Je mi osm, za námi fronta

Co jste prožívali, když vám bylo 8 let? Co asi prožíval malý kluk, když utíkal před blížící se frontou? Tento příběh je vzpomínkou pana Janíka, kterému bylo v roce 1945 právě 8 let.

Pan Rudolf Janík, syn krejčího, se narodil 15. 8. 1937 v obci Bělá na Hlučínsku, tedy území mezi Opavou a Ostravou, v oblasti s pohnutou historií. Hlučínské území (spolu s větší částí Slezska) bylo v roce 1742 odtrženo od zbytku České koruny a jako jediná část této velké územní ztráty se v roce 1920 za dosti zvláštních okolností vrátilo ke své mateřské zemi (1). V roce 1938 po mnichovském diktátu bylo Hlučínsko vráceno zpět do Německa avšak nikoliv jako Sudetengau ale přímo do Altreichu. Hlučínsko bylo tedy přičleněno přímo k německému Slezsku a stalo se součástí okresu Ratiboř v opolském vládním obvodu pruské provincie Slezsko (od roku 1941 provincie Horní Slezsko)(2). S odkazem na pruskou historii je kraj nazýván Prajzskou, obyvatelé Prajzáky. Ze dne na den se tedy obyvatelé stali Němci, mnoho z nich muselo nedobrovolně narukovat do wehrmachtu.

První vzpomínky pamětníka se váže na období před koncem války, kdy při náletech vybuchla nedaleko shozená bomba. Zraněn nebyl jen díky dopadu nálože do stoky.

Vzhledem ke strategické pozici vesnice v lesích v blízkosti opevnění byli obyvatelé přinuceni opustit domovy a prchat před přicházející frontou. Rodina krejčího měla místo dvanácti členů v té době pouze členů pět. Starší bratr byl povolán do wehrmachtu, další děti musely odejít na práci do Říše. Je asi polovina března roku 1945. Počasí spíše připomíná zimu, devět rodin mohlo to nejnutnější ze svých domovů naložit na povoz tažený koňmi a museli opustit vesnici. Nikdo z dospělých ani dětí se nesměl na voze vézt, denně nachodili dvacet až třicet kilometrů. Po cestě potkali konvoj německého červeného kříže, povozy s koňmi vezli raněné, ruská malá letadla shazovala bomby s fosforem do konvoje. Výjev plamenů, zmatku, běsnění koní a nemožnosti pomoci se hluboko zaryly do paměti.

Povoz dojela ruská kolona, silnice byla zabrána. Konvoj rodin zůstal stát na jendom místě po tři dny. Ruští vojáci přijížděli pro ženy k povozu, se zvoláním „kartošky škrabat“ odvážely ženy do ruského tábořiště. Ženy se však vracely večer zbídačené a znásilněné. Nepomohlo ani maskování starými hadry a zamazávání obličeje popelem a šaty blátem. Skupina chodila spávat do stodoly, otec v noci spával na plachtě povozu s bičem, jedinou zbraní, aby náklad nebyl vojáky rozkraden. Ráno byl otec tak prokřehlý, že neuměl ani z plachty slézt.

Rodiny s povozem dojely do města Králíky, asi 200 kilometrů od jejich vesnice, když projela ruská kolona, obrátili povoz zpět domů. Celkem byli asi šest týdnů na cestě. Při návratu se potkali se solidaritou sedláka, který jim dal mouku, aby mohli upéct chleba. Při setkání s českými milicemi byli obráni o majetek z povozu, celá skupina byla v nemilosti, protože přináleželi k Říši a byli považováni za Němce. Milicionář nabral šavlí chleba, který kluk ochraňoval v náručí, a hodil ho koním. Chleba byl až příliš drahocenný na to, aby u koňských kopyt zůstal, neváhal a chleba od koní vytáhl.

Po návratu do vesnice rodina přežívala z darů okolních hospodářů, v domě nezůstalo nic. Neměli co prodat, úroda nebyla. Přežívali nejvíce o černé hořké kávě a chlebu.

Správu nad vesnicí převzali čeští úředníci, malé kluky správce šlehal z koně bičem, protože mluvili německy, nechápal, že jinak ani neuměli. Jenže i malí kluci nenechali toto ponížení bez odplaty a milicionáře prohnali po vesnici světlicemi.

Rodina byla českou správou považována za německou, od května do konce roku museli nosit povinně na oblečení označení „N“-Němec, neměli nárok na přídělové lístky na potraviny. Navíc kvůli angažovanosti otce ve správě obce před válkou (pokladník), byl přinucen pracovat na hledání těl zemřelých vojáků a jejich přemisťování do oficiálních pohřebních míst. Malý kluk se svým otcem v lese vyhledával zemřelé vojáky, vykopával rozkládající se těla z provizorních hrobů a odváželi na určená místa. Trest? Jen proto, že se narodili v nejasném území.

„Pamatuješ si ze svého života ještě něco tak ostře, jako válku?“

„Jo, v roce 1944 jsem měl poprvé pomeranč.“

 

Zdroje:

1. Hlučínsko a historie Hlučínska. Dostupné na: http://www.kozmice.cz/index.php?stranka=info-pro-turisty&zobraz=hlucinsko

2. Prajzové. Dostupné na http://cs.wikipedia.org/wiki/Prajzov%C3%A9

3. Žáček, R.(2005). Stručná historie států. Slezsko. Praha: Libri.

Galerie
Rudolf Janík ve věku asi dvaceti let První Vánoce po válce