Proč zrovna já?

Zdeněk Florek se narodil 6. 12. 1927 ve Vítkovicích, kde i do svých 5 let žil s rodiči. Jeho otec Josef pracoval jako laborant na městských jatkách. Po absolvování obchodní školy se stal úředníkem na radnici města Ostravy. Matka Albína, vyučená švadlena, byla v domácnosti. Sourozence neměl. Koncem 20. let 20. st. získali rodiče hypotéku a postavili rodinný domek v Zábřehu, kde Zdeněk prožil své dětství a mládí a žil zde až do roku 1951, kdy se oženil a odstěhoval.

V době Mnichova mu bylo 10 let. To, co se kolem něj odehrávalo, si pořádně neuvědomoval. Byl chlapec a zajímal se o kino. Vzpomněl si však na jednu zábřežskou pouť, kde z amplionu zněla píseň U našich kasáren, která měla povzbudit český národ v těžké době.

Zdeněk navštěvoval 2 roky měšťanku a pak přestoupil na gymnázium. Jako student dělal atletiku a stejně jako sportovci z jiných odvětví musel být členem Kuratoria mládeže. Zúčastnil se např. Mistrovství protektorátu, ale o postup do finále na 1200 m ve Valašském Meziříčí jej připravily 2 vteřiny. Na rozdíl od jiných sportovců nemusel chodit na přednášky, které tato organizace připravovala, protože to nikdo po atletech nechtěl.

„Jak vnímá válku 16-letý hoch? Člověk to asi tolik neřeší, bere to jako fakt. Snažil jsem se nevybočit z řady a neupozornit na sebe. Doma jsme poslouchali Londýn i Moskvu. O žádné odbojové činnosti ve svém okolí jsem neslyšel.“

Povolán na nucené práce

Po sériích neúspěchů a velkých ztrátách na východní frontě roku 1943 a z důvodu nedostatku pracovních sil z řad vlastního obyvatelstva, se Němci rozhodli využít levné pracovní síly obyvatel z obsazených území. Spousta mladých lidí byla nedobrovolně zařazena na nucené práce.

„Realitu války jsem pocítil v okamžiku, kdy jsem dostal předvolání do Německého domu v Ostravě. V něm stálo, že jsem totálně nasazen až do vítězného konce války. Spolu se mnou byli předvoláni dva mí spolužáci Otakar Kuča a Miroslav Vihňák. Nikdy jsme se nedozvěděli, proč jsme to z naší třídy byli zrovna my. Tehdy jsme měli jít do sexty a byli jsme mezi všemi nejmladší,“ vzpomíná pan Florek. Nikdo z nich netušil, co je čeká. Kromě hodiny odjezdu vlaku do Brna, Cejlu, kterým měli jet hned následujícího dne, se nedozvěděli nic. S sebou si měli vzít předepsanou výbavu, zejména hygienické potřeby. Z brněnského nádraží pochodovali na velitelství Technische Nothilfe pro celou Moravu, které se nacházelo hned naproti. Tam se podrobili lékařské prohlídce a poté jim bylo oznámeno, že odpoledním vlakem odjíždí do Vsetína a pracovat budou v Huslenkách. Ve Vsetíně byli vybaveni oblečením (staré německé uniformy a k tomu bílý drilichový pracovní oděv) a pokračovali do Huslenek. Přespávali v tamní obecné škole, která byla přeměněna na ubikaci. Jejich hlavní činností byla výstavba cesty. Za práci dostávali 10 K na den a potravinové lístky pro těžce pracující. „V Huslenkách jsem byl, a to si přesně pamatuji, do 15. října, kdy se uskutečnil přelet amerických pevností. Bomby, které svrhly, poničily trať v Jablůnce a my ji pak museli celou noc opravovat.“ Ráno následoval přesun vlakem do Brna, kde dofasovali staré četnické kabáty a černé lodičky a pak do Kuřimi, kde se nacházela zbrojovka a továrna na výrobu leteckých motorů Klöckner Flugmotorefabrik, místo jejich dalšího působiště.

Zkus si stěžovat!

Žili v táboře, kde se tísnilo přinejmenším 500 lidí – totálně nasazení a civilní zaměstnanci. Panovaly tam hrozné poměry. Panu Florkovi utkvěl v paměti večer, kdy tam přijeli. „Řekli nám, že k jídlu nedostaneme nic, protože zásobování pro dnešek skončilo a další jídlo bude až zítra. Velitel tábora se však nad námi slitoval a poskytl nám jídlo. 30 – 35 lidem dal 2 štrucle dvoukilového chleba a ganz sprostou šlichtu, která nepřipomínala ani náhražku černé kávy. “ Zatímco v Huslenkách jim za práci platili, tak v Kuřimi nic takového nebylo. Každý den ráno dostávali chléb a kroupy, které si museli rozdělit na snídani a večeři, v poledne jim dováželi na traktorech ve várnicích oběd. Do ešusu jim nalili naběračku polívky (horká mastná voda se suchou zeleninou), která byla tak hustá, že ji všichni téměř pili. Hlavním chodem bývaly brambory vařené ve slupce a kel. Do práce však většinou nastupovali polohladoví a nebýt balíčků z domova, mnozí by nepřežili. Když se stejný jídelníček opakoval dlouho, rozhodli se, že si budou stěžovat u Dienststelle v Ostravě. Zřejmě úspěšně, protože po týdnu přijel poprvé traktor s masem. Nebylo ho však moc, tak se nedá říci, že by se najedli. Když se ten den vrátili po práci do tábora, nechali je nastoupit a za to, že porušili předpis (nestěžovali si zde, ale výše), jim byly zakázány vycházky, byl vydán zákaz přijímat balíčky a pracovní dobu jim prodloužili na 12 hodin. Pracovní doba se však nedodržovala, neboť se začínalo v 7 h ráno a končilo se, až byla práce hotova. „Útěchou nám bylo, že jsme měli alespoň to maso v žaludcích,“ dodává pan Florek.

O tom, že v táboře nebyli svobodní, svědčí i vzpomínka pana Florka na svévolné opuštění tábora kamarádem Kutáčem. Ten opustil tábor a odjel za svou dívkou do Ostravy. Na ubikaci vtrhl velitel tábora se dvěma vojáky a psem a řval, jestli vědí, kde je Kutáč. Myslel si, že má kontakt s partyzány a že může sloužit jako spojka, protože na Vsetínsku bylo silné partyzánské hnutí. Vyhrožoval exemplárními tresty, pokud by se jeho podezření potvrdilo. „Jeden z našich kluků uměl dobře německy a jeho odpověď: Wir hatten keinen Absicht davon, se mi vybavuje dodnes.“ Po několika dnech se pohřešovaný vrátil zpět, a protože jeho maminka byla Němka, nebyly z jeho odchodu vyvozeny žádné důsledky.

Na Vánoce 1944 se poprvé dostali domů. „Doma se netopilo, protože nebylo čím. Uhlí došlo, netekla voda a navíc se zhoršila zásobovací situace. I ty hajzly zamrzly.“ Po Vánocích se vrátili do Kuřimi, a někdy v únoru byli Zdeněk Florek a jeho kamarádi Otakar a Miroslav propuštěni. „Myslím si, že za propuštěním nás tří nejmladších mohla stát snaha a intervence našich rodičů, kteří chodili na patřičná místa. Ale je to jen moje domněnka, kterou nemohu nijak doložit.“

Opět doma

Po návratu do Ostravy nastoupil pan Florek do místní petrolejky. Koncem března si přivodil pracovní úraz, jehož následkem byl výron v koleně, takže nastoupil nemocenskou. Když mu skončila, byl povolán zpět do práce. „Český lékař mě uznal práceschopným i přesto, že koleno jsem měl nateklé. Můj nadřízený mne však viděl a dal mi do konce Velikonoc volno. Já jsem se tam už ale nevrátil. Čekal jsem doma u rodičů, co se bude dít. Nikdo se však po mě nesháněl. Po válce jsem zjistil, že jsem prý ošetřovateli dlužen flašku, že mě uznal za trvale nemocného. Tak to jsem byl teda překvapen!“

Vzpomínky na osvobození Zábřehu

O blížícím se konci války v Ostravě svědčily nejprve kobercové nálety Američanů. Po jednom z náletů se pan Florek a další chlapci jeho věku podíleli na odstraňování škod v blízkosti zábřežského hřbitova. S blížící se frontou americké bombardování ustalo a nálety prováděli piloti Rudé armády. Bývaly sice zřídka, ale do té doby, než na letišti v Hrabůvce nezbyl jediný Messerschmitt.

Ostravsko-opavská operace začala 15. dubna 1945, boje o Zábřeh probíhaly koncem dubna. Pan Florek přibližuje osvobození takto: „Z půdy našeho domu jsme mohli vidět linii blížící se fronty. Několik dní jsme se schovávali ve sklepě. Až v poledne 30. dubna jsme se odvážili vyjít ze sklepa a vyhlédnout z oken. Na Zengrově ulici, tehdy SA Straße, stály tanky s hlavněmi namířenými na Vítkovické závody. Byli tam vojáci oděni do jiných uniforem. Vyběhli jsme ven a začali se s nimi vítat.“ Zřejmě šlo o předsunuté jednotky Rudé armády, které se však dlouho nezdržely. Po nich přišla československá jednotka pod velením majora Janka. Vojáci kontrolovali domy, zdali v nich nepřebývají němečtí vojáci a varovali obyvatele, ať si uschovají cennosti, neboť za nimi jdou Rusové. Pak, kolem čtvrté hodiny, odjeli směrem na Olomouc. Místo nich přišlo pár starších Rusů, kteří rovněž prohledávali domy, zdali se v nich neschovává nepřítel. Ve chvílích volna seděli před domy a pili. „Okolo sedmé hodiny večerní jsme z ulice uslyšeli hlasité Hurá meine Kamaraden! Rychle jsme zamkli dveře a běželi se schovat do sklepa. V noci jsme sice usnuli, ale hluk a dunění nás pokaždé probudily, venku totiž probíhaly boje. Ranní panorama vypadalo asi takhle: na ulici stál sovětský tank, na zemi leželi mrtví němečtí vojáci, některé domy byly rozstříleny. My a další sousedé jsme neutrpěli větší újmu na majetku, měli jsme jen poničené ploty a pár kulek se podepsalo na omítce našeho domu. Také řádily Kaťuše. Cílily na obklíčenou posádku v Bělském lese a zároveň ostřelovaly další posádku, která byla v Hulvákách. Posádky se spolu v noci pokusily spojit, avšak neúspěšně. Všude okolo ležely mrtvoly vojáků. Boje skončily.“

Během osvobozování bydleli u Florků doma i u jiných rodin Rusové. Začaly se ztrácet věci. I u nich doma si jednoho dne všimli chybějících příborů, ale nedali se a chtěli je vrátit. Po chvilce jim ruský voják přinesl celou sadu z ukradeného německého majetku. Kromě této příhody však již žádnou další krádež nezaznamenali, přestože v okolí si sousedé stěžovali.

V Zábřehu bydlela spousta Němců a ti si užili svoje hlavně za tzv. marodů, kteří měli zájem o ženy. Na vlastní oči pan Florek viděl akci NKVD. Přijeli, zavlekli mladou ženu do vozu a odjeli s ní pryč.

Dovětek

Po válce Zdeněk Florek úspěšně odmaturoval na gymnáziu a začal studovat na VŠB. Ovšem zkoušku z marxismu-leninismu ani napotřetí nesložil. „Nemohl jsem, udělal jsem to záměrně.“

Na to, co zažil za války, vzpomíná dodnes. Některé prožité útrapy se mu stále vracejí, přesto konstatuje, že daleko větší hrůzy zažívali totálně nasazení v Říši. „Dva mí kamarádi, kteří byli nasazeni v Reichu mi vyprávěli o hrůzách spojeneckého bombardování. V porovnání s tím, co jsem slyšel od nich a co jsem zažil sám, musím říct, že přes ty mizerné příděly potravin, zde v Protektorátě bylo alespoň bezpečněji.“

Galerie
Zdeněk Florek, Vánoce, r. 2015. Německý dům v Ostravě, r. 1939.
Německý dům v Ostravě, r. 1939 (před Protektorátem). Zdeněk Florek s neteří Marií Dědourkovou, r. 2015.
Ostrava - Moravská Ostrava a přívoz, Dr. Šmerala 25/2565, Matiční gymnázium

Matiční reálné gymnázium bylo založeno jako první česká střední škola v Ostravě v r. 1897. Následujícího roku obdrželo vlastní budovu na ul. Matiční 5. Od školního roku 1901/02 byl ústav rozdělen na klasické gymnázium (priorita výuky latiny a řečtiny) a reálku (výuka matematiky, přírodních věd a moderní jazyků pro přípravu žáků ke studiu technických oborů). Klasické gymnázium získalo vlastní budovu na Matiční ul. č. 7. Těžkým obdobím prošlo v době 2. sv. války. Po Mnichovu se stalo útočištěm žáků z odtržených oblastí Sudet. Stupňoval se politický tlak. Na začátku války byl zatčen ředitel školy, bývalý legionář Rudolf Tlapák. Židovští studenti museli nejdřív zanechat studia, poté byli odvlečeni do koncentračních táborů, odkud se už nevrátili. Totálně nasazeno bylo několik zaměstnanců gymnázia, studenti byli povoláni k Technické nouzové službě nebo byli nasazení do výroby v továrnách. 16. března 1945 dostala škola při leteckém bombardování Ostravy přímý zásah.

Použitý zdroj: http://mgo.cz/jj/index.php?option=com_content&view=article&id=202&Itemid=41

Budova Gymnázia matiční, současnost. Zdroj stránky školy. Budova Gymnázia Čs. legií, r. 1918 - 1938. Zdroj AMO.
Budova Gymnázia Matiční, r. 1920 - 1938. Zdroj AMO. Budova Gymnázia Matiční, r. neurčen. Zdroj stránky školy.
Příběh místa

Studia v protektorátu

Zdeněk navštěvoval 2 roky měšťanskou školu a pak přestoupil na gymnázium, které se nacházelo v Moravské Ostravě na ulici Českých legií. Musel však začít od sekundy, čímž si nedobrovolně prodloužil studia o jeden rok. Před Mnichovem se studenti mohli učit cizí jazyky, učili se legionářské tradici, ale s okupací se změnila i školní osnova. Výuka byla zaměřena na němectví. Celkem měli 6 hodin němčiny týdně, k tomu matematiku, zeměpis a ještě jeden předmět, na který si však pan Florek již nepamatuje. Výuka byla vedena v němčině. Okupanti z budovy jejich školy udělali Oberschule a české gymnázium bylo přesunuto do budovy Matičního gymnázia, kde již ale fungovaly dvě další školy – reálné gymnázium a klasické gymnázium. Kvůli nedostatku tříd pro tak velký počet žáků, se učilo na směny, studenti tří gymnázií se tak museli střídat. „Naše výuka například probíhala od pondělka do středy. Když jsme měli ranní výuku, odpoledne jsme měli volno a naopak. Když jsem chodil do kvinty (kvinta B), tak se ve vedlejší kvintě A vyskytly protiněmecké letáky. Co v nich stálo, to opravdu nevím. Nikdy jsem je neviděl. Ale hoši pak měli zákaz studia a rodiče některých z nich byli zavřeni,“ vzpomíná na svá studia pan Florek.