Čestný občan Slaného PhDr. Václav Moucha, CSc.

Vlastivědné muzeum ve Slaném od roku 2008 přispívá do portálu Paměti národa projektem „Vzpomínky pamětníků ze Slaného a Slánska.“ Zatím jsme zpracovali 34 příběhů. Jednou z dalších připravovaných vzpomínek mělo být vyprávění PhDr. Václava Mouchy, které jsem už nestačila pro nečekané úmrtí pana doktora dokončit. Při svém vyprávění vycházím z materiálů a vzpomínek, které jsem měla připraveny.

V sobotu 16. srpna 2014 zemřel čestný občan Slaného PhDr. Václav Moucha, CSc. Byl nejen významným českým archeologem, ale především vynikajícím člověkem. Slánská veřejnost se s ním často setkávala na odborně zaměřených akcích a seminářích týkajících se slánské historie, ale i na vernisážích výstav či na prezentacích knih a publikací. Podílel se na rozvoji kulturního života ve Slaném, jménem města spolupracoval s historikem umění prof. V. V. Štechem a grafikem Ladislavem Čepelákem. Zasazoval se o rozvoj slánského muzea, kde připravil řadu archeologických výstav. Jeho poslední přednáškou ve Slaném byla přednáška „Slánská hora“ pro studenty gymnázia 11. března 2013. Uskutečnila se v rámci výukového programu „Regio Slanensis“ a byla doplněna 15. května vycházkou na Slánskou horu. V roce 1993 byl pan doktor jedním ze zakládajících členů společnosti PATRIA – společnost pro ochranu kulturního dědictví, která vydává Slánský obzor, kde je autorem řady článků. Od listopadu 1998 byl jejím předsedou.

Pan doktor se narodil ve Slaném v roce 1933 v rodině primáře slánské nemocnice MUDr. Josefa Mouchy. Jeho otec ve funkci primáře působil od roku 1928 po celých dvacet let. Podle jeho ideového návrhu byl ve slánské nemocnici postaven v letech 1933-1934 stavitelem Vilibaldem Hiekem nový dvoupatrový chirurgický pavilon, vhodně spojený se starou nemocniční budovou. Nová budova byla vybavena lůžkovým a potravinovým výtahem. Plné podsklepení sloužilo hlavně jako sklady. Přes jeho nesporné zásluhy o rozkvět nemocnice byl MUDr. Moucha, tehdy jednapadesátiletý, ze slánské nemocnice v březnu 1948 vyhozen a s obtížemi se protloukal po různých nemocnicích. Byl zcela nesmyslně nařčen slánským lékařem MUDr. Ratkovským ze spolupráce s Němci, protože v době války operoval německé vojáky. Jeho prvním místem po „vyakčnění“ ze Slaného bylo v Tachově, kde ještě pracovaly německé ošetřovatelky. Protože s nimi pan doktor hovořil německy, způsobilo to u jeho nadřízených nelibost a opět ho vyhodili. Na krátkou dobu se dostal do nemocnice v Ústí nad Orlicí a odtamtud koncem roku 1948 do Nového Bydžova, kam byla za ním v roce 1951 násilně vystěhována i jeho rodina, protože jejich dům byl zabrán ruskou armádou pro vojenské poradce. V Novém Bydžově se mu líbilo. V roce 1916 na místním gymnáziu maturoval a v městě se znovu setkal se svými spolužáky. Ovšem zase se znelíbil a v roce 1952 odešel do nemocnice v Nové Pace, kde jako primář chirurgie zůstal až do svého odchodu do důchodu.

Paradoxem je, že MUDr. Josef Moucha se narodil v rodině berního úředníka, tedy v prostředí, které nebylo nijak zámožné. V roce 1915, kdy jeho otec na italské frontě padl, zůstal s matkou a mladší sestrou sám. Po maturitě byl přijat na lékařskou fakultu v Praze. Vzhledem k výbornému prospěchu na gymnáziu a majetkovým poměrům rodiny, prošel konkurzem přísně výběrové Hlávkově koleji, kde pobíral stipendium a bezplatně bydlel. Byl hrdý, že vystudoval, aniž by ho matka podporovala.

Ačkoliv synové MUDr. Mouchy, Josef a Václav, vyrůstali v rodině spojené s lékařskou vědou, maminka Anna Mouchová pocházela ze známé slánské lékárnické rodiny Stejskalů, ani jeden se medicíně nevěnoval. Starší Josef vystudoval přírodovědu a o tři roky mladší Václav po absolvování slánského gymnázia v roce 1951 ukončil v roce 1956 studium prehistorie a národopisu na Filozofické fakultě UK v Praze. V padesátých letech, kdy Václav Moucha maturoval, bylo asi pro něho štěstím, že se zajímal o archeologii, která byla tehdy vnímána jako neškodný obor. Osm jeho spolužáků takové štěstí nemělo a k maturitě připuštěno pro svůj „nedělnický původ“ nebylo. Celá čtvrtina třídy se tak stala obětí akce nepřipustit k maturitě studenty „se špatným poměrem k dělnické třídě.“ Podobné čistky byly na všech gymnáziích, ale slánské gymnázium bylo obzvláště horlivé. Pan doktor vzpomínal, že všech osm spolužáků po roce maturitu úspěšně složilo a všichni se v životě velmi dobře uplatnili.

Tři roky po absolvování UK v Praze působil jako asistent Prehistorického ústavu UK v Praze. V roce 1960 musel toto místo pro politickou neangažovanost opustit a v témže roce byl zásluhou svého učitele akademika Filipa a s pochopením akademika Jaroslava Böhma mohl přijat do služeb Archeologického ústavu, kde pracoval až do roku 1998, kdy odešel do důchodu. Od roku 1963 byl vedoucím oddělení záchranného výzkumu. Založil Bulletin záchranného oddělení Archeologického ústavu. V letech 1966-1967 absolvoval jako stipendista Humboldtovy nadace dvousemestrový studijní pobyt na univerzitě v Marburgu u prof. Wolfganga Dehna. – zabýval se pozdní dobou kamennou a starší dobou bronzovou. Jeho praktická terénní činnost se soustřeďovala především na Slánsko a Kladensko. V letech 1953-1963 prováděl vykopávky na Slánské hoře. Od svých studentských let byl spolupracovníkem Vlastivědného muzea ve Slaném, kde se zasloužil o zpracování a rozšíření archeologických sbírek. Díky jeho odborné práci byla v muzeu v roce 2010 otevřena rozsáhlá expozice „Prehistorie Slánska“. Až do poslední chvíle se věnoval zpracovávání nálezů ze záchranných výzkumů, které na Slánsku provedl v předcházejících letech a odborné pomoci studentům archeologie.

Ke Slanému a jeho kraji ho vázala jeho pohnutá historie, ale i vzpomínky z mládí. Zájem o nejstarší historii vzbudila v hodinách vlastivědy na obecné škole již paní učitelka Marie Coubalová, později v době gymnazijních studií se jeho prvním učitelem archeologie stal kustod slánského muzea ředitel František Fořtík. Určitou roli v jeho rozhodování sehrály patrně i rodinné geny. Pradědečkem z matčiny strany byl první redaktor dosud vycházejícího časopisu Památky archeologické a autor Českomoravské kroniky, český historik Karel Vladislav Zap.

Přestože se představitelé města k Mouchově rodině v dobách totality nezachovali dobře, udržel si pan doktor k rodnému městu velkou lásku, jak dokládá jeho rozhovor poskytnutý redaktoru Slánských listů Vladimíru Roglovi natočenému po vernisáži výstavy Václava Krupičky ve slánském muzeu 20. ledna 2009: „Kořeny mého vztahu ke Slanému sahají hluboko do dětství. Bydleli jsme u nemocnice pod dívčí školou, odkud byl krásný a neopakovatelný výhled na klášter a Slánskou horu, dnes nepochybně zastřený pozdější zástavbou. Slánská hora, která se stala do jisté míry i mým osudem, měnila každý den svoji tvář. Vzpomínám na slánský klášter s panem kvardiánem Hyacintem Holickým, kam jsme chodili na nedělní mše, prožili první svatou zpověď a klečeli u oltáře při prvním svatém přijímání, na obecnou školu a spolužáky, se kterými se rád setkávám dodnes. Byla to i spousta krásných zážitků ve městě a jeho okolí, které způsobily, že jsem si rodné město oblíbil a zamiloval. Navíc jsem měl to štěstí, že už jako gymnazista jsem se dostal do kontaktu se slánským muzeem. Tehdejším pracovníkům slánského muzea panu řediteli F. Fořtíkovi, vrch. řed. Karlu Čížkovi a dalším jsem vděčen za to, že mne mezi sebe přijali a dávali mi první lekce z archeologie, mého pozdějšího povolání. Pan profesor V. V. Štech říkával: „Každý někam patří!“. A já mám v knize osudu psáno, že patřím do Slaného (mám to konečně úředně stvrzeno na domovském listu z roku 1943).“

V posledních letech, kdy už vzhledem k věku nebyla práce v terénu pro pana doktora snadná, dále spolupracoval s Archeologickým ústavem v Praze, ale hlavně se slánským muzeem, kde zpracovával archeologické nálezy především ze Slánské hory.

Osídlení Slánské hory trvalo s přestávkami od konce mladší doby kamenné přes dobu bronzovou a železnou až do 10. století, tedy na počátek naší národní historie. Z archeologického hlediska to bylo výjimečně cenné naleziště. S pracemi na Slánské hoře začal pan doktor ještě v době vysokoškolských studií, kdy byl pověřen, aby provedl archeologický záchranný výzkum před postupujícím kamenolomem, který měl Slánskou horu srovnat se zemí. Naštěstí pan profesoru V. V. Štechovi a místním obhájcům památek se podařilo tomu zabránit a Vlastivědné muzeum ve Slaném zde vytvořilo naučnou stezku.

Pan doktor Moucha byl znám jako ctitel starých tradic a tak, když byla v 90. letech minulého století opravena věžička se zvony nad kaplí Zasnoubení Panny Marie, která je součástí budovy bývalého Piaristického gymnázia, nyní Vlastivědného muzea, obnovil starý zvyk a oznamoval slánským školákům zvoněním nový školní rok i jeho ukončení. Naposledy pan doktor oznamoval ukončení školního roku 28. června 2014. Tehdy požádal ředitele muzea Mgr. Jana Čečrdleho, aby ho do zvoničky doprovodil a mohl ho tak popřípadě zastoupit. Nikdo netušil, že po prázdninách už bude zvonit pan ředitel sám.

http://www.gymnaziumslany.cz/index.php/sekceblogmenu/50-zeskolykat/110-rekldgqqiclpo

http://www.gymnaziumslany.cz/index.php/sekceblogmenu/50-zeskolykat/126-nhtrlckdoorpf

http://www.slanskelisty.cz/sl/rozhovory/02-09-slanskeho-archeologa.php

Slánský obzor ročník 7 Václav Moucha: MUDr. Josef Moucha

Galerie
Smuteční oznámení Vlastivědného muzea Smuteční oznámení Patrie
Vycházka na Slánskou horu, 2014 PhDr. Moucha v Roudnickém muzeu, 1971
Vycházka na Slánskou horu, 1980 PhDr. Václav Moucha na Slánské hoře, 1980
PhDr. Václav Moucha, CSc. 1971 MUDr. Josef Moucha
PhDr. Václav Moucha, CSc., 2014
Královské město Slaný

Město Slaný je bývalé královské město v okrese Kladno. Žije zde asi 15 tisíc obyvatel. Pod obec spadá 9 okolních vesnic Blahotice, Dolín, Kvíc, Kvíček, Lotouš, Netovice, Otruby, Trpoměchy a Želevčice.

Městem protéká Červený potok a jeho dominantou je Slánská hora, společně s Vinařickou horou tvoří nejjižnější výběžek sopečné činnosti Českého středohoří. Od roku 1998 je přírodní památkou.

Podle pověsti bylo město založeno knížetem Nezamyslem kolem roku 750, kdy na lovu jeho družina objevila pod Slánskou horou slaný pramen a kníže u něho založil osadu solivarů. Ve 12. století ve městě vznikla pobočka benediktinského kláštera. Mniši nechali postavit kostel sv. Gotharda. Během panování krále Václava II. bylo Slaný povýšeno na královské město.

V průběhu husitských válek se město přidalo na stranu husitů, patřilo mezi tzv. šest vyvolených husitských měst, která měla být spasena při nadcházejícím konci světa. V roce 1420 město obsadila Zikmundova vojska. Počátkem roku 1421 však otevřeli měšťané brány opět husitskému vojsku. Po porážce táboritů v bitvě u Lipan r. 1434 se město poddalo vládě panské jednoty a přijalo Zikmunda za krále. V roce 1452 podpořilo volbu Jiřího z Poděbrad zemským správcem a ten městu věnoval mnoho výsad.

Zásadní zlom pro město nastává po prohraném protihabsburském stavovském odboji, kdy je město panovníkem prodáno Martinicům v nedalekém Smečně. Bernard Ignác z Martinic omezil práva měšťanů, ale na druhou stranu město zaznamenalo velký rozvoj. Založil při hřbitovním kostele Nejsvětější Trojice za hradbami města františkánský klášter, na náměstí založil Piaristickou kolej, která zajišťovala středoškolské vzdělání. Pro vrchnostenské úředníky panství vystavěl budovu čp. 1 zvanou „Martinický dvůr“. Na Slánské hoře dal vztyčit tři kříže na znamení Kalvárie a na dalším tehdy holém pahorku směrem ke Smečnu nechal vystavět kapli Božího hrobu, která je nejstarší v Čechách. Všechny stavby jsou dobře udržované a v roce 1992 se historické jádro města stalo městskou památkovou zónou.