Krása rychlosti

Motorkářka a letkyně – koníčky pro ženu nevhodné?

Tým se skládá ze dvou sedmnáctiletých studentek SOŠ AHOL – Barbory Jedličkové a Barbory Levé. Tuto práci jsme se rozhodly dělat, protože jsme toho názoru, že staří lidé mají spousty zážitků, které prostě dnešní generace nemají. Spousta těchto životních příběhů zůstane opomenutá, protože se nenajde nikdo, kdo by je předal dál, a to je škoda. Jelikož matka Barbory Jedličkové pracuje v domově pro seniory, stýká se každý den právě s lidmi, kteří jí vyprávějí spoustu poutavých příběhů ze svého mládí. Právě setkání s jednou z klientek tohoto domova, paní Alenou Pilchovou, jejíž život byl plný neuvěřitelných zážitků, nás přivedlo ke zpracování jejího životního osudu.

První, o čem nám paní Pilchová vyprávěla, bylo její dětství. Když byla malá, její rodiče se rozvedli, což v té době nebylo zrovna obvyklé. Z tohohle důvodu malou Alenku tenkrát ještě Zerklerovou vychovávala její babička, kterou oslovovala ‚maminko‘, zatímco matku směla oslovovat jen jejím křestním jménem. Zanedlouho poté si maminka našla nového muže, se kterým se přestěhovali do Strakonic. Než se to však stalo, Alenka – jakožto malá holčička- zažila první nepříjemnou věc. Při obsazování německou armádou totiž došlo k podpálení skladů s municí a k nepříjemnému výbuchu, který zničil mimo jiné i dům jejího strýce, ve kterém v tu chvíli byla. Na rozdíl od strýce se však ani jí ani babičce nic vážného nestalo, protože byly zrovna ve sklepě. Okupační poměry se odrážely i v tom, že i rodina Zerklerových pocítila chudobu. Lidi nemohli jít do obchodu, a nakoupit si co chtěli, a proto se snažili se uživit jakkoliv, například lovením vran, a jezením poštovních holubů, které nesměli chovat.

Poté se přece jen, společně i s prarodiči, přestěhovali do Strakonic. Zde dostal dědeček práci v depu. I tam se však projevoval nedostatek peněz, a proto do motorů sypali všelijaké náhražky, včetně nečistot. Bohužel se na to přišlo, a dědeček byl za podvod uvězněn, a později i popraven. Ani babička nedopadla nejlíp – byla uvězněna v Terezíně. Jakožto se švadlenou, která šila pro bachařky, s ní bylo zacházeno o něco lépe. Většina lidí však byla svými vězniteli vnímána jako věci, a podle toho se s nimi zacházelo. Lidé byli tenkrát jako výrobní materiál. Babička se také účastnila pochodu smrti, který ale díky záchraně Američany přežila.

Paní Pilchová, už jako větší slečna tou dobou žila s matkou a novým otcem ve Strakonicích. Měl docela netradiční povolání, a to jako letec. Netradiční byl i jejich způsob života, a tak zatímco maminka jezdila na motorkách, a měla další netradiční ‚mužské‘ záliby, o domácnost se hned po návratu z Terezína znovu starala babička. V té době se o Alenu začal zajímat i její pravý otec, který si po absolvování cesty do Jeruzalému, a po nehodě, při níž přišel o ruku, našel ženu, se kterou se chtěl usadit. Pro Alenu měl zajištěné místo na střední zdravotnické škole. Za nedlouho poté však zemřel.

V několika dalších letech se nedělo nic zvláštního, pouze jednou se matka paní Aleny pokusila i se zbytkem rodiny odjet do Německa za lepším životem, ale nepodařilo se jim přejít hranice.

Paní Pilchová už tou dobou byla dospělá a pomalu začala objevovat nadšení pro stejné věci, jako matka. Tomu přispělo i přistěhování tenkrát slavného motorkářského jezdce Kohlíčka, který viděl Aleninu zálibu pro motorky, a rozhodl se ji něčemu přiučit. Jako první pomáhala v továrně na motorky, kde se naučila všechnu teorii, a poté ji nechával jezdit na svých nejlepších strojích. Pod jeho dohledem to dotáhla až na předjezdkyni na motokrosových závodech. Ne vždy to však bylo tak jednoduché. „To víte, že jsem měla taky pořádné pády. Jednou jsem řídila takovou těžkou motorku, na které bych jakožto ženská ani neměla jezdit. A jaksi jsem to nevybrala před závorami. To jste měly vidět, jak jsem si natloukla zadek! Než jsem vyjela na trať závodu, to byly teprve nervy!“. Dnes už na to paní Pilchová vzpomíná s úsměvem.

V té době začala taky pomalu objevovat krásy létání. Na otázku, jestli ji k tomu přiměl otec, nebo to chtěla sama vyzkoušet, odpověděla: „No on to chtěl, a když už jsem to zkusila, zalíbilo se mi to“. Lítala nejdříve s pomocí, a pak i sama. I při létání se jí nevyhnuly nějaké ty pády, a tak když jednou například nenabrala dobrý vítr, tak skončila na zemi za kopcem, odkud ji museli dostávat ven. Spolu se svým otcem patřila k zakladatelům Aeroklubu Strakonice.

Jak v motorkářství, tak v letectví neměla s ostatními, převážně muži, žádné zvláštní vztahy. „Nějak mě mezi sebe nebrali. Kdybych byla nějaká pořádná ženská tak možná, ale já byla jen takové vyžle, které je nezajímalo“ směje se paní Alena.

Obě záliby jí vydržely nejdéle, jak to jen šlo. Mezitím samozřejmě také pracovala, zúčastnila se natáčení reklamy, a seznámila se se svým manželem. Na rozdíl od ní nebyl jeho vášní žádný adrenalinový sport, ale matematika. Spolu s ním pak měla dvě dcery, které už ale v tradici ‚chlapské záliby žen‘ nepokračovaly.