Osvobozen přesto spoután…

Vylíčím vám příběh mého strýce, který přestože přežil hrůzy koncentračního tábora, dostihl ho krutý osud. Pan Arnošt Vintr se narodil do chudé rodiny V Kyšicích u Prahy, okres Kladno. Jeho maminka, se jmenovala Josefa Vintrová, rozená Čermáková. Do koncentračního tábora Lety u Písku se tehdy dostali na udání sousedů. Arnošt byl tehdy ještě malý chlapec, tudíž příběhy odtamtud znal spíše z vyprávění. Existují však takové, které mu navzdory jeho věku zůstaly pevně vryty v paměti po celý jeho život. Hned při příjezdu do Letů dne 05/08/1942 jim jeden z gestapáků řekl: „Paní Vintrová, kdyby nebylo vás Čechů, tak jste se sem vůbec nedostali.“ Druhá ze vzpomínek kterou nám strýc často vypráví, je když jeho bratranec ukradl chleba. „Měl obrovský hlad. Venku byl krutý mráz. Jeden z Českých „bachařů“ nás za tento čin postavil ke zdi a stříkal vodou z hadice. „Až když na nás voda zmrzla, mohly si nás maminky odvézt.“ „. Dne 27/05/1943 nacpali vězně včetně strýce do prasečích vagónů a ten i s maminkou jel do Burkenhau- Osvětimi. Tam na ně hned po příjezdu čekaly další nesnáze a utrpení. Dodnes si strýc pamatuje, jak Osvětim vypadala: ponurá atmosféra prosycená strachem, drátěný plot, přízemní dřevěné baráky, odvedli je na 13.blok… „“Přivítal“ nás vedoucí věznů tzv.kápo, „přivítal“ nás každého několika kopanci, byl to ČECH.“ Největší hrůzou pro všechny v Osvětimi byl ten, o kterém již každý z nás určitě slyšel. „Doktor Mengele“. „Chodil po táboře v bílých rukavičkách, neboť se štítil i Němců, svých vlastních lidí. Dodnes si strýc pamatuje, jak mu běhal mráz po zádech, kdykoliv ho zahlédl. Lidé v táboře o jeho „lékařských“ metodách neustále mluvili. „Jedné těhotné ženě rozřezal zaživa břicho, aby se mohl dívat, jak se plod vyvíjí.“ Další jeho libůstkou bylo zkoumání rozdílů a podobností mezi dvojčaty. V živé paměti má dodnes strýc Mengeleho způsob „značkování“ dětí, neboť ho zažil na vlastní kůži. „Jeden den několik z nás dětí nahnaly do doktorovi ordinace. Měli jsme hrozný strach a nevěděly jsme, co se bude dít. Naše obavy byly oprávněné. Brali nás jednoho po druhém a na kůži našich ostříhaných hlav nám „razili“ hákové kříže. Dodnes je můj kříž hmatatelný a vždy, když se ho dotknu, vzpomenu si na nesnesitelnou bolest a hrůzu, kterou jsem prožíval.“ Pak přišel den, kdy vše skončilo. „Jednou jsme se ráno vzbudili a v celém táboře panoval rozruch. Ženský pobíhaly a kričely: „Gestapáci utekli, pojďte všichni, rychle!!!“ Matka nás popadla a běželi jsme se schovat do nedalekého statku. Pořád jsme se báli, že se Němci vrátí. Ve statku jsme přespali do druhého dne, ráno máma zapřáhla koně, kteří běhali po přilehlé louce a vypravili jsme se na cestu do Čech.“

Den útěku Němců byl 23.1.1945.

Přestože strýc přežil oba tyto koncentrační tábory a jejich hrůzy, přichystal mu osud další ránu. Dne 31.7.1962 po úrazu ochrnul a dodnes je na invalidním vozíku, odkázán na pomoc druhých i při běžných životních úkonech. Má částečně postiženou i horní čast těla.

Osvětim

Město v jižním Polsku, ve kterém byl na rozkaz Heinricha Himmlera 27.4.1940 v bývalých kasárnách založen koncentrační tábor, později spíše „tábor smrti“. Ten se stal osudným přibližně 1 500 000 lidem židovské, polské či romské příslušnosti.

Galerie
Pomnik obětem tabora Lety u Pisku stryc v současnosti
stryc v současnosti se sestrou
s tetou S maminkou sestrou a bratrem
Jeste aktivni Stryc po urazu
Spalovaci pece v Osvětimi Ordinace dr. Mengele v Osvětimi
Někteři z ,,obyvatel dětského baraku Zatim zdravý,na výlete ve Varech rok cca 1960
,,doktor,, Mengele Dobova podoba Osvětimi
Detail dvou  baráčku a pručeli dětského baráčku Baraky postavene dodatečne uvnitř táborového arealu