Příběh letce

Transport na nucené práce po zatčení otce

Životní příběh devětaosmdesátiletého armádního letce a prvního velitele 20. stíhacího leteckého pluku v Čáslavi a Náměšti nad Oslavou, plukovníka ve výslužbě Miroslava Lindovského z Podvihova na Opavsku je plný zvratů. Události 20. století mu změnily život, který by se jistě vyvíjel zcela jinak.

Když byla naše Československá republika v roce 1938 Mnichovskou dohodou čtyř velmocí okleštěna o pohraniční oblasti, ocitla se rodina Lindovských v Sudetech. Rodiče Josef a Anna se třemi dětmi Miroslavem, Zdeňkem a Věrou měli malé hospodářství. Do Podvihova byl dosazen nový starosta, polský Němec Gawroň, a nastaly časy špehování a udávání. Starosta poslouchal u domků a pak udal gestapu několik občanů, kteří poslouchali zakázané vysílání rozhlasu. Mezi zatčenými v roce 1941 byl i otec Josef, kterého gestapo odvedlo na výslech. Patnáctiletý Miroslav byl poslán na práci do lesa a po několika týdnech byl zařazen do transportu na nucené práce do Německa. Vzpomíná, že po trase nastupovali další „gastarbeitři“, až byl vlak plný. V Německu pak museli ve stanicích vystoupit a stát se svými doklady v řadě. Čekaly na ně selky, které si vybíraly pomocníky na své statky, protože muži byli na frontě druhé světové války.

„Já jsem byl mladý klučina, žádné svaly, takový chcípáček. Selky zkoušely u každého svaly a vybraly si urostlé chlapy. U mě se jen ušklíbly, takže jsem dojel až do Berlína, hlavního města Německé říše. Tam nás přijali na úřadu práce a mě poslali opravovat silnice. Přespával jsem v maringotce a přes den tvrdě pracoval. Jelikož jsem pořád tesknil a plakal, mistr to nevydržel a po šesti týdnech mě poslal zpět na úřad práce. Tam se ve dveřích objevil stotřicetikilový muž a žádal o pomocníka do svého řeznictví. Ukázali na mě. Tak jsem se dostal do rodiny řezníka Maxe Heindricha, válečného invalidy z první světové války. Byl na mě přísný, musel jsem topit pod kotly, udit maso, jezdit s ním na jatka a hlavně se učit německy, protože moje neznalost vyvolávala řadu nepříjemných situací. V neděli jsem nedostával najíst a když jsem řekl, že mám hlad, odpověděl mi mistr: „Am Sonntag gibt es keine Arbeit, so dass Sie nicht essen.“ („V neděli není žádná práce, tak nemusíš žrát.“). Postupně si ale našel ke mně cestu. Na Vánoce se všichni včetně polské a německé služky a mě sešli u štědrovečerní večeře. Z rozhlasu se rozezněla píseň „Stille Nacht, heilige Nacht“ („Tichá noc, svatá noc“) a já se rozplakal. Mistra to dojalo: „Mein Junge, es wird alles gut werden.“(„Můj chlapče, všechno bude v pořádku.“). Hladil mě po vlasech a v ten okamžik mě považoval za svého, protože s manželkou děti neměli. Začal mě bránit proti své tchýni, zuřivé nacistce, a pravděpodobně mi zachránil život, když na udavačský dopis z Podvihova přišlo gestapo, zastal se mě, že nejsem nepřítel Říše. Nikdy jsem ho neviděl hajlovat nebo schvalovat nacismus. Vystavil mi řeznický výuční list. Další roky jsem tak patřil k jeho rodině a jezdil i na jejich chatu. V neděli jsem si užíval cestování zdarma po Berlíně, oblíbil si ZOO, jen na nádraží jsem tesknil a vzpomínal na domov. Takové štěstí neměl pekař Rudolf Šindlář z Podvihova, s kterým jsem se v Berlíně setkal. Ten chtěl z nucených prací utéci a byl ubit na gestapu.

Na kole z bombardovaného Berlína

Od roku 1943 již spojenecká vojska pravidelně bombardovala Berlín. Angličané v noci, Američané ve dne. Ptal jsem se mistra: „Proč bombardují obydlené čtvrti a vyhýbají se velkým továrnám na zbraně za městem?“ Poklepal mi na čelo a řekl: „Du bist dumm, Aktiomnäre dieser fabrike sind aus England, Amerika.“ („Ty jsi hloupý, akcionáři těchto továren jsou i z Anglie, Ameriky.“). Po náletech jsem musel pomáhat uklízet cesty, plné šrapnelů a stavební suti. Na podzim roku 1943 dostal náš dům v Beusselstraße 62 přímý zásah letecké bomby. Jako vždy jsme byli v krytu. Na jednom lůžku seděl mistr s manželkou, na druhém jsem byl vždy s polskou služkou Vandou. Při tomto náletu, nevím proč, sedl jsem si na schody u dveří. To mi zachránilo život. Letecká bomba dům pobořila, stropy se prolomily dovnitř i do krytu. Cítil jsem bolest v levé ruce, která byla zlomená. Po usednutí prachu se mi naskytl hrůzný pohled. Polská služka byla mrtvá, mistr měl useknuté obě nohy a vykrvácel, jeho manželce od hrůzy zbělely vlasy a zbláznila se. Mě ošetřila služba, která po náletech pomáhala v ulicích. Dostal jsem na ruku dlahu a nějaký čas jsem pobýval v řeznictví. Všiml jsem si odstaveného kola a začal uvažovat o domově. Zašel jsem na nádraží a získal mapku trasy vlaků směrem na Opavu. Ruka mě ještě bolela, ale vyrazil jsem za svým snem, za rodinou domů. V ulicích Berlína jsem viděl hrůzu po bombardování. Děti, které měly být odvezeny mimo Berlín, zasáhla bomba. Dodnes vidím ta tělíčka a všudypřítomnou krev. Se strachem jsem jel z Berlína do Opavy 500 km na kole, neznámou krajinou přes Polsko, jen s mapkou železnice. Moje zásoby salámu z řeznictví brzy došly a já prosil ve vesnicích o chleba a pití. Cesta mi trvala 12 dnů, je neuvěřitelné, že kolo celou cestu vydrželo. Cestou mě zastavila německá hlídka, ale využil jsem svou němčinu a ukázal doklady, které mi před časem vystavil řeznický mistr.

Ohrožený domov

Když jsem se blížil k domovu, uviděl jsem nejprve stařenku a svou sestru, pak tatínka, maminku, bratra. Na dojetí ze shledání po třech letech nikdy nezapomenu, objímali jsme se štěstím. Vánoce roku 1943 jsem tak již strávil v kruhu svých nejbližších. Začátkem roku 1944 jsem se přihlásil do řeznictví v Opavě – Jaktaři. Řeznický mistr Harazim byl také Němec, odvedli mu pomocníka na frontu, proto mě přijal. Koncem války přes Opavu procházely pochody smrti z koncentračního tábora v Polsku. Zubožení vězni, jen v dřevácích a chatrných oděvech, vedeni německými vojáky, šli, co noha nohu mine. Otřesný pohled na tyto zbědované lidi úplně vylekal německé obyvatele Opavy, kteří v hrůze utíkali domů a bědovali, co bude s nimi po válce, jaká bude pomsta za tato zvěrstva. Můj nový mistr dokonce začal nadávat vojákům, myslel jsem, že ho zastřelí, ale apatičtí vojáci již začali rezignovat a u Vlaštoviček zanechali část vězňů a rozutekli se.

Blížil se konec války. Fascinovaly mě nálety amerických bombardérů na rafinérie v Polsku. Když letěly skupiny bombardérů, třásl se i vzduch. Německé stíhačky útočily na tyto bombardéry a docházelo ke vzdušným soubojům. Viděl jsem pád amerického bombardéru u Vršovic, který byl takovým útokem poškozen. Postupně z něj vyskákala posádka a zůstal pilot, který chtěl nouzově přistát, ale letadlo se

o zem roztříštilo. Boje se začaly přibližovat v rámci Ostravské operace k Opavě. Dělostřelectvo a letadla Rudé armády započaly bombardovat obsazené území směrem na Ostravu. Náš dům v Podvihově zasáhla bomba a zničila jej. Ve stodole uhořel náš kůň. V panice jsme utíkali k rodině do Hlubočce, kde ale bylo v lesích ukryto německé vojsko. Můj tatínek, oblečený do uniformy z první republiky, byl málem zastřelen německým vojákem. Kdybych neuměl německy a nezavolal: „Ich bitte, nicht schießen, das ist mein Vater!“ („Prosím, nestřílejte, je to můj tatínek!“), možná nás postříleli všechny. Ukryli jsme se ve sklepě Emila a Františky Dudkových v Hlubočci, u naší rodiny, kde jsme přečkali přechod fronty. Po válce jsem se přihlásil na výzvu do obce Zátor, protože nabízeli ubytování. Stal jsem se komisařem pro styk s Němci, takovým správcem. Dostal jsem jezdeckého koně po německém důstojníkovi a objížděl rozsáhlé území obce. Moje němčina mi pomohla i tentokrát. Část Němců byla odsunuta, noví občané se stěhovali do opuštěných domů. Mrzí mě, že jsem dal obyvatelům možnost si určit, kdo bude odsunut první. Utekli tak zločinci, kteří unikli potrestání. Dovolil jsem Němcům vzít si své cennosti a odvedl po skupinách 80 lidí do Krnova, odkud byly vypraveny vlaky do Německa.

Letadla – můj osud

V roce 1946 jsem dostal povolávací rozkaz k nástupu vojenské služby a protože letadla v mém životě hrála rozhodující úlohu, vystudoval jsem pilotní školu. Nastoupil jsem v roce 1951 službu na novém letišti v Plzni – Borech. Moje záliba v letadlech rostla, létali jsme chránit naše obnovené hranice Československa se zabavenými německými letadly Messerschmitt a ruskými stíhačkami Lavočkin. Byli jsme šťastní za znovu nabytou svobodu. S postupem studené války mezi Východem a Západem došlo k silnému vyzbrojování leteckých sil. Velitel letectva rozhodl v roce 1956 o zřízení 20. stíhacího leteckého pluku v Čáslavi. Prvním velitelem této letky jsem se stal já, protože jsem měl zkušenosti z velení 18. stíhacího pluku v Pardubicích. Létali jsme již s nadzvukovými letadly MIG 15 a SU-7. Mýma rukama prošly desítky pilotů a parašutistů, které jsem cvičil. Přicházeli ze školy, nevycvičení, byl problém sestavit dvojice a roje, ale postupně jsme bojové úkoly zvládli. Účastnil jsem se také leteckých dnů jako letecký akrobat. Na začátku roku 1960 se 20. stíhací letecký pluk přesunul na nově vybudované letiště v Náměšti nad Oslavou. Během 39 let vojenské služby jsem nalítal více jak 7000 hodin a prošel leteckými útvary od Plzně až po Košice. Láska k letadlům mě provázela i v důchodovém věku, kdy jsem pořádal vyhlídkové lety v Zábřehu u Hlučína. Piloti za mnou dodnes jezdí do Podvihova na Opavsku a vzpomínají na zážitky z létání. Vždy mi připomenou má slova z výcviku pilotů, která si vždy vybavili při startu: „Piloti, zapomeňte na všechny starosti i radosti, které máte, a soustřeďte se na to, abyste se vrátili bezpečně na zem.“ Společně vzpomínáme i na kamarády letce, kteří při plnění svých povinností zahynuli.

Neuvěřitelný životní příběh komentuje letec, plk. Miroslav Lindovský, po svém: „Člověk musí mít v životě kousek toho štěstí.“

Galerie
Hrdina příběhu, letec, akrobat, velitel, plk. Miroslav Lindovský se svou největší láskou, fotografie z Radomi v Polsku, 1978 - letecký den Otec Josef Lindovský, s puškou dole zleva, jako voják první republiky v Kroměříži, po roce 1918
Žáci malotřídky z Podvihova, Miroslav Lindovský je čtvrtý zprava nahoře, 1930 Miroslav Lindovský pracoval jako nuceně nasazený  v létech 1941 až 1943 v Berlíně, u řezníka Heindricha, na fotografii je mercedes řezníka
Miroslav Lindovský v letech 1945 - 1946 pracoval v Zátoru jako správce, podílel se na odsunu Němců a novém osídlení obce. Hodila se mu znalost jízdy na koni a znalost němčiny Miroslav Lindovský v roce 1945, kdy po útěku z Berlína pracoval jako pomocník řezníka Harazima v Opavě - Jaktaři
Rodina Miroslava Lindovského při opravě rodinného domku, nedatováno Pplk. Lindovský se svou rodinou, sedmdesátá léta 20. století
Miroslav Lindovský se svým přítelem generálem Karlem Borským, který prošel celou anabází 1. čs. armádního sboru za II. sv. války. Jemu i jeho manželce židovce vyvraždili nacisté celou rodinu. Na fotografii je Dukelský průsmyk, kde také Borský bojoval, ned Velitel pluku Miroslav Lindovský přebírá bojovou zástavu 18. slp. v Pardubicích od generála Reindla, 1954
Podplukovník Miroslav Lindovský, stíhací pilot, první velitel 20. slp. v Čáslavi, nedatováno Jako krajský náčelník letišť Zábřeh, Krnov, Šumperk, Olomouc, Hranice - Drahotuše, Frýdlant nad Ostravicí, cvičil piloty a parašutisty, nedatováno
Vzpomínky na kamaráda, vícemistra světa v letecké akrobacii  Viléma Krysta z Branky, fotografie z letiště Frýdlant nad Ostravicí, 1958 Letoun C-104 Bücker před odvozem do Národního technického muzea v Praze. Na letišti Zábřeh u Hlučína pplk. Miroslav Lindovský první zprava, náčelník OLS Brno, léta 1967 - 1972
Miroslav Lindovský jako akrobat na leteckém dni v Mikulovicích u Jeseníku v roce 1972 Vzpomínkou je obraz, kde je Miroslav Lindovský se svou životní láskou - letadlem
Téměř devadesátiletý Miroslav Lindovský je vynikající vyprávěč Za Miroslavem Lindovským jezdí kamarádi letci a vzpomínají, foto 2013
Miroslav Lindovský se synem Josefem a sestřenicí Boženou Nedvídkovou,rozenou Dudkovou, u její rodiny se za války schovali ve sklepě, foto 2013
Podvihov

Podvihov je vesnice, samosprávná část okresního města Opava. Nachází se na jihovýchodě Opavy, zhruba 8,5 km od centra města. V Podvihově se dne 5. 7. 1925 narodil hrdina příběhu, plukovník Miroslav Lindovský.

Podvihov GPS: 49°52’32.479″N, 17°58’31.423″E

Berlín, Beusselstraße 62

Zde pracoval Miroslav Lindovský v řeznictví Maxe Heindricha v letech 1941 až 1943.

Pád amerického bombardéru u Vršovic 22. 8. 1944

GPS: 49°51’33.012″N, 17°55’44.256″E

Hlubočec

Hlubočec je sousední obcí Podvihova. Zde se rodina Miroslava Lindovského ukryla před bombardováním na konci 2. sv. války.

Hlubočec: GPS: 49°50’27.970″N, 17°58’10.490″E

Zátor

Po skončení 2. světové války v roce 1945 se Miroslav Lindovský přihlásil na výzvu

k osídlení pohraničí do obce Zátor. Byl jmenován správcem.

http://www.zator.cz/

20. stíhací letecký pluk

U zrodu 20. slp. v Čáslavi v roce 1956 a následně v Náměšti nad Oslavou byl tehdy mjr. Miroslav Lindovský, který byl prvním velitelem pluku.

Svatba Františky Lindovské a Emila Dudka v r. 1936, u nich se rodina Miroslava Lindovského schovala před nálety v Hlubočci č.p. 94. Miroslav Lindovský sedí pod ženichem, sestra Věra je druhá zleva dole, tatínek Josef nahoře vpravo, pod ním maminka Anna Rodina Františky a Emila Dudkových z Hlubočce, u kterých se na konci 2. světové války schovali, zleva dole Františka, Bohumil, Emil, nahoře zleva Božena, Emil ml., nedatováno
Miroslav Lindovský nezapomněl na řeznické řemeslo, na fotografii je na zabíjačce v Hlubočci č.p.94, v pozadí Dudek Pavel, nedatováno  Ing. Jan Dúbravčík v knize Dvacítka uvádí prvního velitele 20. slp. mjr. Miroslava Lindovského
V roce 2006 oslavil 20. slp. v Náměšti nad Oslavou 50 let od svého založení v Čáslavi. Publikace k tomuto výročí obsahuje také informace o prvním veliteli pluku mjr. Miroslavu Lindovském Z knihy Vzpomínky na neznámé letce, pád amerického bombardéru Liberátor u Vršovic 22. 8. 1944, který na vlastní oči viděl Miroslav Lindovský
Z knihy Vzpomínky na neznámé letce, pád amerického bombardéru Liberátor u Vršovic 22. 8. 1944 Z knihy Vzpomínky na neznámé letce, pád amerického bombardéru Liberátor u Vršovic 22. 8. 1944
Z knihy Vzpomínky na neznámé letce, pád amerického bombardéru Liberátor u Vršovic 22. 8. 1944 Z knihy Vzpomínky na neznámé letce, pád amerického bombardéru u Vršovic v roce 1944, pomníček je od roku 2002 v Raduni, odhalil ho velvyslanec USA Stapleton
Rok 2014 -vpravo hrdina příběhu plk.v.v. Miroslav Lindovský s autorem příběhu Milanem Nedvídkem, synem jeho sestřenice Boženy Nedvídkové
Příběh místa

Podvihov

Podvihov je vesnice, samosprávná městská část okresního města Opava. Podvihov se nachází na jihovýchodě Opavy, zhruba 8,5 km od centra města. V Podvihově se dne 5. 7. 1925 narodil hrdina příběhu, plukovník Miroslav Lindovský.

Zde se odehrál v roce 1941 příběh zatčení otce Josefa Lindovského, kterého udal gestapu dosazený starosta.

Berlín, Beusselstraße 62

Zde pracoval Miroslav Lindovský v řeznictví Maxe Heindricha v letech 1941 až 1943. Po náletu na konci roku 1943 byl dům zasažen leteckou bombou, řeznický mistr a služka zemřeli, manželka mistra se po prožité hrůze zbláznila. Hrdina příběhu se rozhodl k cestě domů na kole, 500 km přes Polsko do Podvihova.

Na začátku 2. světové války měl Berlín už přes 4,5 miliónu obyvatel.

V roce 1943 začalo bombardování Berlína, které do kapitulace 8.května 1945 zničilo více než třetinu obytných domů a mnoho historických staveb.

Pochody smrti Opavskem

Miroslav Lindovský byl očitým svědkem pochodů smrti přes Opavu. Vypráví, jak německé obyvatelstvo Opavy při pohledu na zubožené vězně z koncentračních táborů bylo doslova v šoku.

Pochody smrti přiblížil ve své knize František Nedbalka.

Výňatky z knihy Františka Nedbalka, editor Václav Kural, Univerzita J.E. Purkyně, Ústí nad Labem 2005 naleznete zde:

http://www.ceskenarodnilisty.cz/clanky/Pochody_smrti.htm

Pád amerického bombardéru u Vršovic 22. 8. 1944

Nad sousedními obcemi Jakubčovice a Vršovice došlo 22. srpna 1944 k souboji poškozeného amerického bombardéru Liberátor B 24 H a dvou německých stíhaček. Bombardér byl sestřelen. Očitým svědkem byl i Miroslav Lindovský.

Souboj a jeho následky jsou popsány v knize Vzpomínky na neznámé letce, autor Jan Mahr.

Hlubočec č.p. 94

Hlubočec je sousední obcí Podvihova. Zde se rodina Miroslava Lindovského ukryla před bombardováním na konci 2. sv. války, ve sklepě rodiny Emila a Františky Dudkových. Zde se odehrál příběh zranění malého Bedřicha Lindovského.

Zátor

Po skončení 2. světové války v roce 1945 se Miroslav Lindovský přihlásil na výzvu k osídlení pohraničí do obce Zátor. Byl jmenován správcem a podílel se na pokojném vystěhování německého obyvatelstva, osídlení obce novými občany a zahájení výroby v opuštěných provozovnách. Zde působil do konce roku 1946.

Výpis z kroniky obce Zátor z roku 1945, kterou psal Antonín Koblížek, volně upravila Jana Kadlčíková v Zátorském zpravodaji v roce 2011

Německá vojska opustila vesnici již 8. května. Před svým ústupem vyhodila do povětří most přes řeku v blízkosti školy. Z prvních Čechů se objevili ve vesnici dne 13. května Miroslav Lindovský, Max Čegan, Alois Vítek (obchodník), J. Chytil (mlynář), Josef Hoffmann (mlynář). Příslušníci SNB Oldřich Vlček a Antonín Zálešák přišli několik dnů později. Byla utvořena národní garda, jejímž velitelem byl ustanoven Miroslav Lindovský. Příslušníky této gardy byli i Ukrajinci, kteří působili v obci, kde byli v obci na nucené práci. Národní garda měla za úkol udržovat ve vesnici pořádek a chránit majetek proti loupeživým tlupám, které se tu občas objevily. K nějakým incidentům mezi Němci a českými hraničáři, kteří přišli ve skupinách ves osidlovat, nedošlo. Němci prý se vlastně na Čechy těšili, poněvadž věděli, že bude ve vsi pořádek. Též se prý domnívali, že budou moci jako v roce 1918, až snad na nepatrné výjimky, zůstat a vše bude při starém. Do služeb se hlásili ochotně všichni, zvláště bývalí sociální demokraté. Též bývalý starosta Fritsch se ochotně podřídil nařízením. První nacističtí předáci, pokud neuprchli sami, byli pozatýkáni a odvedeni do Krnova k zjištění a odsunutí. První odsun Němců z vesnice začal dne 21. června 1945. Pracovní družstvo složené z Němců postavilo v několika málo dnech zničený most. Též tovární elektrárna byla uvedena v činnost. Život prvních Čechů byl dosti svízelný, poněvadž bylo málo potravin. Němci je většinou poschovávali nebo zničili a vydávali je velmi neochotně. Obecní záležitosti vedl správní komisař M. Lindovský, později správní komise spolu s osídlovací komisí. První národní výbor byl zvolen až 29. 9. 1945. Osídlování obce postupovalo rychle a stejně rychle byl prováděn odsun. Poslední odsun Němců byl proveden dne 21. 11. 1946. Zůstal zde německý lékař, který byl pro celý kraj.

http://www.zator.cz/

20. stíhací letecký pluk

U zrodu 20. slp. v Čáslavi v roce 1956 a následně v Náměšti nad Oslavou byl tehdy mjr. Miroslav Lindovský, který byl prvním velitelem pluku.

Stručná historie 20. stíhacího leteckého pluku

Čerpáno ze stránek zaměřených na historii československé armády:

Dalším útvarem, nesoucím nový historický název, je 32. základna taktického letectva v Náměšti nad Oslavou. Základna rozkazem prezidenta republiky obdržela 28.10.1998 historický název „Biskajská“. Ve své činnosti navazuje na 20. stíhací letecký pluk, vytvořený v roce 1956 v Čáslavi. Na přelomu let 1959 a 1960 se útvar přemístil na letiště v Náměšti nad Oslavou. Zde byl k 1. září 1961 reorganizován na 20. stíhací bombardovací letecký pluk. V nezměněné podobě útvar setrval až do počátku 90. let, kdy k 8.5.1990 prvně získal název „Biskajský“.

Tímto došlo k připomenutí působení 311. bombardovací peruti z Velké Británie v Biskajském zálivu v průběhu 2. světové války. V roce 1994 se uskutečnila reorganizace útvaru na 32. ZTL. V době svého vzniku základna podléhala velitelství 3. sboru taktického letectva. Od roku 1997 základna spadá pod Velitelství vzdušných sil.

http://armada.vojenstvi.cz/povalecna/utvary/index.htm

Historii 20. stíhacího pluku zpracoval Ing. Jan Dúbravčík v knize Dvacítka – Historie 20. stíhacího, později stíhacího bombardovacího leteckého pluku, v nakladatelství letecké a válečné literatury Svět křídel, v roce 2004.

http://www.svetkridel.cz/index.php?id=knihydet&vtt=1138645209