Paměti prapradědečka Jaroslava Mladého z fronty 1. světové války

Naše babička při úklidu bytu po naší prababičce objevila malý sešit, který se stal rodinným pokladem. Jsou to paměti našeho společného prapradědečka, které sám napsal: „PAMĚTI JAROSLAVA MLADÉHO roz. 26.4.1880 a jeho předků a zažití ve válce v r. 1914 a 1915.“

Zápisy obsahují nelehké životní osudy jeho i celé rodiny. Jsou pro nás zajímavé, místy až neuvěřitelné.

Vzhledem k omezení rozsahu příběhu jsme se rozhodli odcitovat pouze jednu napínavou část. Jde o jeho prožívání 1.světové války, jíž se zúčastnil jako voják. Musíme upozornit, že se záměrem zachovat autenticitu pamětí, jsme text přepsali v původním znění včetně pravopisných chyb. Letos je to už 100 let, a zde je tedy slíbená citace:

„ V té době dělali Rusové útoky na celé frontě a my to měli odrazit a aspoň zadržet to my nebude žádný věřit jaká to byla kanonáda a kuliček pištělo jako kdyš prší a my prvně v poli to přešla každého odvaha když viděl tolik kamarádů zabytích a ještě více raněných no byl to hrozný zmatek mezi námi, kdo moch tak utíkal spět a žádný nevěděl kam takže nás za půl dne Rusové rozenahnali a co tam zůstalo mrtvích to bylo u Ruské Rávi dne 5-9.září 1914 my živí sme se rozprhli a každý na svou pěst a sme chodili za frontu bez jídla no bez každého lidského opatření no bylo to k zbláznění vždyť aktivní důstojníci i mužstvo měli v kalhotech vlchko!

Asi 15.září vr.1914 přibyl ten 1 patalion na frontu a nás doplnil a přinesl nám správi z naší vlasti! A my zase jim vypravovali naše zažití ohni válečném a zas sme byly připraveňí do dalších bojů a dostali nové důstojníky pak sme dělali takové velké pochody od rána 6-ti hodin aš do noci 11 h. a ubytování

ve stodolách vchlévách a o hladu neb kuchyně za námi nestačily techdy v těch deští a blátě nás dochodit tak sme jedli sirové brambory zelí a řípy neb ohně sme udělat nesměli tam sem zažil a věděl co je hlad byl-li chvíli odpočinek běhali sme po vesnicích v Polsku a scháněli stravu s počátku sme ještě leckdes něco sehnali vajíček za 2 kr. sme třeba dostali aš pět kusů a nebo moc černý chleba mletý na dvou kamenů coš bylo moc dobrý ale za 14 dní sme to tam vše vykoupili že nebylo vůbec nic ke koupi tak sme chytali psi kočky a někde i prasátko a po barácích v těch černých kuchyňích sme to trochu vařili a napolovic vařené snědli ale ta skouška u těch kuchyň voják vojáku šálek s krbu odhazoval aby si sám mohl to trochu povařit a poprali sme se to byl hrozný život! A pak s té stravi špatné nastali těžké chorobi žaludeční tífus úplavice a.t.d. a hodně vojínů v zákopech i při pochodech zemřelo a nejvíc na to doplatili později ti hoši kteří byli povoláni na vojnu ti 18r. staří!

Asi za 9 dní sme dorazili k městu Jaroslavu a tam sme uviděli další ošklivé divadlo neb tam bylo asi 25 civilistů v řadě pověšeno na šibeňicích s lístky na prsou špijóni takových případů bylo mnoho i koně strchané a ubyté leželi po talutách okolo cest i sylňic uš vroskladu a voda tekla pod ňimi a my za tmy sme pochodovali a šálky vodu tu nabírali a na nic nehleděli a jí pyly bylo nám vše jedno neb jen smrt nás mohla vysvobodit s toho velkého utrpení.

V Jaroslavi sme byly ubytováňi ve škole, ale Rusové tam dostřelovali s kanonů a šrapneli leckdes v městě zapálili dům v tom nebezpečí sme byly dva dňi a 15 října nás vnoci probudili a hnali na břeh řeky Sán a tam sme sedli s vízbrojí do pontónů a nás převáželi na druhý břech kde ještě za tmy ráno sme lezli po břiše asi 2 h. a pak pod kopcem sme leželi celí den a noc a časně zrána sme přilezli do bytevní švarlinie kde uš před námí tam byly Maďaři a tam sme uš byly Rusům na dostřel z pušek tam zase pršeli kuličky moc.

Já byl tenkráte s kamarádem s Jenkem Prokopem bratrancem ve čvercovém zákopu a on mi říkal že dostal od dívky dopis že se bude ženit jak bude konec vojny. A za ¼ h drochu zdvihl hlavu a chtěl mířit na Ruské zákopy a dostal kuličku tak smrtelnou do pravého oka že se okamžitě svalil spět dovyngle zákopu a hnet měl vrochu mantle asi 1 1/2l. krve ani nepromluvil jen chvíli otevíral oči a já ho chtěl nadzdvihnout pravou rukou a levou sem se chtěl přidržet hořejší části zákopu ale vtom sem byl i já střelen do prostřeního prstu levé růky ve chvatu abych si to trochu ošetřil byl Jenda již mrtev tak sem nad ním želel asi 1/4h. a ustála Ruská střelba a přišel náš šikovatel a zjistil smrt tak sme ho kapesně prohledali a zjistili že měl u sebe 18 kr! Kdybych byl já nezraněn byl bych ztratil na Jenkovi moc neb on byl pekař a vždy kam sme připochodovali a byl rast tak mu šikovatel sehnal u trénů 10-20 kg mouky a on nám pekl tak zvané placky a já mu sekal dříví tak mě vždy dal prvňímu a více jich jinak bych ty pochodi nevydržel a Janík je někde za řekou Sánou pochován ve velké jámě s druhými a my tří Karel Hyška a Frantík Pecháček kteří byly v zákopu vedle nás a byly též ranění do rukou sme šli na polňí obvaziště a tam nám to vyčistili a dali nové obvazi a vyspali se tam v barakách dřevěných to bylo 17 října v r.1914 pak sme šli pěšky asi 3 dňi do Krakova a od tuď nás odvezli do Vídně do nemocnice.

Ve Vídňi na nás čekali na nadraží mnoho občanstva Vídenského a dávali nám vše možné dobroty i pytí neb sme byly prvňí ranění s fronty Ruské. Tam sem byl 14 dňí v nemocnici a pak sem dostal dovolenou na 4 týdny domů.

No a pak se zas ta dlouhá cesta vlakem na frontu Ruskou opakovala a to utrpení s ní! V Bistřici sme byly asi 8 dní a 7 dní sme jeli na frontu ale to uš sem byl opatrnější na stravu uš sem si vezl trochu zásoby asi 4 kg uherského sálamu a více tabáku neb sem věděl že na frontě nic nekoupím a to bylo 20 července v r.1915, ale když nás vyvagoňírovali tak sme asi 5 dní měli volno a ty velké pochodi uš s těmidle lidmi taky dělat nemohli i stravu sme dostávali pravidelněji skrátka uš s těmi slabšími lidmy museli uš moc příděli ve stravě zlepšit a pak sme šli asi dva dny pěšky před město Tarnopol a to mě nikdy nenapadlo že mě tam čeká tak velké zmrzačení do mého dalšího života a čekalo!

Bylo to asi o 5 h. raňí někdy 31 srpna 1915 sme dělali útok na Ruské zákopy kde Rusové sylně měli zákopy obsazené a my lezli po břichách po velkém kusu bramboříšť a palba byla sylná kulky z ručnic jen pršeli a museli stále kupředu a já jsem byl střelen do levé nohy do kotníku krev se my lila z boty takže sem nemohl aňi lézt aňi chodit a tak sem se v brambořišti zul a ránu si ošetřoval to trvalo asi 2 h. a pak mě volali saňiťáci abych lezl spátky ale já nemohl a střeli stále padali vedle mě pak my saniťáci chodili z jámy provaz a já sem si ho uvázal za ruku levou a jak mě začali táhnout v tom okamžiku sem dostal dvě střeli jedna povrchní střela do břicha a druhá do pravé ruky loktu průstřel, pak uš sem o sobě nic nevěděl co se mnou bylo-tak v 11 h. před polednem se mi to stalo aš druhý den ráno sem trochu dostal vědomí a ležel sem na polňích nosítkách ve stodole .

Ruka-noha-břicho sem měl obvazi a já sláb a rány hodně boleli pak ke mě přišel ze starého Tábora medik saniterát a ten ještě jednou břicho vyčistil a převázal neb já vté břišní ráně měl hodně země stěch brambor asi sem si rukou tam nandal .

Pak mě nějaký rolník naložil na vůz od hnoje a jel se mnou asi půl dne do polního špitálu kde byly německý lékaři i ošetřovatelé a zas my to čistili já jim nic nerozuměl ale jíst my tři dňi nic nedali a já také nic nechtěl aňi sem na nic neměl chuť, bylo my vše jedno a za tři dňi přijelo velké auto a do něho nás na nosítkách 4 strčili dva dole, dvá nahoře sme leželi a s námi jeli celí den – to sem také hodně zažil bolestí a dovezli nás do dřevěných baráků v Mungáči za 14 dní sem chodil o berli a ruku my dali do tvrdého obvazu a břicho často lékaři prohlíželi a různě se mnou dělali a bolestí sem zažil mnoho!

Hůř mě bylo kdy dám správu domů a co psát věděl sem že sem velký mrzák a jak budu dále žít k práci nebudu a jak budu se dvěma dětmy vůbec živ?“

Pra-pradědeček se dožil asi 76-ti let a měli s pra-prababičkou Annou roz. Maňákovou 3 dcery. Marie nar. r. 1906 byla šikovná švadlena, naše prababička Karla Pavlovičová roz. Mladá nar. 8.7.1911 byla profesorkou českého a francouzského jazyka a Jarmila nar. V r. 1916 odbornou dietní sestrou.

Autor citovaných pamětí byl po válce uznán 100% invalidou a dostal vesnickou trafiku v Čelkovicích u Tábora. Výdělky tam měl velmi skromné, ale rodinu spolu s manželkou zvládli velmi dobře.

No, patří jim náš obdiv!

Galerie
Jaroslav Mladý_portrét_rok 1905 v Táboře Paměti_citace 6_Jaroslav Mladý
Paměti_citace 5_Jaroslav Mladý Paměti_citace 4_Jaroslav Mladý
Paměti_citace 3_Jaroslav Mladý Paměti_citace 2_Jaroslav Mladý
Paměti_citace 1_Jaroslav Mladý Desky pamětí prapradědečka Jaroslava Mladého
Ruská fronta v době 1. světové války

Bojiště – Ruská Ráwa, Jaroslaw u řeky Sán, Krakow, Vídeň, Tarnopol Ukrajina, Mungáč Maďarsko (pobyt v nemocnici) – putování přesunu vojsk po frontě 1. světové války 5.-9. září 1914-31. srpna 1915.

Portrét prapradědečka Jaroslava Mladého, autora pamětí, r. 1905, souhlas vnučky Olgy Bendové_naší babičky)
Příběh místa

Jedná se o přímé prožitky prapradědečka v bitvách 1. světové války, které skončily těžkým zraněním autora pamětí a jeho odvozem do vojenské nemocnice.