Dětství v koncentračním táboře a podnikatelkou v ČSSR

Pamětnice Františka Janečková se narodila v listopadu 1934 v Červeném Kostelci na Náchodsku, jedná se o matku mého předčasně zesnulého strýce Jana. Pro záměr projektu „Paměť národa“ mi byla Františka doporučena celou rodinou, která přesvědčila pamětnici svůj příběh sdělit a i všichni tak mohli příběh poznat podrobněji.

Když jí bylo sedm let, zatkli její rodinu v obci Líšný z důvodu živnosti rodičů. Po krátkém pobytu v Jičíně byli transportováni do koncentračního tábora Lety u Písku. „V červnu 1941 nás v Líšném u Železného Brodu sebrali a odvezli do Jičína. Tam nás dali do vězení a čekali, až nás bude víc. Potom nás všechny, asi 20 lidí, odvezli do tábora Lety u Písku.“ Františka zde byla s rodiči vězněna celkem jedenáct měsíců do rozpuštění tábora. Během té doby neměla možnost být s rodiči, neboť lidé byli striktně odděleni ihned po příjezdu. „Když jsme tam přijeli, hned za branou nás rozdělili, každého zvlášť, děti, ženy a muže. Druhý den nás všechny ostříhali dohola a dali nás do různých budov, potom zařadili maminku na práci do kamenolomu, tátu odvezli z lágru na práci někam jinam, nevím kam.“ Tvrdý pracovní režim ještě zhoršovaly nemoci, např. tyfus. „Později onemocněl skoro každý druhý tyfem, maminka také onemocněla, měla štěstí, uzdravila se. Potom musela ty mrtvé s ještě jednou osobou uklízet na určené místo.“ Františka patří do skupiny, která tak hrozné místo přežila, ale všichni takové štěstí neměli. „Otci tam zemřela sestra a švagra s dcerou mu odvezli do Terezína u Litoměřic.“ Největším nedostatkem bylo jídlo, jelikož s malými příděly nebylo možné přečkat dlouhou dobu. Jen dělení jídla navzájem mezi lidmi zajistilo přežití. „V lágru byla velká bída a hlad, denní dávka chleba byla jedna čtvrtina chleba, ráno černá káva, ne zrnková, v poledne jedna sběračka polévka, syrové zelí, rozebrané listy, nezahuštěná voda, jeden větší brambor, nebo dva menší. O chleba se maminka se mnou dělila, jinak bych nepřežila.“. Po jedenácti měsících byl tábor rozpuštěn. Františka se vrátila s rodiči v dubnu roku 1942 na Malý Rohozec u Turnova. „ Po jedenácti měsících nás propustili na svobodu, protože tábor končil, propustili nás, asi 20 lidí, ostatní transportovali do dalších táborů.“ Tento nelidský zážitek v dětství ovlivnil celý další život Františky. „Rodiče již nežijí a mě to poznamenalo na celý život.“

Po dokončení základní školy musela Františka nastoupit do práce, jelikož si celá rodina nežila nejlépe. Její pracovní uplatnění nalezla ve sklářském průmyslu v nedalekém Železném Brodě, vyráběním skleněných korálků a později v dalším bižuterním podniku v Jablonci nad Nisou. Zajímavé je, že se Františka provdala za muže, který měl shodné křestní jméno i příjmení, tedy Františka Janečka. Její tatínek získal na přilepšenou povolení provozovat vlastní živnost, a to prodávání cukrové vaty na poutích. Ze svého výtěžku se platila 15 % daň pro ČSSR, následně stejná sazba i po roce 1989, kromě dalších poplatků za stání si mohla rodina zisk ponechat. Tímto způsobem pak Františka trávila své víkendy, a to až do smrti jejího muže Františka ještě několik let po sametové revoluci, kdy poslední roky po poutích prodávala se svým mužem nafukovací balonky.

Být součástí poutě patřilo k největší zálibě Františky, ačkoliv počet lidí, kteří se chodili bavit na poutě, rok od roku neustále klesal.

Na konci našeho rozhovoru uvedla jako poselství pro ostatní lidi své životní motto, které charakterizovala slovem „Rodina“, která pro Františku hrála a hraje důležitou roli po celý její život.

Pro pamětnici bylo složité a bolestivé mluvit o hrůzách v koncentračním táboře, takové zážitky jsou pro dnešní mladou generaci nepředstavitelné, tak velká krutost se jen těžce popisuje. Nutné je zmínit, že Františka nyní žije ve svém domě vyrovnaně a pokojně, přestože její život nebyl ani zdaleka lehký. Vzpomínky se s věkem oživují, přání ale je, na některé zapomenout.

Jako osobní ponaučení z příběhu a z rozhovoru pro mě plyne: mít otevřené oči, všímat si svého okolí a utvářet si o světě vlastní názor.