Na konci každé cesty je světlo

Náš pan farář Vladislav Szkandera se narodil dne 23. září 1960 rodičům Zuzaně a Antonínu Szkanderovým. Přišel na svět jako takové malé překvapení. Když se narodil, jeho otci bylo 59 let. Narodil se v okrese Frýdek Místek. Poté žil v malinkém domku u Třineckých železáren. Byla to taková šedivá kolonie, ve které žil jen krátkou dobu. Jelikož se rodičům narodil později, se sourozenci měl zvláštní vztah. Jedna z jeho sester zemřela v jedenácti letech na leukémii, tu však nepoznal. Nechával si o ní často vyprávět od maminky. Jeho druhá sestra byla o hodně starší, tak pro ni byl spíše takovou přítěží, když ho musela hlídat. Jinak si však rozuměli. Do školy začal chodit v Bystřici nad Olší, kde se v roce 1965 přestěhovali z Třince, protože v Třinci měli byt služební a rodiče si chtěli koupit vlastní dům.

Do školy se těšil, bylo to totiž něco nového. Tehdy se začala projevovat jeho tvrdohlavost a neústupnost a měli s ním problémy jak učitelé, tak i spolužáci. Nebylo to ze zlomyslnosti, ale proto, že neměl rád nespravedlivost a bezpráví a byl zastáncem těch, kterým se dělo něco nespravedlivého. Když mu bylo osm let, přišel rok 1968 a sním vzniklá politická situace. Možná se zdá divné, jak mohla osmiletého kluka formovat taková situace, ale přesto si srpen pamatuje zcela zásadně. Jako dnes slyší výzvy v rozhlase, který oznamoval vstup vojsk Varšavské smlouvy na naše výsostná území, jak volal o pomoc a apeloval na vlastenectví lidí i jak oznamoval, že už brzy bude končit s vysíláním a jeho následné odmlčení. Také si pamatuje popsané mosty, kde různé slogany protestovaly proti agresi Sovětského svazu, posílaly je domů a hanily zrádce z řad tehdejší politické garnitury. Do dnes si pamatuje zcela jasné jména, A. Jindra, M. Jakeš, M. Štěpán. Naopak hrdinou tehdejších dní pro něj byl armádní generál L. Svoboda. Tyto chvíle v něm zanechaly prostor, pro vznik podhoubí vzdoru proti všemu co bylo a je komunistické a sovětské, dnes ruské. Následné léta to jen povzbuzovaly a umocňovaly konání totalitního režimu, který zlikvidoval organizaci Skaut a Tis, což byla organizace na ochranu přírody. V obou organizacích byl, byť malým, ale aktivním členem. Chápal to jako projev neomezeného bezpráví a maximální nesvobody. Dalo by se říct, že ho společnost omezovala, okrádala a nechala ho vyrůstat ve vzdoru, který měl velice silné základy. Čas šel však dál a na druhém stupni ZŠ narazil na učitele, kterému se nelíbilo křesťanské myšlení Vladka a tak si na něj zasedl. Když bylo nejhůř, Vladek našel zastání u ředitelky školy a učitel musel známku na vysvědčení, která nebyla spravedlivá přepsat.

Poté se rozhodoval kam jít dál. Když se rozhodovalo o učilišti, chtěl jít na lesnický obor. Rodiče si však přáli, aby se šel učit elektrikářem, který se v té době dost uplatnil. Zkusil se teda přihlásit na elektrikáře, ale jelikož neměl politické zázemí, na školu ho nevzali. Tak mohl dělat v lesnictví a mohl se na plno věnovat svému snu. Byl rád, že po učilišti mohl roku 1978 nastoupit na střední školu Lesního hospodářství. Chtěl dál pokračovat na vysoké škole, ale tam ho nepustili. Prý na to člověk s takovými názory nemá právo. Když dokončil střední školu, nastoupil v místě svého bydliště na Lesní závod Jablunkov. Oddělení plánování a mezd. Na tomto místě byl velice nespokojen, protože poznal plno podvodů a politických machinací.

Po všem hezkém přišla velká rána. Vladek byl vášnivý cyklista, který sjížděl riskantní a prudké, svažité silnice. Při jedné takové akci havaroval a těžce se zranil. Po té, co se probral z bezvědomí a posadil se na okraji silnice, prosil Boha o dostatek síly, aby se mohl dostat domů. Nasedl na poškozené jízdní kolo a dojel ještě asi 10 kilometrů domů, kde na schodech znovu omdlel. Lékaři řekli jeho mamince, že má zranění, které nejsou slučitelná s životem a přestože mu to nikdo neřekl, věděl zcela jasně, že umírá. Nevzbuzovalo to v něm žádné obavy. Spíš tomu bylo naopak. Cítil pokoj a těšil se na to, že odchází k Bohu. Jediné co ho trápilo, tak to byla jeho maminka. Ve stejném roce totiž zemřel jeho otec a tak mu jí bylo velice líto. Modlil se a slíbil Bohu, že pokud ho na světě ponechá, bude mu patřit a ještě intenzivněji sloužit. Bylo to velmi zvláštní období, které se ukončilo tím, že byl po dvou týdnech z nemocnice doma. Po úrazu mu zůstaly sice následky, ale to možná proto, aby nikdy nezapomněl na to, co prožil a co Bohu slíbil.

 

V roce 1979 přišla vojenská služba. Nejhorší chvíle byla dát slib a věrnost socialistické zemi, se kterou nesouhlasil. Vždy byl patriotem České země, ale socialistický režim mu byl proti srsti. Diktatura a podvody, které se házely pod stůl a ti, kteří s tím nesouhlasili, byli popotahování a různě pronásledováni. Jeho otec sice byl ve straně, ale pořád byla v rodině věřící maminka a Vladek viděl větší smysl v duchovnu, než v podvodech a machinacích. Když všichni skládali přísahu, on mlčel. Říkalo se, že armáda je vyspělá, ale o šikanu, ať už mezi vojáky navzájem, nebo ze strany velitelů nebylo nouze. Zase byl zastáncem těch, kteří byli ponižováni. Stávalo se někdy, že byl ponižován také on sám, kvůli toho, že byl věřící. Musel hodně krát vnitřně zkousnout nespravedlnosti a lži, na které je citlivý ostatně i dneska. Pravidelně jim kontrolovali věci a zabavovali vše, co se z tehdejším režimem neslučovalo např. literaturu, která měla něco společného s křesťanstvím, nebo ji napsal někdo, kdo nepatřil do strany. Prohledávali úplně všechno, co šlo, a vojáci mohli doufat, že jejich milé a blízké věci nenajdou. Vladek se nikdy nechtěl vzdát své malé Bible, protože mu byla oporou. Během vojny byli také povinné volby, na které však Vladek odmítl jít. Proč jít na volby, ve kterých si nemůže nic zvolit? Tohle nebyla volba, jen další nesmyslný výmysl. Nejdříve se to řešilo na velení, ale pak ho posílali výš a výš. Brali to jako obrovskou vzpouru, ale Vladek si stál za svým a neuhnul. Chtěli mu dát nějaký trest, ale když viděli, že je neohebný, řekli mu, ať si sbalí věci. Přeřadili ho tak na bojové stanoviště, kde se nevolilo. Nestěžuje si, protože šel do těchto věcí dobrovolně a vědom o následcích. Vždy však ze střetů vycházel vítězně, protože se v praxi naplňovaly Boží zaslíbení, jako například, že Boží pokoj, který převyšuje veškerý rozum, bude naplňovat naše myšlení. 2. vojny už nebyl tak hrozný. Jako člověk věřící a nestydíc se za to neměl však nárok na žádné odměny, vyznamenání a postup. U všeho se totiž vyžadovala, když už ne politická aktivita, tak aspoň loajalita. Byla to jednoznačná diskriminace na základě ideologické různosti, nesvoboda názorů a projevů. Ke konci základní vojenské služby se však začal těšit domů, protože na něj čekala jeho láska, se kterou chodil už od střední školy.

V roce 1981 přijel z vojny a v roce 1982 byla svatba. Dodnes je to úžasně spokojené manželství a jeden druhého ctí a tolerují. Z tohoto manželství mají dvě děti, dva syny. Vladek také dělal hodně pro církev. Hlavně pro děti. Vyučoval v nedělní školce. Když si přivezl děti z města v neděli na faru, u dveří stál příslušník strany a zapisoval si, kdo tam byl, jak často tam chodí atd. Byl to nepříjemný pocit, pocit nejistoty, co se může stát. Nikdy však nepřestal věřit, že to jednoho dne skončí. Byl také zapojen do nelegálních činností, jako třeba převážení věcí přes hranice. Zejména pak literaturu. Poté ji posílal dál a dával ji lidem, kteří o ni měli zájem. Jednou mu také volal kamarád, že ho sledují a jestli by mu nepomohl přestěhovat knihy, za které by ho mohli odsoudit. Vladek sedl do auta a jel pro ně. Nevěděl, jestli není taky sledovaný, ale knihy odvezl. Tu noc přijela k tomu kamarádovi policie a kontrolovali celý dům. Když nenašli to, co chtěli, brali věc po věci a toho kamaráda se ptali, zda má od té věci paragon. Samozřejmě, že neměl. Kdo by si schovával paragony od všech věcí, no tak ho odsoudili. Knihy mezi tím stihl Vladek schovat u člověka, který o tom nevěděl a byl příslušníkem strany, takže je tam nikdo nehledal. Byl to takový „adrenalin“.

Čekal, kdy už to vše skončí. Pak přišel rok 1989 a železná opona se otevřela! Revoluce byla velkou nadějí, na kterou všichni dlouho čekali. Přesto, že se velice těšil, nebyl naivní a očekával dlouhodobou práci, která by vedla ke změně života a postojů lidí, kteří byli dlouho dobu deformování. Očekával nejméně dvě generace, než přijde opravdová, společenská změna. Bylo to období velkého investování sil a myšlenek, aby využil společenské prostory a možnosti, které politická změna přinesla. Nemohl si chvíli zvyknout. V roce 1990 ho Slezská církev evangelická a. v. požádala, aby šel dělat diakona. Diakon nebyl vystudovaný teolog a proto, že po revoluci bylo farářů málo, byli ordinování diakoné. Bylo to těžké rozhodování. Opustit lesnictví, nebo odmítnout nabídku? Nakonec nabídku přijal. Roku 1991 byl ve svém „rodném“ kostele spolu se sedmi dalšími ordinován na diakona. Od roku 1992 byl v Orlové jako vikář a v roce 2000 byl po malé teologické „diplomce“ ordinován na faráře. Od roku 1994 do roku 2001 studoval na PF Ostravské fakulty a nakonec ji úspěšně dokončil. Doháněl to, co mu za komunistu nebylo dovoleno. V roce 1992 také nastoupil jako učitel náboženství na různých školách. Vladek se také hodně zajímá o činnost s vězni a tak je od roku 1994 členem Vězeňské duchovenské péče a pravidelně dochází do věznice. Vězni je velmi oblíbený. V orlovském sboru toho za těch let udělal víc, než dost. Každoročně se tam pořádají tábory a Sjezdy alternativní mládeže.

Konečně znám příběh člověka, kterého obdivuji, za všechno co udělal a dělá pro lidi. Tento člověk bojoval s rakovinou, kterou však úspěšně porazil. I když mu zůstaly následky, naučil se s nimi žít. Všechno co udělal a dělá, dělá skrz Boha a jeho nevyčerpatelnou sílu. Příběh mi pomohl pochopit, že když chci něčeho dosáhnout, musím o to bojovat a že na konci každé cesty je Boží světlo. Doufám, že pomůže i dalším lidem.

Obec Bystřice nad Olší

Obec Bystřice nad Olší, kde Vladek v malém domku č. p. 406 vyrůstal, se nachází v okrese Frýdek- Místek, v Moravskoslezském kraji. První zmínky jsou ze 4. května 1423. Hlavní činností obyvatel bylo pastevectví, zemědělství a poté Třinecké železárny, které jsou blízko. Byla zde velká převaha obyvatel evangelického vyznání. Sčítání obyvatel k roku 1950 zaznamenává 3 794 obyvatel a 592 domů. Obec má nyní přes 5000 obyvatel. Jedna třetina obyvatel se hlásí k polské národnosti. V Bystřici jsou také 2 kostely. Jeden katolický, který byl založený v 16. století a druhý evangelický, který byl založen ve století 19. Také se zde narodil roku 1894 funkcionář KSČ Karol Śliwka, který zemřel v koncentračním táboře v Mauthausenu roku 1942 a také se zde narodil v roce 1954 Jan Wacławek , nynější biskup Slezské církve evangelické a. v.

Odkazy:

Bartoš, Josef, Schulz, Jindřich, Trapl, Miloš: Historický místopis

Moravy a Slezska v letech 1848-1960. Sv. XV. Olomouc 2000.

http://goo.gl/CIjEgz