Příběh Františka Lipenského

Při prohlídce obrazů na vernisáži českolipského malíře Rudolfa Novotného v místním muzeu jsem se ocitnul vedle staršího vysokého bělovlasého muže s bradkou a knírem, který si jakoby pro sebe pod vousy brumlal cosi jako: „Á tady bydlela ta, co jsem si měl brát.“

Tato promluva mě natolik zaujala, že jsem se nemohl nezeptat, proč to nedopadlo. Mě dosud neznámý muž se pousmál a odvětil: „No, potom přišel Hitler a všechno bylo v hajzlu.“

Tehdy jsem se poprvé setkal, aniž bych věděl, s kým mám tu čest, s Františkem Lipenským.

Později jsem na toto jméno narazil při studiu českolipských reálií a uměleckých osobností. V mé hlavě se vynořila vzpomínka na vernisáž a konečně jsem si mohl spojit charismatickou postavu se jménem. Z dostupných zdrojů jsem o něm shromáždil základní informace a českolipského rodáka, v současnosti žijícího v Kolíně nad Rýnem jsem kontaktoval. Sdělil jsem mu své přání zaznamenat jeho životní příběh. Pár měsíců na to stanul přede mnou bez bližšího ohlášení na vrátnici muzea. Ptal se mě, jestli chci stále učinit ono biografické interview, že tak můžeme učinit hned. Krátce na to jsem zapínal diktafon a nechal si vyprávět příběh Františka Lipenského, sochaře, který se narodil v německy mluvící rodině v České Lípě v roce 1932. Seděli jsme spolu takřka tři hodiny. Na konci rozhovoru byl rád, že se zaznamená příběh, který mu už tolik lidí, včetně jeho rodiny, doporučovalo napsat. Psaní ale zkrátka není jeho kumšt.

Meziválečná Česká Lípa se vyznačovala bohatostí průmyslu, zejména pak textilní výroby. Na vlně prosperity se svezla i rodina Lipenských, která vlastnila dům s obchodem na někdejší Brückenstrasse. Rodiče Františka Lipenského měli obchod s textilem a s likéry. Firma měla zastoupení i v evropských přístavech a rodina byla velmi dobře situována.

Hladové demonstrace dělníků ve třicátých letech vnímala pouze z oken svého domu, žila stranou extremismu socialistického i nacionalistického. Obojí bylo v kontradikci s jejím založením. Jednalo se o rodinu rakousko-uherskou. Lipenští měli příbuzné po celé někdejší monarchii, jejich severočeská větev však po roce 1918 neměla problém zidentifikovat se s československým státem. U Lipenských se hovořilo německy, ale na zdi visel portrét T. G. Masaryka. František Lipenský vzpomíná, že v dětství uměl česky jenom hymnu. Františkovi rodiče sami pocházeli ze smíšených manželství a národnost prostě neřešili. Stýkali se s někdejší českolipskou smetánkou, ke které patřily i bohaté židovské rodiny. Šťastné dny této společnosti však měly již brzy skončit.

František navštívil na jaře 1938 se svým otcem Vídeň. Byli u strýce, důstojníka rakouského generálního štábu. Z oken služebního bytu na Mariahilferstrasse přihlíželi příjezdu Hitlera. Ve Vídni viděli Židy, které dav nutil čistit chodníky. Krátce nato otec naléhal na své židovské přátele, aby vše prodali a zachránili se útěkem nikoliv do Prahy, ale ještě dále, nejlépe do Ameriky. Poslechla ho pouze jedna rodina, s jejímž synem díky tomu mohl otec na konci války zažít jedno nečekané setkání.

Ve vzpomínkách na válku František Lipenský vzpomíná často svého otce, který je v celém vyprávění osobou takřka mytologickou. Za války musel narukovat na východní frontu. V Doněcku se ubytoval u rodiny, jejíž dcera jako tlumočnice pracovala pro Němce. Při práci se snažila zachránit z evidence osob pro práci v Říši přátele a byla za to poslána do koncentračního tábora. Otci Františka Lipenského se podařilo Sašu schovat a unést z transportu do České Lípy, kde žila v bytě jeho rodiny do konce války.

Konec války byl dramatický pro celou rodinu. Otec se dostal do německé rozvědky, to pro něj byla cesta, jak uniknout zajetí od Sovětů. Nakonec skončil v prominentním zajateckém lágru v Rosenheimu, ve kterém před ním náhle v americké uniformě stanul syn z jediné židovské rodiny, která před válkou poslechla jeho rady a odešla do USA. Díky němu se František Lipenský otec mohl vrátit brzy ke své rodině.

V obavách, co můžou přinést bezprostřední poválečné události v pohraničí, se rodina, ač na jejím domě jako jediném v České Lípě vlála v květnu 1945 československá vlajka, rozhodla poslat třináctiletého Františka na Slovensko. A tak se kluk z pohraničí naučil nejdříve slovensky. Po necelém roce se celá situace uklidnila, rodině nehrozil odsun a František se vrátil domů do České Lípy. Usedl do školních lavic mezi před několika měsíci přišlé spolužáky, kteří jej pro jeho slovenštinu pokládali za „přivandrovalce ze Slovenska.“

V rodině ale taktéž po válce nastaly změny. Rodiče se rozvedli a Františkova matka odešla do Švýcarska, zatímco otec se dal dohromady se Sašou, kterou nadále schovávali, tentokrát před hrozící repatriací do Sovětského svazu. Saša byla definitivně legalizována díky konexím až v padesátých letech.

František v průběhu dalších let inklinoval k umění a v roce 1949 nastoupil na Vyšší sklářskou školu v Novém Boru ke studiu u profesorů Hrodka, Hospodky a Libenského. V roce 1952 začal studovat pražskou AMU, ale krátce na to byl ze studia z politických důvodů vyloučen. Oním důvodem bylo to, že odmítal informovat státní bezpečnost o dění mezi českolipskými Němci. Další studia tedy absolvoval privátně, malbu a grafiku u profesora Formana a sochařství u profesora Kolaczka. Brzy se umělecky postavil na vlastní nohy a v roce 1957 si opatřil svůj první ateliér v České Lípě.

Zde se v té době již etabloval kulturní a společenský život. František Lipenský byl jako jediný lipský malíř známou postavou a později v jistém smyslu možná i inspirací pro své volnomyšlenkářské současníky. Atmosféra volnějších šedesátých let se odrazila i v kultuře malého města. František Lipenský byl součástí této společnosti. Měl vřelé vztahy s ředitelem muzea Břetislavem Vojtíškem, ale i s nezávislými strukturami malého města, které teprve čekal mohutný rozmach, jenž s sebou přinesla uranová těžba.

Náhlý zvrat do bezstarostnějších šedesátých let přinesl srpen 1968. František Lipenský chtěl v prvém návalu vyrábět Molotovovy koktejly, později byl při představě reakce okupantů rád, že to neudělal. V samotném centru města by to mělo strašné následky. Později přispíval František Lipenský jako vedoucí vodních skautů k monitorování pohybů sovětských vojsk, které pozorovali z Bezdězu a dalších vyvýšených míst okresu.

Následný rok zastihl Františka Lipenského ve zvláštním rozpoložení. Jako do té doby poměrně úspěšný umělec, který si mohl dovolit nechat se vyhodit ze zaměstnání učitele výtvarné výchovy na gymnáziu a žít na volné noze, měl v nastávajících časech budoucnost nejistou. Aniž by cokoliv blíže plánoval, pro jistotu s přáteli zfalšoval pozvání pro svou osobu na cestu do Bělehradu. Obdržené vízum mu platilo rok a měl je v záloze. V průběhu dalších měsíců byl varován, že v příštích časech mu bude volná činnost znemožňována a že je dokonce snad jeho jméno na připravovaném seznamu nepohodlných umělců. Bylo takřka rozhodnuto. Ještě před tím ale měla přijít poslední zakázka, která rozhodně nebyl ledajaká.

Krátce po okupaci Československa skupina mladíků v České Lípě na protest odstranila z veřejného prostranství sochu rudoarmějce a shodila ji do nedaleké Ploučnice, kde se poničila. To vyvolalo pozdvižení u nedaleké sovětské posádky, která hrozila České Lípě represemi, pokud se socha neprodleně nevrátí na své místo. Zdrcená městská reprezentace došla za nepohodlným sochařem Lipenským a ten se díla ujal. Později byl souputníky osočován „z opravení Rusáka“. To už ale byl Lipenský pomalu na cestě na hranice. V rodném městě nikomu nic neřekl a odjel vlakem přes Maďarsko směrem na Bělehrad, odkud bylo jeho fiktivní pozvání. Aféra s Plaváčkem pro něj měla zajímavou dohru. U soudu mladíci obvinění z hanobení SSSR svorně vypověděli, že je ke shození rudoarmějce do Ploučnice navedl právě Lipenský. Ten tak dostal ke dvěma letům, na které byl odsouzen v nepřítomnosti za emigraci další rok, ale to už mu podle jeho slov nevadilo.

Z bělehradského rychlíku František Lipenský vystoupil v chorvatském Osieku, kde bydleli jeho příbuzní. S jejich pomocí se dostal do Vídně. Z Rakouska přešel dle instrukcí starých ruských emigrantů do Švýcarska a odtud vedla jeho cesta do SRN. Nejdříve se usídlil v Rheinbachu, kde žila početná kolonie Němců z někdejšího Českolipska, zejména sklářů z Kamenickošenovska a Novoborska. Krátce poté ale přesídlil do Kolína nad Rýnem, kde se setkal s někdejší sousedkou z České Lípy. Ta mu sehnala byt, opět vedle sebe.

Poměrně záhy po svém příchodu do Kolína nad Rýnem František Lipenský získal zaměstnání jako učitel výtvarné výchovy na gymnáziu. U toho se dále věnoval restaurátorské a volné umělecké činnosti a velice dobře se uživil. Do Kolína nad Rýnem za Františkem několikrát dojel i jeho otec. Ten byl zvyklý před válkou hodně cestovat a při jedné návštěvě u syna se rozhodl, že se s československým pasem a výjezdní doložkou pro Západní Německo vydá na cestu kolem světa. Vyzvedl si z veteránské pokladny Wehrmachtu rentu, ke které se jindy nemohl dostat, půjčil si od syna stejné postavy smoking a cestu na zámořském parníku podnikl.

V sedmdesátých letech Československo ve snaze získat valuty nabídlo některým emigrantům možnost vykoupit se z československého občanství. Pro Františka Lipenského to znamenalo, že se opět mohl občas vrátit do České Lípy, kde se na ulici, opřen o svůj žlutý mercedes setkal s důstojníkem Stb, se kterým měl co dočinění v minulosti. Byl ale konfrontován i se stavebními úpravami, které zničily tajemný ostrov mezi rameny Ploučnice jeho mládí. Zanikly českolipské Benátky, s jejichž likvidací bylo započato již za války a na vzniklém prostranství vznikly dva pomníky své doby, obchodní domy Prior a Uran.

Pád Berlínské zdi Františku Lipenskému napověděl, že konec komunistického režimu zákonitě přijde i v Československu. Po roce 1989 přestalo být bouráno centrum České Lípy. Zbylá historická zástavba začala být opravována a na veřejném prostoru se znovu mohl přičinit i František Lipenský, který rodnému městu věnoval bustu T. G. Masaryka.

Galerie
František Lipenský při práci v současném ateliéru v Kolíně nad Rýnem František Lipenský při práci v současném ateliéru v Kolíně nad Rýnem
František Lipenský, portrét, 60. léta 20. stol. Ve svém ateliéru v Šatlavě, 60. léta 20. stol.
Pouliční výjev z České Lípy, zleva František Lienský, básník Standa Holub a muzejní restaurátor Petr Charvát, 60. léta 20. stol. František Lipenský ve svém ateliéru v Šatlavě v České Lípě, 1966
Busta T. G. Masaryka, kterou narátor věnoval rodnému městu Česká Lípa v 90. letech 20. stol.
Česká Lípa

Česká Lípa je městem na severu Čech. V době narození Františka Lipenského měla zcela jiný ráz. Byla centrem textilního průmyslu a obchodu, ve třicátých letech byla stejně jako další průmyslová města v pohraničí silně postižena dopady krize. Po válce bylo původní obyvatelstvo, jehož bylo i za první republiky ve městě 90 procent, odsunuto do Německa a německý ráz města se začal vytrácet. Centrum města chátralo a spolu s ním se změnilo i místo, kde se František Lipenský narodil. Vedlejší koryta řeky Ploučnice tvořící ostrov byla zasypána a na místě někdejší Mostecké ulice byl postaven obchodní dům Prior a Banco. K historické zástavbě byla v 70. a 80. letech přistavěna sídliště, která byla vybudována pro hornickou populaci pracující v uranových revírech nedaleko Stráže pod Ralskem. Starobylé chátrající centrum bylo postupně v 80. letech bouráno a dalším demolicím zamezil až rok 1989, po kterém bylo centrum komplexně opravováno a byly rušeny již vydané demoliční příkazy.

Pohled na Mosteckou ulici (Brückenstrasse) okolo roku 1935, dům Lipenských třetí zleva, zdroj: www.bohmischleipa.cz Pohlednice Mostecké ulice (Brückenstrasse) v České Lípě, kde se narátor narodil, okolo 1920, zdroj: www.bohmischleipa.cz
Příběh místa

František Lipenský vzpomíná na rodný dům a jeho okolí v někdejší (dnes neexistující) Mostecké ulici v České Lípě

„Já jsem se narodil tady, jak je Banco, tam byla řada domů, to zbořili zbytečně idiotsky, to byl záměr komunistických tehdejších činitelů, likvidovat jakoukoli souvislost s minulou dobou, a tak zničili některý věci, co mohli a tahleta ulice se celá zničila. Ta byla totiž zajímavá, protože tam bylo soustředěno to, co je teď naproti v té budově, tom obchodním domě, to tam bylo soustředěno ve čtyřech soukromých domech, tam byl Gürtler, takzvaný koloniální zboží, tam bylo všechno od banánů až po chleba. A to samý byl Hanisch, Gürtler ale ještě měl kafe, oni měli takový restovací oddíl, kde dali zelený kafe a restovali hnědý kafe.

Potom jsme byli my, my jsme měli prodejnu textilu, prodejnu vín a destilátů, že jo? Jo, to jsme měli výrobu, jak se jmenujou ty sladký? Jo, likérů. A další budova, mezitím byl ještě fotograf Reichelt, potom další budova tam byli Adlerovi, to ale byli Židi, ti se odstěhovali do Prahy, a potom byl Keusch a Babel, čili dovedete si představit, to byla řada podniků. Za první republiky, to bylo situovaný do dolní části města. My jsme byli od horní části oddělený jedním mostem. Tady ten stávající most, ten tam byl vždycky a potom byl most ještě nad náma, pod Unionkou. Další most, to bylo to rameno potoka, které šlo až k prádelně. Ta prádelna byla pod lázněma městskejma, a potom odbočila zase zpátky do Ploučnice. My jsme bydleli a narodil jsem se prakticky na ostrově. Takže to uskupení bylo nesmírně zajímavé.

Naproti nám tam byla původní Wedrichova fabrika, která ale se stala už za první republiky kasárnama. Malý kasárna, ale měli tam vzadu nějaký malý prostranství. Vedle potom tam byl takový malý plácek, vedle tam měl prodejnu aut, motocyklů a kol, potom byla prodejna hudebnin a tak dále, na konci byl, jak on se jmenoval Volke, ten měl pro mě samozřejmě nejzajímavější prodejnu hraček. To byl malej kšeft jo, to byla taková dozadu mířící místnost, která byla po obou stranách plná hraček, to byl ráj pro děti. No prostě v tomhletom prostranství jsem se narodil.

My jsme jako děti samozřejmě tam měli ráj. Prostě vzadu za náma byly zahrady, za těmi domy, ty byly víceméně propojené, byly tam sice místy ploty, ale bylo to všechno v sousedství. Jedna zvláštnost tam byla ještě za náma, kdybychom měli mapu, tak by jsme to viděli líp. Tam bylo ještě klempířství a vedle byla ještě budova, ta patřila myslím Plzeňským pivovarům, a tam měli sudy s pivem, a tam ve spodku byl led, který se těžil z Ploučnice. Na Ploučnici byl jez, tam byla hloubka až nahoru k plovárně, to už taky nepamatujete nikdo, a tam mlynář Bürger vždycky nechal těžit led, a tak tam jeho dělníci pilama řezali led, ten byl takhle silnej, a ten se potom dával do tohohle pivovaru, takže když byly silný mrazy, u nás bývaly mrazy takhle 25 až 30 stupňů někdy, jo. A to celou zimu, ty zimy byly dřív úplně jiný než dneska. Ačkoli ta poslední zima, co byla, taky stála za to. A ty ledy byly tak silný, že se tam řezaly pilou, že prostě za náma byl ve sklepě takovej sklad ledu.“