Když je brali za vojáky…

Vojna. Vypráví se o ní humorné historiky, vznikly o ní neméně humorné filmy, ale na druhou stranu se na ni vzpomíná jako na místo tvrdé šikany a neskutečné absurdity. Mnoho mladíků se ve snaze jí vyhnout snažilo sehnat modrou knížku. Ale co to vlastně vojna byla? Strašák? To, co dělalo z kluků muže? Nebo ztracené dva roky života?

Psal se říjen 1950, když Jaroslav Nový Horní Bělé narukoval do areálu bývalého kláštera, toho času kasáren československé armády v Nýrsku. Úkolem roty, ke které tehdy jednadvacetiletý Jaroslav patřil, bylo střežení státní hranice. V pozorovatelně s periskopem musel zaznamenávat veškerý pohyb na ní. Záznamy jednotlivých vojáků ze sousedních pozorovatelen se musely navzájem shodovat.

Na hranici rota trávila vždy čtrnáct dní, další dva týdny pak v areálu kasáren.

V době, kdy Jaroslav pobýval v Nýrsku, ještě přes hranici vedly tajné převaděčské stezky, kudy utíkali lidé, kteří nechtěli žít v právě se tvořícím socialismu. Bylo to ještě možné. Ještě se nestřílelo. Samotný Jaroslav ani nezažil žádný střet vojáků s prchajícími. K takovým situacím doposud nedocházelo.

Z Nýrska byl Jaroslav přeložen na jaře 1951 do Prachatic. V létě téhož roku na hranici začala ostrá střelba.

Oproti tomu v Prachaticích tou dobou probíhala pouze střelba cvičná, neboť pro Jaroslava a další vojáky z útvaru začal výcvik u dělostřelectva. Jak sám vzpomíná, o dělech v té době nevěděl zhola nic.

Zde se Jaroslav zúčastnil řidičského kurzu. Během něho zažil krušný zážitek, když se na silnici střetli s traktorem a on ve snaze se mu vyhnout stočil volant prudce doleva a urazil tak sloup u mostu. Polovina auta se ocitla nad řekou, polovina na mostě. Vojáci museli opatrně vyvažovat rovnováhu, aby se nezřítili dolů. Naštěstí byli nakonec zachráněni ostatními vozidly.

V Prachaticích byl na vojně i Jaroslavův známý Jarda Hajšman, který zde dělal kuchaře. Ten mu nabídl, jestli by také nechtěl do kuchyně. Jaroslav sice pochyboval, že se kamarádovi podaří, aby jej přeřadili, ale povedlo se. A tak se z původně pěšáka a poté „kanonýra“ stal kuchař.

Tím však Jaroslavovo vojenské putování zdaleka nekončilo. Když odešlo z kuchyně v nedalekém Boletickém výcvikovém prostoru několik mazáků, poslali ho právě tam. Zde se však nakonec namísto do kuchyně dostal do skladu.

V Boleticích byli za trest důstojníci z druhé světové války – vojáci ze západní fronty, účastníci Slovenského národního povstání. Zvláště rád vzpomíná Jaroslav na štábního kapitána.

Posledním Jaroslavovým vojenským působištěm bylo nádraží v Polečnici. Tady působil jako hlavní kuchař. Sem za ním přijela na návštěvu i jeho budoucí žena Marie.

Zde se nakonec dočkal odchodu do civilu, i když o měsíc déle, než počítal. Měl za sebou vojenskou pouť, která byla nesmírně pestrá. A přestože se odehrávala v krušných padesátých letech a panovaly tam přísná pravidla „utajení“ – v dopisech domů nesměl vyzrazovat jakékoli podrobnosti o tom, co se na vojně děje a z oněch dvou let ze stejného důvodu nemá ani jedinou fotografii, nevzpomíná na ni ve zlém.

Mnohem horší časy na něj čekaly po návratu do civilu. Padesátá léta byla v plném proudu, on pocházel z jedné z větších hospodářských rodin ve vsi. V roce 1953 v Horní Bělé vzniklo JZD, kam Nových vystoupili, ale rychle z něj zase vystoupili. Jaroslav, za trest, musel jít pracovat do průmyslu a navíc rodinu sužovali nejrůznějšími nesmyslnými pokutami.

Paradoxem je, že v roce 1958 Jaroslava z průmyslu potřebovali zpět do družstva. Měl totiž zemědělskou školu. A tak se z přebytečného stal potřebným…

V šedesátých letech studoval střední zemědělskou školu také Josef Kroft z nedalekých Krašovic. Původně na ni vůbec nechtěl, mnohem víc ho lákala stavařina. Jenže Josefova rodina měla pozemky v družstvu. A jeho otec navíc zemřel, když jemu bylo deset let. A tak Josef nejspíš nikdy nezapomene na větu řiditele školy: „No jo Pepíku, ale to nejde, vy máte ve družstvu pozemky, ty musíš do zemědělství…“, které se nemohl nijak bránit. A tak Josef skončil na „hnojárně“.

Po jejím úspěšném absolvování v roce 1968 nastoupil na brigádu do Jednotného zemědělského družstva v Bučí. Po prázdninách měl jít na vojnu. I povolávací rozkaz už měl. Jenže přišel 21. srpen 1968.

První den okupace prožil Josef ve družstvu. Dodnes vzpomíná na traktoristy a kombajnéry, shánějící se po rádiích a tranzistorácích, aby i na poli věděli, co se děje, nebo na plivání pod kola ruských gázíků.

Dva týdny od osudového srpnového dne pak Josef v poštovní schránce našel dopis od armády. Jeho povinná vojenská služba se odkládala.

Narukoval tedy až 1. dubna 1969 do nedalekých Líní. Na místním letišti prožil asi nejtvrdší část vojny, tzv. příjmač. Na „žabáky a kačáky“, po kterých šli vojáci na ubikace téměř po čtyřech, nelze zapomenout.

Poté ho čekaly tři měsíce na plzeňském letišti na Borech a pak nastala chvíle, kdy armáda – v důsledku událostí z 21. srpna, kdy některé kasárny zabrali Rusové, nevěděla, co s vojáky. Nakonec skupinu, kam Josef patřil, rozdělila. Josef byl přidělen na letiště do Pardubic. Jako elektrikář k nadzvukovým letadlům MiG 21.

V paměti mu zvláště utkvěla cesta letadlem na Slovensko, kde probíhalo cvičení. V „plné polní“ se vydali starým Iljušinem na východ republiky. Pro vojáky se slabším žaludkem to nebylo zrovna příjemné. Ani Josef, kterému letadlo jako takové problém nedělalo, však značně znejistěl, když z okénka uviděl kmitající se křídlo s poskakujícími nýty. Průpovídky mazáků na jistotě také příliš nepřidávaly. Když si však člověk na tyhle nepříjemné okolnosti zvykl, mohl se kochat krásnou krajinou jižní Moravy, nad kterou letěli.

Už méně rád Josef vzpomíná na cestu ze Slovenska, když jim bylo oznámeno, že letadlo neletí a čekala je krušná několikahodinová cesta na korbě rozdrkocané Tatry.

Za kladnou součást vojenské služby považuje to, že na útvaru byli kluci z různých částí republiky – Češi, Romové, Slováci i slovenští Maďaři. A že díky tomu poznal různé zvyklosti i jinou řeč.

S vojnou však má Josef spojený také značně dramatický zážitek. Když byl na hlídce, nechtěně – nejspíš rukávem, zavadil o samopal a natáhl se mu náboj. Do dnes si nedovede vysvětlit, jak se to mohlo stát, protože samopal měl být zajištěný. Když kolem Josefa procházeli kamarádi, kteří měli vycházky, z legrace na něj pokřikovali. On – rovněž v legraci, něco peprného odvětil a pozvedl samopal. Nejspíš se letmo dotkl kohoutku zbraně. Kulka zasvištěla tmou.

Josef zůstal stát jako opařený.

Naštěstí se nikomu nic nestalo. I tak by z toho ale měl Josef velký problém. Pohotový starší voják ale ihned zareagoval, vzal Josefův samopal, dal mu jiný. A uvedl ten Josefův do původního stavu. Tak se o této nepříjemné příhodě naštěstí nikdo další nedozvěděl. Ale Josefa pak ještě dlouho strašila ve snech.

Po vojně se Josef vrátil do družstva, které se zanedlouho sloučilo s tím hornobělským. Z Josefa a Jaroslava se stali kolegové.

Na konci sedmdesátých let narukoval do Hranic na Moravě Václav Eret z Horní Bělé. Ten se dostal k tzv. „rakeťákům“.

V době, kdy Václav vykonával vojenskou službu, se v Polsku odehrávaly události spojené s hnutím Solidarita. Útvar, kam Václav patřil, se nacházel nedaleko polských hranic a tak museli být vojáci v pohotovosti. Naštěstí však nijak do situace nezasahovali.

V osmdesátých letech vojna čekala i Jaroslavova syna Jana. Po tom při odvodu chtěli, aby si udělal předvojenský kurz na radiolokátory, protože byl vyučeným elektrikářem. Jan měl ale svou hlavu a chtěl si na vojně udělat řidičský průkaz, takže odmítl.

Možná i proto nakonec narukoval do slovenského Kežmaroku, od rodné vsi vzdáleného přes šest set sedmdesát kilometrů. A nikoli k řidičům, jak si přál. K tankistům.

Jan už před vojnou hodně sportoval. I tak mu ale rozcvičky v Kežmaroku dávaly zabrat. Kvůli nim pak dlouho nechtěl ani slyšet slovenskou popovou hudbu z 80. let, kterou byly doprovázeny.

Po půl roce se Jan dostal zpátky do Čech, do Loun. Byl rád, protože doma měl přítelkyni a myslel si, že se díky tomu uvidí častěji. Jenomže domů se dostal ještě méněkrát, než ze Slovenska. A nakonec ho potkal osud jako mnoho jiných vojáků. Dívka se zamilovala do jiného.

Jan zažil mnohé absurdity vojenské reality.

Když kamarád dostal žloutenku a po propuštění z nemocnice měl jít do domácího ošetření, musel se vrátit do kasáren. A vyřízení papírů trvalo dva měsíce. Celou tu dobu musel zesláblý mladík na dietě strávit na vojenské ubikaci.

Samotného Jana nepustili na pohřeb vlastního dědečka.

Třetí vzpomínka je však spíše humorná. Když měl na návštěvu kasáren přijet sám ministr obrany, předcházel to předvoj, který kontroloval, jestli je vše v pořádku. Bylo to na podzim. A co kdyby náhodou přijel ministr nečekaně a nebylo zametené listí? A tak vojáci otrhávali listí ze stromů!

Do civilu se Jan vrátil na jaře roku 1989 a dějiny nabraly rychlý spád. Přišla Sametová revoluce. Vojna se během devadesátých let zkrátila na rok.

V roce 1999 narukoval k řidičům Janův budoucí švagr, Petr Čása. Ten svůj rok vojny strávil ve Stříbře. I když už v jeho době byla o poznání jiná, než v u jeho předchůdců, stále se zde vyskytovala tzv. mazácká šikana, kterou poznali i Josef, Václav a Jan. Zatímco tehdy to však ze strany důstojníků bylo většinou přecházeno bez postihu, v 90. letech už se proti ní dalo bránit nahlášením.

Nerad Petr vzpomíná na cvičení, týden přežití venku v zimě. Tady se také organizovaly akce, kdy si vojáci navzájem snažili ukrást samopal. Za to si Petr vysloužil 10 dní vězení.

I tak si ale myslí, že vojna měla něco do sebe. Na tom se ostatně shodují i ostatní, s výjimkou Jana – ten si myslí, že vojna byla skutečně ztraceným časem. Podle Jaroslava, Josefa a Václava byly dva roky moc, jeden by stačil bohatě. Josef k tomu dodává, že na vojnu vzpomíná v dobrém také proto, že ty zlé a krušné zážitky obrousil čas.

Nic není černobílé. Nebyla taková ani základní vojenská služba. Z některých kluků udělala muže, pro jiné byla ztracenými roky života.

Galerie
Petr s kamarády ve vojenském areálu Petr s kamarády na automobilu Praga
Petr s kamarády z baráku, 1999 Petrova přísaha, 1999
Petr v roce 1999 Skupinová fotografie tankistů
Jan a pionýři na tanku Jan s kamarády, kteří za ním přijeli na přísahu, 1987 Kežmarok
Jan v roce 1987 Václav znovu s maminkou a sestrou, 1977
Václav s rodinou, která za ním přijela na přísahu, 1977 Václav v roce 1978
Josef s kamarády z roty, nedaleko dostihové dráhy v Pardubicích, 1970 Josef mezi kamarády na baráku, 1970
Skupinová fotografie u letadla MiG 21, Josef je první ležící zprava Josef v roce 1970
Jaroslav na konci 40. let (na vojně se fotografovat nesmělo)
Vojenské areály v Československu

Jaroslav a Jan Nových, Václav Eret i Petr Čása žili v době odvodu v obci Horní Bělá. Josef ve čtyři kilometry vzdálených Krašovicích. Zde je souhrn všech míst, která během své vojenské pouti navšítívili:

Nýrsko – město se zhruba 5 tis. obyvatel, které je příbližně 10 km od hranic s Německem

Prachatice – město ležící 35 km od Českých Budějovic, ve kterém žije více než 11 tis. obyvatel

Boletice – obec, která se nachází ve vojenském újezdu Boletice

Líně – obec, ve které žije téměř 2 a půl tis. obyvatel leží přibližně 11 km od Plzně

Plzeň-Bory – část města Plzeň, celá Plzeň má skoro 170 tis. obyvatel

Pardubice – 10. největší město ČR má více než 89 tis. obyvatel

Hranice – nachází se zhruba 23 km od Přerova a žije zde skoro 19 tis. obyvatel

Kežmarok – slovenské město, ve kterém žije více než 17 tis. obyvatel

Louny – více než 18 a půl tis. město na hranici Ústeckého a Středočeského kraje

Stříbro – město s téměř 8 tis. obyvateli se nachází 30 km od Plzně

Zdroj informací: Wikipedia

Souhrnná mapka vojenských areálů