Zdeněk Tmej (1920–2004) Vzestup a pád geniálního fotografa

Osud člověka, jenž vytvořil unikátní fotografický dokument ze svého autentického prožitku pracovního nasazení v Německé říši během 2. světové války.

Totaleinsatz – Totální nasazení.

Zdeněk Tmej byl člověk, jehož profese fotografa tvořila náplň i smysl celého jeho života. Nebyl nikdy ženatý. Možná že tomu přispěl i fakt, že strávil nejlepší léta svého života v komunistických vězeních. Na konci roku 1958 byl odsouzen lidovým trestním soudem v Praze k osmi letům odnětí svobody nepodmíněně . V té době se mu narodila jeho jediná nemanželská dcera Lucie.

V roce 1997 ve svých třiceti devíti letech zemřela. To mu bylo 77 let.

O to víc jsem se pokoušela mu jakkoliv pomoct.

Zdeňka Tmeje znám již od svého dětství jako přítele mého otce.Od roku 1979 jsem začala zaznamenávat neodolatelné vyprávění jeho životních příběhů.

Během let 1979 –2004 jsem postupně zaznamenala a chronologicky seřadila to, co Tmej při různých příležitostech vyprávěl, jak a kdy co fotografoval.

Na vlastní kůži jsem s ním prožívala jeho často sebezničující mechanismy nálad, které ho osudově unášely po celý život až do jeho nejtěžšího roku smrti.

Profesionální vytržení

Narodil se v samotném centru Prahy do krejčovské rodiny, kromě sportování ho již v dětství začala velmi brzy zajímat fotografie, která se mu nakonec stala osudovou. Zájem o fotografii se změnil v profesionální vytržení, po té, co začal Tmej asistovat věhlasnému esu reportážní fotografie Karlu Hájkovi. S ním například fotografoval předválečný všesokolský slet v roce 1938 a další reportáže pro vydavatelství Melantrich. Již v šestnácti letech začal přispívat do obrazových časopisů, a bylo patrné že jeho talent je výjimečný. Tmej se brzy spojil s technologem a fotografem Přemyslem Koblicem, ten mu doporučil speciální lázně na vyvolávání, díky nimž mohl zvyšovat citlivost tehdejších filmů. Tak mohly vzniknout jedinečné snímky dirigentů Václava Talicha a Rafaela Kubelíka nebo momentky primabaleriny Nives Polly z vystoupení hostující Milánské La Scaly, fotografované bez blesku za špatných světelných podmínek.

„ V tý době nikoho nenapadlo fotografovat dirigenty v akci při zkoušce. Měl jsem čerstvě zakoupený fotoaparát Contax a tak jsem si sám hledal náměty. Spolužákův otec hrál ve filharmonii, tak jsem tam zafičel.“

K fotografování Mistra Václava Talicha v roce 1938 vzpomíná: „Při zkoušce filharmonie jsem si sednul rovnou přímo před jeho dirigentský pult. Když jsem mu přinesl ukázat fotky.Řekl mi: “Jé, to vůbec nevím, že dělám takovýhle ksichty!“ A když jsem se ho zeptal, jestli ho moje fotografování nerušilo, odpověděl mi. „ Já ani nevěděl, že mi fotíte. Já slyším jenom tu hudbu.“

Ještě před válkou začal Tmej jako osmnáctiletý mladík publikovat v zahraničním tisku v tehdy nejprestižnějším Lifu a Liliputu. Přišla však válka a bylo po spolupráci.

Tmej a Ludwig a Chochola

Dalším přínosným setkáním bylo pro Tmeje seznámení s fotografem Karlem Ludwigem, který řídil za protektorátu časopis Praha v týdnu. Společně nafotografovali sérii baletek a hereček v Národním divadle. Byla to geniální spolupráce portrétisty galmourového stylu Ludwiga a reportéra, profesionálního technika Tmeje. Později takto společně portrétovali i malíře Františka Tichého, Jana Wericha, divadelní a filmové herečky, ke konci války fotosky pro Lucernafilm a filmové ateliéry Barandov.

Ateliér nezbytný k portrétní práci byl za války příliš velký luxus. Tmej, který pro Národní divadlo fotografoval balet, dohodnul možnost improvizovaného ateliéru v šatnách baletek. A to až do doby, kdy se to komusi znelíbilo a na hodinu měli odsud padáka. Tak se osudově dali dohromady s Václavem Chocholou.

Jak se později ukázalo, Chochola zachránil od jisté zkázy Ludwigův fotografický archiv a mně se podařilo zkompletovat a podchytit dílo Tmejovo.

Zdeněk Tmej byl až do pozdního stáří v bezvadné fyzické kondici,

….“ Každý ráno si dám sprchu nejdřív studenou pak horkou a skáču u toho.“ To byl podle něj recept na dlouhověkost a fyzickou zdatnost. Dále se vzpíral na dveřích a v zimě si chodil nahý lehnout na dvůr do sněhu. Také běhal kolem pražského hotelu Forum, vzdáleného nedaleko od jeho suterénního bytu na Pankráci, až se ho zahraniční turisté lekali. Přese všechnu jeho snahu zůstat věčně mladým mu jako první selhala paměť, což mělo katastrofální důsledky.

Archiv se mi podařilo zachránit dřív, než byl rozchvácen.

Během roku, kdy na něm plíživě začala pracovat ztráta paměti Tmeje okradla skupina mladých děvčat, o kterých ani náhodou nepochyboval, že by toho byly schopny. Nevnímal ani to, že mu pravidelně odcizují měsíční důchod, že se mu postupně ztrácejí fotoaparáty. Začala jsem zjišťovat, co se vlastně stalo.Moje varovné signály ignoroval a popíral. Po jednom telefonickém hovoru bilancující vzniklou finanční ujmu mně praštil telefonem.

Pochopila jsem, že bych ničením jeho ideálů mohla ztratit i jeho přátelství.

Splatila jsem za něj dluhy za nájemné a další. Šance na finanční kompenzaci, která by ho zachránila se zhroutila, když jsem získala telefonickou informaci, že mu již bylo vyplaceno německé finanční odškodnění za jeho totální nasazení, na kterém nafotil svůj nejzávažnější fotografický soubor. Částku sedmdesát pět tisíc mu tyto sympatické holčiny odnesly také. Přišel dokonce o veškeré osobní doklady. Když jsem mu musela obstarat nový OP, neměl ani rodný list a pro matriku jsem musela zjišťovat, kde byl pokřtěn.

Válka a ženy pro něj byly osudem

„Na přikazujícím lístku totálního nasazení bylo napsáno: „ Bis Kiegsende“ – do konce války. Před nastoupením do rozkodrcaných vagónů motoráčku, který stál připraven na zadní koleji pro totálníky, nám dali organizátoři každému bochník chleba a věnec buřtů…Když ptáčka lapají…

Ampliony na nádraží řvaly, Stalingrad je dobyt, Leningrad obklíčen,německé ponorky potopily další statisíce brutoregistrovaných tun.

Václav Chochola poznamenává. „ V době protektorátu se každý z nás snažil být oficiálně zaměstnán. Kdo by taky stál o to být povolán do Říše na manuální práci. Já se učil v ateliéru Oto Erbana na Letné, Ludwig pracoval v redakci. Tmej na to prostě kašlal. Spoléhal se na to, že mají na pracovním úřadě zmatek. A tak se stalo, že dostal obsílku s příkazem. „

„Motoráček z Prahy se rozjel směrem přes Orlické hory k hlavnímu nádraží německo – slezského Breslau. Tam na nás již čekal lagerfürer, který si nás odvedl do budoucí ubytovny sálu, bývalé hospody Bergkeler. Každému osobně přidělili práci. Já vyfasoval vykládání zavazadlových vagónů na nádraží.Vlakovou poštou jsem si nechal postupně poslat další fotografické náčiní od zvětšováku a laboratorního vybavení až po kameru 13x18cm. Fotoaparátem Contax, který jsem měl již s sebou,

jsem fotografoval vše kolem sebe. To jsem si naplánoval už v Praze.“

Nafotografoval situace, v nichž se ocitnul s takovou sugescí, že dnes můžeme právem konstatovat že vzniklo nejen jeho největší dílo „Totaleinsatz, ale unikátní světový historický dokument , který ve válečné fotografii nemá obdoby.

Místo uznání výjimečného fotografického tvůrce se v jeho životě vždy dostavil protichůdný zvrat. Jedním z nich byl komunistický puč v roce 1948.

Aniž by o tom věděl, byl tak ve svých 28 letech již za vrcholem své profesionální kariéry. Během následujících čtyřiceti let totalitního režimu nebyl prostor pro uplatnění Tmejova talentu. Především kvůli vyhraněnosti jeho osobnosti.

Bytostně nenáviděl komunismus a vše s ním spojené, a to již před tím než byl uvězněn roku 1958 na 8 let. Každý den křičel do okna světlíku svého bytu „Smrt komunismu“, dámskou návštěvu u sebe komentoval : Ále, to sem tady měl ňákou soudružku. V 70. tých letech si nechal vyrobit vizitky s provokativním dovětkem Zdeněk Tmej – Továrník. Nepořádek ve svém bytě komentoval : „Mám tady hroznej komunismus!“

Jeho téměř naivní boj s politickou ideologií se snažil neřešit jen gesty, na neustálé nátlaky ze strany stb a policie podával stížnosti a obvinění, bohužel neúspěšně.

Troufám si říct, že Zdeněk Tmej byl dvojaká osobnost, jednu chvíli nepochyboval o tom že je ten nejlepší fotograf na světě, který nemá konkurenci a působil jako svérázný vejtaha co si myslí že mu leží svět u nohou, během chvíle se ale mohl proměnit v člověka, který sám na sebe nadával „ jako na největšího vola co si zkazil celej život a jedinou věc neudělal dobře“ a bil se při tom dlaní do čela.

Tak i ženy a dívky byly pro Tmeje osudovými.

Imponoval jim nejen svou profesí ale i svou povahou vejtahy, kterému nezáleží na penězích a vedle amerických auťáků jich má nepřeberně.

Jeho genialita, které někdy i věřil se střídala s momenty sebezničující skepse a bezvýchodnosti . Tyto rozpory ho neustále unášely dál od pocitu naplněnosti, uznání sebe sama i nezbytných sociálních jistot. Vynaložila jsem spoustu energie a úsilí mu v těchto rozporech bránit, ale často mě to ničilo spolu s ním.

Zdeněk Tmej mi převyprávěl své jednotlivé životní epizody nespočetněkrát. Odbíhal často od mých otázek a vyprávěl dlouhé hodiny do detailů své životní postřehy.

Osud si s člověkem Tmejem pohrál přímo ďábelsky.

Ještě před čtyřmi roky jsme s režisérkou Věrou Chytilovou, která Tmeje poznala jako přítele svého manžela Karla Ludwiga v počátku padesátých let, natočili dvoudílný dokumentární film. Název pro své protagonisty – Zdenka Tmeje, Karla Ludwiga a Václava Chocholu příznačně pojmenovala „Vzlety a pády“./2000/.

Ještě před rokem jsme se Zdeňkem v jeho bytě stříleli ze vzduchovky.

Papírový terč s průstřely mi zůstal v mém pracovním sešitě. V jeho trefách do černého jsem se bláhově domnívala, že tu s námi zůstane třeba do devadesáti.

Stupňující se zdravotní problémy mi však znepokojovaly. Zdeňka nikoliv. Přes opakované objednání na koloskopické vyšetření jej opakovaně odmítal a na revers utíkal nejen z nemocnice, ale i z velmi těžce získaného umístění v domově důchodců. Závažné chorobě která se v jeho těle rozbujela však utéct nedokázal.

Během jediného roku proměnila pozvolna rakovina vitálního Tmeje v ležícího pacienta, který již neměl sílu ani promluvit.

Zdeněk Tmej zemřel 22.7. 2004 v hospici Štrasburk.

Galerie
Autoportrét, Vratislav, Totální nasazení, 1943 / foto Zdeněk Tmej Sál hospody - Berkkelleru - je plně obsazen . Vratislav, Totální nasazení, 1943 / foto Zdeněk Tmej
Sál hospody - Berkkelleru - je plně obsazen . Vratislav, Totální nasazení, 1943 / foto Zdeněk Tmej Autoportrét v zrcadle s přáteli vyrážejícími na nedělní vycházku. Vratislav, Totální nasazení, 1943 / foto Zdeněk Tmej
Svačina. Odpočívalo se v odstaveném vagonu bez kol. , Vratislav, Totální nasazení, 1943 / foto Zdeněk Tmej Denní příděl jídla z lágrové kuchyně. Vratislav, Totální nasazení, 1943 / foto Zdeněk Tmej
Pracovní úraz, Vratislav, Totální nasazení, 1943 / foto Zdeněk Tmej Ukázka archivace Tmejových negativů z Totálního nasazení ve Vratislavi
Zdeněk Tmej - průkazka reportéra Prahy v týdnu Zdeněk Tmej- policejní odhláška na totální nasazení 1942
Zdeněk Tmej - registrační průkaz 1945 Kniha Abeceda duševního prázdna z roku 1945
Katalog Blanky Chocholové - Zdeněk Tmej Archiv 1936-1998 Reedice Tmejovy Knihy  Abeceda duševního prázdna
Zdeněk Tmej testuje svůj stativ, 1999 Zdeněk Tmej testuje svůj stativ, 1999
Zdeněk Tmej se svým zvětšovákem, 1999 Zdeněk Tmej s košilemi ve svém šatníku,  1999
Věra Chytilová, Zdeněk Tmej a Václav Chochola a Jiří Makovec při natáčení filmu Vzlety a Pády, 1999 Zdeněk Tmej a Václav Chochola při natáčení filmu Vzlety a Pády, 1999
Zdeněk Tmej a Václav Chochola při natáčení filmu Vzlety a Pády, 1999 Zdeněk Tmej na výstavě v Ústředním Archivu na Chodovci, 2004
Zdeněk Tmej a Blanka Chocholová, na výstavě v Ústředním Archivu na Chodovci,  2004 Zdeněk Tmej a Blanka Chocholová, na výstavě v Ústředním Archivu na Chodovci, 2004
Zdeněk Tmej a Blanka Chocholová, Ústřední archiv,  2004
Wrocław - Breslau - Vratislav, Praha

Dnešní polská Wrocław, dřívě německé Breslau, bylo místem Totálního nasazení Zdeňka Tmeje, vytvořil tam unikátní dobové fotografické svědectví, které nemá obdoby a to ani v celosvětovém kontextu.

Sál hospody - Berkkelleru - je plně obsazen (1943). Vratislav, Totální nasazení, 1943 / foto Zdeněk Tmej Vdovy z první světové války si přicházejí každou první neděli v měsíci pro důchod do upraveného sálu hospody - Berkkelleru. Vratislav, Totální nasazení, 1943 / foto Zdeněk Tmej
Autoportrét jako gepäckträger (1943). Vratislav, Totální nasazení, 1943 / foto Zdeněk Tmej Hráči karet. Vratislav, Totální nasazení, 1943 / foto Zdeněk Tmej
Sál ve všední den dopoledne - psaní dopisu domů. Vratislav, Totální nasazení, 1943 / foto Zdeněk Tmej Ukládání se k spánku na sále. Při odhmyzování paland leželo se na podlaze. Vratislav, Totální nasazení, 1943 / foto Zdeněk Tmej
Příběh místa

„Vyšel jsem z pracovního úřadu a na přikazujícím lístku totálního nasazení stálo:Dostavte se k odjezdu do Breslau, Deutche Reich, z vlakového nádraží, 5.kolej…S poznámkou: Bis Kriegsende – do konce války.Před nastoupením do rozkodrcaných vagonů motoráčku,který stál připraven na zadní koleji pro totálníky, jsme výměnou za povolávací rozkaz dostali každý po bochníku chleba a věnec buřtů.V kufru Contax s Rolleiflexem, na krku věnec buřtů …Když ptáčka lapají…Na nádraží mě doprovodil Karel Ludwig ještě s jedním kamarádem a dramaticky jsme se loučili,že se už, nebo dlouho neuvidíme.Nebylo divu.Ampliony na nádraží řvaly, že Stalingrad je dobyt,Leningrad obklíčen, Moskva bezmála dobita,Němci bojují v předměstí,konečné vítězství je záležitostí krátké doby,německé ponorky zase potopily statisíce brutoregistrovaných tun…

Motoráček z Prahy se rozjel směrem přes Orlické hory k hlavnímu nádraží německo-slezského Breslau. Tam na nás již čekal lagerfürer, který si nás odvedl do budoucí ubytovny sálu, bývalé hospody Bergkelleru.Každému osobně přidělil práci.Já vyfasoval vykládání zavazadlových vagónů na nádraží.Vlakovou poštou jsem si nechal poslat další fotografické náčiní od zvětšováku a laboratorního vybavení až po kameru 13x18cm.

Momentálně jsem však byl především nosičem – Gepäck wagen.

„Všechny lágry měly ubytování podle jednoho vzoru.Opuštěný hospodský sál Bergkelleru byl naprosto odlišný.Okamžitě, když jsem spatřil jeho lehce secesní interiér, kontrastující s jeho osazenstvem-vždyť nás sem zavezli jako nezaměstnaný lidi – pobudy, pochopil jsem,že mám vyjímečnou příležitost k fotografování.Ostatně fotografování v Německu jsem si naplánoval už v Praze,na to jsem měl nos a proto jsem si přece přivezl aparáty.

Prostorný sál byl podle sloupů a kleneb rozdělen na tři části.Jedna z nich byla ložnice pro sto lidí, s dřevěnýma dvojpalandama, naproti byly dřevěný skříňky – dvojáky.Jako příslušenství nám sloužila umývárka a jeden kloset pro všechny.“

První nazvětšované fotografie Tmej operativně prodává fotografovaným.V sálu Bergkelleru se totiž kšeftuje kde s čím.Nejdražší artikl- jedna cigareta, má hodnotu dnešních šedesáti korun.Tmej sice nekouří,ale potřebuje peníze na filmy,fotopapíry,žárovky a jiné nezbytnosti do své současné experimentální a improvizované noční fotolaboratoře – umývárny pro sto totálně nasazených.

„Noclehárnu jednou přepadly obrovský, pravděpodobně ruský štěnice.Byl s nima těžký boj. Přesvědčili jsme se, že jsou nesmírně prohnaný a mazaný. Jeden z nás si připravil lože na stole,,jehož nohy umístil do lavórů s vodou – jinak se v nich podávala polévka. Jaké bylo naše překvapení,když ráno nejenže byl šíleně pokousanej, ale štěnice lovil přímo ve své posteli.Ty se na něj vychytrale spouštěly volným pádem ze stropu.Naše palandy se musely napustit kyselinou solnou a my se odstěhovali i se slamníky do sálu.Ležení na tanečním parketu sálu hospody trvalo tak dlouho,než se vypařila ta kyselina solná.

Při fotografování celkového záběru jsem použil velký ´anglickou´ deskovou komoru 13×18 cm s širokoúhlým objektivem Zeiss – Goertz – Dagor 10cm.

Celý sál jsem přisvětloval vaku-blesky,velkými holandskými Philips Giganty.Byly prošlé a odpalovaly se proudem ze sítě. V tom mi pomáhal kamarád.

Protože kamera měla závěrku se synchronizačním kontaktem, při každém odexponování snímku mnou projela slušná elektrická rána a pokaždé nastala tma – vyhodilo to pojistky. Na to už jsme ale byli připraveni. Po kapsách jsme nosili nejen náhradní žárovky,ale i rezervní pojistky.

Tak díky štěnicím vznikla dokumentační fotografie našeho evakuačního ležení.“

„´Rychle uteč,čeká na tebe gestapo,´ říká mi vystrašeně jeden můj kolega,když jsem se vracel z města do ubikace.Co teď? Zdrhnout a nechat tam ten nafotografovanej materiál? Co vlastně na těch fotografiích je? Většinou odpočívající nasazení v improvizované ubikaci,sálu staré hospody.Asi mě někdo udal.Klidně jsem vešel do ubytovny, kde na mě čekali dva mladí gestapáci ve vypasovaných uniformách. ´Her Tmej? Slyšeli jsme, že tady fotografujete.Víte,že je tady přístav?Můžeme ty snímky vidět?´ A tak jsem jim celej soubor asi 50-70 fotografií předvedl.Pečlivě si ho prohlédli, jejich rytmus prohlížení nebyl absolutně ničím,hlavně žádným přístavem, narušen.V tom jsem si uvědomil,že tam je fotografie,kde je na stěně velká fotka Hitlera a před ní na provázku visí cedule Schluss neboli konec.Tak teď bude konec se mnou.Nebylo nic, gestapák přešel fotku bez povšimnutí.S prkenným zasalutováním poděkovali a zase odešli.

Občas by se zdálo, že při fotografování šlo o hubu.Ale po téhle zkušenosti, místo,abych byl opatrnější, byl jsem ještě drzejší.