Štěstí od Boha

Poutavý příběh pana majora Vladislava Cejtchamla, který se v době druhé světové války jako 16letý mladík rozhodl spolu s kamarády dobrovolně vstoupit do armády. Příběh zachycuje jeho putování s armádou na východní frontě přes Rumunsko, slovenské Tatry a Javorníky až k nám do Čech, kde zažívá poslední hrůzy německé okupace, a to v podobě závěrečného boje československých a německých vojsk ve městě Břest. Pan Cejtchaml na tuto událost velmi nerad vzpomíná, jelikož zde ztratil své přátele, se kterými putoval celých 8 měsíců z Ukrajiny až do tohoto města, kde spousta z nich přišla o život a někteří jsou zde také pohřbeni.

Náš pamětník, pan Cejtchaml, se narodil na Volyni na Ukrajině. Navštěvoval místní základní školu a poté se rozhodl jít pracovat do železničního depa ve městě Zdolbunov. To už se válka blížila ke konci. Roku 1944 se pan Cejtchaml odhodlal a požádal svého mistra o povolení ke vstupu do armády. Ten mu odpověděl: „ Jsi mladej, ty máš u nás všude volno.ˮ Tak si spolu s dalšími mladíky, stejného ročníku, usmysleli, že do té války opravdu vstoupí. Šli tedy do Rona na štáb, kde se chtěli zapsat, jenže když se dostali do kanceláře kapitána Svatopluka, pochopili, že nebude zase tak jednoduché se do armády dostat. Když je totiž kapitán Svatopluk spatřil, polohlasem zakřičel: „Kluci, ven!ˮ Všichni tedy opustili jeho kancelář, ale pořád svůj sen nevzdávali. Chvíli čekali před jeho kanceláří až je tedy kapitán opět zavolal a sdělil jim, že pokud se opravdu chtějí zúčastnit výcviku, a poté i samotné války, musí jejich rodiče podepsat souhlas, že chlapci mohou vstoupit do armády. Otec pana Cejtchamla s nimi znovu odjel do Rona, kde podepsal různé papíry a dal tím synovi svůj souhlas bojovat. Sám pan Cejtchaml doma oznámil, že ho po válce nemají čekat, jelikož se na Volyň už nikdy nevrátí, což opravdu dodržel.

V Ronu mělo dojít k náboru československého obyvatelstva, které žilo na Volyni. Během války zde pobývalo asi 45 000 Čechů. Měla se utvořit 1.brigáda pod vedením plukovníka Ludvíka Svobody. K náboru ale nedošlo. Později se Češi doslechli o utváření československé armády, a tak zanechali své statky a odešli do Rona, narukovat. Viděli v tom příležitost, jak se opět dostat domů, do Čech. Do armády tedy vstoupilo dalších 16 000 lidí.

Celý sbor se přesunul do Rumunska, do Bukoviny, kolem města Černovice a zde probíhal základní výcvik. Pan Cejtchaml se dostal do spojovacího praporu 3. Zde se připojili další zájemci bránit svět před Němci a to v podobě vstupu do války. Československý lid se začal odebírat směrem na západ k městu Krosno, kde se přidali k 38.armádě generála Voskalenka. Vedli několik vojenských výpadů proti německým vojákům. Ve slovenské Tylavě se pan Cejtchaml, jako radista 3.brigády,poprvé seznámil s generálem Karlem Kvapálkem, který se zpočátku zdráhal převzít celou 3.brigádu, jelikož věděl, že na sebe bere určitou odpovědnost, ale nakonec souhlasil a vydali se tedy k Dukelskému průsmyku. Pan Cejtchaml vzpomíná: „No, co jsem tenkrát zaslechl. Měl jsem tenkrát na rádiostanici službu, vedle v místnosti byl štáb, a já najednou uslyšel z pražskýho rádia ženský hlas, který oznamoval: Českoslovenští bandité u dukelského průsmyku ztroskotali. Já zakřičel: Která česká máma tu nestvůru porodila.“ Určitě nebylo příjemné slyšet vlastní národ takto mluvit o svých lidech.

Postupně přecházeli do útoků, které se bohužel moc nedařili. Když měli příležitost postoupit o další kilometry dál na západ, udělali to. Dokonce několik lidí ze sboru, kterého byl součástí i pan Cajtchaml, bylo vysláno na pomoc Slovákům, kteří se potýkali s národním povstáním. Jednotky československé armády byli vysazeny u slovenského města Martin, kde dostali rozkaz postřílet celou německou misi.

Mnohokrát se také zakopávali, aby mohli vést střelbu z úkrytu. Útočili na Bardějov, Spišské Podhradie, Levoči, Kežmarok, dokonce bojovali i ve Vysokých Tatrách. Např. na Levoči nevzpomíná pan Cejtchaml zrovna pěkně. Když ze zákopů útočili na toto slovenské město, přiběhl k němu neznámý voják. Brzy byl vydán rozkaz: „Připravit na bodák, vpřed!“ Pan Cejtchaml tedy chytil na onoho neznámého vojáka, ale ten už byl mrtvý. Tento neznámý voják byl jako jediný Čechoslovák pochovaný v Levoči. Pan Cejtchaml se nikdy nedozvěděl, jak se ten muž jmenoval. Vzpomíná si ale, jak velká zima ve Vysokých Tatrách tehdy byla. Vojáci se modlili, aby padal na večer sníh a vytvořil na nich peřinu, protože jim bylo pod sněhovou pokrývkou tepleji než na studené zemi a mrazu. Ve Vysokých Tatrách pan Cejtchaml, ale poprvé utekl své smrti. Po dlouhé vysilující cestě a po vykopání vlastního zákopu byl velice vyčerpán a usnul tak tvrdě, že ho ani déšť neprobudil. Během spánku se voda začala hromadit v jeho zákopu. Zachránil ho voják, kterému zrovna skončila služba, šel pana Cejtchamla probudit na jeho službu. To už byl pan Cejtchaml celý ve vodě pouze hlava mu vyčnívala. A přestože byl na kost promočený, musel nastoupit do služby. Nedalo se nic dělat. Vzpomíná si jako by to bylo včera, jak mu celý kabát zmrzl a lámal se po kouskách celou službu. Na Tatry ale vzpomíná i v dobrém: „Vysoký Tatry to byly hory, to jsem poprvně viděl kopce. Musel jsem se koukat dovrchu, to bylo přes dva tisíce metrů vejšky, byl tam sníh a měsíc se vždycky vyhoupnul a mě se zdálo, že na mě spadne.“

Putování pro pana Cejtchamla nebylo nic příjemného. Celou cestu z Rumunska až do Prahy musel nést radiostanici, která vážila 22 kg. K tomu všemu musel nosit ještě plnou polní výbavu složenou z deky, pláštěny, polní lahve s vodou, lopatky, samopalu, bubínku.

Po dlouhém putování konečně dorazili na Moravu 2. Května 1945. A přes Javorníky a Karlovice do Vsetína, dále přes Hostýnské vrchy až do Hulína, kam došli 6.5.1945. A 7. Května dorazili do Břestu, kam se stáhli němečtí vojáci. Do Břestu pan Cejtchaml s ostatními dorazil ve dvě hodiny ráno, celou vesnici drželi Němci, pouze silnici k nádraží drželi Češi. Po rozednění se pan Cejtchaml vyšel podívat po vesnici. Když se dostal na křižovatku uprostřed vesnice, ocitl se náhle uprostřed palby. Německý voják na něj začal střílet kulometem z kostelní věže. Rotmistr Gebauer na něj křičel: „ Uteč, vždyť po tobě střílí támhle z kostelní věže.“Pan Cejtchaml je přesvědčen, že měl tehdy štěstí od Boha, protože německý voják minul a pan Cejtchaml střelbu přežil. To tedy po druhé takzvaně přežil svoji smrt. Čeští vojáci měli v plánu zaútočit v jednu hodinu odpoledne, i přes obavy a upozornění velitele, že by to nemuselo dopadnout dobře. Němci těsně před jednou hodinou udělali přepad na naše vojáky a přes 30 českých vojáků padlo, bohužel poslední den války. Vydrželi, tak jako pan Cejchaml, celou cestu z Rumunska až do Břestu v zákopech a až poslední den války se jim stal osudným. To považuje pan Cejtchaml za největší tragédii. Po té zbytek vojáků postupovalo přes Pivín, Chotěboř, Kutnou Horu do Prahy.Během postupu do Prahy zněly po celém kraji kulky, všude svítily světlice, vojáci nevěděli co se děje. Proto pan Cejtchaml dostal rozkaz, aby zřídil rádio stanici. Z londýnského rádia hlásili, že je konec války, že Němci kapitulovali. O konci se tedy dozvěděli až téměř po dvou dnech. Svoji dlouhou cestu po východní frontě zakončili v Praze dne 17.5.1945.

Příběh pana Cejchamla po válce pokračoval tady v Čechách. Využil nabídku ministra zemědělství Ďuriše a nechal si přidělit veliké hospodářství v Libině. Sčítalo asi 27 hektarů, které další dva roky obhospodařoval úplně sám. Byla to spravedlivá nabídka pro západní Volyňáky, kterým přidělovali půdu pro ně a jejich rodiny. V roce 1947 se z Volyně přistěhovali také jeho rodiče.

Nejhorší vzpomínku má překvapivě pan Cejtchaml z dob po válce, když se setkal s opovržením Čechů vůči západním Volyňákům. Nejvíce ho mrzelo a mrzí dodnes, že on a ostatní západní Volyňáci dostali nálepku přivandrovalců, i přesto, že bránil svoji vlast a svůj lid před německou zlobou.

Pan Cejtchaml byl po válce povýšen na majora a získal několik vyznamenání. Na vojenské uniformě, kterou si ušil zcela sám, se nachází nesčetně metálů a odznaků, jako poděkování za jeho odvahu. Dodnes se účastní slavnostních události ve vesnici Břest na počest bitvy konané v této vesnici.

Galerie
Medaile, které pan Cejtchaml obdržel Vzpomínkové setkání pamětníků v Břesti, fotka vznikla 7.5. 2013
Společná fotka nejbližších přátel, rok vzniku 1944 Pan Cejtchaml (vlevo) se svojí partou kamarádů, se kterými narukoval do armády
Pan Cejtchaml jako mladý radista, foceno na frontě, vznik roku 1945 Pan Cejtchaml ve věku 16 let, vznikla roku 1944