. léta Ladislav Mrakava, Krajská správa StB Ostrava, 23. 9. 1952, fotografie ze spisu StB - Archiv bezpečnostních složek
Svatební fotografie Evy a Drahoslava Špokových, tehdejší Gottwaldov, 18. 2. 1974 Maturitní fotografie babičky Evy, Opava, 1965
Babička Eva ve druhé třídě, první návštěva tatínka ve vězení, Příbram Babička Eva (vpravo) s kamarádkou na výletě, Ropice u Českého Těšína, 1950
Babička Eva (vlevo) s kamarádkou na výletě, Ropice u Českého Těšína, 1950 Malá Eva se sestřenicí, Rožnov pod Radhoštěm
Babička Eva v Rožnově pod Radhoštěm Babička Eva v batolecím věku, Český Těšín
Babička Eva se svou maminkou Martou, Český Těšín
Číslo popisné 864, Vítkov

Velký dům, pozemek, příjemné a pěkné prostředí. Jedině takto lze začínat s popisem místa, kde stojí dům číslo popisné 864 ve Vítkově. Šedivou omítkou na sebe strhává zraky kolemjdoucích. Byl postaven snad v té nejklidnější části malého města, kde člověk může kousek popojít a již se nalézá na okraji pole, odkud někdy vanou chladnější větry.

Čím, že je toto místo důležité? Myslím si, že se řadí k těm nejdůležitějším v životě babičky Evy. Dům spolu s dědou Drahošem si zde postavili v roce 1978. Náleží k němu kousek pozemku, kde se oba věnují své slabosti pro zahradničení.

dům ve Vítkově po dostavbě, 1978 hlídač střežící dům ve Vítkově, 2014
zahrada u domu ve Vítkově, 2014
Příběh místa

Možná se divíte, proč jako stěžejní místo označuji dům ve Vítkově, ale příčina je prostá. Je pravdou, že zde babička netrávila dětství, není to ani místo, kde žila spolu s tatínkem, ale zato je to místo oproštěné od všech těžkých vzpomínek a trápení.

Dům na Skřivánčím poli je symbolem nového života, tady spolu s manželem Drahoslavem vychovala své děti a společně jim poskytli bezstarostné dětství. To je ta myšlenka, která se k tomuto místu váže. Je to opravdový domov.