Svoboda spočívá v odvaze!

Svoboda – důležitá a křehká

Jean – Jacques Rousseau kdysi prohlásil, že vlast nemůže existovat bez svobody, svoboda bez ctnosti a ctnost bez občanů. Pro nás představuje svoboda základní právo, které je nezbytným prvkem každé demokracie. Ne vždy tomu tak bylo, i za pravdu a svobodu se muselo tvrdě bojovat, hlavní roli pak hrála zejména občanská ctnost. Proto vám nyní budu vyprávět příběh mého otce, který již jako šestnáctiletý chlapec prokázal neobvyklou odvahu v odporu proti okupantům.

Sportovní nadšenec

Jiří Bělohlav se narodil 4. února 1952 v Táboře a bydlel se svou rodinou v okrajové části Českých Budějovic, zvané Mladé. Jeho otec, Jiří Bělohlav, pracoval jako šéfprojektant v Jihočeských elektrárnách a jeho matka, Marie Bělohlavová, rozená Fialová, byla vedoucí v nedalekém obchodě a starala se o domácnost. Malý Jiří prožíval normální dětství, asi tak jako většina ostatních kluků. Byl vášnivým sportovcem a věrným členem zakázaného Sokola. „Chodil jsem do základní školy a později na střední. Vynikal jsem v matice, fyzice a sportu, ale ostatní předměty mě moc nebavily. Nejvíce času jsem trávil venku. Chodil jsem do bývalé sokolovny, což u nás byla taková dřevěná bouda, tam jsem cvičil gymnastiku a hrál fotbal,“ vzpomíná na své rané dětství dnes již 62letý starosta táborského sokolského spolku. Každý den v této rodině probíhal obdobně. Otec, hlava rodiny, časně ráno odcházel do práce, a tak se vstávalo na šestou hodinu a vždycky bylo zapnuté rádio, ve kterém se vysílala hudba či zprávy.

Ráno – 21. srpen 1968

Tento den, 21. srpen, měl být jako každý jiný a mladý Jirka plánoval, jak stráví poslední dny svých prázdnin. Místo toho se právě toto datum zarylo do pamětí mnohých a odstartovalo další hrůznou etapu československého národa. „Vysílá rozhlasová stanice České Budějovice a přináší velmi důležitou zprávu! Hranice československého státu překročila vojska Varšavské smlouvy. Vyzýváme občany ke klidu, za chvilku se vám přihlásíme s dalšími informacemi,“ ozývalo se z rádia. O několik minut později přicházely další zprávy, ale zatím nikdo moc nevěděl, co se to děje a hlavně proč. I když tušili nebezpečí, neboť poslední dobou se stupňovaly výhrůžky sovětského svazu vedené vůči našemu státu.

Panika

„Vyrazil jsem ven do centra, abych zjistil, oč se jedná. V tu dobu se zpráva o příchodu okupačních vojsk potvrdila a bylo jasné, že míří také do Českých Budějovic. V ulicích se objevovaly nápisy „Odejděte!“ či „Tady nemáte, co dělat!“ Některé byly psány v ruštině, některé byly česky. V obchodech řádila nákupní horečka, lidé ze strachu, co bude následovat, skupovali vše, co jim přišlo pod ruku,“ pokračuje můj otec ve vyprávění. „Většina vlády nebyla informována, tvrdili, že s tím nemají nic společného. Spousta podniků vyjadřovala prezidentu Svobodovi a premiéru Dubčekovi podporu. Vojska nebyla jenom ruské národnosti, přijížděli i polští, němečtí a maďarští vojáci.“

Všichni za jednoho – za československý národ

Říká se, že když je Čechům úzko, dokáží se semknout a držet pospolu. Tehdejší dění toho bylo důkazem. „Tvořily se různé skupiny, které byly odhodlány postavit se cizím armádám a bojovat za náš národ a svobodu. Také já jsem se k nim přidal. Navzájem jsme se neznali, patřil jsem mezi ty nejmladší. Bylo mi teprve šestnáct. Nicméně, spojovalo nás odhodlání chránit naší vlast,“ vypráví můj otec.

„Chystali jsme se bránit naše město před okupanty, i když bylo jasné, že tento boj je předem prohraný. Neměli jsme nic. Jenom holý ruce a odvahu. Když vám vstoupí do země cizí národ a chce vás okupovat, musíte něco udělat. Byl to spíš projev zoufalství než taktika jak odvrátit hrozbu obsazení. Ale museli jsme udělat to něco! Na nic jiného jsme nemysleli,“ líčí horlivě vzpomínky na krušné chvíle.

Obrana vlastním tělem

„Z rozhlasu se chvíli co chvíli ozývaly výzvy ke klidu a objevovaly se další informace o postupu vojsk. České Budějovice se pustily do obrany. Dopravní značky, směrovky, jména ulic! Ničili jsme všechno, co jsme mohli. Jen aby se tu nevyznali,“ pokračuje můj otec, jeden z aktérů odporu, ve vyprávění.

„Když už v centru žádné značky nebyly, vydali jsme se pěšky směrem na Borek, kde jsme očekávali příjezd okupantů. Asi po 2 až 3 hodinách sem dorazili první gazíky a vojáci v obrněných transportérech a tancích. Snažili jsme se je zastavit, tak aby nemohli dále pokračovat. Samozřejmě téměř každý v té době uměl rusky, ale domluvit se stejně dalo jen s veliteli. Řadoví vojáci byli z dalších sovětských republik a rusky ani neuměli. Byl to tak zoufalý počin! Samozřejmě, že nás neposlouchali!“

„Přesto jsme je nemohli nechat jít dál. Svými těly jsme přehradili v několika řadách ulici a drželi se za ruce. Někteří si lehali až na silnici – přímo před přijíždějící tanky! Tehdy se konvoj zastavil. Stačil by jen jeden povel: „Pokračujte!“ a bylo by po všem. Životy několika nevinných lidí by byly ukončeny. Ti horlivější se dokonce na tanky vrhali a věšeli se jim na hlavně. Rozum nás dočista opustil. Člověk by ale čekal, že vojáci začnou střílet do vzduchu, aby nás zastrašili, ale oni zde přerušili svůj postup a otočili kolonu na louku.“

Nesmí ho najít

Tehdy tam můj táta zůstal s ostatními až do noci. Další den se vrátili do centra. Bylo jasné, že sovětská vojska už neodejdou a začal poslední boj, boj o rozhlas. To byl totiž pro tamní občany jediný zdroj seriózních informací. „Pamatuji si, že byly prohozeny značky – směr rozhlas a základní škola. Tanky už nějakou dobu projížděly po městě, jenže vůbec netušily, kde jsou. Samozřejmě rozhlas jeli hledat na opačnou stranu. Hledali ho téměř další dva dny! Českobudějovický rozhlas vysílal asi nejdéle ze všech československých rádií. Prodloužit svobodné vysílání bylo velice důležité. Budova tohoto potřebného zdroje informací se bohužel nacházela v ne moc dobré lokalitě. Stála blízko hlavní komunikace!“

„Začali jsme stavět okolo barikády. Ze všeho, co jsme našli, a hlavně z aut. Najednou někdo zakřičel: „Tanky!“ Už tu byly, jeden po druhém, projížděly si tu jak na nějaké přehlídce. Když vtom jeden z nich vyjel na barikádu! Ta auta naprosto zdemoloval. Udělal z nich šrot. Voják, který ho řídil, začal z kulometu bezhlavě střílet do protějšího domu. Bylo to poprvé, co jsem kdy zažil ostrou střelbu! Stál jsem od něj asi 30 metrů. Úplně jsem zkoprněl, nohy mi zkameněly. Strašný pocit! Ani nevím, jestli jsem měl strach. Jen tak jsem tam stál a byl svědkem té nekonečné smrště kulek, které se z hlavně valily a zarývaly do omítky,“ a po chvilce pokračuje, „bylo to na tom domě vidět asi dalších deset let. Vědělo se, že se střílelo. Musím však říct, že svědkem těžkého zranění nebo úmrtí jsem naštěstí nebyl.“

Rozhlas občané bránili tři dny. Tři dny se jim dařilo ho maskovat! Nakonec byl stejně obsazen. Neznamenalo to však jeho konec. Zaměstnanci rádia ještě pokračovali na utajovaných místech. Pravdou je, že ani před okupací si neužili tak svobodné vysílání bez cenzury.

Můj otec ještě dodává: „Každopádně jsem se celou tu dobu neukázal doma. Tak věz, že rodiče trnuli hrůzou, kde se v téhle době toulám. Zda – li jsem živ a zdráv. Já jim nedal jedinou zprávu.“

Život jde dál – jen trochu jinak

Po podepsání Moskevského protokolu bylo jasné, že už se sovětskou okupací nikdo moc nezmůže. Vše se vrátilo do „normálních“ kolejí. Rozhlas pokračoval dále ve vysílání už zas na svém původním působišti. „My jsme se s tím ale nehodlali smířit. Dál jsme ničili znaky komunismu, demonstrovali a vyjadřovali svůj odpor. Chtěli jsme svou svobodu! O rok později jsme se rozhodli připomenout svůj nesouhlas s okupací. Proběhla demonstrace na budějovickém náměstí. Rozdíl byl v tom, že tam už nás mlátili český četníci a milice. Byli to lidi, kteří nás měli bránit. Ochraňovat před venkovním zlem. Jenže oni nás zatáhli do podloubí a řezali nás hlava nehlava. Připomíná mi to trochu prvotní demonstrace na ukrajinském Majdanu. Tolik nevinných lidí padlo pro svůj názor a touhu po svobodě!“

Tvrdý režim

Nejhorší na tom asi je, že v Československu neprobíhala žádná kontrarevoluce, jak tvrdili v Sovětském svazu. Tady se chtěla dělat jiná politika, dalo by se říct – socialismus s lidskou tváří. Neprošlo nám to. Od těchto protestů už větší odpor nevznikal, režim se velice upevnil a totalita nedovolovala sebemenší náznak nesouhlasu. I můj otec se s tímto faktem musel nějak sžít, avšak neříkám, že smířit. V osmnácti šel na vojnu, kde se dál aktivně věnoval sportu, vystudoval střední školu a pracoval v elektrárně. Touhy po svobodě se ale nikdy nevzdal! Ani on neví, kde se v něm taková odvaha k obraně vlasti zrodila. Svých činů však nikdy nelitoval. Nejspíše v něm zůstaly určité vlastnosti po dědečkovi, který jako československý legionář prošel pěšky celé Rusko. Je důležité říct, že bez legií a Sokola by patrně samostatné Československo neexistovalo.

Pád komunismu

Ke konci totalitního režimu táta sbíral na svém pracovišti podpisy k vyjádření nesouhlasu s komunismem a organizoval generální stávku. Svou nechuť si pak vynahradil během sametové revoluce, kdy samozřejmě zvonil klíči na náměstí a spadl z něj obrovský kámen tíhy, útlaku a nesvobody.

A je tu další etapa. Nový začátek. A jak tvrdil Václav Havel: „Mír neohrožují zbraně jako takové, ale lidé, kteří je konstruují, instalují a jsou ochotni je použít.“ Proto nedovolme, aby naši svobodu znovu ohrožovala chtivost a touha po moci.

Zdroje:

vyprávění mého otce Jiřího Bělohlava

http://www.rozhlas.cz/cb/neprehlednete/_zprava/482745

Galerie
Můj táta v pár měsících Jiří Bělohlav se svým otcem a matkou
Dědeček 18 let, asi 14 dní po nástupu na vojnu
Otec Jiřího Bělohlava, můj děda Jiří Bělohlav, České Budějovice
Předškolák Jiří Bělohlav Můj tatínek v kočárku
Jako batole Ve službě
Malý Jirka Vojna - asi ve 20 letech
Vojna mého táty - sloužil na sv. Tomáši Můj táta - jako osmiletý chlapec na 1. Máje se svým otcem
Mladé, České Budějovice

Můj otec vyrůstal nedaleko Českých Budějovic, konkrétně v obci zvané Mladé, která dříve bývala samostatná, dnes už je však součástí krajského města.

Toto místo bylo osidlováno již v době bronzové. Vesnice vznikla už ve 13. stoletím, dokonce dříve než České Budějovice, které byly královským městem. První písemná zmínka pochází z roku 1263. Vesnice byla převážně německá, ale od konce 19. století se výrazně počeštila, jelikož zde stavěli domy pro budějovické dělníky. Od roku 1952 jsou Mladé součástí Českých Budějovic a stejně tak v tomto roce zde začal vyrůstat můj otec s rodinou v malém útulném domku. Navštěvoval i bývalou sokolovnu, kde cvičil gymnastiku a hrál fotbal. Budova byla ale ve velmi špatném stavu.

Velkou zajímavostí je, že 3. dubna 1909 se v této obci Marii a Matyáši Lieblovým narodila dcera Veronika, která se v dospělosti provdala za nacistu Adolfa Eichmana. Ten byl hlavním organizátorem „konečného řešení židovské otázky.“ Její rodina každopádně patřila mezi ty bohaté. Vlastnili zemědělskou usedlost, z které je dnes samoobsluha.

V Mladé se naskýtá i spoustu pěkných pohledů. Kdysi tu stál Červený dvůr a most přes železniční trať, ale jsou zbořeny. Dnes tu můžete navštívit novogotickou kapli Panny Marie.

Použité zdroje:

http://cs.wikipedia.org/wiki/Mlad%C3%A9_(%C4%8Cesk%C3%A9_Bud%C4%9Bjovice)

http://zpravy.idnes.cz/nacista-eichmann-mel-zenu-od-ceskych-budejovic-f4h-/domaci.aspx?c=A071121_112423_domaci_itu

Příběh místa

Československý rozhlas, České Budějovice

Dům s hodinovou věží. Zde sídlila rozhlasová stanice v Českých Budějovic. Historie této budovy však vede ještě dál.

Od roku 1910 v prostorách fungovalo německé dívčí lyceum, které bylo postaveno podle projektu architekta Richarda Staidingera z Vídně. Módním trendem byla zrovna vrcholící secese a autora také výrazně ovlivnil vrcholící kubismus. Vznikla tak škola, která byla ve městě jedinou s věží, ochozem a hodinami. Věž sahá do výšky 35 m a ochoz se nachází ve výšce 29 m. Nejspíše nahoře ve věži se mohou nacházet staré dokumenty, věž však nebyla ještě opravována, tedy nikdo moc neví, co se nahoře skrývá za poklady. Dívčí lyceum bylo zrušeno v roce 1945, poté se zde usadil Úřad pro zajištění německého majetku.

Po nějaké době budova byla uvolněna a město ji předalo rozhlasu. Prostory školy byly upraveny pro možnost vysílání a v roce 1949 byl rozhlas slavnostně otevřen. Pravdou je, že Jihočeský rozhlas vysílal už od roku 1945, kdy působil na radnici. Dřívější budova se nachází na rohu ulic U Tří lvů a Dukelské. Vchod byl z ulice U Tří lvů. Vedle objektu protéká řeka Malše a pár metrů odtud se nachází most, přes který můj otec v roce 1968 stavěl s ostatními barikády.

Prostory v budově rozhlasu se postupně pronajímaly jiným firmám a dnešní již Český rozhlas stojí hned vedle této historické budovy. V roce 2004 koupila starou budovu Jihočeská univerzita a sídlí zde Pedagogická fakulta. Pro občany ale stále přetrvává označení ROZHLAS.

Použité zdroje:

http://ceskobudejovicky.denik.cz/zpravy_region/putovani_rozhlas_cb20081024.html

http://encyklopedie.c-budejovice.cz/clanek/cesky-rozhlas

http://www.rozhlas.cz/cb/ostanici/_zprava/cesky-rozhlas-ceske-budejovice–815501