Cena svobody

Ve svých sedmnácti letech se Jarmila Šmídová (roz. Valíčková) nevědomky stala odpůrkyní Gottwaldovy vlády, nebyla v tom sama, společně s ní byla za neoznámení trestného činu velezrady odsouzena i její stejně stará kamarádka Anna Klimentová.

Když v roce 1945 obě dívky nastoupily na sušické gymnázium, okamžitě se skamarádili, není tedy divu, že spolu děvčata začala trávit volné víkendy. Anička totiž bydlela ve Velharticích, kam Jarmila každý víkend jezdila za nemocnou maminkou. A právě tady se děvčata seznámila s Jaroslavem Wolfem, milým pánem který vlastnil dvě auta. A to měl tehdy jen málokdo. Občas pro obě dívky jezdil před budovu gymnázia, aby vzal je a jejich kamarády do cukrárny, nebo do Klatov. To byl taky jediný kontakt, který s Wolfem měli. Asi o dva roky později se začalo po vesnicích šuškat, že Wolf utekl za hranice. Jarmila ani Anička tomu nevěnovaly příliš velkou pozornost, proč taky? Bylo jim sotva patnáct a to je věk, kdy mají děvčata úplně jiné zájmy.

Až v roce 1948, v létě, přišla Anička za Jarmilou, že je tam Wolf a že by ji taky rád viděl. Sešli se, a on jim vyprávěl, jak přijel z Ameriky za nemocnou maminkou a dokonce jim i ukázal pistoli. Aničku ani Jarmilu nenapadlo, že by mohl říkat pravdu, přeci jen to celé znělo tak trochu sci-fi. Jak jim Wolf řekl, možnosti se s nimi setkat by rád využil i Petr Červenec, kterého si obě pamatovali jako vojáka ze Západu. Místo něj se ale na malonickém nádraží objevilo taxi se zprávou, že byl Petr zastřelen příslušníky STB. Wolf do taxíku nastoupil, a zmizel. Zamrazení děvčaty probilo jako elektrický šok, tušili, že tady končila sranda.

Druhý den se u Aničky doma zastavil jeho bratr a vzkázal, aby obě holky přišli v 16 hod. ke kostelíčku Máří Magdalény. Deštivé odpoledne nevěštilo nic dobrého. Pomalu začínala být zima. Vtom se místo Wolfa objevila motorka, jejíž jezdci jim oznámili, že Wolf utekl a že po něm jde policie. Obě děvčata se vrátila domů, aniž by se někomu svěřila,. Neshledávali to koneckonců jako důležitou informaci. Pokračovala ve studiích. Málem se jim povedlo na celou záležitost zapomenout.

Bylo jen pár dnů do Vánoc, všude zněly koledy, když si do školy pro obě dívky přišli příslušníci STB. Odvedli je do budovy dnešního domova důchodců, kde je až do večera vyslýchali. Dívky stále nechápaly o co jde, vždyť nic neprovedly. Večer je převezli do věznice na radnici, kde je nechali přes noc. Ráno je nechali drhnout parkety v kancelářích STB, večer je opět poslali na radnici a domů je pustili až den před Štědrým dnem s tím, že už nebudou souzeny.

Vše se vrátilo do starých kolejí, Jarmila s Ančou dále chodili do školy, dokud jim v květnu roku 1950 nepřišly pozvánky, že se mají dne 24. 5. dostavit do sušické sokolovny na přelíčení. Do celé sokolovny bylo nainstalováno rozhlasové zařízení, aby přelíčení slyšelo celé město. Na noc byly dívky převáženy do budovy sociální péče o mládež. Čtyři dny a tři noci byly stále ještě nezletilé dívky společně s dalšími vězni souzeny. Ani jedna z nich si ale stále ještě neuvědomovala vážnost celé situace. Rozsudek zněl 8 měsíců trestu odnětí svobody, 10 000 Kčs za neoznámení velezrádné činnosti, na což se odvolali vzhledem k neplnoletosti a zákaz škol třetího stupně. Sny o dobře placených postech, vysněných kariérách, nebo jen bezstarostném studentském životě zmizely, jako králík při kouzelnickém představení, obě musely nastoupit na podřadná místa v Sole, místní sirkárně.

Noviny hlásily: „V sobotu v poledních hodinách byl vynesen spravedlivý rozsudek nad 26 zrádci, velezrádci a špiony, kteří ve spojení s československou zrádnou emigrací a agenty cizí moci usilovali o násilný zvrat našeho lidově demokratického zřízení, kteří usilovali o podkopání našeho budovatelského úsilí, o návrat kapitalismu, o fašistický teror a o novou válku.“ Co bylo tak zásadně „podkopávajícího budovatelský úmysl“ na tom vzdáleně znát Wolfa se už můžeme jen dohadovat. Ostatní obyvatelé Sušice však dívky nijak neodsuzovali, naopak k nim byli velice milí.

V den 18. 8 téhož roku přišlo děvčatům předvolání, aby se do 18 hodin dostavily do věznice na Pankráci k nástupu trestu. Rodiče obou dívek tedy museli děvčata odvézt ještě ten den do Prahy. Na dozorkyni příliš velké štěstí neměly. Jarmila hned při nástupu dostala vynadáno za to, že si s sebou zabalila natáčky. Jak ale mohla teprve sedmnáctiletá dívka vědět, jak si zabalit do kriminálu? Jediné, co jim nakonec zbylo, bylo osobní prádlo.

První noc strávily na cele s manželkami velvyslanců. Věznice praskala ve švech, přesto ale Aničku s Jarmilou na druhý den zavřeli do vlastní cely. Tam nebylo nic než polička, stůl, dvě židle, dva kavalce na háky, chleba, kniha: 10 let Klementa Gottwalda a 2 ešusy. Každou noc se rozsvěcovalo a dozorci se psi kontrolovali, jestli náhodou děvčata neutekla. Všechno bylo na povel: jídlo, spánek, vycházky. Křik ostatních vězněných jen přidával na pocitu nesvobody a neustávajícího strachu.

Co se vycházek týkalo, děvčata mohla volně pobíhat, nemuseli chodit spořádaně jako ostatní, již zletilé vězeňkyně. Při jedné takové vycházce si dívky všimli malých kuliček rozházených všude venku tzv. „motáků“, začali je sbírat a předávali je starším vězeňkyním, šlo o takový „vězeňský zpravodaj“.

Po několika dnech byla děvčata převezena z Wilsonova (Hlavního) nádraží do Hradce Králové. Oproti Pankráci prý o moc hezčí věznice. Tady už to byl jiný režim. Přes den byla děvčata využívána jako pomocná pracovní síla při vystěhovávání a vyklízení bytů, jejichž majitelé byli buďto vystěhováni nebo zavřeni. Věznice byla brzy přeplněna a děvčata tedy převezli do Kostelce nad Orlicí. A to teprve začal teror.

Hnusné, malinkaté a špinavé cely plné malých a dotěrných štěnic. Už po první noci děvčata pocítila následky jejich krvelačného apetitu. Noci se staly dobou neutuchajících bojů mezi těmito potvůrkami a jejich vyčerpanými hostitelkami. Každé ráno v 6 hodin je dozorci odváželi na otevřeném traktoru do Doudlebské továrny na bavlnu, kde děvčata byla nucena podávat nadlidské výkony při plnění kvót. Brzy však už ani tady nebylo místo a protože mladistvých přibývalo (už jich bylo 16). A tak byly všechny hromadně převezeny do Lnáře u Blatné. Budova, kde je ubytovali, sloužila původně jako kapucínský klášter.

Vymlácená okna a místnosti, které se teprve jedna po druhé přestavovaly ani trochu nepůsobily jako obytné. Dívky samy nejprve osekávaly cihly na opravu, později pracovaly v mrazech na státním statku, kde dobývaly brambory. Každý večer byla všechna děvčata politicky školena dozorcem. Jen silou vůle se snažila držet oči otevřené, což po dni v mrazu a dřiny, nebylo vůbec snadné. Nakonec Aničku s Jarmilou poslali do „skleníku“-malé místnůstky na praní prádla, kde byly jen necky, valcha, rýžáky a jedna malá ždímačka. Sušily a žehlily prádlo pro 60 vězňů a 30 děvčat. Od rána do večera dřela do morku kostí. V neděli pak pracovaly na velké zahradě pod vedením vězně Feryho Duba z Jihlavy, který byl zahradním architektem. Dny strávené praním si děvčata zpříjemňovala zpěvem, který se po místnosti pěkně rozléhal. Jarmila pak i vařila v kuchyni, byla zvyklá z domova, ale přece jen je rozdíl vařit pro rodinu nebo skoro sto vězňů. U vaření ale nezůstala déle než 14 dní.

Z kláštera se stal „Ústav pro mladistvé dívky“ a tak není tolik udivující, že tam přišli z ministerstva spravedlnosti na kontrolu. Zájem mladého doktora práv o Jarmilin případ skončil ve chvíli, kdy mu na otázku „Proč jsi zavřená?“ odpověděla slovy „Já nevím.“. Nedokázal pochopit, že by byla zatčená bez udání důvodu. Jenže ona přece neudělala nic, za co by si zasloužila vězení, nikomu neublížila.

Pak konečně nastal ten dlouho očekávaný čtvrtý duben roku 1951, kdy byla obě děvčata propuštěna. Při něm, ale byla nucena podepsat, že se budou angažovat jen v těžkém průmyslu. Nejbližší takovou továrnou byla Škoda Plzeň. Člověk by si myslel, že s tím tahle noční můra skončí, ale opak byl pravdou.

S hrůzou Jarmila zjišťovala, že během jejího zatčení musel její otec odejít z práce a její sestru nevzali na střední školu. Té pak nezbyla jiná možnost než odjet na Moravu k babičce, aby byla z Jarmilina dosahu.

Jarmila se vdala a se svým manželem se přestěhovali do Valašského Meziříčí. Mirek nejdříve pracoval jako bankovní úředník, jakmile se ale v práci dozvěděli, kdo je jeho žena, musel post okamžitě opustit. Nakonec se oba přestěhovali zpátky do Sušice. Co se hledání zaměstnání týče zažívala Jarmila hotové peklo, nikam ji nechtěli přijmout, skončila u mlátičky. Jarmilin sen stát se psycholožkou se rozplynul. Vlastní dceru nemohla dostat do školky a když dosáhla školního věku musela Jarmila využít známostí, aby ji vůbec na studie přijali. Po studiích její dcera emigrovala.

Postupem času se celá Jarmilina situace začala pomalu zlepšovat, manžel dostal práci jako vedoucí dopravy na komunále a ona se starala o účetnictví na hřbitově, kde zároveň pracovala i manuálně.

V roce 1989 Jarmila poprvé žádala o rehabilitaci, vyhověno ji bylo až v roce 1990, když žádala podruhé. Jak ale Jarmila sama říká, skutečnou rehabilitací jí po tom všem bylo, když na stoleté výročí založení sušického gymnázia v roce 2006 dostala čestné maturitní vysvědčení. Její nadějí po tom všem je, že mladší generace nikdy nezapomene na to, co se tady dělo a že nikdy nedopustí, aby se něco takového opakovalo. Vždyť přece všichni známe slavný výrok George Santayany: „Ti, kdo si nepamatují minulost, jsou odsouzeni k tomu ji opakovat.“

(Poznámka autorky příběhu: Bylo mi doporučeno se s Jarmilou osobně nestýkat, sama stále každé vzpomínání prožívá velmi intenzivně, pracovala jsem proto s videozáznamy bývalých studentů našeho gymnázia, kteří o ní točili dokument. Používala jsem jejich nesestříhané záběry. Zároveň jsem čerpala ze seminární práce bývalé studentky Kateřiny Šmídové, která s Jarmilou osobně mluvila a o jejím příběhu vypracovala v roce 2000 seminární práci „Osudy“, jež posloužila i jako inspirace výše zmiňovanému dokumentu.)

Galerie
usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 28. 8. 1990 číslo 14 Rt 114/90, o rehabilitaci Jarmily Valíčkové (část 2.) usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 28. 8. 1990 číslo 14 Rt 114/90, o rehabilitaci Jarmily Valíčkové (část 1.)
zpráva Ústavu pro mladistvé ve Lnářích ze dne 14. 4. 1951 č. j. 126/51 tr., o propuštění Jarmily Valíčkové z vazby 1.-zpráva Presidia st. Soudu Or I/VII 14/50 v Praze, ze dně 18. 8. 1950 o nástupu k trestu Jarmily Valíčkové a Anny Klimentové; 2.-oznámení oddílu SVS krajské soudní věznice v Hradci Králové ze dne 21. 9. 1950 číslo 489/50 o změně vazby Jarmily Valíčkové
článek z Rudého práva ze dne 28.5. 1950- článek Státní soud v Sušici vynesl rozsudek nad zrádci, špiony a zaprodanci amerického imperialismu
Sušická Sokolovna

Sokolovna v Sušici se nachází v Masarykově ulici v Sušici, číslo popisné 120. Zhruba od doby, co tu stojí je centrem všeho společenského a kulturního dění v Sušici. V roce 1950 se zde konal přelíčení případů 26 odsouzených ze Sušice a okolí. Důvody soudu většinou byli velezrad, zrada a nebo údajné špionáže. Zajímavé na tomto místě je, že se v něm dodnes konají všechny mimořádné a společenské akce, například se zde odehrávají maturitní večírky, divadla, koncerty, loutková divadélka pro nejmenší nebo třeba plesy. V Sušici snad nežije nikdo, do by ji neznal. Nikdy nepřestala být kulturním centrem dění, snad proto se zde odehrává většina mimořádných akcí, právě jako bylo již výše zmíněné přelíčení.

Příběh místa

Rok 1950, v sušické sokolovně kmitají dělníci, zapojují rozhlasové zařízení, aby pak, až bude probíhat výslech mohli všichni obyvatele Sušice poslouchat, jak jsou nevinní lidé zavíráni, většinou za zradu, velezradu nebo špionáž. Mezi 26 vězni posazenými mezi jednotlivými dozorci, sedí i dvě sedmnáctileté dívky, Jarmila Šmídová a Anna Klimentová, obě byly předvolány na základě balíku, který jim měl z USA poslat jejich známí Jaroslav Wolf, v balíku údajně byly hedvábné silonky. Děvčata je ale nikdy nedostala, místo toho trpěla na dlouhých výsleších. Byl to první krok k období hrůz který je čekal, osm měsíců strávených na třech různých místech věznění, příšerné vzpomínky a noční můry, které je budou děsit až do smrti.