Konečná stanice Orlová

Díky vaší soutěži jsem se rozhodla zjistit více o minulosti svého dědy. Byla jsem velice překvapena, co všechno jsem se dozvěděla.

Příběh začíná 27.11.1939, kdy se můj děda, Pavel Gejza Fehér, narodil v malé vesničce Bükkszentkereszt, v okrese Miskolc, v Maďarsku. Byl nejmladším synem svých rodičů. Měl dva bratry Laca (Ladislava) a Oskara. Jeho dětství nebylo vůbec jednoduché. Nedlouho po jeho narození mu zemřela matka a jeho otec musel na frontu. Proč se o něj nikdo další z rodiny nepostaral sám netuší, ale jeho kroky dále směřovaly do sirotčince, ve kterém však dlouho nepobyl. Vybrala si jej nějaká rodina z okolí a odvezla domů. Tím do jeho života vstoupili další sourozenci, na které si však téměř nepamatuje.

S koncem války přišel i návrat vojáků. Ne všichni však měli to štěstí. Otec mého dědy byl v ruském zajetí na Sibiři. Téměř nikdo neměl šanci se odtamtud dostat, pokud zrovna neumíral. Jediným vysvobozením byla smrt. Jemu se to však podařilo a ani o to nijak významně neusiloval. Zajatce, kteří už umírali a nebylo jich málo, posílali na dožití zpátky domů, on byl mezi nimi. Byl zesláblý, stravu téměř nedostávali, živili se dokonce i kopřivami, zkrátka tím co si našli. Poté co se vrátil, zasvětil svůj veškerý čas hledáním svého syna (zbylí dva synové už měli své vlastní rodiny). A povedlo se. Většina dokumentace se během války poztrácela, ale něco přece jen zůstalo a tak si svého syna odvezl domů. Šťastný konec to však nemělo. Ještě asi měsíc pobývali v Bükkszentkeresztu, poté však následoval odsun „Nemaďarů“ z Maďarska. A to se týkalo i této rodiny, jejich kořeny totiž sahaly na Slovensko, kde také byli posláni. Jak sám děda říká: „Vyvezli nás na Slovensko. Tam nám hledali byty. Asi nenašli, protože nás pak odvezli do Čech – do Chlupaté.“ Tam zůstali až do jeho asi 3. třídy. Z Maďarska tam nebyli jediní, ale přesto to bylo hlavně pro děti velice těžké. Uměli pouze maďarsky a z ničeho nic se ocitli v Čechách, kde na ně mluvili neznámou řečí.

Jejich cestování však nebylo u konce. Nedlouho poté co přijeli do Čech, se vraceli zpátky na Slovensko, konkrétně do Janové Lehoty, kde si jeho otec našel práci a bydlení. Sám děda tam dokončil školu, odešel na učení na pekaře do Košic, pobyl tam dva roky a poté se přesunul do Kremnice na praxi a posléze pracovat. Když dnes porovnává situaci předtím a teď tvrdí, že dnešní podmínky jsou úplně jiné. Jsou teď sice jednodušší techniky, ale zato horší kvalita. Za jeho doby se v pekárnách konaly neustálé kontroly, uvádí že klidně i přes noc. Také se nepoužívaly žádné náhražky, všechno bylo poctivé, všude muselo být čisto. Za svou práci dostával mzdu, která však nebyla nikterak vysoká, „Vystačilo to tak akorát na jídlo“. Aby se měl lépe, přivydělával si tzv. Námezdním pečením – místní ženy mu přinášely již hotové těsto a on jim jej pekl. Na dobu kdy pracoval v pekárně si dobře vzpomíná, dokonce přispěl novým výrobkem. „Řezníci mi donesli škvarky, já jsem je zpracoval a udělal z nich „škvarkové pagáče“. Vedoucímu se to líbilo a dostal jsem odměnu – 200 korun, zbytek shrábl on.“ Za svůj „vynález“ sice získal prémie, ale i tak toho nebylo moc.

Jeho snem bylo bylo pracovat na tzv. „Dunajské plavbě“, bohužel osud s ním měl jiné plány. Jednoho dne se konal nábor do dolů. Jelikož neměl peněz nazbyt a práce v dolech by mu výrazně přilepšila, bez váhání se přihlásil a jeho stěhování začalo nanovo. Opět opustil Slovensko a vydal se do Čech za prací. Dostal přidělené bydlení, našel si manželku. Konečně začalo svítat lepším zítřkům. Práce v dolech však byla náročná. Pracoval jako odstřelovač, kopáč, podle toho co bylo zrovna potřeba. Památku na své působení v dolech má dodnes. Prořídlé vlasy na čele z důvodu čelní lampy, kterou tam měl připevněnou a důlní prach usazený na plicích. Asi deset let po svatbě se rozvedl a našel si novou manželku, mou babičku se kterou má dvě děti, mojí mamku a tetu. Od té doby spokojeně žije na území České republiky. Párkrát se byl podívat za svou rodinou na Slovensku a dokonce i v Maďarsku, kde část jeho rodiny zůstala. Bydlet by tam však znovu nechtěl, situace se jistě zlepšila, ale nemůže zapomenout na to jaká špatná tam byla například situace s vodou. Každý den museli chodit daleko až za město pro vodu. Nemyli se každý den, jak je tomu teď. S vodou museli šetřit. Elektřinu také neměli, svítili si pouze svíčkou. Většinu času trávil venku s kamarády. Jednou si tak hráli na dvoře a našli granát. Kamarádi ho naváděli, ať ho zvedne, on to udělal, zatáhl za pojistku a hodil ho před sebe. Naštěstí to odnesl pouze jeho prst o který posléze přišel. V nemocnici mu pak ránu sešili. Místo odpočinku tam však dělal „číšníka“. Obstarával druhým to, pro co si sami dojít nemohli. Mnohokrát dokázal, že se dokáže postarat sám o sebe, nic jiného mu taky nezbývalo. Když byl jeho otec v lese, kde pracoval a nebyla příznivá situace, aby se vrátil (například nasněžilo metr a půl sněhu), zůstával sám doma třeba i týden, týden a půl.

Je jasné, že kdyby mohl, takový život by si určitě nevybral. V životě měl mnoho snů, kterých nedosáhl, ale doba byla proti němu. Dnes je tam kde je a nestěžuje si…

Galerie
Pavel G. Fehér - práce v dolech (1979) Pavel G. Fehér - práce v pekárně (1957)
Pavel G. Fehér - pekař (1957) Pavel G. Fehér - 1.třída (1946)