Ze Železného Brodu kolem světa a zpět

Jaroslav (Eric) Kalus se narodil v roce 1925 v Železném Brodě do obchodnické rodiny; jeden jeho dědeček byl kupec v Železném Brodě, druhý hostinský v Hradci Králové. Jeho otec byl bankovní úředník, který často měnil místa, a tak byl JEK dán na vychování k prarodičům. Jeho vzdáleným příbuzným byl prvorepublikový a posléze protektorátní ministr financí JUDr. Josef Kalfus (ministrem 1936 – 1945). Obecnou školu pak JEK absolvoval v Hradci Králové, po níž pokračoval na Rašínově klasickém gymnáziu, v sextě pak, coby technický typ přešel na reálné (později dívčí reálné) gymnázium v Jaroměři, kde maturoval jako jediný mužský student(!). Během studia ho silně ovlivnili jeho katechetové, díky nimž získal niternou katolickou víru.

Po totálním nasazení ve Škodě Hradec Králové a konci války nastoupil na strojní fakultu ČVUT, kterou „v rekordním čase vystudoval“ s titulem inženýr – i proto, že splnil všechny podmínky (včetně manuální brigády v dolech – kterou vydržel, na což je dodnes hrdý). Na druhou stranu se zkontaktoval s pracovníky švédského velvyslanectví (včetně kontaktu na známou Amélii Posse-Brázdovou) a po zákazu praxe ve švédské firmě Ericsson (po Únoru 1948) 1. května 1949 dramaticky emigroval přes Šumavu do západní zóny Německa, která se o tři týdny později stala Spolkovou republikou.

Po krátkém pobytu v tisícihlavých mnichovských Luitpoldkaserne (založených prvními neněmeckými poválečnými uprchlíky z Východu; Litevci a Lotyši), byl přesunut do malého českého studentského tábora Ludwigsburgu u Stuttgartu, kde pracoval jako úředník pro americkou organizaci IRA, (International Refugees Organisation). Později díky svým švédským kontaktům přesídlil do Stockholmu, kde se ho, v době příznivé pro pomoc uprchlíkům, ujala rodina švédského novináře, a kde získal práci technika u elektronické firmy Aga. Během berlínských událostí v roce 1953 si ale požádal o kanadské vízum, které bylo v rekordní lhůtě dvou týdnů (!) vyřízeno, a on s povinným vysvědčením od státní (luteránské) církve (!) odjel přes Nizozemí do Kanady.

Ač chtěl jet původně do pacifického Vancouveru, z atlantického Halifaxu, kde přistála jeho loď, mu stačily peníze pouze na lístek do Toronta, kde v Masarykově domě potkal přítele z tábora ve Stuttgartu. Ti mu zprostředkovali práci u společnosti General Electric, kde měl na starosti opravu rádií. Když za týden všechna svěřená rádia opravil, zvýšili mu plat – a záhy získal místo u britské firmy, která ho platila měsíčně, což znamenalo vyšší sociální status. (Podobně skončili i jeho přátelé ze Stuttgartu; jeden se stal viceprezidentem Royal Bank of Canada, druhý wallstreetským makléřem.) Po roce práce v anglické firmě si mohl dovolit nezávislé studium, což mu rektor technické univerzity (jehož tajemník byl český inženýr) po předložení diplomu z ČVUT vřele schválil (získal titul M. A.). Vlnová technika byla navíc na vzestupu kvůli povinnosti Kanady radarově sledovat všechna tělesa letící přes její území kvůli nebezpečí útoku SSSR. V Kanadě si, místo „složitého“ Jaroslava, dal jednodušší anglosaské jméno Eric.

Po absolutoriu „odmítl být úředníkem“, a raději jako výzkumník v oblasti vlnového zkoumání kanadského nerostného bohatství procestoval severní oblasti Kanady; Labrador, severní Manitobu a Britskou Kolumbii až po polární kruh, ale i jižní měděné doly v Arizoně a Utah, (kde se mu tak zalíbilo, že tam později jezdil s manželkou na dovolenou). S další firmou, pro niž pracoval, tentokrát americkou, prodávající zabezpečovací systémy (mimo jiné instalovala zabezpečovací zařízení torontského metra) uskutečnil i „služební cestu kolem světa“; Kanada – Havaj – Austrálie – Singapur – Thajsko – Itálie – Německo – Kanada.

Jeho o deset let mladší manželka byla částečně frankokanadského původu (tedy také tradiční katolička), učitelka francouzštiny, s níž bydlel na venkově státu Ontario, později se ale přestěhovali na předměstí Toronta, aby byli blíž kultuře; především opeře, která je celoživotní láskou JEK (Jaroslava Erica Kalfuse), ale i knihám (JEK kupoval knihy a publikace nakladatelství 68Publishers, v němž oceňoval především práci Zdeny Salivarové).

Již na konci 50. let získal kanadské občanství, což mu od začátku 60. let přineslo možnost pravidelných cest do staré vlasti, kde počínaje 80. lety trávil stále více času, až v důchodovém věku prodal firmu, kterou si nakonec založil, svou torontskou tiskárnu, a usadil se v rodném kraji. Stalo se to shodou okolností v době Listopadové revoluce 1989. Tehdy už rozvedený JEK (manželka zůstala v Kanadě) pak při první příležitosti požádal, aby mu ke kanadskému bylo též vráceno občanství jeho rodné země, kde má podle svých vlastních slov: „na stáří zdravé jídlo, zdravý pohyb a kostel svého dětství.“

Vzpomínky JEK jsou doprovázeny jeho úvahami o regionech, které dobře poznal, Skandinávii a Severní Americe, srovnáním zvyků a přirozenosti tamních národů, a též srovnáním těchto „nových vlastí“ se životem v jeho vlasti staronové, kde se přes svůj věk stále udržuje v kondici jako vášnivý vyznavač nejnovější digitální technologie, učitel jazyků a kde též (přes „dřevní úroveň naší demokracie“) „koná práci pro svou rodnou obec železnobrodskou“.

Galerie
Jaroslav Kalfus