Naplněný život s podzemní církví

Ludmila Javorová přišla na svět 31. ledna 1932, v okamžiku kdy zvony všech kostelů právě odbíjely nedělní poledne. Narodila se jako páté dítě z celkem deseti dětí. Pochází z prakticky věřící rodiny. Narodila se v Brně-Chrlicích, kam se rodina přestěhovala z městské části Královo Pole. Během prvního roku do nového rodinného domu, zatíženého hypotékou, otec přijal nemajetnou rodinu s dvěma dětmi, aby neskončili na ulici. I oni se rozrostli, takže v domě žilo celkem 16 dětí, převážně chlapců, a to až do roku 1945.

Malá Ludmilka měla poklidné dětství až do začátku 2. světové války. Její otec, který byl velmi sečtělý, ovládal zároveň několik cizích jazyků. Ve své knihovně měl hodně cizojazyčných knih, včetně pohádek, ze kterých dětem před spaním čítával pro rozšíření kulturního rozhledu, jak často dodával. V době německé okupace se ve škole nevyučoval zeměpis a dějepis, tak otec doma dětem sám prováděl jejich vyučování. Ve velké předsíni například visela mapa světa, která sloužila nejen k výuce ale i ke sledování fronty.

Rodina měla velmi silné vazby mezi všemi jejími členy, poněvadž jejich život byl doslova protkán mnoha silnými prožitky. Prožili spolu válku, nálety, ohrožení života, smrt nejstaršího bratra následkem války.

Ludmilina maminka byla oceněna a vyznamenána prezidentem Dr. Edvardem Benešem za syna, oktavána gymnázia, který zemřel za svobodu vlasti. Pro rodinu to ale byla hluboká, takřka nezhojitelná rána. Zármutek ze smrti bratra Františka ostatní sourozence ještě více spojil včetně rodičů. Další těžkou ránou byl úraz mladšího bratra Václava, kterého v zatáčce srazilo motokolo s trvalými zdravotními následky. Následně ochrnul, ale v období po válce a po komunistickém puči se těmto lidem nevěnovala taková zdravotní péče, jako dnes. Ludmila o něj rodičům v péči pomáhala zvláště v noci, když se vracela z vizitačních cest a nočních seminářů (během noci potřeboval polohovat), a také při tajném studiu Teologické fakulty umlčené církve.

Po ukončení základní školní docházky nechali rodiče ze zdravotních důvodů Ludmilu doma asi rok, poněvadž onemocněla se srdcem a celkově byla velmi subtilní dítě. Částečně také vyčkávali, jak se dramatická politická situace vyvine, poněvadž Ludmila toužila po práci ve službách církve. S tím rodiče nesouhlasili. Vystřídala proto několik profánních zaměstnání (pomocná zdravotní sestra, pomocná administrativní síla). Současně absolvovala kurzy psaní strojem, těsnopis, latinu. Mnoho možností ke studiu neměla, proto absolvovala střední ekonomickou školu. Většinou pracovala jako sekretářka s kumulovanou administrativní prací, později jako soudní zapisovatelka. Po desetileté práci v Umlčené církvi onemocněla a ze zaměstnání odešla do invalidního důchodu. Pracovala jen na snížený pracovní úvazek jako hlídačka umění v galeriích. V této době kromě práce v KOINOTES tajně vyučovala náboženství i mimo Brno. Po roce 1989 pak nastoupila k výuce jak na gymnáziu, tak i na základních školách až do svých 81 let.

V závěru se ještě vrátím k padesátým letům minulého století, kdy moc převzali komunisté a církev se stala úhlavní nepřítel. Po zrušení klášterů byl Ludmilin bratr Stanislav zatčen a následně odsouzen za šíření náboženské literatury. Při domovní prohlídce jim byly také zabaveny knihy z rodinné knihovny, některé jim už nikdy nevrátili.

P. PhDr. Felix Maria Davídek pocházel z Brna-Chrlic byl římskokatolický kněz (vysvěcen v r. 1945), který sloužil ve vesnici Horní Štěpánov , jako kaplan od r.1945 až do svého zatčení v r.1950. Od mládí se rodiny Javorů a Davídků pravidelně stýkaly a přátelily. Zde vykonával i službu lékaře. Medicinu měl vystudovanou současně s bohosloveckými studiemi, jelikož plánoval jít na misie. Pozorně sledoval politickou situaci a začal kolem sebe shromažďovat mladé muže toužící po studiu teologie, a také ty, kteří neměli dosud ukončené středoškolské vzdělání, kdy vládnoucí strana nevytvářela předpoklady, že je dokončí. Měl v úmyslu založit katolickou univerzitu a podařilo se mu konstituovat filosofickou fakultu s názvem Athenaeum catholicum (Katolické Atheneum Chrlice).

22. dubna 1950 byl Davídek spolu se svými studenty Aloisem Zemánkem a Stanislavem Floriánem zatčeni a vyslýcháni v budově boskovické školy. Davídek si po výslechu chtěl odskočit na WC, což mu bylo umožněno. Podařilo se mu protáhnout malým okýnkem a uprchnout. Ukrýval se asi půl roku. Chodil v přestrojení za venkovskou ženu a organizoval útěk za hranice. Zadrženi studenti byli zatím propuštěni. Později jej převezli v kufru auta na jiné místo, odkud se měl uskutečnit přechod přes hranice. Byli ale vyzrazeni a uvězněni v Uherském Hradišti, kde probíhaly tvrdé výslechy nejen během dne, ale i v noci. Ve vazbě strávil rok a 11 měsíců. Odsouzen byl k 24 letům vězení, propadnutí veškerého majetku, ztrátě čestných občanských práv na 10 let a peněžitému trestu 10 tis. Kč. Ve vězení panovaly kruté podmínky (Mírov, Valdice) a nerad na to vzpomínal. Když měl povolenou vycházku na vězeňském dvoře museli pochodovat v řadě za sebou. Toho Davídek i jiní využili ke studiu. Říkalo se jim „mírovská Davídkova univerzita“. Večer si někteří dělali poznámky na cigaretové papírky, které jim ovšem byly při tzv. „filcunku“ odebrány. Ve vězení, jako kněz, uděloval také tajně některé svátostné služby. Když chtěli sloužit tajně mši, vyrobili si víno z hrozinek, které někteří z vězňů mohli dostat v balíčku z domu. Naložili je do vody v lahvičce od léků. Bachaři dlouho nepřišli na to, k čemu to slouží. Jako hostie používal suchý starý rohlík. Po odhalení dostal korekci (ve sklepní kobce, potmě, první dny bez jídla, později jen minimum). Pro svoji kněžskou službu ve vězení pobýval v korekci poměrně často.

V roce 1964 byl po čtrnácti letech propuštěn. Ludmilin bratr Josef, v jehož rodině nějaký čas bydlel, vypráví, že jej z vězení doslova museli „vyhodit“, jelikož trval na tom, že o podmíněné propuštění žádat nebude, aby tím dal najevo nesouhlas s protiprávním postupem soudních orgánů ve své obžalobě. Hned druhý den po návratu se obrátil na Ludmilu a s její pomocí kolem sebe postupně začali shromažďovat muže, kteří v padesátých letech byli vyloučeni z bohosloveckých učilišť a měli nedokončená studia. Postupem času se okruh rozšířil o ty, kdo měli zájem se vzdělávat a nebylo jim to režimem umožněno. Davídek sám začal přednášet nejen religionistiku ale i kybernetiku, teorii řízení, politologii, biblistiku. Záleželo mu na tom, aby studium směřovalo k formaci lidské i křesťanské osobnosti přes umění a etnikum. On sám zkoušel dogmatiku, vypomáhal mu O. Říha SJ, pozdější biskup S. Krátký, J. Blaha, V. Razík. Přál si, aby si lidé byli vědomi, že toto patří k přípravě budoucnosti, aby mohla být obnovena „tvář země i Božího stvoření“, které trpí ztrátou svobody. Seminář končíval důrazem, že jsme „MOST“, který tvoříme budoucím generacím.

Ludmila měla na starost organizaci seminářů, hlavně bezpečnost. Pozvaní lidé museli být prověřeni včetně jejich mlčenlivosti. Kdo je přivedl, musel o tom předem informovat a první pohovor si vyhradil Davídek. Určité bezpečnostní pravidla se musela striktně dodržovat. Každý nově příchozí byl s pravidly seznámen (mezi ně patřilo i nesdělování celého jména mezi posluchači, obchůzky místa, kde se setkání konalo během akce, nenápadnost a hlavně platil přísný zákaz cokoli sdělovat doma). Kromě dotazů se muselo během semináře mlčet. Toto mimo jiné zajišťovala Ludmila. Náročnost spočívala v tom, že veškeré akce se většinou konaly v noci a ráno se šlo do zaměstnání. Davídek byl v této době již zaměstnán v nemocnici jako dezinfektor. Nástup do práce byl v 6:00 hod. Četnost seminářů: konzultace jednotlivců během týdne, semináře se střídaly, pravidelně se nic nesmělo odehrávat. Na tzv. velké semináře se také jezdilo do Čech i na Slovensko. Počty bývaly různé 20-50, zvláště kolem roku 1968. Kromě seminářů, byl každý informován o různých kulturních akcích, knižních novinkách včetně myšlenek a citátů z přečtených autorů. Tento informační soubor měl název Folia notitiarum. Autorem byl Davídek, distributorem Ludmila (doručováno výhradně osobně určeným osobám).

Tato podzemní univerzita nesla název (autor F.M.Davídek) Koinotes. V říjnu r.1967 získal Davídek biskupské svěcení a mohl připravené studenty světit na kněze. Zároveň došlo k tajnému vysvěcení bratra Ludmily Josefa a to jako ženatého kněze ve východním rytu. Tito kněží vykonávali tuto službu tajně po zaměstnání. Udělovali svátosti, učili, navštěvovali domovy a nemocnice. Vizitace měl na starosti Davídek. Na těchto cestách jej doprovázela Ludmila. Tyto služby lidem byly taktéž podřízeny mlčenlivosti a dost přísným bezpečnostním prověrkám. Toto se museli někteří vysvěceni hoši dlouho učit a postupovat přesně podle daných direktiv, např. komu bezprostředně hlásit únik informací aby dostali zpětnou vazbu, jak dál pokračovat, či zmizet z mapy. Stalo se i to, že jeden z tajných kněží vzbudil v nemocnici při udělování svátostí podezření. Sestra si jej všimla a nepustila jej se zřetele. Když odcházel, šla mu v patách, jenže on když to zpozoroval, utekl z nemocnice kanalizací. Znal ve sklepech vstupy do kanalizací a tam se ukryl. V nemocnici bylo po něm vyhlášeno pátrání. Dotyčná paní jej neprozradila. Byl totiž zaměstnancem Kanalizací města Brna.

Dr. Davídek měl jedinečné organizační schopnosti, řízení a nadevše fenomenální paměť a touhu předat budoucí generaci nové přístupy k životu, které z pohledu psychologa, básníka, antropologa, kněze a biskupa považoval za hluboce potřebné. Jeho láska k člověku a kosmu byla pro posluchače naprostým novum, zvláště v době totality.

Mezi vysvěceními na kněze byla i Ludmila. Po revoluci v době „svobody“ její kněžství nebylo církví akceptováno, uznáno a následně dostala i zákaz. Tuto skutečnost s pokorou jí vlastní přijala, ale hrdě říká: „je to dar, který ji dal Bůh, který nelze vracet.“

Galerie
Báseň F. M. Davídka Ontologie lásky - z praktického hlediska (ukázka semináře)
INDEX LECTIONUM KATOLICKÉHO ATHENAEA V CHRLICÍCH Biskupský znak F. M. Davídka
Folia notitiarum (ukázka) Rodinné foto (bez bratra Františka a Václava), 1975
P. PhDR. Felix Maria Davídek, po propuštění z vězení, 1964 Dům Josefa Javory, místo seminářů Koinótés
Sesterská fotka pořízená pro bratra Stanislava do vězení, zleva: Marie, Ludmila, 1952 Prvních pět sourozenců, dole uprostřed malá Ludmilka
Základní škola v Brně-Chrlicích Josef Javora (bratr), ženatý kněz východního rytu
Stanislav Javora (bratr) Ludmila Javorová, 2002
Václav Javora (bratr) P. PhDr. Felix Maria Davídek, 1945, po vysvěcení na kněze