Stoletá dáma z Kyšperku

Někdy se stačí jen rozhlédnout kolem sebe a „příběh století “ tu leží přímo před Vámi.

Chtěl bych se s Vámi podělit o neobyčejný životní příběh naší milé sousedky paní Věry Blažkové – rodačky z Kyšperku. Když se dívám z okna našeho domu vidím, jak naše paní sousedka chodí po zahradě a se vzornou péčí a velkou láskou se o ni stará. Vůbec by mě nenapadlo, že této pracovité a vždy usměvavé dámě je 95 let.

Paní Věra Blažková se narodila 3. 8. 1919 ve městě Kyšperku, nyní Letohrad do rodiny živnostníků Forchových. Její rodiče provozovali restauraci na náměstí do roku 1929. Paní Blažková vypráví:“ To byla taková jakoby domácí restaurace. Tatínek tam nikdy nesnesl opilí. Když tak řek: Fotře jestli chcete, dám Vám černou kávu, a když tak jděte jinam.“

Měla o čtyři roky starší sestru. Své dětství prožívala v době rodící se první republiky a má na ni jen ty nejkrásnější vzpomínky. Cituji z vyprávění paní Blažkové: “ Jenže já jsem do školky nechodila, mně se vůbec nechtělo. Já jsem běhala po náměstí, ono těch aut tolik nebylo, koník sem tam přejel, kravičky nic neuďály. Hrála jsem si i v příkopě na náměstí, tam byl takovej bílej píseček. Tam jsme si hráli a stavěli zámky. “

Její bezstarostné dětství, které prožila na náměstí skončilo až nástupem do 1. třídy. I tehdy prožívala šťastné chvíle, protože jejím učitelem byl bývalý ruský legionář. Vyprávěl jim o svých zážitcích z východní fronty. Velká změna nastala až s přestupem na měšťanskou školu, kde tehdy zavedly nový školní vzdělávací program „Nová diferenciovaná pokusná škola“. Znalosti žáků se prověřovaly formou písemných testů, zkoušení se používalo jen v případě nerozhodných výsledků. Poprvé i na měšťanské škole chodili chlapci i dívky do jedné třídy. Paní Blažková vysvětluje, jak se tehdy učilo: “ Vono se tehdy vůbec nezkoušelo, psaly se testy. Pan učitel nám napsal na tabuli deset otázek. My jsme odpovídali na ty testy a potom bodoval.“

Jejím snem bylo stát se paní učitelkou. Rodiče v té době koupili hotel u nádraží, který pojmenovali U Forchů. Vařili obědy a večeře a poskytovali ubytování. Oběd se skládal z polévky, hlavního jídla a moučníku, stál šest korun. Hotel U Forchů se zachoval na stejném místě do dnešní doby i se změnou majitele mu zůstal původní název. Když byla v 4. ročníku měšťanské školy přišla bolestná rána, zemřela její starší sestra na zánět slepého střeva. V té době se jednalo o vážnou operaci. Čtyři roky poté, co se přestěhovali do hotelu U Forchů, zemřel i její tatínek, přechodil chřipku. Paní Blažková nemohla nechat maminku samotnou starat se o hotel a tak jí začala vypomáhat v kuchyni.

Po krátké době se do hotelu nastěhovala i její babička a tak mohla jít studovat rodinnou školu do Frývaldova-Jeseníku. Zde se učila vařit, ruční práce, hudbě a literatuře. Protože Frývaldov bylo převážně německé město, tak zde působily německé učitelky, ale i anglická a belgická učitelka. Paní Blažková vypráví:“ To byly všechno cizinky. Asi to všechny potkalo. Neměly se kam vrátit.“ Na škole neučila žádná česká učitelka, pouze v kuchyni byla jedna kuchařka. Ve své třídě byla jedinou Češkou. Jejími spolužačkami byly například Němky, židovky, Maďarky… Paní učitelky byly moc hodné, mezi děvčaty vládla přátelská atmosféra, tak se jí vůbec nestýskalo po domově. Škola byla daleko, maminka měla moc práce a tak jezdila domů jednou za dva měsíce. Do Frývaldu chodila jeden a půl roku a potom se vrátila domů za svoji maminkou a babičkou do hotelu.

Od svých osmnácti let pracovala jako kuchařka v rodinném hotelu. Díky tomu, že se naučila vařit ve Frývaldu, tak to pro ni nebyla žádná věda. V devatenácti letech poznala svého manžela učitele měšťanské školy pana Jiřího Blažka, za kterého se v roce 1938 provdala. Přestěhovali se do domu nedaleko jejich hotelu. I nadále pomáhala svoji mamince. Do života paní Blažkové vtrhla 2. světová válka a patřila mezi ročníky, která byla nasazená na práci do Německa. Aby se tomuto příkazu vyhnula, zajistila jí maminka práci na statku pana Bartoše v nedaleké vesnici Lukavici. Po pěti letech se jim narodil syn Václav. V roce 1943 dostala záškrt, který léčila doma pod dohledem lékaře. Nemoc se jí zhoršila a skončila upoutána na lůžku, nemohla se hýbat. Dva měsíce proležala v nemocnici v Hradci Králové. Pak se jí narodil druhý syn Jiří.

Po dvaceti letech těžké práce a starostí maminky přichází únor 1949 a s ním znárodnění hotelu. Mamince paní Blažkové bylo šedesát let. Ocitla se den z dne na ulici a bez prostředků. Jelikož se hotel nacházel v blízkosti nádraží, z restaurace udělali vývařovnu pro zaměstnance drah a z pokojů vznikly drážní kanceláře. Mamince nabídli půdní pokoj bez koupelny a záchodu. Paní Blažková s manželem si vzali maminku k sobě do bytu. Zařídili ji penzi ve výši 150 korun a bezplatného lékaře. Důsledkem vzniklé situace se u maminky projevila závažná nemoc- rakovina, které zanedlouho podlehla. Při životě jí drželo jen pevné spojení s její dcerou.

Paní Blažková zůstala v domácnosti a starala se o své dva syny. Až když nastoupil mladší syn do měšťanské školy začala chodit do práce. Nejdříve prodávala v Kovomatu. Pak jí manžel sehnal místo na dráze v pokladně, kde pracovala 15. let. Oba synové vystudovali vysokou školu, i když to za komunistického režimu nebylo jednoduché. Největší problém byl původ paní Blažkové. K vykreslení situace v době totality paní Blažková dodává: “ Já jsem byla živnostenského původu, a že nám nic nedovolí. Pak nás zavolal starosta, že můžeme být rádi, kdyby nám povolili dvouletou nástavbu. Ta nástavba strojařská byla až v Ústí nad Labem.“

Dalším mezníkem v jejím životě byl vážný zdravotní stav jejího strýčka, který bydlel sám v rodinném domě na druhém konci města v Sirkové ulici. Paní Blažkové se z bytu blízko nádraží vůbec nechtělo odejít. Protože už nemohl bydlet sám bez pomoci, nastěhovala se celá rodina Blažkova do strýčkova domu. Sirková ulice se nachází v těsné blízkosti náměstí a přesto je zde neuvěřitelný klid, skoro jak na vesnici. V této ulici je postaveno deset rodinných domů, vládne zde rodinná a přátelská atmosféra. Sousedé se znají už od malička. Této rodinné pohody si v novém domě, ale moc dlouho neužije, protože jí při autonehodě umírá její syn Václav. I manžel Jiří tu s ní není dlouho, umírá v pouhých 54 letech. Sametovou revoluci prožívá už sama.

Zažila období 1. republiky, 2. světovou válku, totalitu i několikrát za svůj dlouhý život nepřízeň osudu, ale přesto zůstala veselá a plná života. Paní Blažková je člověk, který má rád lidi. Jsem rád, že paní Blažková je moje sousedka. A věřte mi, pokud zavítáte do našeho města, tak určitě tuto dámu někde potkáte. Paní Blažková i v tomto pokročilém věku chodí sama nakupovat a navštěvuje koncerty a různé akce. Vyprávění bych chtěl zakončit citátem: „Je více důležité, jak člověk osud snáší, než to, jaký ten osud skutečně je.“ Lucius Annaeus Seneca

Město Letohrad-Kyšperk

Město Letohrad se nachází v okrese Ústí nad Orlicí v Pardubickém kraji. Leží v podhůří Orlických hor při soutoku Tiché Orlice a Lukavického potoka. Do roku 1950 mělo město název Kyšperk podle stejnojmenného hradu. Město bylo na krátkou dobu přejmenováno na Orličné a poté definitivně na Letohrad. Město Letohrad vzniklo sloučením obcí Kyšperk, Orlice, Kunčice a Červená.

Nejstarší zmínka o hradu Kyšperk je z roku 1308, o městečku 1513. V 17. Století za hraběte H. J. Vítanovského z Vlčkovic se město rozrostlo. V letech 1680-1685 byl přestavěn zámek a postaven kostel sv. Václava. Hrabě Vítanovský založil šest cechů, špitál pro staré a chudé, zrušil robotu. V 18. století byl na náměstí postaven morový sloup, v letech 1734-1736 barokní kaple sv. Jana Nepomuckého. Od první poloviny 19. Století se Kyšperku říkalo sirkařský. Byla zde rozsáhlá výroba sirek. V Letohradě je důležitá železniční křižovatka. Vznikl zde dřevařský na textilní průmysl. V současnosti zde převažuje elektrotechnický průmysl.

Významné osobnosti a události města:

-F. V. Hek ( 1769-1847)- národní buditel, zde strávil konec života a byl tu pochován

– P. Jilemnický (1901-1949)-se narodil v budově dnešního Městského muzea

-V. Moravec (*1946)- moderátor TV zde prožil dětství

-O. Moravec – biatlonista, několikanásobný olympijský medailista