Z Podkarpatské Rusi do Prahy

Moje babička Jaroslava Moudříková roz. Karbanová se narodila v roce 1926 v Mukačevě, na Podkarpatské Rusy, která tehdy patřila k Československu. Její rodiče byli oba Češi a seznámili se právě na Podkarpatské Rusy, kde si později otevřeli vlastní cukrárnu. Ve vyprávění vzpomíná na své dětství na Podkarpatské Rusy, kde bydlela v řadovém domku s rodiči a mladšími sourozenci, na to, jak na začátku války utíkali zpět do Československa, dále pak o stěhování do Prahy, radosti z konce války i zklamání z převratu v roce 48 a 68 a následném životě v komunismu.

Její dětství bylo úzce spojeno s rodinnou cukrárnou, kde její maminka pracovala a ona se tak musela starat o své mladší sourozence a nemohla bez nich v podstatě udělat krok. Na přiložené fotografii je vidět moje babička v náručí své maminky před zmiňovanou cukrárnou. Byla to jediná česká cukrárna v Mukačevě. Čokoládu tehdy dováželi až z Kutné Hory z velkoobchodu „Koukol a Michera“. Krom Čechů tam žilo také mnoho Židů, Ukrajinců, Rusínů, Maďarů, potomci Švábů i další etnika. Při hraní s dětmi se naučila plynně maďarsky, tak, že by nikdo nepoznal, že je Češka. Dodnes umí několik vět, a kdyby nějaký čas byla v Maďarsku, pravděpodobně by se její schopnost domluvit se brzy vrátila.

V roce 1938 začala invaze Maďarů na Podkarpatskou Rus, o které se příliš často nemluví. Babička vzpomíná, jak Maďaři došli k Mukačevu, které zabraly, a na konci města za obytnou částí udělali demarkační čáru, kde byl kilometr neutrálního území. Za územím bylo ještě tehdejší Československu. Služebná rodiny mé babičky se potřebovala dostat za svým otcem, který byl hrobníkem na hřbitově, který ale byl až za demarkační čárou. Moje tehdy čtrnáctiletá babička s ní šla, protože uměla maďarsky a se stráží vyjednávala, aby tam mohly jít. Následně ale dostaly strach, že by na ně mohly z druhé strany střílet, protože by nevěděli, že ona je Češka a tak od toho nápadu upustily a raději odešly. Nikdy pak rodičům neřekla, že se k demarkační linii vydala. Čtrnáct dní poté se babička nakazila břišním tyfem a strávila v nemocnici na izolovaném lůžku šest neděl. Byla v kómatu a nikdo ji nedával příliš velké šance na přežití. Doktor řekl, že když toto přežije, bude pak dlouho živa. A to se naštěstí vyplnilo. Na tyfus tam umíralo velké množství lidí. Hygiena byla v té době naprosto nedostatečná. Na trzích se prodávala živá kuřata, která měla svázané nohy a trpěla tam ve vedru. Soucit se zvířaty se tehdy vůbec neřešil.

V roce 1939, po začátku 2. světové války, se babička vydala se svojí maminkou a sourozenci zpět do Československa. Tatínek ještě několik měsíců zůstal a snažil se prodat vybavení cukrárny. Babička si vybavuje cestu vlakem z Mukačeva, kde měli naložen celý vagon nábytkem a všemi dalšími osobními věcmi. Když přijeli k celníkům, tak je zastavili a měli problém s tím, že měli piano, které bylo zabedněné, aby se nezničilo. Celníci byli nepříjemní, že by mohly z Maďarska něco pašovat, ale nakonec je pustili. Několik dalších měsíců strávili u maminčiny sestry v Bystřici pod Hostýnem.

Z Bystřice pod Hostýnem se s rodinou odstěhovali do Prahy, kde od roku 1940 žije až dosud. V Praze si během války otevřeli koloniál na Špejcharu na tehdejší Belcrediho třídě. Celý tento blok domů byl při výstavbě metra zbourán a nyní je tam stanice Hradčanská. Babička si např. vzpomíná na proslov Hitlera, který byl vysílán tlampačem na náměstí a trval několik hodin. Ona v té době navštěvovala obchodní školu a připravovala se na práci v obchodě. Tatínek ale onemocněl tuberkulózou a obchod prodal i s živnostenským listem. Protože nepřihlásil maminku na sociální pojištění, musela pak pracovat do 65 let, aby následně získala důchod ve výši 500 Kč. Babička začala pracovat na dráze jako děrovačka, kde pracovala s předchůdcem dnešních počítačů tzv. Holeritem. Také se tam seznámila s budoucím manželem. Když v květnu v roce 45 přišli ruští vojáci do Prahy, tak si babička vybavuje, jak hnali Němce a Rakušany pryč, jako zvířata. Na vlastní oči viděla utíkat ženy s kočárky, malými dětmi… Začalo se krást a rabovat. V pohraničí si Němci často nestihli nic sbalit a Češi tam jezdili rozkrádat jejich majetek.

Po skončení války odjela babička v roce 1946 do Poříčí u Trutnova, kde se stavěla továrna na kožešiny Kara, která funguje do dnes. Babička tam pracovala v kanceláři, ale budoucí manžel trval na tom, aby se vrátila do Prahy a v roce 1948 pak měli svatbu.

Přestože se v roce 1948 vdávala, považuje tento rok za jeden z nejhorších v jejím životě, protože vládu převzali komunisté a nastoupila dělnická třída. V roce 1950 se jí narodil první syn a zároveň v té době Gottwald vyhlásil v Praze akci „20 tisíc mužů do výroby“. Týkalo se to zejména státních úředníků a drobných živnostníků. Babičky manžel musel odejít ze státní služby ČSD (Československé dráhy) a jezdil do Vysočan vykládat vagóny. Později přešel k firmě Baraba, která budovala tunely v místech budoucího Stalinova pomníku. Udělal si tam svářečský kurz a do roku 1968 pracoval jako svářeč, než vážně onemocněl.

Za zmínku stojí i babiččina vzpomínka na pohřeb Edvarda Beneše. Stala se svojí kolegyní a kamarádkou v dlouhém zástupu lidí celou noc, aby mohly k jeho rakvi na Vítkově druhý den položit květiny. Připomíná, že v té době ještě nebyla na vrchu socha Jana Žižky, která je s ním dnes neodmyslitelně spjata.

Od roku 1956 pracovala babička ve velkoobchodu s potraviny, v bývalé budově Meinel ve Vysočanech. Přišel rok 1968, který byl tím druhým nejhorším rokem v babiččině životě. Sovětská okupace byla další ránou v jejím osudu. Pamatuje si, že asi čtyři dny nejezdila veřejná doprava a všude byla milice. Vzpomíná, jak podepisovala různé petice za odchod sovětských vojsk. Život ale musel jít dál, stále pracovala ve velkoobchodě a vybavuje si, že museli přednostně zásobovat ruskou vojenskou základnu v Milovicích.

Radostnější období přišlo až s rokem 1989, kdy se babička konečně dočkala pádu nenáviděných komunistů. Tím, že pocházela z rodiny živnostníka, tak ji nikdy ani nenapadlo, že by komunismus podporovala nebo snad vstoupila do strany. Její vnitřní odpor začal hned s úderem kolektivizace a zrušením osobního vlastnictví, které je pro ni nedotknutelné.

Od roku 1986 žije spokojeně v bytě na pražských Vinohradech, od jara do podzimu tráví čas na chatě, udržuje si životní optimismus a nepropadá společenské skepsi.

Galerie
Jaroslava Moudříková na školní fotografii z roku 1936 (druhá řada, čtvrtá zprava)
Životopis - školní sloh z roku 1941 (část 2.) Životopis - školní sloh z roku 1941 (část 1.)
Vysvědčení z Protektorátu Publikace o Podkarpatské Rusi z roku 1932
Inzerce Purmovy cukrárny z publikace o Podkarpatské Rusi Obrázek rodinné cukrárny z Mukačeva kolem roku 1930
Pohled ze sedmého Všesokolského sletu v Praze