Z barikád roku 1968 mezi bezdomovce: příběh Okcitánce, který úředně není Francouzem

Rok 1968 si snad každý v bývalém Československu spojí s takzvaným Pražským jarem a následnou sovětskou okupací. Málokdo už ale tuší, že tento rok nebyl důležitým mezníkem jenom naší historie, ale politické protesty v té době probíhaly v mnoha zemích po celém světě, od USA, přes Mexiko až po Pákistán. Jedny z nejsilnějších nepokojů propukly ve Francii. A zatímco u nás doufali lidé ve zmírnění tlaku ze strany komunistů, v zemi neohrožených Galů levicová hnutí žádala změnu pravicového konzervatismu Charlese de Gaulla.

Přestože většina demonstrantů byli studenti nebo dospělí občané, na barikádách v pařížských ulicích bychom v té době našli i malého, ani ne jedenáctiletého chlapce. Jak už okcitánská vlajka v rukou, na svůj věk velmi rozumově vyspělého, Camilha Amargera napovídá, nenarodil se v hlavním městě, ale pochází z okcitánské obce Gévaudan v jihofrancouzském kraji Languedoc. Světlo světa spatřil ve Francouzském středohoří neboli v Centrálním masivu, nebo jak se u nich říká, v „Horách“, v polovině 20. století. Konkrétní datum, neuvádí, ale bylo to pravděpodobně v roce 1957.

Dnes, kdy lidí co používají ke komunikaci pouze okcitánštinu je už jen velmi málo, se to zdá neuvěřitelné, ale Camilh až do svých osmi let, kdy začal navštěvovat základní školu v Paříži, opravdu hovořil pouze okcitánsky. Rodina pana Camilha měla mimo jiné v městě na Seině malou kavárnu, ve které se také mluvilo jenom okcitánsky, protože tam chodila spousta lidí z jihu Francie od Toulouse až po Marseille.

Kavárna se nacházela v těsné blízkosti stanice metra Charonne a jeden z prvních Camilhových dětských zážitků, které si vybavuje, tak je brutální policejní zásah, všeobecně známý jako masakr ve stanici Charonne. V závěru války v Alžírsku, 8. února 1962, zorganizovali francouzští komunisté manifestaci za nezávislost této severoafrické země. Tehdejší prefekt Maurice Papon nařídil potlačení demonstrace a policisté pronásledovali prchající dav až na nástupiště metra. Necelá desítka lidí při této akci zemřela. Přestože byl Camilh v této době ještě velmi malý, muselo mu být pět let, dodnes si dobře vybavuje, jak spousta demonstrantů našla úkryt před policií v jejich kavárně.

Dalších demonstrací se už pak Camilh aktivně účastnil. Byly to ony již zmíněné protesty v květnu roku 1968. Zejména studenti v nich požadovali lepší podmínky ve školství, ale přidali se i ostatní toužící po změnách společnosti obecně. V okolí univerzity Sorbonny vyrostly dokonce barikády a malý Camilh se na ně poprvé vydal s osmnáctiletým synem jejich souseda. Byla to podle něj v té době spíš hlavně zvědavost, touha vědět, co se děje. Viděl také, jak je kamarádova maminka na syna hrdá a snad to bylo i nebývalé uvědomění, netypické pro chlapce jeho věku. Protože doma neměli rudou vlajku, vzal si okcitánskou. Stal se tak hned ve svém okolí slavným, protože byl nejmladším účastníkem těchto manifestací.

V následujících letech se pak Camilh pohyboval okolo různých levicových až krajně levicových hnutí. Hlásil se i do komunistické strany, ale nevzali ho kvůli jeho nízkému věku. Nakonec skončil u maoistů, kde se setkal s okcitanisty, čili příznivci hnutí prosazujícího kulturní, politickou, ekonomickou a lingvistickou nezávislost Okcitánska. Přidal se k nim a zůstal u nich zhruba až do 80. let, kdy se plně věnoval práci a neměl už tolik času na politiku.

Mimo již zmíněných demonstrací zažil Camilh ve svém dětství také okupaci rodného kraje. Jednoho dne roku 1970 uviděl na hlavní silnici, blízko které bydlel, kolonu vojenských aut plně naložených materiálem. A až teprve o den později zjistil pravou příčinu. Francouzský ministr obrany Michel Debré rozhodl ze strategických důvodů rozšířit vojenské prostory kolem vesnice La Cavalerie v Aveyronu ze 30 na 170 km2, aniž by to předem projednal s místními obyvateli. Celá událost pak vešla do dějin pod názvem Okupace Larzacu nebo také Boj o Larzac, podle náhorní plošiny, na které oblast leží. Tato snaha vybudovat nové obří vojenské cvičiště vyvolala vlnu nenásilného odporu, který po deseti letech trvání (1971-81) ukončil až prezident François Mitterand, když celý projekt zrušil. Sám Camilh se samozřejmě účastnil výboru na obranu Larzacu.

Camilhovo dospívání bylo ovlivněno dvěma zdánlivě zcela odlišnými světy, mezi kterými se pravidelně pohyboval. Rodnými horami a kavárnou a restaurací-vývařovnou jeho babičky v Paříži. Na horách se staral o dobytek, v jedenácti se učil na truhláře; v kavárně a restauraci vařil. Zažil ještě dobu kdy Paříž vypadala úplně jinak než jak ji známe dnes. Místo muzeí a obchodů byly v centru továrny a malé dílničky, domy měly záchody na dvoře a nemívaly tekoucí vodu.

Do babiččiny restaurace se chodili buď lidé normálně stravovat nebo si nechat ohřát vlastní donesené jídlo. Tento druhý způsob stravování je dnes už asi nepředstavitelný, stejně jako to, že babička pomáhala potřebným lidem hledajícím práci tím, že jim poskytovala jídlo a nocleh v kavárně zdarma, nebo to, že malý Camilh vozil sám čerstvé a kvalitní suroviny pro kuchyni vlakem z hor, přičemž jízda trvala dvanáct hodin.

Při jedné takové jízdě ho poprvé zatkli. Utěšoval plačící dítě, ale byl křivě obviněn, že ho udeřil, protože na něm našli rány, pravděpodobně od rodičů. Uvěznili ho a drželi ho dva dny přivázaného na židli v opevněné četnické stanici v horách. Přesto nebo právě proto, že mu tehdy bylo pouhých devět let, četníci se s ním rozhodně nemazlili. Zřejmě proto, že věděli, že jako nezletilého ho nemohou držet dlouho.

Podruhé Camilha uvěznili o dva roky později, když se v horách, kde se vše hned vyřizuje na nože, nešťastnou náhodou připletl jako pouhý nezúčastněný pozorovatel k jedné velké rvačce. Dodnes se mu přes veškerou snahu nepodařilo zjistit, proč se tam tenkrát začali prát.

Nespravedlivých ústrků v Camilhově životě najdeme víc. V jeho rodině byli jak katolíci, tak protestanti. Jeho nejbližší rodina byla spíše protestantská. Babičku vyhodili z katolického kostela, jenom proto, že se tam chtěla jít v klidu pomodlit, jeho s matkou nepustili podívat se na provensálské jesličky v jiném katolickém kostele a učitelka na základní škole mu neurvale strhla protestantský kříž. Nikdy se ale nepoddal, odolal například nátlaku v cyklistickém klubu, kde ho už tehdy nutili dopovat. Dodnes ho asi trochu mrzí, že spolu s ním vyhodili i jeho arménského kamaráda, který ho do klubu přivedl.

Camilh se vždy zajímal o jazyky a matematiku a jako střední cestu mezi oběma obory zvolil pro svá vysokoškolská studia informatiku. Přivydělával si přitom jako dělník. Později pracoval mimo jiné jako informatik u firmy IBM, v roce 1992 byl ale propuštěn. Měl pak dlouho problém najít zaměstnání, a tak se živil i manuálně.

V současnosti, jako muž v mírně pokročilých středních letech, není atraktivní pro personalisty, protože u informatiků se předpokládá mládí. Zároveň v životopise informatika vypadají podezřele jeho dělnická povolání a navíc podle mínění Francouzů mluví špatnou francouzštinou. Hlavně na syntaxi je znát, že jeho mateřskou řečí je okcitánština. Těchto několik handicapů, finanční a další problémy přivedly Camilha před deseti lety na ulici. A to i přesto, že pochází z rodiny, která byla celkem dobře situovaná, má v přízni například nejmenovaného languedockého literáta a další slavné předky lze vysledovat až pět set let zpátky. Myslí si, že na jeho situaci mají nechtěně podíl i jeho příbuzní, kteří odmítli za druhé světové války nastoupit do francouzské armády. Vichystický režim je tak považoval za komunisty a poválečný režim zase za kolaboranty s Němci. Přestože ve skutečnosti byli odbojáři. Ví, že je toto o jeho rodině známé, navíc býval politicky aktivní a zaměstnavatelé se snad i bojí, že by jako bývalý dělník mohl mít negativní vliv na mladé.

Než přišel do Montpellier, kde nyní žije, tak mu i celkem vyhovovala anonymita Paříže, ve které nikdo neví, kdo je a odkud pochází. Již několikrát prý přemýšlel, že by z Francie odešel, ale vždy si to nakonec rozmyslel. Jeho rodina ostatně odcházela postupně počínaje 17. stoletím a nyní je roztroušena po celém světě včetně Ameriky, Katalánska, Švýcarska, Jižní Afriky a má předky také v Jugoslávii. Většinu z nich viděl maximálně jednou v životě a není s nimi z různých důvodů v kontaktu. S jihoafrickými příbuznými je to například kvůli jejich podpoře myšlenky apartheidu.

Na Camilhovi byste na první pohled nepoznali, že je nějak sociálně handicapovaný. Je vidět, že je vysokoškolsky vzdělaný, distinguovaný, slušně a čistě oblečený. Jak sám říká, nějaké stopy předchozího života ještě zbývají. Nepodlehl alkoholu ani životní beznaději, jako mnozí jiní bezdomovci, i když ve spojení s ním se toto označení zdá skoro vulgární. Nezahořkl, zachoval si optimismus a smysl pro humor.

Zajímavostí je, že kromě toho, že nemá domov, nemá ani státní občanství. O to přišel, když nemohl prokázat svoji francouzskou příslušnost a dozvěděl se o tom, až když žádal o podporu v nezaměstnanosti, kterou mu kvůli tomu odmítli.

Zásadou Camilhova života je udržování tradice. V dětství ho v tom podpořil jeden ze sousedů v Paříži a myslí si, že sám dokázal svoji kulturu i jazyk udržet v prostředí hlavního města lépe, než příbuzní a známí, kteří zůstali v „Horách“. Pro něj i pro ostatní z jeho kraje, kteří našli nové bydliště v Paříži, byla totiž okcitánština pojítkem s rodným krajem.

Když se Camilha zeptáte jakou historickou událost považuje za nejvýznamnější, překvapivě odpoví, že rozšíření televize. Před jejím příchodem totiž v jeho rodném kraji mluvili úplně všichni okcitánsky. Poté, co k nim někdy na přelomu 60. a 70. let dorazila, vymizela prý okcitánština během pár let zcela z veřejného života. Sice ne z rodin, ale rozhodně ze škol, z úřadů nebo z kaváren.

Na dotaz, co by vzkázal posluchačům tak logicky odvětil: Qui ten la lenga, ten la clau. Kdo má jazyk, má klíč; což je zkrácená verze přísloví Obec, která střeží svoji řeč, má klíč ke svojí svobodě.

Galerie
Pan Camilh Amarger na zahradě Univerzity v Montpellier při nahrávání rozhovoru přes Skype, 14. 10. 2014 Okcitánská vlajka
Stanice metra Charonne v Paříži, Francie

Charonne je název nepřestupní stanice metra v 11. pařížském obvodu pod ulicí Boulevard Voltaire u křižovatky s ulicí Rue de Charonne nazvanou Place du 8 Février 1962 (náměstí 8. února 1962). Byla otevřena 10. 12. 1933. Současná linka 9, na které stanice leží, spojuje stanici Pont de Sèvres a Mairie de Montreuil. Jméno stanice je odvozeno od názvu panství Charonne a stejnojmenné vesnice, která byla v roce 1860 připojena k Paříži.

V roce 1962, svolala na 8. 2. francouzská levice demonstraci za nezávislost Alžírska. Prefekt Maurice Papon se souhlasem ministra vnitra a prezidenta Charlese de Gaulla nařídil její potlačení. Někteří demonstranti před policií uprchli na nástupiště metra, avšak policisté je pronásledovali až tam a devět lidí při této akci zemřelo. Již o pár měsíců dříve bylo v Paříži údajně policisty zabito, zraněno a zadrženo až několik stovek Alžířanů a Francouzů protestujících proti alžírské válce.

 Pamětní deska připomínající masakr 8. 2. 1962 ve stanici metra Charonne (zdroj: wikipedie, autor: Gérard Ducher) Stanice metra Charonne v roce 2006 (zdroj: wikipedie, autor: Cramos)
Příběh místa

Rodina pana Camilha měla v těsné blízkosti stanice metra Charonne kavárnu a restauraci-vývařovnu, kam chodila spousta Alžířanů a lidí z Okcitánska, kteří pracovali v Paříži. Mluvilo se tu jenom okcitánsky. Babička, které podnik patřil, poskytovala lidem bez práce zdarma jídlo a nocleh. Přestože byl Camilh ještě velmi malý, dobře si na únorový masakr roku 1962 pamatuje. Jeho rodina tehdy zavřela kavárnu a poskytla úkryt demonstrantům a stálým hostům, které honila policie. Během masakru, kdy policie zaútočila na víceméně poklidnou demonstraci, se v tlačenici udusilo nebo zemřelo na údery od policistů osm lidí. Deváty zemřel v nemocnici. Další lidé byli zraněni v nastálé panice a potyčkách s policisty. Za tento masakr nebyl nikdy nikdo odsouzen a až současný prezident François Hollande oficiálně přiznal krvavé represe, kterých se na Alžířanech a dalších demonstrantech v 60. letech Francie dopustila.