Sebevražda generála hraběte von Pücklera – autentické svědectví mé maminky

Tento příběh, který se odehrál na konci války, v květnu roku 1945, jsem od své maminky, Květy Oškerové, roz. Procházkové (*21. 3. 1932) slyšel snad stokrát. Ale až nyní, s odstupem času, když léta přibývají si uvědomuji, jak hlubokou stopu zanechal v její mysli. Mamince je nyní 82 let a stále častěji vzpomíná na osudové dny konce války, které zažila jako třináctiletá dívka, která se setkala tváří v tvář s německým generálem, hrabětem Carl von Pücklerem, německým šlechticem a zároveň vysokým důstojníkem – velitelem německých vojsk Waffen-SS. Byla u toho ten osudný den, kdy generál spáchal sebevraždu spolu se svým pobočníkem, sekretářkou a její rodinou.

Začal jsem se zajímat, abych zjistil, jak důležitý člověk to pro německou říši byl. Celým jménem Carl Friedrich Wilhelm Lothar Erdmann hrabě von Pückler-Burghauss (7. 10. 1886–12. 5. 1945), byl šlechtic modré krve, který po studiích práv a státovědy zasvětil celý svůj život válce, vlastně oběma. Byl veteránem první světové války, oceněný mnoha vyznamenáními, železnými kříži za svou službu v armádě. Pro Čechy to nebyla postava neznámá, protože již v roce 1942 byl velitelem všech útvarů Waffen-SS, působících na území Protektorátu Čech a Moravy. Tuto funkci mu opětovně v roce 1944 přidělil samotný Adolf Hitler, kterou zastával až do konce války, do své smrti. „Zastřelil se a byl to symbolický poslední výstřel druhé světové války v Evropě.“ (1)

O životě a úspěšné vojenské kariéře (pro nás Čechy až děsivě úspěšné) generála von Pücklera se toho napsalo opravdu mnoho, ale o jeho sebevraždě a posledních dnech života velmi pramálo. Rozhodl jsem se tedy podělit o vyprávění, které je autentické svědectví mé maminky, která má vzpomínky stále v živé paměti. Nejen to. Z tohoto období ji trápí noční můry a před očima často vidí obraz malého děvčátka, jehož osud se krutě naplnil 12. května 1945.

Její příběh se odehrál na samotném konci války, v malé jihočeské obci Čimelice. Toho času bydlela Květa Procházková se svými rodiči a bratrem Milanem v domku čp. 99, spadajícím do katastru Rakovice. Dům patřil pražské rodině Hrochů, která ho využívala jako letní byt a rodičům ho pronajala. Její maminka Marie Procházková pocházela z Brna, byla žena v domácnosti a starala se o dvě malé děti. Tatínek Alois Procházka byl vrchním oficiálem Českých drah a většinu času trávil na železniční stanici v Čimelicích. Děti navštěvovaly školu a i přesto, že byla 2. světová válka prožívaly své dětství šťastně. K tomu se blížil konec války, byla podepsána bezpodmínečná kapitulace Německa a americká armáda došla do Čimelic až k demarkační linii, která vedla přesně kolem jejich domu. Rodina se tak cítila více v bezpečí do chvíle, než se ozvalo klepání na dveře domu čp. 99….

AUTENTICKÉ SVĚDECTVÍ MÉ MAMINKY O UDÁLOSTECH Z KONCE VÁLKY V ČIMELÍCÍCH V DOMĚ čp. 99.

„Asi 9. května 1945, nepamatuji si přesně, přišel do bytu ve večerních hodinách osobně hrabě Kinski, který byl příbuzným knížete Schwarzenberga, společně

s předsedou tehdejšího národního výboru, jméno neznám. Požádal mé rodiče

o uvolnění jedné místnosti z našeho bytu pro německého generála hraběte von Pücklera, jeho pobočníka, sekretářku, její 5-ti letou holčičku a babičku dítěte a požádal nás, abychom generálovi a jeho štábu vyšli ve všem vstříc, že je hrabě válečným zločincem, který měl plány na vypálení Prahy a bude vydán válečnému soudu. Protože do Čimelic vjeli nejdříve Američané, byli Němci v klidu.

Chovali se k nám opravdu velmi slušně a pokorně a za poskytnutou službu poděkovali. Dávali nám pozornosti jako čokoládu, různé pamlsky, také cigarety. Sekretářka měla asi 28 let, byla velice hezká a vzdělaná. Plynule hovořila anglicky. Byla zřejmě důstojnicí, protože pracovala u Pücklera jako sekretářka a tlumočnice. Měla 5-ti letou dceru a kolik bylo babičce, nevím. Byly to Němky, které hovořily perfektně česky, celý život pravděpodobně žily v Praze. Manžel babičky byl lékař, který s nimi odmítl jít a zůstal v Praze. Tolik z vyprávění babičky dítěte. Hrabě

s pobočníkem bydleli v našem bytě v přízemí. Ženy nahoře v uzavřeném letním bytě rodiny Hrochů. Byly u nás asi 5 dní. Holčička si chodila hrát k nám a s mojí maminkou si hodně povídala. Vím, že jí maminka dávala častokrát najíst. Byla malé rozkošné dítě. Němci se stravovali sami. Manžel mladé Němky, sekretářky, údajně padl u Stalingradu a ona měla poměr s pobočníkem generála. Tolik od německé babičky, která si povídala s moji maminkou v osudný den, kdy přijeli do Čimelic Rusové a kdy Němci u nás doma spáchali sebevraždu.

K tomuto činu se rozhodl hrabě von Pückler po jednání na štábu sovětských vojsk, který byl ve vile Dr. Peška, takřka naproti nám. Pamatuji si, že se tam sešlo vysoké důstojnictvo Rusů a Američanů a přizvali k jednání hrabě Pücklera. Údajně měl být přítomen i sám maršál Malinovský. Zřejmě tam podepsali listinu o kapitulaci, ale to nevím přesně, jenom vím, že Pückler přišel úplně rozrušený.

Který den spáchali sebevraždu nevím, pravděpodobně 12. 5. 1945, ale bylo to bezprostředně po návratu od Pešků. Sebevražda se udála přibližně v 11.00 hodin dopoledne. Děvčátko si jako vždy hrálo u nás v kuchyni, když přiběhla úplně šílená babička, které se i děvčátko strašně bálo a jen ji vyzvala: „ Knopfrle schnell, schnell!“ Holčičku doslova táhla za sebou i s panenkou.

Za chvíli na to, jsme slyšeli první výstřel. Tatínek vyběhl z kuchyně, ale pod schody stál pobočník, který ho s pistolí odháněl zpět do bytu. Pak jsme slyšeli strašný křik dítěte, které utíkalo po půdě a následně další střelbu. Všichni byli na místě mrtví, jen holčička byla těžce zraněná a žila ještě do večera.

Mezi mrtvými nebyl pobočník, pravděpodobně utekl, protože k tomu měl příležitost. Podle paměti mých rodičů opravdu říkali, že přeběhl k Američanům.

Po smrti hraběte zůstal jeho věrný vlčák, který tam ještě dlouho pobíhal, až ho nakonec Rusové zastřelili.

Vím, že maminka běhala od jedné armády ke druhé, aby vojáci snesli Němce z půdy a pohřbili. Rusové odmítli pomoci, až se maminka domluvila s americkým vojákem, který byl původem Slovák a tak nakonec mrtvé snesli Američani, kteří je položili na zem pod okna obývacího pokoje. Na půdě jsme měli přes šňůry přehozené peřiny a deky, které si dali Němci pod sebe, aby padali do měkkého. Na zahradě, kde Němci leželi, mladou ženu naši lidé vysvlékli, stáhli kožené holínky a další oblečení. Začala velká rabovačka, protože zahrada byla plná aut s věcmi Němců. Lidé vytrhávali sedačky z auta a vše co bylo k mání. Sjeli se k nám z okolních obcí.

Večer je všechny pochovali za plot našeho domu. Později na žádost mého otce, který neustále naléhal, byli pochováni ke hřbitovní zdi, někde u bývalé márnice. Hrob jsem nikdy neviděla.

Vzpomínám si, že otec musel půdu sám vyčistit, bylo tam strašně krve a jak je Američané po schodech stahovali, krev protekla na strop sklepa, a co si pamatuji, zůstaly tam žluté skvrny. Ta půda se sklepem nás jako děti strašila a hrozně jsme se v domě báli. Ještě dlouho jsme mívali děsivé sny.

Následně se v našem domě usadili Rusové, kteří se chovali jako zvěř. Vojáci se neustále opíjeli, tahali si k nám německé ženy, které pak znásilňovali, takže nás otec pro naše bezpečí tajně s maminkou vyvedl k příbuzným. Tím pádem zůstal byt otevřený a po našem návratu kompletně vyrabovaný. Rusové si mysleli, že jsme také Němci a chtěli otce zastřelit. Naštěstí byli tak opilí, že se jim to nepovedlo. Podle paměti mých rodičů to byla armáda maršála Malinovského. Ruský kapitán se nám za ty ubytované Rusy omlouval a na vysvětlenou nám sdělil, že to byli většinou analfabeti a propuštění vězňové. Rusové po pár dnech odtáhli a zůstal po nich zcela zplundrovaný pokoj a stopy po kulkách z pistolí.

V domě čp. 99 jsme žili do konce roku 1946, tatínek působil na obci v Rakovicích a

v roce 1947 jsme se přestěhovali na nádraží, kde pracoval jako výpravčí. V roce 1948 tatínek umřel, má hrob v Čimelicích. Rok poté, (1949) jsme se s maminkou a bratrem přestěhovali do Jeseníku, kde žiji se svou rodinou dodnes.“

Co napsat závěrem? Snad jen to, že každá válka je krutá a nesmyslná. Že mění životy přímých účastníků i těch, kteří se do soukolí událostí dostali úplnou náhodou. Ten osudný květnový den, navždy změnil život třináctiletému děvčeti a ozvěna střelby, křik a pláč ji pronásledují celý život. Teď na sklonku života možná ještě více než kdykoliv předtím….

Byla by škoda, aby se tento střípek z mozaiky těch májových dní, o kterých si myslíme, že je máme přesně zmapované, ztratil. Vždyť někdo moudrý kdysi řekl, že národ bez paměti směřuje k záhubě. Pojďme tedy příběhy jako je tento vyprávět dalším generacím, aby nic z toho co se stalo nebylo zapomenuto. A to je přesně ten důvod, proč jsem se s vámi chtěl o její příběh podělit.

S úctou,

syn Zdeněk Oškera

 

Zdroje:

(1)-http://pisek.kscm.cz/article.asp?thema=5147&item=52526

Životopis generála hraběte Carl von Pücklera

http://cs.wikipedia.org/wiki/Carl_von_P%C3%BCckler-Burghauss

Informace o historii obce Čimelice

http://www.ustrcr.cz/data/pdf/pamet-dejiny/pad1002/004-022.pdf

Zdroje – fotogalerie:

Vojenské foto – Carl von Pückler – Burghauss

http://forum.valka.cz/viewtopic.php/t/143735/start/-1

Dům čp. 99, Čimelice, katastr Rakovice (se souhlasem)

http://www.vhu.cz/podrobne-posledni-dny-boju-druhe-svetove-valky-na-ceskem-uzemi/

Zahrada domu čp.99 a pohled na německé vojsko na demarkační čáře (se souhlasem)

http://www.ustrcr.cz/data/pdf/pamet-dejiny/pad1002/004-022.pdf /strana 14/

Ostatní fotografie jsou majetkem paní Květy Oškerové.

Obec Čimelice, dům čp. 99, katastr Rakovice

Čimelice, dům čp. 99, katastr Rakovice. Dům se nachází na začátku obce ze směru od Příbrami, kde přesně před domem v roce 1945 vedla demarkační linie. Toho času, v květnu 1945 byl dům prázdný. Patřil pražské rodině Hrochů, která ho využívala jako letní byt a v květnu ho pronajala rodině Procházkové. Alois Procházka byl státní zaměstnanec, pracoval jako vrchní oficiál Českých drah, proto od roku 1939 bydlel se svou rodinou v bytě na Čimelickém nádraží. Po náletu amerických letounů na německý vojenský vlak, který přijel do Čimelic dne 29. 4. 1945 se musela rodina vystěhovat. Nádraží bylo zničeno, vyřazeno z provozu a pro rodinu tam již nebylo bezpečno. Následně se tedy odstěhovala do domu čp. 99, kde dne 12. 5. 1945 spáchal sebevraždu generál hrabě Carl von Pückler, německý šlechtic a velitel všech jednotek Waffen-SS za 2. světové války.

Příběh místa

Čimelice, dům čp. 99, katastr Rakovice. Dům se nachází na začátku obce ze směru od Příbrami, kde přesně před domem v roce 1945 vedla demarkační linie. „ V době druhé světové války demarkační linie oddělovala oblasti (zóny vlivu), kam až směla sovětská a americká armáda dojít a území osvobodit.“ (1) Do Čimelic dorazila nejdříve americká armáda, dne 7. 5. 1945. Po kapitulaci Německa 8. 5. 1945 začal ústup německých jednotek i civilního německého obyvatelstva z Prahy do amerického pásma. Dne 9. 5. 1945 dorazil k okraji Čimelic také generál hrabě Carl von Pückler se svou posádkou a ubytovali se v domku čp. 99. Po podepsání kapitulačního protokolu pravděpodobně v Rakovickém mlýně a neúspěšném přechodu do zajetí k americké armádě, spáchal na půdě domu, okolo 11 hodiny dopoledne sebevraždu. „Zastřelil se a byl to symbolický poslední výstřel druhé světové války v Evropě.“ (2) Spolu s ním zemřela i jeho sekretářka (tlumočnice) s 5-ti letou dcerou a babička dítěte.

 

Zdroj:

1) http://cs.wikipedia.org/wiki/Demarka%C4%8Dn%C3%AD_%C4%8D%C3%A1ra

2)http://pisek.kscm.cz/article.asp?thema=5147&item=52526