Žena tří jmen

Moje prababička, Hana Tvrzská, se narodila 28.dubna 1928 do židovské rodiny Weilových. Neměla sourozence, ale nebyla proto rozmazlená, doma musela se vším pomáhat. Bydleli v Protivíně, kde vlastnili obchod se smíšeným zbožím a lidé z celého městečka je znali a rádi k nim chodili nakupovat. Její dětství se nijak nelišilo od toho, jak jej prožívali její vrstevníci s podobným zázemím. Chodila do školy, do Sokola a hrála na piano. Vždy v neděli odpoledne jí tatínek říkal: „Hanďo, pojď nám zahrát,“ a měl radost, jak jí to jde. O prázdninách jezdila s rodinou na výlety a žilo se jim dobře. Její kamarádky nebyly židovského původu, přesto se nesetkala s žádnými projevy antisemitismu.

Do roku 1938 byl celkem klid, ale tatínek četl Hitlerův Mein Kampf a tušil, že je nic dobrého nečeká. Začali proto společně s tetou z Mnichova Hradiště a její rodinou uvažovat o emigraci na Filipíny. Nakonec ale zůstali doma. Bratranec, také žil v Protivíně, tatínkovi ten nápad rozmluvil, prý není možné, aby to došlo tak daleko. Mýlil se. Přišel Mnichov a 15. březen 1939.

Když Němci obsazovali Protivín, byla zima a hodně padal sníh. Děti přišly do školy promočené a jindy přísný pan učitel na ně byl velmi hodný. Rodině Weilových zabavili obchod a začala platit řada protižidovských opatření, na oblečení se například objevily žluté židovské hvězdy. Hana už nesměla navštěvovat ani školu ani Sokol. Děti musely odevzdat sáně, lyže, hodinky, dospělí rádia, zlato, kožichy. Těžká situace vyvrcholila v roce 1942 nuceným odchodem do ghetta v Terezíně, transportem označeným AKB. Každý člověk židovského původu si mohl vzít jeden malý kufřík, musel připnout na oblečení žlutou hvězdu a jít. V Protivíně byly celkem čtyři židovské rodiny. Když Weilovi odcházeli směrem na nádraží, celé městečko je objímalo a v pláči se s nimi loučilo. Všichni je měli moc rádi, nakupovali u nich, mohli se na ně spolehnout. Teď se mohli jen modlit za jejich návrat. Židé z celého kraje byli soustředěni do Českých Budějovic a odtud dále pokračovali do Terezína. Před odjezdem do Terezína dostali všichni cedulku, na které bylo uvedeno jejich číslo, prababička ztratila jméno Hana Weilová, novým jí nyní byla žlutá Davidova hvězda a číslo AKB 385. Bylo jí tehdy teprve 14 let.

V Terezíně byla rodina rozdělena. Maminka Olga s Hankou zůstaly naštěstí spolu, ale tatínek byl v Habsburských kasárnách. Muži a ženy byli ubytováni odděleně. Tatínek dostal práci v ševcovské dílně, maminka u třídění věcí a Hana na tzv. šancích, to byla místa kolem Terezína určená k zaplavení. Děti měnily šance v úrodnou zahradu. Práce v ghettu byla moc těžká. Malé děti tahaly lopaty, rýče a krumpáče třeba 2 km daleko. Když bylo otevřeno ghetto, nesměli se po Terezíně volně pohybovat, protože zde ještě žili lidé árijské rasy. Ti se ale po čase vystěhovali, takže se zde po pracovní době mohli Židé volně pohybovat. Hana se mohla stýkat s maminkou i tatínkem, za což byla moc vděčná. V Terezíně si prožila i dobu po zavraždění Reinharda Heydricha, tzv. heydrichiádu – celý terezínský lágr musel potvrdit, že žádného Gabčíka a Kubiše neznají. A jak by také mohli? Vždyť byli zavření v Terezíně!

Děti si často povídaly o tom, co by si rády daly k jídlu a co jim maminky dělávaly dobrého. Pak ale každý dostal každý kousek chleba s řepnou marmeládou nebo s umělým medem, a to byla celá večeře. Rodiče se o své děti pochopitelně báli, leccos už totiž tušili. Děti si naopak vyprávěly příběhy z bývalého domova a to byly chvíle téměř bezstarostné. Pobyt v Terezíně, ač těžký, nebyl totiž nic proti tomu, co je čekalo dál.

Terezín opustila Hanka s rodiči v prosinci 1943. Transport dobytčích vagonů mířil do Osvětimi. To bylo opravdové peklo. Obrovský hlad, zima, nemoci. Nejhorší však byl pohled na kouř z krematorií, který stoupal z komínů ve dne v noci. A ta nasládlá chuť v celém ovzduší tábora! Nikdo z nově příchozích ještě netušil, co to je. Po příjezdu nevěděli ani to, kde se ocitli. Viděli jen velkou bránu, na níž bylo napsáno: „Arbeit macht frei.“ Vzali je do místnosti, kde se museli svléknout, a osprchovat. To, že existoval nějaký plyn, nikdo tenkrát nevěděl. Ale přesně takto se plynovalo. Jenom se do sprch místo vody pustil smrtící cyklon. Když se maminka s dcerou umyly, dostaly náhodně vybrané oblečení a musely se smát, protože na velikosti nikdo nedbal. Maminka na sobě měla krátké saténové šaty a Hanička dostala dlouhý teplý kabát, který jí sahal až po paty. Pak přišlo tetování, třetí a poslední jméno, které Hana Weilová dostala. Na levou ruku jí vytetovali číslo 73 685.

O téměř ročním pobytu v Osvětimi mi prababička vyprávět nechtěla, bylo to příliš těžké. Z Osvětimi se Haně podařilo uniknout v květnu 1944. Celé Německo bylo strašně vybombardované nálety spojeneckého letectva, které už Němci nestačili odrážet, a proto bylo zapotřebí levné pracovní síly na likvidaci škod.

V Osvětimi se o lidských osudech často rozhodovalo nervy drásajícími selekcemi. Všichni už je dobře znali. Záleželo na libovůli dozorců, jestli člověka pošlou na smrt, či na práci do Německa. Ti, kterým ukázali vpravo, šli do plynu, ti, kterým ukázali vlevo, odjížděli na práci. Hanička s maminkou měly obě štěstí. Byly přestěhovány do tzv. fraulágru, to byl ženský tábor. Jejich radost nad možností opustit tábor byla obrovská. To ale ještě nevěděly, že je na cestě pryč čeká ještě poslední překážka. Musely se svléknout do naha a běhat kolem esesáka, kterým nebyl nikdo jiný než nechvalně proslulý doktor Mengele, který udělal za selekcemi tečku. Žen zde bylo asi 500, ale mnoho jich vyřadil. Nikdo nevěděl, co se s nimi stalo.

A tak se má statečná prababička i se svou maminkou dostaly do transportu, který je měl odvézt pryč z pekla Osvětimi. Sice do neznáma a nejistoty, ale horší než tady už to být nemohlo. Hančin tatínek už bohužel nežil. Dostal už v Osvětimi při stání v ledové vodě krční rakovinu a tuberkulózu. Zemřel 13. dubna, v den Olžiných narozenin. Hanička ho naposledy viděla nahého a mrtvého před blokem, kde bydlel. Tam nakládali mrtvá těla a vozili je ke kremaci. Takže do Německa odjela Hana pouze s maminkou, muži stejně jeli jinam. I přes ztrátu tatínka, nejlepšího přítele a manžela, věděly, že odcházejí pryč, a to bylo dobré. Tou dobou už totiž vypadaly jako přízraky. Říkali jim musulmani, lidé, kteří nemají žádné svalstvo, ti, kteří mají kosti potažené kůží. Dávky jídla v Osvětimi k životu nestačily.

Po náročném transportu se konečně objevil cíl. Byl jím Hamburk. Všichni byli šťastní, že vidí pracovní místa, ale žádná krematoria ani plynové komory. Úkoly zněly jasně – práce, práce, práce. Jezdilo se do města, přímo do centra, kde se vyhrabávaly ze sutin cihly, oklepávaly se a skládaly na hromady. Sloužily pak na stavbu nových domů. Další prací bylo vyprošťování ocelových traverz z vybombardovaných továren. Nejtěžší ze všeho byla ale práce v lomu. Po kolejích se tlačily lory a v nich se vozily kameny, které se na určeném místě musely vyložit. Pro podvyživené ženy to byla strašná dřina, takže si musely často pomáhat navzájem. Všechny bydlely pohromadě kolem Labe, a když se začalo bombardovat i tam, uklízely sutiny a upravovaly terén do původního stavu. Při bombardování bylo štěstí, že se schovávaly do sklepů, kde bylo bezpečno. Alespoň na dvě hodiny se mohly cítit mimo ohrožení.

V dubnu 1945 se mezi Němci rozšířila panika, věděli, že válku prohrávají. Aby vězni nepadli do rukou spojeneckých vojáků, byli evakuováni do tábora Bergen-Belsen. To měla být jejich konečná stanice. Všem dávali špatnou vodu, otrávený chleba a v přelidněném táboře, v otřesných hygienických podmínkách, se rozšířila epidemie tyfu a úplavice. Také Hančina maminka dostala tyfus, ale měla dobrou přítelkyni, která jí řekla: „Olga, jdi někam… Teď když je konec, ty tu budeš fňukat s nějakým tyfem?!“ To jí dodalo odvahy a nakonec nemoc překonala. Pak přišlo osvobození tábora americkými vojáky, odvšivení a stěhování do města Celle, kde byly vojenské kasárny, a tam našly bývalé vězeňkyně své nové útočiště. Stravovaly se suchou rýží a zahuštěnými polévkami. Byli zde lékaři, ale i Hana dostala tyfus. Maminka už mohla chodit, a tak sehnala doktora a léky a i Hanička nakonec nemoc naštěstí překonala. V Celle strávily asi 14 dní. Manžel Olžiny kamarádky pro ně přijel a odvezl je do Prahy, kde na ně čekal maminčin bratr, který žil ve smíšeném manželství a vrátil se z Terezína.

Širší rodina Weilových byla velmi početná: babička byla z deseti dětí, dědeček z pěti, maminka ze čtyř a tatínek ze tří. Všichni i se svými rodinami – celkem 67 osob – během války v koncentračních táborech zahynuli. V červnu 1945 se do Protivína vrátila jen prababička Hana se svojí maminkou. Byl to obrovský zázrak, že všechno přežily. Haničce bylo 17 let a vážila 34 kg. Její čtyřicetiletá maminka jen o tři kilogramy více.

Zdálo se však, že poválečná Evropa i obnovené Československo míří k lepším zítřkům.

Galerie
Hana na přednáškách pro školy atd. Hana s hejtmanem Jihočeského kraje Jiřím Zimolou.
Hana se svými pravnoučaty, foceno v roce 2008. Na fotce chybí ještě další čtyři. (nyní má celkem 10pravnoučat) Hana vpravo, vlevo její matka Olga.
Sraz žen z koncentračních táborů po válce. Uprostřed je Hana a po její levici její matka. Celá rodina Tvrských. Na fotce je Hana, její manžel Alex a jejich dvě dcery Ivanka a Hanička.
Hana se svou matkou Olgou. Hana ve šťastném manželství s Alexem.
Svatba s jejím jediným zesnulým manželem Alexem. Dodělání povinné školní docházky po válce. (9 třída)
Foto po válce. Haně bylo 17 let a vážila pouhých 35 kg. Hana jako baletka.
Školka roku 1934-35. Hana ve čtyřech letech.
Hana Tvrská (*28. dubna 1928)
Osvětim

Babička byla poslána celkem do čtyř koncentračních táborů – Terezín, Osvětim, Hamburg a Bergen Belsen. Já popíšu to nejtěžší, nejkrutější místo, to peklo, Osvětim. Do Osvětimi přijeli v prosinci 1943 a opouštěli ji v květnu 1944. Popis tohoto místa je lehký, byl tam hlad, krutost, kázeň, strach, smrt, bylo to peklo.

Na hlavní bráně stálo ,,Arbeit macht frei.“ V celé Osvětimi byly čtyři plynové komory s krematorii. Osvětim vznikla v roce 1940 a o dva roky později bylo zahájeno masové vyhlazování nejen židů, ale všech národností okupované Evropy. Působil zde zejména doktor Josef Mengele, přezdívaný Anděl smrti, s kterém se Hana také setkala, naštěstí však pokračovala pracovat.

Myslím, že toto místo muselo existovat, je to důležité pro to, aby si lidé, kteří ho stvořili uvědomili po 2. světové válce, co způsobili. I když by samozřejmě bylo lepší kdyby vůbec neexistovalo.

Celá Osvětim. Zdroj: http://www.osvetim-auschwitz.estranky.cz/fotoalbum/dobove-foto/dobove-foto/kuchyne-auschwitz-i..jpg.html Lidské vlasy. Zdroj: http://www.osvetim-auschwitz.estranky.cz/fotoalbum/dobove-foto/dobove-foto/lidske-vlasy.jpg.html
Hlavní brána v Osvětimi.  Zdroj: http://www.novinky.cz/zahranicni/evropa/153895-v-berline-nasli-puvodni-plany-koncentracniho-tabora-v-osvetimi.html