Vzpomínky jednoho vynálezce

Jožka se narodil v Křižínkově roku 1925. Odmala pomáhal rodičům na polích a trávil svůj čas v přírodě. Do školy chodil daleko, nehledě na počasí. V zimě, kdy bylo až -30 stupňů se prodíral s kamarády závějemi vysokými až několik metrů a ještě měl spoustu energie na nahánění veverek po stromech. Jako jediný chlapec z jejich třídy se dostal na měšťanskou školu. Po škole se vracel domů a obvykle nalezl vzkaz:

V troubě máš polívku a brambory, potom nám přijď pomoct na pole, máma

Byly to hodiny učení a spousta práce, ale Jožka na to byl zvyklý.

Aby si vydělal peníze, vozil pekaři pečivo do okolních vesnic. Pekař mu půjčil bicykl a dal mu velký pytel s někdy až čtyřkilovými chleby. Ten Jožka naložil na řidítka a v horku, v mrazu, křižoval okolní vesnice a jejich obyvatele zásoboval pečivem. Po práci se také musel vrátit velkou dálku domů, ale jelikož byl pracovitý, najezdil denně i šedesát kilometrů a domů se vracel unavený a za tmy. Málem se mu to v zimě stalo osudným. Jožka se v krajině zapadlé sněhem orientoval jen podle napůl zapadaných stromů. Sněhová vánice se mu opírala do obličeje a vločky mu zůstávaly na řasách. Když byl vysílený, sedl si na okraj pomyslné cesty a odpočíval. Dobře si uvědomoval, že kdyby byť na pár hodin usnul, už by se nikdy neprobudil. Sníh by pohřbil jeho tělo a on by v prochladlém těle již nenašel dostatek síly se probrat a vyhrabat se ven. Jak klidná by to byla smrt, často uvažoval. Ale jeho chuť k životu jej vždy postavila na nohy a vyšvihla na bicykl.

Zanedlouho začala válka a Jožka se dostal k práci na stavbě železnice. Nosil těžké tyče, které se vtloukaly do skal, aby se vytvořily otvory pro výbušniny, díky kterým se tvořily tunely. Pracoval na dráze mezi Řikonínem a Kutinami a v pořadí druhý tunel je tam také jeho zásluhou. Za války se lidé naučili, že život je pomíjivý a nelze jej brát jako samozřejmost. Denně se novinách objevovaly nesčetné řádky a sloupce jmen lidí, kteří byli zbaveni života za prohřešky vůči říši. Oznámení vždy zněla stejně:

Dne 20.12. 1939 byli popraveni smrtí oběšením či zastřelením tito lidé: ____________________

Z důvodu znevážení Říše

Nebyli popravováni jedinci, ale celé rodiny. Nikdo se již nezaobíral jmény, ale četlo se to jako výsledky sportovních utkání. Pokud jste nenašli nikoho známého, znamenala tato oznámení pouze černá inkoustová písmena vtištěná do rychle pomuchlaného papíru, která mají být jakousi ubohou soupiskou zmařených životů. Stalo se však mnohokrát, že na tomto ušmudlaném kousku papíru viděli smrt svých známých či sousedů. Jedním z nich byl i pekař, který Jožku dříve zaměstnával. Všichni z okolí však byli toho názoru, že si to zavinil sám. Aby si přilepšil, poskytoval pečivo i členům gestapa, kteří neměli lístky jako ostatní. Jednoho dne si pro něj jednoduše přijeli a místo nákupu chleba jej odvezli i s rodinou a už ho nikdy nikdo neviděl. Za dva dny bylo jeho jméno otisknuto v novinách.

Konec války prožil Jožka zcela odvážně a neuváženě. Z mezí za vesnicí pozoroval ustupující Němce a přicházející frontu Rusů, zatímco jeho rodina byla ukryta ve sklepě. Ležel schoulený pod mezí a vzrušením ani nedýchal. Kolem na vzdálenost pár metrů utíkali uřícení Němci a nechávali za sebou co mohli shodit – zbraně, hudební nástroje, či válečné vybavení. Bylo jenom dílem štěstěny, že Jožku nikdo neviděl, protože pro nikoho z těch na smrt vyděšených vojáků by nebyl problém vytáhnout pušku a zastřelit civilistu. To se však nestalo a Jožka tak zůstal celý a zdravý. S kamarády se pak vydal do lesa, kde byly hromady pušek a patrol. Hledali ty nejhezčí pušky. V tom se z keřů vyřítili dva koně a na nich Rusové v kožiších a s puškami. Hnali je přes celý les až do stanu Rusů. Ti byli jako vždy opilí a s červenými nosy a širokými úsměvy se obracely na mladé hochy.

„Kto ty?,“ pronesl hlasitě jejich velitel.

„Čechoslováci,“ odpověděli ustrašeně.

Rusové si s nimi potřásli rukama a poslali je domů.

I po cestě zpátky ale našli zajímavé věci, například vojenský dalekohled, harmoniku, pušky, náboje, helmy a ostatní artefakty z války.

Toulali se po venku a sledovali prchající Němce. Jednou přiletělo ruské letadlo Rata a mělo se vrýt Jožkovi do paměti. Znovu odletělo a když již nebylo vidět, uslyšely neskutečný svist a celá letka, sedmadvacet letadel, začalo kroužit nad ustupujícími vojáky s děly. Ozval se ještě prudší svist a jedno z letadel zatočilo a kroužilo nad děly, které Němci ihned opustili nedaleko Jožky a starého Crhálka. Ti se děla chopili a stříleli proti Ratám aby odletěly. Štěstí zde znovu napomohlo Jožkovi přežít, ale letky potom zamířili na cestu směrem Tišnov. Tam se nacházel kamarád Jožky a ten v terénu zemřel.

Na úplném konci války se kousek od jejich vesnice stále kopaly zákopy, které měli na starost dva staří Rakušané. Snad ze setrvačnosti tak u Velké Bíteše vznikaly nové zákopy. Jednou se na nich podílel i Jožka. Nějací muži si opatřili zbraně a při pracích na zákopech vystřelili z lesa na Rakušany, chtěli se tak stát hrdiny. Ale cíl netrefili a utekli do lesů, takže nikdo nevěděl o koho se jednalo. Za pár dnů se objevila auta jednotky SS. Všichni muži schopní pohybu tak začali prchat, jelikož nevěděli, na koho hněv esesáků bude směřovat. Jeden hoch v tom zmatku nevěděl co se děje a začal také utíkat. Utíkal do pole a na volné prostranství, proto pro členy SS nebyl problém z nedaleké hráze chlapce střelit. Ten utíkal co mohl, ale kulka byla rychlejší. Zasáhla chlapce v běhu a ten se skácel k zemi. Na nohy už se nikdy nepostavil, zastřelili ho jako zajíce na lovu. Čtrnáctiletého chlapce. Ti zbabělci pak již neměli zájem nahánět muže po lesích a tak sebrali jednoho co zajali a ten s nimi prošel všechna stavení a dával jim vajíčka. Když je posbírali, tak odjeli. Kdyby se však oněm Rakušanům něco stalo, mohl stejně tak Jožka jako všichni ostatní skončit stejně jako zastřelený chlapec a jejich těla pohozená někde ve škarpě.

Po válce pro Jožku nastaly lepší časy. Ještě ke konci války „byl v učení“ u jednoho všestranného technika na vesnici. Na vojně se měl dobře právě vzhledem ke svému vzdělání. Stal se nadporučíkem technikem letky, ve které létaly stejné Raty, které ho za války málem připravily o život. Zanedlouho se stal i učitelem a vyučoval vojáky techniku. A nejenom nově příchozí, ale také vysoce postavené muže, kteří ho jako mladého bažanta naháněli do bláta a přes překážky. Účastnil se několika výjezdů a jeden z byl do Popradu. Tady se se svými kamarády Šurou a Šurou seznámil s okouzlujícími sestrami – nejstarší Marií, Helenou a nejmladší Alžbětou, které říkali Elzí. Byly od sebe vždy dva roky. Trávili s nimi a jejich otcem spoustu času. Matku již neměly, jelikož zemřela mladá a otec se o ně úžasně staral, byl neskutečný dobrák s obrovským srdcem na dlani a své dcery nadevše miloval. Když mu skončila vojna, Jožka se vrátil do Brna. Tady si občas vyměnili s Elzí pár pohledů jako:

Zdravím z Popradu. nebo Zdravím z Přehrady. ale nikdy nic víc.

Teprve asi za rok mu došlo oznámení, že si starší Šurko bere dvaadvacetiletou Marii. Jožka si mezitím užíval života v Brně a začal pracovat v dílnách v Brně na Kociánce pro fyzicky postižené lidi jak od narození, tak v důsledku zranění za války. Za další dva roky přišlo oznámení, že si nejmladší z nich, druhý Šuro bere Helenu. Jožka zavzpomínal na Elzí a pomalu ho přestával bavit život mládence, kdy chodili s kamarády po barech a užívali si život plnými doušky. Jednoho dne s kamarádem nasedl na svůj motocykl Jawa500 a jeli neznámo kam. Snad osud zavedl Jožku na cestu do Popradu, kam dojeli kolem poledne. Když se usadili na náměstí na lavičku, v dálce Jožka zahlédl Elzí. Ta jej hned vítala a pozvala ho na večeři. V Popradu tak vznikl poprask, že se Jožka vrátil. Na večeři byla nejen Elzí s otcem, ale také Marie s Šurou, kteří v Popradě žili. Po večeři Elzí přinesla něco zabaleného v hnědém papíru. Když to rozbalila, Jožka zjistil, že se jedná o obraz. Obraz Elzí s Jožkou na skále hledící do údolí. Elzí věřila, že se Jožka vrátí. A do roka se vzali. Bohužel však také umřela mladá.

Žili spolu v Brně a Jožka se plně začal věnovat své práci. Vyučoval fyzicky postižené chlapce nejen ze všech koutů Česka, ale také Slovenska. Jeho učení pomohlo nejednomu postiženému chlapci, aby se vrátil do své rodné krajiny jako mistr. Kolik radosti tím daroval rodinám fyzicky postižených, kolik zadostiučinění jejich duším. Ale toto nebyla jediná pomoc, kterou jim poskytl. Vynalezl řadu vozíku, vozíčků a zvedáků. Jeho vozíky dosahovaly rychlosti až 70 km/h. Protože to byla velká rychlost, potřebovali na to lidé řidičák. Se svým kamarádem právníkem založili autoškolu pro postižené a vozíky jim upravovali na míru – kdo neměl nohy měl řízení nahoře, kdo neměl ruce měl řízení pomocí pedálů. Tyto vozíky však byly drahé a tak si je ne každý mohl dovolit.

Jednou k němu do kanceláře přišel zaplatit jeden z vozíků postarší pán. Byl velice zdvořilý, měl na sobě oblek a ve tváři nešťastný výraz. Na Jožku udělal jeho vzhled a utrpení ve tváři takový dojem, že když se začal přehrabovat v účtech, jednoduše ho tolik dostala jeho starost o manželku, pro kterou byl vozík sestaven, že již dál nemohl cifry na účtech ani vidět a sklapl desky.

„Kupte něco paní, a pozdravujte ji ode mě,“ dojal se a zastrčil desky do stolu.

Muži stekla slza po tváři a objal Jožku jak nejpevněji to šlo. Nikdy více se již nepotkali, ale Jožka věděl, co to pro toho dobrého muže znamenalo.

Pomohl také sekretářce z vedlejší dílny. Měla špatné nohy, a když se ráno špatně postavila na nohy, upadla a nemohla vstát. A jelikož bydlela sama, neměl jí kdo pomoci. Napadl ho velice šikovný zvedák. Pokud dívka upadla, doplazila se k němu, posadila se na něj a pomocí několika páček se zvedala do výšky. Z té se pak již pohodlně postavila na nohy a mohla chodit.

Dnes tu naproti nám sedí, usmívá se a celé hodiny nám vypráví svůj život. Skromný vynálezce, jež rozsel radost do stovek rodin, stěžující si, že ve svých téměř devadesáti letech neudělá dokonalý dřep.

Galerie
Toto je brožurka s uměleckými díly Josefa Knechta. Na stará kolena (ve svých 87 letech) se začal věnovat malování obrazů, krajin. Nejčastěji maluje Vysočinu a především rodnou obec Křižínkov. Obrazů vzniklo již přes 11 a technikou je olej na plátně. Díla Modelová situace nabírání postižené osoby vozíkem. K ovládání vozíku byla potřeba jedna zdravá osoba. Vozíkem se přijelo k židli (s osobou), kovový disk se umístil přibližně do středu části sedátka a páčkami židli i s osobou zvedl. Jiná osoba pak mohla čl
Na tento vozík je Josef Knecht obzvlášť hrdý. Jde o vozík, kterým může jíná osoba nabrat nemohoucího na židli a přemístit jej. Poté, opět bez dotyku jej může i s žídlí, na které ji nabral, vysadit. Vozík byl navržen pro domovy seniorů a osoby s poruchami Ručně vyrobený vozík do domácnosti pro postižené osoby. Pomocí pák vedle sedačky se člověk může dostat až do pozice zobrazené na spodní fotografii. Vozík byl tedy praktický a dokázal dostatečně nahradit stojícího člověka v domácnosti (např. v kuchyni při
Multifunkční stroj pro domácí účely. Více variant jeho využití. Všechny jsou ruční prácí pana Knechta. Vznik v 90. letech 20. století. Rotoped pro domácí účely. Zhotoveno v 90. letech 20. století. Josef Knecht vyrobil jen málo těchto šlapadel.
Dvě fotografie samoobslužného zvedáku, který byl vytvořen speciálně pro paní se spastickými dolními končetinami. Na jedné fotografii je zvedák v poloze na zemi, na který se postižený nasoukal. Páčkami se potom vyzvedl až do polohy, která je znázorněna na Rehabilitační chodník pro učení chůze - tak zní autorův popisek na zadní straně fotografie. Stroj funguje za pomoci elektromotoru a je vyroben ručně.
Pomocník na přenesení nemohoucí osoby do vany, opět je utorem pan Josef Knecht. Pět hrdých chlapců - pět postižených učňů, které pan Josef Knecht dovedl až sem.  Hoši, kteří předpokládali, že kvůli svému handicapu v životě neobstojí, zde stojí u motorových vozů, které sami vyrobili. Napravo Karel Krchňavý, který se později stal mistr
Speciální tříkolka pro tělesně postižené byla zmíněna v krátkém článku i v novinách z roku 1988. Nakladatelství Mladá fronta, ročník XLIV, březen 1988, číslo 59 - páteční. Naaranžovaná tříkolka s dvěma koly vepředu a jedním vzadu na výstavě. Doba vzniku fotografie: druhá polovina 80. let.
Pan Knecht říká, že každý jeho kousek byl originálem. Tato fotografie to dokazuje. Zachycuje jej v dílně při montáži jedné ze svých unikátních tříkolek pro lehce postižené. Žžádné stroje, vše jen ruční práce. V popředí je již hotový výrobek, v pozadí osob Prototyp tříkolky s lehčími tělesnými postiženími. Datum vzniku: 80. léta.
Hrdí postižení automechanici se svým výrobkem, automobilem Sputnik, podle návrhu J. Knechta. Všechny součástky tohoto dopravního prostředku jsou vyráběny ručně. Mistr Knecht je na této fotografii jako třetí zprava, očividně šťastný z úspěchu. Sputnik - automobil podle návrhu Josefa Knechta s bílou, ručně vyráběnou karoserií a plátěnou stahovací střechou.
Fotografie pana knechta, zde jako mistra, s jednou z tříd postižených učňů na Kociánce v Brně. Doba vzniku fotografie: 70. léta. Propuštěcí zpráva z československé armády se všemi náležitostmi. vydáno v Brně roku 1985.
Eliška, dcerka pana Josefa a Alžběty Knechtových, se svým o něco starším kamarádem. Tato černobílá fotogragie pochází z druhé poloviny 60. let. Fotografie čtyř přátel v uniformách z 50. let. Josef Knecht s čepicí, dole na fotografii.
Velkolepé setkání amerických Čechů. Pan Knecht nalevo. Fotografie těch, kteří z USA investovali do rozvoje mladých studentů z České republiky. Vnítřní strana vojenského řidičského průkazu pana Josefa Knechta pro různé typy vozidel, u kterých je rozlišena jejich kategorie, druh a motor.
Vnější strany vojenského řidičského průkazu s fotografií pana Knechta a údaji (jméno, hodnost, branný poměr). Vydáno Ministerstvem národní obrany se sídlem v Praze. Rok vydání je nečitelný, pravděpodobně však 1948, jak je na vnitřní straně. Jeden z mnoha vynálezů pana Josefa Knechta. Prototyp ručního kráječe na chléb. Rokem vzniku kráječe i fotografie jsou 70. léta.
Družina vojáků na lyžařské výpravě. Vlevo nestíhající armádní kuchař. Pan Josef Knecht opět ve výrazné bílé bundě v popředí fotografie obklopen přátely. Skupina vojáků jako diváků na lyžařských závodech. Na horní fotografii je pan Knecht jako třetí zleva. Na spodní fotografii je výrazný svou bílou bundou, tedy druhý zprava.
Fotografie z vrcholku Tater v 50. letech - jako přátelé s budoucí ženou Alžbětou. Průkazová fotografie Pana Josefa Knechta. Byla vytvořena přibližně roku 1965.
Brno – Centrum Kociánka

Centrum Kociánka je zařízení pro děti a mládež s tělesným a mentálním postižením. Pomáhá jim začlenit se do života, naučit se zvládat problémy svého handicapu a připravit na budoucí samostatný život. Nachází se v Jihomoravském kraji, v Brně, a spadá pod městskou část Královo pole. Jedná se o komplex budov vhodných nejen pro výuku postižených dětí, ale i pro volnočasové aktivity a zdravotní péči. V areálu Kociánky je také park v anglickém stylu s hřišti a bezbariérovými trasami.

Budova byla původně zámečkem. Jeho prvním doloženým majitelem byl Václav I., který jej později daroval měšťanu Schwarzovi z Brna. Na zámečku se poté střídali různí majitelé, z řad církevních i soukromníků. Před rokem 1914 zde sídlila banka a později se Kociánka stala majetkem Zemského spolku pro léčbu a výchovu mrzáčků na Moravě. V druhé polovině 20. století se zde plně rozvinula učňovská dílna. Jejich výrobky byly cenné a vyváželi se do celého Československa. Nyní je Kociánka státní příspěvkovou organizací.

V Centru Kociánka funguje i hipoterapie, která má na léčbu dětí dobrý vliv. Zdroj: www.usp-kocianka.cz. Fotografie parku v areálu ústavu Kociánka v zimě. Zdroj: www.usp-kocianka.cz.
Snímek části parku v areálu Centra Kociánka. Fotografie zobrazuje přírodu v podzimních nebo jarních měsících. Zdroj: www.usp-kocianka.cz. Bazén v areálu Kociánka určený k rehabilitaci, ale i rekreaci tělesně a psychicky postižených. Zdroj: www.usp-kocianka.cz.
Součástí Centra Kociánka je i skleník s různými druhy rostlin. Bazén v areálu Kociánka určený k rehabilitaci nebo rekreaci tělesně a psychicky postižených. Zdroj: www.usp-kocianka.cz. Bydlení s ochranou pro pacienty ústavu. Zdroj: www.usp-kocianka.cz.
Zámeček, který je základní a původní budovou dnešního Centra Kociánka. Zdroj: www.usp-kocianka.cz. Hlavní vstup do areálu Centra Kociánka. Zdroj: www.usp-kocianka.cz.
Jedna z komplexu budov centra Kociánka - pavilon G. Zdroj: www.usp-kocianka.cz. Pavilon DEF - komplex budov patřící ústavu Kociánka. Zdroj: www.usp-kocianka.cz.
Budova patřící Centru Kociánka - pavilon C. Zdroj: www.usp-kocianka.cz. Pavilon B - budova jež je součástí Centra Kociánka. Zdroj: www.usp-kocianka.cz.
Jedna z budov Centra Kociánka - pavilon A.  Zdroj: www.usp-kocianka.cz. Dobová fotografie zobrazující běžný den v ústavu Kociánka. U některých dětí je postižení patrné již na první pohled. Fotografie byly přístupné pro veřejnost v rámci výstavy v roce 2011 k téměř stoletému výročí založení centra. Autor: Attila Racek. Zdroj:
Mapa města Brna se strategickým umístěním Centra Kociánka (označeno červeným bodem). Zdroj: Google Maps 2014
Příběh místa

Pan Josef Knecht se dostal do Centra Kociánka jako zaměstnatnec v 60. letech. Mohl za to vděčit svým znalostem a různorodým dovednostem, které se v mládí naučil. Byl zvolen technikem pro tento ústav a měl za úkol opravovat a inovovat zdravotnické pomůcky pro nemohoucí děti a mládež. Později se stal mistrem učňovských dílen a na jeho denním pořádku bylo vymýšlet práci a uplatnění pro desítky různě postižených mladistvých. Stovky chlapců a děvčat vrátil díky své výuce řemesel do světa zdravých lidí. Za své zásluhy byl jmenován ředitelem dílen pro mentálně i fyzicky postižené učně na Kociánce. V této funkci zůstal na dalších asi 30 let, během kterých vymyslel a nechal chlapci zkonstruovat další zdravotnické pomůcky. V dílnách kromě těchto výrobků zhotovovali i kabelky, košíky a podobné předměty, které byly vyváženy do celého Československa a byly velice ceněné. Po odchodu pana Josefa Knechta se dílny příliš dlouho neudržely a jejich provoz a tím i výuka postižené mládeže ustaly.