Věřily, že víra překoná vše

Vše se začalo 1. března 1950, v polovině minulého století. V jablunkovské osadě jménem Lyski se narodila malá Anděla Waclawková. Narodila se jako druhé dítě v rodině Waclawkových. Celá rodina žila velmi skromně, především z hospodářství. Otec ani matka Anděly neměli stálé zaměstnání. Otec si přivydělával prací s koněm obděláváním půdy, rozvozem uhlí sousedům a pomocí při lesních brigádách. Matka se starala o domácnost a pět dětí. I když byli velmi početná rodina, nikdy nežili v bídě.

Všechny děti byly učeny pracovitosti. Musely pomáhat rodičům, neboť zde bylo hodně práce. Na každý den měli všichni připravenou svou práci. „Když jsme přišli ze školy domů, měli jsme všichni rozdělenou práci. Než jsme se do ní pustili, vždy jsme se najedli a udělali si domácí úlohy. Byla jsem velmi pilná, proto jsem dělala úlohy hned, co jsem přišla ze školy.“ Všechny děti si navzájem pomáhaly a také hrávaly. Protože doma neměli televizor ani rádio, trávily spoustu času venku. V létě se po práci chodívaly také koupat do řeky nebo společně sbíraly borůvky. Sběr borůvek byl také způsob přivydělávání. Za peníze, které získaly prodejem borůvek, si kupovaly pomůcky do školy. V chladných zimních večerech hrály stolní hry, vyšívaly, navlékaly perličky nebo se chodívaly sáňkovat spolu s ostatními dětmi.

Všichni sourozenci navštěvovali základní školu Henryka Sienkiewicze s polským vyučovacím jazykem v Jablunkově. V té době bylo ve třídách kolem 30 žáků. Vyučovalo se zde také náboženství, na které chodili všichni sourozenci, ale kvůli komunistickému režimu musely mít děti potvrzení obou rodičů, aby mohly hodiny náboženství navštěvovat. Ředitel školy také přesvědčoval rodiče, aby své děti na náboženství neposílali. Ale matka Anděly vždy říkala: „Já vychovávám všechny děti stejně. Jsem katolička, a tak budou všechny mé děti navštěvovat hodiny katolického náboženství.“

Pro rodinu Waclawkových bylo náboženství velmi důležité. Světili všechny svátky. I ty, které byly za komunistického režimu zrušeny. Celá rodina chodila na nedělní bohoslužby do vzdáleného kostela. Neděle byla pro rodinu dnem naprostého pracovního klidu. Paní Anděla má také vzpomínku, která se váže k tomuto dni: „Byla neděle, zataženo a blížila se bouřka. Na poli jsme měli suché obilí připravené ke sklizni. Tatínek přemýšlel, a pak řekl, že obilí alespoň svezeme do stodoly a zítra ho budeme mlátit. Tak jsme vstali a svezli obilí. Ale stalo se, že obilí přes noc zvlhlo a na druhý den se nám velmi těžce mlátilo. Tatínek po této zkušenosti rozhodl, že v neděli už nebudeme nikdy pracovat.“

I prarodiče Anděly přispěli k výchově dětí ve víře. V této souvislosti vzpomíná: „Když moje babička z Písečné přišla k nám, zůstávala u nás i několik dní. Ona a druhá babička se pak spolu modlívaly. A já, jako dítě, jsem si vždy sedla někde blízko nich a modlila se s nimi. Bylo to velmi krásné.“

Po skončení základní školy začala spousta dívek pracovat nebo pokračovala ve studiu. Tehdy patnáctiletá Anděla chtěla pokračovat ve studiu a studovat ekonomii. Ale rodiče ji v tomto přání nepodpořili. Škola byla tehdy velmi drahá a vzdálená od domova. Důležitý fakt hrálo také to, že dívky byly vychovávány pro práci v domácnosti. Jednou se měly vdát a postarat se o rodinu. Na co by jim proto byla škola? A tak mladá Anděla zůstala v domácnosti. Když přišel podzim roku 1965, rozhodla se Andělčina matka poslat dceru do učení. Soukromá švadlena ji přijala na tři roky. Pod dohledem zkušené švadleny se i Anděla stala švadlenou.

Stejně jako každá mladá dívka se i Anděla ráda bavila. Občas navštěvovala zábavu (dnes nazývaná jako diskotéka), chodila do kina nebo sedávala u táboráku. Také se chtěla vdát, ale pocítila povolání stát se řeholní sestrou – ten, komu se chtěla zaslíbit, byl Pán Ježíš. Ve svých osmnácti letech, začala Anděla přemýšlet o vstupu do kláštera. Svůj plán svěřila knězi, který ho oznámil Andělčiným rodičům. Paní Anděla si vzpomíná na chvíli, kdy se tuto zprávu její rodiče dověděli: „Přistoupil k mým rodičům a vše jim narovinu řekl. Vím, že maminka tehdy plakala. Byla jsem jejich nejstarší dcera, bylo jim to těžko přijmout, ale nebránili mi.“ A tak 31. prosince 1968 vstoupila Anděla do kláštera. Hned druhý den šla spolu s ostatními sestrami jako kandidátka ke svatému přijímání.

O pár měsíců později v srpnu roku 1969 měla Anděla obláčku, při tomto obřadu si kandidátky poprvé oblékají oděv svého řádu a dostávají nové jméno. Andělka se od té doby jmenuje sestra Marie Bonaventura. Protože v té době byla větší možnost svobodného projevu, mohla být obláčka přístupná veřejnosti. „Bylo to po dlouhé době, co sestry přijímaly nové členky veřejně, a tak byl náš kostelík úplně přecpaný. K oltáři jsme šly v bílých šatech jako nevěsty a během mše svaté jsme dostaly hábity. Když jsme do kostela vcházely již v hábitech, všichni plakali, ale já jsem byla tak šťastná. Chtělo se mi skákat radostí.“ Tak na svou obláčku vzpomíná sestra Bonaventura.

V klášteře se kromě jiného uplatnila také díky svým zkušenostem se šitím. Šila hábity pro nové sestry a opravovala hábity starších sester. Ostatní sestry pracovaly v kravíně nebo si dodělávaly školu. Za nedlouho bylo několik sester posláno na katechetický kurz, aby mohly učit náboženství ve školách. Po ukončení kurzu začala sestra Bonaventura učit náboženství ve škole na Písečné, v Písku a v Bukovci. Sestra na toto období ráda vzpomíná: „S dětmi z Písečné jsme chodily na procházky. Vždy mne doprovázely zpět do kláštera nebo mi přicházely naproti. Bylo to moc pěkné.“ Ale po dvou letech nastal znovu tvrdý komunistický režim. Sestrám bylo zakázáno vyučování náboženství a nemohly již veřejně přijímat nové členky. Tehdejší matka představená sestra Rafaela byla předvolávána k výslechům na policii. Příslušníci StB vyvíjeli nátlak hlavně na mladé sestry, aby opustily způsob života, který „nemá žádnou budoucnost“. Takto vzpomíná na výslech sestra Bonaventura: „Dali nám úplně čisté lístečky, na které jsme se měly podepsat. A nač to chcete? To nám neřekli. Samozřejmě, že jsme je nepodepsali. Přesvědčovali nás asi dvě nebo tři hodiny. Ale my jsme se neohroženě bránily a ani nás nenapadlo odejít z kláštera. U kláštera často stávala auta s pozorovateli nebo se kolem kláštera procházeli podezřelí lidé.“ I přes všechny problémy a strach sestry nadále pokračovaly ve své činnosti. Měly také velkou podporu obyvatel Jablunkova. Říkali sestrám: „Sestřičky, kdyby se něco dělo, začněte zvonit na všechny zvony a my přijdeme a budeme vás bránit.“ Sestry měly své zastánce i mezi komunisty. Také tehdejší předseda národního výboru – mladý komunista, kterému sestry v dětství pomohly, když jeho rodiče byli ve velké nouzi, tím, že dětem poskytovaly jídlo – na pomoc sestrám nezapomněl a vždy je bránil.

V roce 1970 měla sestra Bonaventura a jiné sestry první sliby a v roce 1973 věčné sliby. Složením věčných slibů zasvětila celý svůj život Bohu, církvi a bližním. Při obřadu přijala prsten, který je znamením, že zcela patří Kristu.

Když v roce 1989 přišla „sametová“ revoluce, byl také v klášteře televizor zapnutý. Všechny sestry pozorně přihlížely. Čekalo je velké odlehčení, neboť v tomto roce dostala církev svobodu. Přišlo však i velké zarmoucení. V květnu 1990 náhle zesnula matka představená sestra Rafaela. Nejen sestra Bonaventura, ale i ostatní sestry si matky Rafaely velmi vážily: „Byla takový vůdčí typ, ale zároveň velmi milá. Uměla nás povzbudit a vždy nám dodávala odvahu a naději. Měli jsme v ní velkou oporu. „Po pohřbu matky představené, na který se sešla spousta lidí nejen z České republiky, byl čas na zvolení nové matky představené. Zvolena byla sestra Bonaventura. Na tuto chvíli vzpomíná se slzami v očích: „Já jsem tehdy říkala: Pane Ježíši když to tak má být. Ty musíš ukázat, že to tady řídíš, protože já jsem se na to necítila. Bylo to tak těžké, ale taky krásné.“

Osmnáct let, které sestra Bonaventura strávila v čele kláštera, bylo obdobím velkého rozkvětu. Do kláštera bylo přijato mnoho nových sester. V roce 1991 byl sestrám vrácen zestátněný klášter s nemocnicí. Sestry se rozhodly v nemocniční části vráceného kláštera otevřít domov pro seniory. Domov byl otevřen již v listopadu 1991 a nazván podle hlavní patronky řádu domovem sv. Alžběty. Pořadník, který byl zaveden pro přijímání seniorů do domova se okamžitě naplnil a stále se zvětšuje. Domov pro seniory se těší velké oblibě.

Dnes je sestra Bonaventura Waclawková již v důchodovém věku. Spolu s ostatními sestrami žije šťastně v klášteře sester Alžbětinek. Ona sama říká, že nikdy nelitovala tohoto rozhodnutí, ale naopak je vděčná za život, který prožila. I já jsem velmi vděčná, neboť jsem slyšela nádherný příběh, díky němuž jsem dokázala pochopit, že víra překoná vše, je psáno také v bibli, že víra hory přenáší. I člověk, který se víru pokusil zničit, řekl: „ Vždy je těžší bojovat proti víře než proti vzdělání.“‘ (Adolf Hitler)

Galerie
Na této fotografii je spolu s Andělou Waclawkovou její rodina (otec, matka a dva sourozenci). Fotografie zachycuje rodinu na poli. Toto je fotografie z prvního občanského průkazu Anděly Waclawkové, pořízeného roku 1965.
Tato fotografie byla vyfocena v roce 1959. Na fotografii je zachycena Anděla Waclawková v den, svého prvního svatého příjmání.
Konvent sester Alžbětinek v Jablunkově

Klášter byl založen knězem Vavřincem Piontkem, který chtěl zlepšit léčbu v městě. Na jeho žádost, přišla sestra Bonaventura Sobotková. Sestra Bonaventura přišel do Jablunkova v roce 1851. První klášter s nemocnicí byl postaven v roce 1856 a nacházel se v blízkosti řeky Olše a proto byl často zaplaven. Bylo rozhodnuto vybudovat nový, který zahájil provoz v roce 1932. V roce 1948 byl klášter a nemocnicí zabaven komunisty, kteří zakázal přijímání nových sester. Bývalým alžbětinským sestrám bylo nařízeno, aby pracovaly ve státním statku (JZD) s dobytkem. Sestry měly být odvezeny do koncentračního tábor v Osvětimi, ale deportace byla nakonec zrušena. V roce 1989, po pádu komunismu, byl klášter s nemocnicí vrácen alžbětinským sestrám. Později zde sestry otevřely domov pro seniory, který je stále otevřen. Dnes je v klášteře 29 řeholních sester, které pomáhají starým lidem. Klášter v Jablunkově je jedním z pouhých tří alžbětinských klášterů v České republice, další dva jsou v Praze a Brně.

Letecký pohled na klášter, kostel a domov pro seniory. Zdroj: Internet Jablunkovská radnice v současné podobě.
Fontána na náměstí se sochou Panny Marie. Fotografie je získána z webové stránky Wikipedie
Příběh místa

Jablunkov je město v okrese Frýdek-Místek v Moravskoslezském kraji. Populace města je 5 665 obyvatel. Jablunkov leží v Beskydských horách, v historickém regionu Těšínského Slezska a je nejvýchodnějším městem v České republice.

Jablunkov byl poprvé zmíněn v písemném dokumentu v roce 1435. Prvotní jméno města bylo Jablonka. V roce 1447 Maďaři zcela zničili město. V roce 1560 Wacław III. , vévoda Těšína, udělil městu městská práva. Město se neustále vyvíjelo a na konci 16.století mělo starostu a městskou radu. Město těžilo z jeho umístění v Jablunkovském průsmyku. Bylo umístěno na staré obchodní cestě vedoucí od Středozemního moře k Baltu. Trasa byla používána obchodníky starověkého Říma, to potvrdily časté nálezy římských mincí. Důležité obchodní cesty do Krakova a Horních Uher také vedly přes město. To byl důvod, proč se většina obyvatel živila obchodováním. V 18.století pracovala většina obyvatel v obchodu, v řemeslnictví a zemědělství. Na konci 19.století bylo postaveno mnoho nových budov. Nová radnice v secesním slohu byla postavena v roce 1905. Po první světové války, pádu Rakousko-Uherska, polsko-československé války a rozdělení Těšínského Slezska v roce 1920, se město stalo součástí Československa. Po mnichovské dohodě, v říjnu 1938 bylo připojeno v Polsku. Následně bylo připojeno k nacistickému Německu na počátku druhé světové války. Po válce bylo znovu připojeno k Československu.

Mezi nejvýznamnější památky patří historické náměstí s kašnou a sochou Panny Marie z roku 1655, římsko-katolický kostel postavený v roce 1620 a klášter sester alžbětinek. Klášter v Jablunkově je jedním z pouhých tří alžbětinských klášterů v České republice, další dva jsou v Praze a Brně. K dispozici je také sanatorium v Jablunkově. Bylo postaveno v roce 1933-1935 a je cennou památkou moderní architektury. Je obklopeno parkem zasazeným v roce 1936-1938. V parku je více než 500 druhů stromů a keřů. Několik soch je umístěno také v parku.

Nejpopulárnější kulturní událostí je každoroční Gorolski Święto, které se koná každý rok v srpnu již od roku 1948 polským kulturně-osvětovým svazem (PZKO). Festival je přehlídkou místního polského folklóru a tradic, které lákají návštěvníky.

použité zdroje: http://www.jablunkov.cz/mesto/