Obyčejný život v (ne)obyčejné době

Eva Jachanová se narodila 18. prosince 1936 v Rájci nad Svitavou rodičům Boženě a Josefovi Jachanovým jako jejich druhý potomek po bratru Josefovi. V Rájci také prožila své dětství, poznamenané neustálou snahou celé rodiny opatřovat peníze na zaplacení dluhu za dům, v němž bydlela. Rodina, ke které patřila i babička Františka Svobodová, nepatřila k majetným vrstvám. Matka, která nebyla ničím vyučená, posluhovala v rodinách dvou panských úředníků a příležitostně si přivydělávala uklízením na místním zámku. Většinu času však trávila s babičkou, svou matkou, prací na polích pro sedláky. Otec, vyučený stolař vystřídal nespočet profesí, které jeho vyučení neodpovídaly, aby rodinu vůbec zajistil. Také děti byly od mala vedeny k práci. „Pásli jsme kozy, chodili jsme do lesa na pucůvku a při žních sbírat na pole klásky.“

Dětství ve válečné době

Po vyhlášení Protektorátu Čechy a Morava Němci zabrali továrny, které se nacházely v blízkém Adamově a Židenicích. Tak se stalo, že se Němci ocitli na území Boskovicka, kam spadal i Rájec. Byl zabrán místní zámek rodu Salmů a po rodinách obce byli ubytováni příslušníci německých ozbrojených složek. Dva němečtí důstojníci byli přiděleni na byt v domě rodiny Jachanovy.

„Po tolika letech je před sebou vidím. Stabsfeldwebel, nějakej von, co u nás bydlel, nosil černou uniformu. Byl velmi odměřený a nás dětí si vůbec nevšímal. Chováním to byl pravý Němec. Jeho opakem se jevil ten druhý, Oberfeldwebel, zřejmě jeho podřízený. Z našich chabých znalostí němčiny jsme vyrozuměli, že je Rakušan a v civilu je učitel. Co si tak vzpomínám, chodil v běžné německé vojenské uniformě, snad na Gestapu vykonával nějaké administrativní práce. Nevím. Choval mne na klíně, sedával s námi u večeře a ukazoval nám fotky své rodiny. Když pak Němci utíkali před Rudou armádou, tak tátovi daroval galoše a pláštěnku, což tenkrát byla vzácnost.“

Naproti našeho domu bylo velitelství Gestapa a podél chodníku stávala zaparkována jejich auta. Obyčejní vojáci, kteří se o vozový park starali, Evu dobře znali. Neřekli jí jinak než schmutzige Fräulein a to proto, že nosila oblečení zděděné po bratrovi a byla pořád ušmudlaná. Byla povahou spíš kluk. Jednoho dne se s bratrem procházeli po ulici. Jelikož u sebe v kapse nosila malou kudlu, napadlo ji, že propíchne pneumatiku jednoho z vozů, což posléze i učinila. Její bratr to pak na ni doma požaloval tatínkovi. Oba dostali řádný výprask a důraznou domluvu, protože šlo o vůz Gestapa. Kdyby to Gestapo prověřovalo, mohlo by se mstít, protože podobné případy byly považovány v té době jako sabotáž. Ona sama to tak ovšem nevnímala, byl to jen jeden z jejich nezbedných kousků, kterými byla známá po celé obci. „Říkali mi čertovo kvítko. Domnívám se, že vojáci věděli, že jsem to udělala já, ale nic neřekli.“

Na konci války vzrostl počet spojeneckých náletů na Brno, kde byly bombardovány místní továrny. „Pokaždé, když jsme uslyšeli výzvu o blížícím se náletu Achtung, achtung über die Luftlagemeldung, vyběhli jsme s kamarády na kopec a dívali se, jak bomby zasypávají město.“ Válečné hrůzy se celému Rájci prakticky vyhnuly, mimo omylem shozenou bombu spojenců do místního rybníka. Po prchajících Němcích byly objeveny ve sklepení zámku prostory, které využívala továrna Kleckner, k výrobě součástek do zbraní V-1 a V-2. Ze zbylých velkých hliníkových součástek měly pak místní děti hračky.

Němci vyklidili Rájec ještě před příchodem Rudé armády, přesto to po jejím příchodu vypadalo, jako by se stále bránili. Rusové se na osvobozeném území chovali bezohledně a přesto, že byli vítáni s nadšením obyvatelstva, brzy to nadšení všechny přešlo. „Do našeho domu se, ostatně jako ke všem, nakvartýrovalo několik ruských vojáků a přesto, že máma byla nemocná, musela jim přenechat ložnici, kde se v peřinách váleli v zamazaných uniformách a botách. A já jim musela chodit s kbelíkem pro pivo! Měli na to takové poukázky. Když odcházeli, sebrali tátovi kapesní hodinky a kolo. V Rájeckém zámku si zase Rusové zřídili velitelství a řádili po těch krásně naleštěných podlahách v bagančatech a pořádali tam zábavy, na které zvali místní dívky. Zrovna tak nešetrně se chovali k nábytku a ke všemu vnitřnímu zařízení.“

V zámeckém parku byl zřízen maďarský zajatecký tábor, kde bylo několik desítek tisíc zajatců. Spali pod stany a v zemljankách. Jejich výkaly se dostaly do obecního vodojemu, následkem čehož pak vypukla úplavice a břišní tyfus. Polovina Rájce, převážně mladí lidé, to zaplatila životem. Evinou vzpomínkou na tuto epidemii zůstalo, že přes zákaz spolu s bratrem Josefem úmyslně popíjeli vodu z místní pumpy, aby onemocněli tyfem a zjistili, zdali je jejich rodiče mají rádi.

Kterak kupa hnoje určila Evin osud

„Již od malička jsem se chtěla stát učitelkou v mateřské škole, ale …“

V roce 1942 nastoupila Eva do obecné školy v Rájci, tam chodila 4 roky. Vyučovacími předměty byly německý jazyk, český, prvouka, počty s naukou o tvarech měřických, zpěv, tělesná výchova a náboženství. 5. ročník obecné školy ukončila ve Svitavách, kam se rodina přestěhovala. Její tatínek byl totiž pověřen Československou stranou lidovou, aby na území dříve obývaném Němci, založil stranickou organizaci a Orla. Tam také Eva absolvovala měšťanskou resp. střední školu. V červnu 1951 ji úspěšně ukončila závěrečnou zkouškou. „Byli jsme prvním ročníkem této pokusné akce, která pokračovala ještě v následujícím roce“. Po absolvování zkoušky předstoupila před komisi, která jí sdělila, že není doporučena pro další studium. Bylo jí doporučeno, aby nastoupila na učiliště na obor soustružnice v továrně obráběcích strojů (TOS).

Měla špatný kádrový profil. Věřící rodiče, lidovci, aktivní členové rájeckého Orla, maminka uklízečka na faře, tatínek kostelník. Naštěstí byl členem komise, která rozhodovala o umístění do škol, učitel dějepisu a zároveň ředitel školy pan Šoukal, který se znal s Evinou babičkou. Ta mu dodávala kozí a králičí hnůj na zahrádku. Jednoho dne přišel k nim domů a nabídl Evě umístěnku do učiliště spojů. Říkal, že je škoda, aby nešla studovat, když ji učení jde, a že o této umístěnce nikdo z komise neví. Zeptal se jí, zda by o ni měla zájem. Samozřejmě ji ráda přijala. A celý život se pak v rodině tradovalo, že se dostala na školu za kupu hnoje.

Poštovní dorostenka

„Jednoletý učební kurz pro poštovní dorost byl pro mne lepší alternativou než práce v TOSu.“ Všichni studenti školy, včetně těch, kteří bydleli v Brně, museli být ubytovaní na školním internátě. Tam vládla přísná vojenská výchova. Vstávalo se před šestou, přesně v šest hodin byla rozcvička a teprve po ní se šlo na snídani. Na ranní rozcvičku se nesměl nikdo opozdit. „Jednoho dne jsem zaspala a za jednu minutu zpoždění jsem se ve svém osobním volnu musela podílet na stavbě jídelny! Mně osobně bylo osobní volno často odebíráno. Byla jsem pak na stavbě tak často, že jsem se znala snad se všemi dělníky. Nepřišla jsem nikdy na to proč, asi mne neměli rádi. Nebo v tom byl stále můj špatný kádrový profil?!“

Výuka probíhala od pondělí do pátku. Podle toho zda byl sudý nebo lichý týden chodili studenti buď do školy, nebo na praxi na odborné pracoviště. Ve studijním týdnu se učili ve škole teorii odborných předmětů. „Nejraději jsem měla poštovní zeměpis. Jedno ze cvičení v této hodině vypadalo asi takto: Jsem balík podaný v Abertamech a jsem adresovaný do Přerova. Úkolem je stanovit kudy pojedu a na mapě zaznačit veškeré stanice, kde se pošta vykládá. Zpaměti jsem musela určit celou trasu vlaku a jeho zastávky v daném směru.“ V praktickém týdnu probíhala praxe na poštách za přepážkou. Poštu měla Eva ráda, práce tam se jí líbila a bavila ji, jako jediné ji dovolili dělat statistiku z podaných telegramů a telefonních hovorů a dělat poštovní uzávěrky z podaných poštovních zásilek.

Na internátě byla přesně stanovena doba na učení a pouze hodina osobního volna. Svobodu však nemívali ani o víkendech. „Pokud jsme chtěli jít na vycházku po městě, museli jsme si obléct naše poštovní uniformy a chodit po dvojících v zástupu. S vychovatelkou!“ Uniforma se skládala z dlouhé sukně a saka tmavě modré barvy, na levém rukávu opatřena žluto-červenou nášivkou ČP. Její součástí byla také světlezelená košile s dlouhým rukávem. Na hlavě nosily dívky buď lodičku, nebo rádiovku se stříbrným znakem pošty. Uniformy se dívky nezbavily ani v tanečních, z nařízení jejich vychovatelky. Žádná z dívek si nesměla obléci šaty. Tímto nařízením chtěla vychovatelka smazat poměry mezi studentkami z chudých a bohatších rodin. Evě to hodně pomohlo, protože by si ani koupi nových šatů nemohla dovolit. Rodiče ji finančně nepodporovali, protože nebyly peníze. Škola však dívkám měsíčně přispívala 130 korunami. Ty však vesměs utratila za jízdné, když cestovala domů za rodiči. Oproti omezené svobodě si však v internátě nemohli stěžovat na stravu, jídla bylo dost a bylo prý velmi chutné.

Zaměstnankyně pošty

Po absolvování výcvikového kurzu a složení závěrečné zkoušky nastoupila Eva k Okresnímu poštovnímu úřadu ve Svitavách a během tří let prošla všemi pracovišti včetně meziměstské telefonní ústředny a dálnopisu. Roku 1955 byla přeložena a převzala agendu zrušené spořitelny na poště v Hrušovanech nad Jevišovkou a do této agendy zaučovala i vedoucí pošty. Předmětem její práce byly veškeré poštovní operace na okrese a jejich sumarizace pro kraj. Mimo to, protože byla profesně velmi schopná, byla posílána na zástupy za vedoucí pošt v době dovolených a administrovala tak v Hevlíně, Hrádku a v Dolních Dunajovicích. „Byla jsem dost vytížená neustálým cestováním, někdy jsem i brečela, protože plat nebyl odpovídající vynaloženému úsilí.“ Při zaměstnání si Eva vystudovala střední ekonomickou školu, vdala se za Josefa Olšáka a spolu vychovali dva syny.

Celý profesní život zůstala věrná poště na různých pracovištích v Ostravě, Bruntále, Moravském Berouně, Praze. S tím souviselo časté stěhování celé rodiny. To však Evu neodradilo, měla poštu ráda.

Galerie
Po stopách dětství - vypravěčka a autor, Rájec-Jestřebí, 2014 Eva v Hrušovanech nad Jevišovkou, r. 1956
Potvrzení o závěrečné zkoušce, Brno - Husovice, r. 1952 Osvědčení o absolvování jednoletého kurzu ve Výcvikovém středisku ČSP v Brně, r. 1952
Ročníkové tablo Výcvikového střediska ČSP v Brně, r. 1952, Eva čtvrtá zprava ve druhé řadě odspoda Kamarádky z učiliště - Eva první zprava sedící, Výcvikové středisko ČSP, r. 1952
Závazek k nástupu do poštovního střediska ČSP, r. 1951 Vysvědčení o závěrečné zkoušce - v praxi bylo pouze po dobu dvou let, Svitavy, r. 1951
Školačka Eva, Rájec, r. 1946 Eva v obecné škole - druhá řada první zleva, Rájec, r. 1943
Eva v obecné škole - první zleva sedící, Rájec,  r. 1942 Eva s bratrem Josefem, Rájec nad Svitavou, r. 1938
Rájec-Jestřebí a dům na Komenského ulici číslo 168

Rájec-Jestřebí, do roku 1960 Rájec nad Svitavou, se nachází v Jihomoravském kraji v okrese Blansko. Za německé okupace nesl název Raitz.

Rodina Jachanova bydlela v domě na Komenského ulici č. 168. Dům zakoupila babička Františka Svobodová na vysoký úrok a zřídila si v něm hokynářství. Žila v něm s rodinou své dcery Boženy Jachanové. Prodala jej a odstěhovala se z něj v roce 1953. Byl to přízemní domek s obytnou částí a krámkem. Obytná část se skládala ze dvou pokojů, ložnice a kuchyně. Za domem se nacházela zahrádka a hospodářská budova s chlívkem.

Toto místo je rodištěm vypravěčky příběhu.

Použité zdroje:

http://de.wikipedia.org/wiki/R%C3%A1jec_nad_Svitavou

rozhovor s pamětnicí a rodinný archiv

Dům na Komenského 168 v Rájci-Jestřebí, 2014, vlastní foto Dům na Komenského 168 v Rájci nad Svitavou začátkem 20. století