Baťův muž

Můj dědeček, Josef Růžička se narodil 18.2.1917 v Brumově, menším městečku na Valašsku. Jeho dětství bylo skromné, naplněno každodenní prací a staráním se o dobytek. Jeho maminka ho měla ještě jako velmi mladá a pravého tatínka vůbec nepoznal. Jen z doslechu věděl, že to byl bohatý majitel sodovkárny v nedalekých Valašských Kloboukách, který již rodinu měl. Vyrůstal tedy sám s maminkou na obyčejné vesnici, kde vychodil základní měšťanskou školu a po té se rozhodoval, kam se budou ubírat jeho další kroky. Ve škole si pan učitel všiml jeho píle a pracovitosti, a proto navrhl jeho mamince zapsat ho do „Baťovy školy práce“, kde právě nabírali nové žáky. A tak se stalo, že se můj dědeček ocitl ve svých čtrnácti letech poprvé sám ve Zlíně, kde ho čekala první velká životní zkouška, kterou na jedničku zvládl a na školu se dostal. Sbalil si tedy věci a vykročil vstříc Baťově vizi udělat z obyčejných venkovských chlapců měšťany jak se patří. Nastoupil na internát a začal se podrobovat přísnému režimu, který museli dodržovat všichni „mladí muži“. V šest hodin ráno byl budíček a rozcvička, poté osobní hygiena, úklid pokoje a cesta na snídani, která mohla být někdy i přerušena vychovateli, pokud někomu chyběl třeba jen knoflík na kabátu.

Následovala práce ve školní dílně, krátká obědová pauza a návrat zpět do dílny kde se střídali na jednotlivých pracovištích, aby se postupně naučili všechny technologické operace při výrobě bot . Po páté hodině odpolední, kdy končili s prací následovalo krátké osobní volno a od šesti do osmi hodin večer byla škola. V devět hodin večerka a ten, kdo chtěl třeba psát dopis nebo si číst, musel jít do společenské místnosti, kde se smělo svítit do deseti hodin. Také hospodaření s vlastními penězi bylo hlídáno vychovateli, kteří posuzovali účelnost vynaložených peněz. Baťa totiž dbal na to, aby byli již od mládí vedeni ke spořivosti a šetrnému zacházení s penězi.

Režim byl sice náročný, přesný a porušit ho by znamenalo velké problémy, ale pro obyčejné hochy jako byl dědeček bylo samozřejmě poctou ho dodržovat a stát se součástí velké rodiny. Jak totiž sám Tomáš Baťa říkal, nebral své zaměstnance jen jako obyčejné podřízené, oslovoval je „spolupracovníci“. Celkově kladl důraz na to, aby byli spokojeni, měli nadprůměrné platy, domek s malou zahradou, v centru města obchodní domy, kavárny, kino, nemocnici a mnohé další služby potřebné pro plnohodnotný městský život a byli spokojenými obyvateli prosperujícího města a zaměstnanci prosperují firmy.

Po třech letech dědeček školu dokončil a začal pracovat jako ostatní zaměstnanci v továrně. Kvůli jeho pracovitosti a šikovnosti místa měnil častěji než ostatní, protože se rychle učil novým věcem a vše rychle chápal. Byl mladý, plný elánu a vychován k tomu, aby pracoval svědomitě a nikdy si na nic nestěžoval. Mimochodem to jsou vlastnosti, které mu zůstaly na celý život.

Před válkou tedy působil ve Zlíně, z internátu se přestěhoval na „svobodárnu“ a vedl život dost podobný režimu na škole. Během jednoho z prvomájových průvodů se poznal s mojí babičkou, která ve Zlíně pracovala, jak ona říkávala, v „punčochárnách“. Jejich vztah se rozvíjel pomalu a probíhal jako dvoření z černobílých filmů, pro nás už dnes nepředstavitelné…například, první 3 měsíce si vykali. Když se ale začala blížit válka, dědečkovi bylo nabídnuto místo expedienta ve skladu v Berlíně a tak prestižní místo samozřejmě jen z respektu vůči nadřízeným odmítnout nemohl. Babičku tedy zanechal ve Zlíně a na dva roky odjel do Berlína. Po dobu svého pobytu zde zažil i bombardování, naštěstí bez úrazu. Během války ale samozřejmě jezdil do Zlína za babičkou, kterou si později vzal a než válka skončila, narodilo se jim i první dítě. Jako rodina už potom měli nárok na jeden z nově vystavěných půldomků na Lesní čtvrti. Po přeložení do funkce vedoucího skladu v Bohumíně se mu podařilo deset párů vojenských bot vyčlenit a odeslat zpět do Zlína svému dlouholetému kamarádovi Vladimíru Pálkovi, jehož rodina byla na Zlínsku zapojena do odboje proti okupantům. Tyto boty potom byly předány partyzánské jednotce , le na základě udání byla provedena blesková inventura v dědečkově skladě . Jen díky tomu, že se nic nepodařilo prokázat, byl pouze přeložen jako řadový pracovník do skladu ve Vídni. Tam dědeček ukončil svou kariéru u firmy Baťa, která byla po druhé světové válce znárodněna a přejmenována na podnik „Svit“. Jeho kamarád ale tolik štěstí neměl a s celou rodin byl poslán do koncentračního tábora.

Galerie
Reklamní fotografie Reklamní fotografie, na které je má babička
Svatební foto mých prarodičů
Fotbalista Vysvědčení z Baťovy školy práce
Tovaryššský list Vysvědčení z měšťanské školy v Brumově
Dědeček s přáteli z internátu Dědeček za mlada
Z natáčení Rodný list
Meziválečný Zlín

Krajské město Zlín je se 75 tisíci obyvateli průmyslově-podnikatelským centrem regionu střední Moravy. Významně se o to zasloužil především podnikatel Tomáš Baťa. Dodnes se proto ve městě zachovala spousta památek z meziválečné doby. Například už jen architektura města je velmi ojedinělá a moderní. Funkcionalistické stavby, tovární budovy, baťovské půldomky a spousta zeleně v centru města je zcela ojedinělou záležitostí se kterou město dodnes sklízí mnohá mezinárodní ocenění.

Současný Zlín Současný Zlín
Prvomájový průvod v roce 1937 Pohled na Cigánov v roce 1934
Ulice Dlouhá v roce 1924 Pohled na školní čtvrť, 1935
Tržnice a obchodní dům, 1936 Letecký pohled na Zlín v roce 1935
Cedule u hlavní cesty, 1938 Nové koupaliště u továrny, 1939
Nové domy lemující sevení stranu náměstí, 1938 Start Jarního běhu Zlínem před Velkým kinem v roce 1936
Náměstí Práce r. 1936 Štefánikova ulice v roce 1937
Kolotoče na prvního máje roku 1938 Vila Tomáše Bati v roce 1926
Pohled na radnici r. 1931
Příběh místa

Dnešní Zlín bezesporně za svou podobu vděčí nejvíce podnikateli Tomáši Baťovi, který si toto malé město vybral jako výkladní skříň, chloubu a základnu své mezinárodně úspěšné firmy „BAŤA“ na výrobu obuvi. V centru města vybudoval rozsáhlý tovární komplex a zaměstnal spoustu lidí z okolích vesnic. Počet obyvatel proto velmi rychle rostl, město se rozrůstalo a bylo potřeba lidem ve městě zajistit důstojné životní podmínky. Tomáš Baťa měl vizi udělat z lidí na Moravě měšťany jak se patří. Vystavěl menší domky, tzv. „půldomky“ nebo „čtvrtdomky“ s menší zahradou a dal je k dispozici svým zaměstnancům pod podmínkou, že zde nebudou chovat žádné domácí zvířata. Taktéž nechal postavit obchodní domy, kino (dodnes největší v České republice), hotel a nemocnici. Mezi oblíbené akce patřil taky prvomájový průvod, který se město dodnes snaží oživovat. V roce 1932, kdy Tomáš Baťa zakladatel havaroval v mlze se svým letadlem, nastoupil jeho nevlastní bratr Jan Antonín a nastoupil do vedení firmy. Úspěšně firmu vedl, rozvíjel a rozšiřoval do celého světa až do konce druhé světové války. Taktéž nechal městu vystavět další chloubu. Budovu s číslem 21, která měla sloužit jako správní budova firmy a byla nějakou dobu dokonce nejvyšší budovou střední Evropy. Celkově byl Zlín v meziválečné době jedno z nejrozvinutějších měst jak ekonomicky tak kulturně.