Život dcery kulaka v době komunismu

Selský stav je odjakživa vázaný na půdu a její obdělávání. Spojení s přírodou a cit pro pěstování plodin byla jedna z nejdůležitějších vlastností rolníka. Skrze tyto vazby se utvářely a upevňovaly tradice a obyčeje, a předávaly se z generace na generaci. Celý život sedláka prostupovala tvrdá práce, ale zabezpečení živobytí pro sebe a budoucí generace bylo zásadní. V tomto prostředí se pohybovali mí předkové, a proto jsem se rozhodla zdokumentovat 7. listopadu 2015 příběh naší rodiny skrze moji babičku Bertu Fišarovou z Velké Losenice.

Paní Berta Fišarová, rozená Plevová, se narodila 7. září 1941 ve Velké Losenici, č. p. 21. Velká Losenice leží 10 km od města Žďár nad Sázavou, v kraji Vysočina, u historických hranic Čech a Moravy. Stala se prvorozeným dítětem v sedlácké rodině Josefa a Pavlíny Plevových. Malá Berta přišla na svět v době druhé světové války. Její rodinu naštěstí válka nijak nepoznamenala, otec narukovat nemusel, jelikož trpěl zánětem pohrudnice a navíc vlastnil třetí největší statek v obci, s výměrou asi 35 ha, a měl povinnost zabezpečovat rostlinnou výrobu.

Vzpomínka na válku, která Bertě uvízla v paměti jako malému děvčátku, bylo nařízení o zatemňování oken. Z obecního úřadu přišel příkaz, že v celé vesnici se nesmí v noci svítit, neboť hrozilo nebezpečí náletů nepřátelských letadel. Celá vesnice tedy se strachem zatemňovala okna dekami a večery trávili jen při světle jedné svíčky. Další dětská vzpomínka pochází už z konce války z roku 1945. Jako čtyřletá holčička běhala po dvoře na statku mezi koňmi, se kterými přijeli vojáci Rudé armády. Bertina babička měla o vnučku samozřejmě starost, aby jí koně neublížili, ale ruští vojáci Bertu vzali mezi sebe a posazovali ji na koně.

V Československu oslavovaní vítězní rudoarmejci přišli ze Slovenska a osvobozovali Moravu a pak i Čechy. Do Velké Losenice dorazili 10. května 1945 o půl 5 odpoledne s těžkými železnými povozkami. Usídlili se na největších statcích ve vesnici a velitel oddílu požadoval po panímámě teplou vodu, aby se mohli umýt a oholit. Za to jim vojáci nasypali do mísy žlutý nečištěný cukr, kterého bylo v té době nedostatek. Oddíl se ve Velké Losenici zdržel dva nebo tři dny a pak se vydali na východ, domů.

Podle toho, co se dochovalo v paměti losenických obyvatel, když přišly zprávy o tom, že oddíly Rudé armády budou procházet Velkou Losenicí, partyzánská brigáda Mistra Jana Husa rychle zareagovala. Od roku 1931 v obci fungovala firma Družstevní lihovar a spojené podniky ve Velké Losenici společenstva s ručením obmezeným. Partyzáni, kteří se pohybovali v hustých lesích obce Polnička a Cikháj, jedné noci vypustili celý lihovar ze strachu, aby ruští vojáci z radosti z vítězství nepožili více než by snesli, a nevystříleli celou vesnici. Konec bojů chtěla celá vesnice oslavit, ale při práci na poli a následných žních nebylo času nazbyt. Proto se oslava konce války a dožínková slavnost spojili v jedno.

Konec války se stal pro všechny osvobozením, v únoru 1948 ale moc uchopili komunisté. Slibovali pomoc malým a středním rolníkům, a že jim bude zaručeno soukromé vlastnictví do 50 ha. Vláda však zavedla povinné odvody. Velkým hospodářům byly navíc navýšeny o 10 % oproti malým a středním rolníkům. K postupné likvidaci velkých hospodářů, které vláda označovala jako kulaky, došlo brzy poté. Pojmem kulak, který znamenal bohatý sedlák, vykořisťovatel nebo třídní nepřítel, byli označeni „vesničtí boháči“, kteří tím, že nechtěli předat pozemky JZD, bránili postupující socializaci vesnice a kolektivizaci zemědělství.

30. května 1952 vzniklo v obci Velká Losenice Jednotné zemědělské družstvo (JZD) Velká Losenice z počátku tvořené bezzemky a malými rolníky. Ti ovšem neměli dostatek půdy na to, aby jejich hospodářství mohlo být úspěšné. Velcí sedláci tomuto způsobu hospodaření nebyli vůbec nakloněni. Nechtěli porušit rodinnou tradici předávání gruntu z otce na syna. Za neplnění dodávek hrozila peněžní pokuta, vězení nebo i vystěhování. Do vězení se mohly dostat i ženy. Z Velké Losenice tomu neunikla ani sousedka Plevových, která byla delší čas vdova, nebo paní s nemocným manželem, který do vězení skrz nemoc TBC nemohl.

Když ani 5 let po založení družstva nikdo z velkých sedláků nechtěl připojit svá pole k družstevním, byl do Velké Losenice nasazen jeden z komunistů z blízké obce Hamry nad Sázavou. Začaly se provádět domovní prohlídky u neplničů a u jednoho z velkých sedláků se našlo schované mléko, které bylo určeno na vlastní výrobu másla. Jednalo se o rodinu Josefa a Františky Fišarových, kam se později měla Berta přivdat. Jejich statek byl čtvrtým největším ve vesnici a Josef Fišar se kolektivizaci velmi bránil. Pantáta byl nejprve odvezen do Jihlavy k výslechu a soudu. Pak odsouzen k šesti měsícům vězení na Borech v Plzni a peněžní pokutě za neplnění dodávek mléka. Po odpykání trestu ho pustili zpět domů. Jeho žena tehdy nátlak komunistů sama bez hospodáře nevydržela a podepsala členství v JZD. Josef Fišar si přinesl z vězení vážnou nemoc a zemřel v roce 1959 na selhání ledvin v jihlavské nemocnici. Josef Fišar o zkušenostech z vězení nechtěl mluvit ani s rodinou. Říkával prý: „Na nic se mě neptejte a být tam si nepřejte!“

Zpráva o zatčení jednoho z hospodářů způsobila, že i ostatní začali vstupovat do družstva. 27. července 1956 vstoupili všichni loseničtí sedláci do JZD Velká Losenice a družstvo postoupilo na III. úroveň. Začaly se rozorávat meze, svážet dobytek do velkých chlévů a hospodařilo se společně.

V roce 1955 dokončila Berta základní školu a chtěla se jít dál vzdělávat. Její babička, původem z Čáslavi, jí právě v tomto městě domluvila studium na Střední zemědělské škole. Ovšem k takovému přijetí musela mít povolení z Místního národního výboru. Když Národní výbor uvedl, že je dcerou kulaka, ředitel školy se omluvil, že Bertu přijmout nemůže, neboť by měl nepříjemnosti. Děti kulaků měly zákaz studovat. Dívka tedy ve 14 letech zůstala na statku a pomáhala vést domácnost.

V květnu 1956 se do rodiny Plevových narodila další dcera jménem Blanka. Bylo to již třetí dítě manželů Plevových. Nátlak na vstup do družstva byl tak velký, že manželé byli nuceni podepsat. Bertina babička byla již výměnkářka a žila z toho, co jí snacha přenechala. Se vstupem do družstva ovšem svůj status výměnkářky ztratila. Dostávala od státu důchod ve výši 140 Kčs měsíčně, což bylo velmi málo. Plevových odvedli ze statku všechen dobytek. Do prázdných chlévů svezli družstevní prasata a paní Plevová se o ně musela starat. To, že má doma dvouměsíční mimino, které potřebuje celodenní péči, nikoho nezajímalo.

Po roce v domácnosti nastoupila Berta Plevová do již prosperujícího JZD ve Velké Losenici. V 16 letech dostala na starost skupinu 20 starších žen, kterým přidělovala práci, co jí nařídil skupinář. Všechny pak společně od sedmi hodin ráno pracovaly na poli. Večer provedla zápis do pracovní knížky, kolik která žena odpracovala hodin. Za 8 hodin byla tzv. jedna pracovní jednotka a ta obnášela 10 Kčs. Pracovalo se dle potřeby a každý den si ženy mohly vydělat jednu a čtvrt pracovní jednotky.

V Bertiných 18 letech navštívili JZD Velká Losenice agitátoři z Nového Veselí, kde byla založena strojní a traktorová stanice. Z vyšších míst přišlo nařízení, že po vzoru Sovětského svazu, kde se ženy jako traktoristky osvědčily, bude uvedené zavedeno i v Československu. Berta z této nabídky byla nadšená a chtěla odejít do Nového Veselí, ale svobodnou, mladou a pohlednou dívku, nechtěl její otec nikam pustit.

V 19 letech se Berta provdala. Její manžel Josef pocházel také z Velké Losenice, ze statku rodiny Fišarových, z č. p. 18, která původně vlastnila 26 ha pozemků. Hned v roce 1961 se novomanželům Fišarovým narodil první syn Josef. Berta jako zaměstnankyně v zemědělství neměla nárok na mateřskou. Se synem zůstala doma jen 3 měsíce, než začaly jarní práce na poli. Pak ho svěřila do opatrování své 79leté babičce. Další dítě přivedla na svět roku 1963, kdy mateřská v zemědělství byla prodloužena na 4 měsíce. Rozrůstající se rodina ji nedovolovala odcházet do práce na celý den. Proto bylo velké štěstí, že místní JZD začalo stavět kravín, kam sváželo krávy z provizorních umístění, a Berta se mohla přihlásit na nové pracovní místo. Byla přeřazena na práci v kravíně, kterou vykonávala až do roku 1995, kdy odešla do důchodu. Každý den ve tři hodiny ráno nakrmila ve družstvu dobytek, v sedm už byla doma, aby obstarala děti. Staršího syna vypravila do školky, mladší dceru předala babičce, nakrmila všechna zvířata, která na statku zůstala jako záhumenka, nasekla čerstvou trávu, uvařila oběd, vyzvedla syna ze školky, navečer znovu nakrmila dobytek a tak se každý den opakoval.

Zmíněná záhumenka, kterou si na statku mohli nechat, čítala čtvrt hektaru pole, jalovici, která byla každoročně připouštěna a tele po třech rocích prodáno, kozu, koně, dvě prasata, králíky, slepice a husy. JZD rodině přenechalo k užívání i kousek louky, která měla nevýhodnou pozici, a traktory se tam špatně dostávaly. Spolu s platem měli možnost si pořídit naturálie v podobě obilí a brambor za výhodnější cenu.

Po vzoru Sovětského svazu přišel do JZD pokyn, že členové družstva musí uzavírat závazky a založit Brigádu socialistické práce. Závazky spočívaly v navýšení nadojených litrů mléka, což se Bertě a jejím spolupracovníkům dařilo. Berta se stala vedoucí Brigády socialistické práce, a zodpovědně funkci plnila. Dělala to také proto, že její nejstarší syn studoval na vysoké škole v Olomouci a ona měla strach, aby ho „mocipáni“ ze studií nevyloučili. V roce 1969 se její rodina rozrostla o dalšího potomka, se kterým mohla být na mateřské dovolené již celý jeden rok.

Sametová revoluce v roce 1989 vedla k pádu komunismu. Změnil se politický režim, ekonomika i zahraniční politika. Pozemky zabrané státem a vložené do JZD se v restitucích vracely. Měl být vrácen živý i mrtvý inventář, který byl před více jak 35 lety ze statku odejmut. Za tu dobu se ovšem více jak dvakrát stěhovala kancelář JZD a dokumenty, které obsahovaly informace o počtu a stavu majetku, se nedohledaly. Mezi občany se živě diskutovalo o tom, zda si majetek vzít nebo ho nechat ve družstvu. Tato debata probíhala i v rodině Fišarových. Chtěli si hospodářství vzít zpátky a navázat tam, kde jejich rodiče přestali. V roce 1991 ale zemřel Bertin manžel a ona zůstala na statku sama s nejmladším 22letým synem. Sami dva neměli odvahu se pustit do hospodaření a tak rozhodli, že vše budou pronajímat.

V sousedních vesnicích docházelo k vystěhovávání, vyvlastnění pozemků i majetku a zatýkání. Byly zakládány státní statky, na které byli dosazováni vyhoštění kulaci z jiných krajů. Tento ostud ale nepotkal Velkou Losenici. U nás v rodině se traduje, že prý stačil jeden podpis z Okresního národního výboru a celá rodina by byla vystěhována na státní statek v jiném kraji. Jediné štěstí bylo, že ve vesnici všichni velcí hospodáři a straničtí funkcionáři byli přibližně ve stejném věku a znali se už od dětství. Proto uměli držet pospolu i v těchto časech a vzájemně se podpořit. To bude nejspíš důvod, proč z obce Velká Losenice nebyl nikdo vystěhován.

O našem rodinném příběhu jsem se postupně dozvídala při společných pracích v zahradě nebo v lese, kdy babička vyprávěla o době svého mládí. Vždy mě fascinovalo, jak lidé od nás z vesnice dokázali držet spolu. Samozřejmě jako v každém stádu se černá ovce najde, tak ani Velká Losenice nebyla výjimkou. Ale jak se říká, nikdy není tak zle, aby nemohlo být ještě hůře. A člověk má být rád za to, co má.

Seznam literatury a pramenů:

JECH, Karel. Kolektivizace a vyhánění sedláků z půdy. Praha: Vyšehrad, 2008. ISBN 978-80-7021-902-7.

Kronika obce Velká Losenice 1945-1989 [online]. Dostupné z: http://www.losenice.cz/kronika/ dostupná k 11. 1. 2016.

Galerie
Berta s nejmladším synem Brigáda socialistické práce, (Berta vlevo nahoře)
Sklizeň obilí Berta (vpravo), vybírání brambor pro JZD
Berta (vpravo), stavba nového družstevního kravína, 16 let
Velká Losenice

Obec s 1231 obyvateli vzdálená 10 km od okresního města Žďár nad Sázavou v kraji Vysočina. Leží na historických hranicích zemí Čech a Moravy.

První zmínka o obci pochází z roku 1352, kdy se zde těžilo stříbro a železná ruda. Po vytěžení bylo místní obyvatelstvo odkázáno na zemědělství. Po generace se zde formovaly sedlácké rodiny s velkými grunty.

(zdroj: https://cs.wikipedia.org/wiki/Velk%C3%A1_Losenice)

Ptačí pohled, Velká Losenice, (zdroj: http://www.losenice.cz/fotogalerie-soucasnost/)