Malá vesnice – velké dějiny

Pan Cihelník se narodil 15. 10. 1933 v Libichově jako druhé dítě Stanislava a Marie Cihelníkových. Rodiče pana Cihelníka byli zemědělci a žili v hospodářství číslo 1 v Libichově. Začátek školní docházky pana Cihelníka nebyl dobrý, protože začala 2. světová válka.

V září roku 1942 pan Cihelník onemocněl spálovou angínou. Musel žít osamocen, aby nikoho nenakazil, a k tomu všemu dostal zánět ledvin, takže se nemoc prodloužila. Jedním z mála povyražení byl poslech zahraničního rozhlasu, protože jeho postel se stala úkrytem součástek rozhlasového přijímače, ze kterého byly oficiálně odebrány krátké vlny, ale po menší úpravě byl schopen provozu. Když do pokoje přišli sousedé poslouchat rozhlas, z pod polštáře vytáhli část, kterou zapojili do přijímače, pak bylo slyšet klapání a následně charakteristické hlášení ,,VOLÁ LONDÝN“.

V roce 1944 museli Cihelníkovi opustit svou usedlost č. p. 1, protože měli poměrně velké hospodářství a statek zabrali okupanti. Museli se vystěhovat do 48 hodin s polovinou dobytku kvůli německé rodině, která se nastěhovala do jejich příbytku. Venkov byl na rozdíl od měst dobře zásoben potravinami, takže po této stránce se rodině nevedlo špatně. V době okupace pan Cihelník skládal zkoušky, při kterých se kladl velký důraz na znalost německého jazyka, učení bylo omezené, protože v budově školy byli ubytovaní němečtí vojáci a poslední válečné dny pan Cihelník chodil jen 3x týdně do školy. Ale i přes tyto okolnosti pan Cihelník dokončil školní docházku včas.

V Boleslavi potkával běžně členy Hitlerjugend, k nimž patřil i syn německé rodiny Seenových (?), kvůli kterým museli Cihelníkovi opustit rodný dům. Jejich nejmladší syn byl vůči malému Josefovi vcelku přátelský a mimo své německé vrstevníky měl zájem o kamarádské kontakty, ale v davu dalších Hiterjugend se choval jako pravý příslušník árijské rasy. Josef ho musel povinně zdravit smeknutím čepice. Odchod Němců – civilistů z Libichova se uskutečnil 20. dubna 1945. Všechen dobytek a jídlo odvezli němečtí vojáci do Německa. Hospodářství v Libichově bylo prázdné a pusté. Pan Cihelník trávil dny pozorováním rodného domu, toho času obsazeného německými vojáky. Válka pro něj skončila výstřelem do zdi jejich vlastní kůlny, když mu německý voják bydlící v jejich usedlosti dovolil půjčit si samopal. Dodnes tam zůstaly díry po výstřelech.

Koncem války často kolem vesnice táhli tzv. národní hosté, což byli lidé, spíše venkované, kteří byli donuceni utéct před frontou. Projížděli v povozech od Dobrovice Libichovem směrem na západ, tudíž se ubytovávali různě po vesnici. Jedna skupina bydlela v hostinci naproti domu, kde bydlel pan Cihelník. Jedné mladé ženě se tam narodilo dítě. Do domu Cihelníkových přišel starší pán, zřejmě otec, s prosbou, zda-li by se u nich nemohla umýt a vykonat další hygienické potřeby. Na oplátku chodil pomáhat se dřívím.

Pan Cihelník vypráví i další své smutné vzpomínky na konec války. Nejvíce nezvanými hosty v Libichově byli vlasovci, bývalí sovětští zajatci, kteří bojovali na straně Němců. Jejich úkolem bylo budovat zábrany postupující rudé armádě, postavili několik objektů – barikádu u domu č. 22 a 33, později vykopali okopy pro střelce – kulometčíky.

Málokdo slyšel 5. května v rozhlase výzvu k povstání, které vzniklo v Praze. Libichova se příliš netýkalo. Až v odpoledních hodinách, po návratu dělníků z práce, měli libichovští občané více informací a zahájili revoluci také. První výzvou bylo zničení všech dvojjazyčných nápisů, nejprve padl německý nápis Obecní úřad, později směrová cedule, na které stálo Dobrowitz, Dobrovice, Chotetov, Chotětov, která byla spálena. Po opuštění německého vozidla stojícího na návsi byly odstraněny i německé značky Kolín a Mladá Boleslav.

Další dny se obec chystala na příjezd Rudé armády, Libichovští postavili slavobránu a vše bylo již 9. května připraveno na hlavní silnici. Od vítání se nakonec ustoupilo, protože přiletěla vojenská letadla bombardovat Mladou Boleslav. Zmatení lidé netušící, kdo bombardování způsobil, čekali, co bude dál. 10. května konečně dorazila informace, že Rudá armáda v Mladé Boleslavi je. Bývalý ruský legionář, který měl ve vesnici trafiku, pobídl chlapce (včetně p. Cihelníka), aby si šli s ním sednou na příkop, kde je učil ruská slova. A tu se od Dobrovice již řítil motocykl. První otázka padla: „German niet?“ „ German niet.“

Místní jednotka rudých gard se vypravila na západ proti německým střelcům, kteří byli kousek od Libichova. Přivedla dva mladé hochy v černé uniformě a ihned o nich bylo rozhodnuto -popravit. Zavolalo se do sběrného táboru Němců, odkud přijeli dva důstojníci. Trest smrti provedli okamžitě bez soudu. Občané dostali za úkol je pohřbít, tak byl použit okop po vlasovcích.

V roce 1945 se pan Cihelník se svojí rodinou vrátil do usedlosti č. p. 1. Zemědělství se rozjelo naplno. První svobodné volby v ČSR byly v roce 1946. Komunistická strana získala jen v Libichově 42 % hlasů a v celostátním měřítku zvítězila. Začala se zakládat strojní družstva, kam se ale kupoval pouze jeden stroj, ale jelikož potřebovali všichni zorat a zasít, vznikaly třenice a lidé si začali kupovat vlastní stroje. Začínala se už také zakládat zemědělská družstva, které tvořili lidé s malými pozemky. Začaly se zvyšovat dodávky.

Kolektivizace vesnice začala tím, že byla vyvlastněna nebo znárodněna větší hospodářství, ale to se Libichova netýkalo. Byly odebírány pracovní síly, majitelé nestíhali obdělávat pole a nestíhali předepsané dodávky. Pracovní síly si najmout nesměli, protože to národní výbor zakázal nebo nedovolil. Tímto způsobem získávalo družstvo pole. Když se družstvo takto namlsalo, začaly se zvyšovat dodávky.

Cihelníkovi to zvládali do roku 1948, kdy panu Cihelníkovi zemřel otec, což znamenalo, že se 15letý Josef stal spoluvlastníkem celého hospodářství. Jejich hospodaření skončili skoro krachem, protože mladý Josef musel u toho zvládat ještě studium na rolnické škole, kam docházel mezi lety 1948 – 50. Do roku 1952 hospodářství jakž takž fungovalo, ale v roce 1952 začali být zváni k soudu kvůli nesplnění dodávek. Dodávky nemohli splnit z jednoduchých důvodů: nejdříve jim vykoupili 9 strojů, na obdělávání polí zbyly jenom 3 pracovní síly. Někteří známí, ale i cizí lidé jim jezdili pomáhat, ale Cihelníkovi je museli vyplácet potravinami, jelikož jich bylo stále málo. Proto museli snášet stálé postihy. Na podzim roku 1952 vstoupili všichni do zemědělského družstva. Cihelníkovi byli stále stíháni za nesplnění dodávek, i když patřili do JZD.

Pan Cihelník byl i s matkou pozváni k soudu a odsouzeni na 6 měsíců, pan Cihelník chtěl vzít celý trest na sebe, ale nebylo mu to dovoleno. Soud byl veřejný a vcelku nikomu nešlo o skutečné právo. Podle pana Cihelníka to byl takový zaběhnutý a dobře fungující pracovní proces.

,,Soudce přišel ráno do práce a na chodbě byla řada lidí, které měl ten den odsoudit, tak byli odsouzeni a šli domů.“

V roce 1952-1953 čekali na nástup trestu do vězení a pan Cihelník měl před sebou ještě základní vojenskou službu. Na Silvestra šel spát jako soukromý zemědělec a na Nový rok se probouzel jako družstevní rolník bez peněz a majetku. Po smrti prezidenta Gottwalda byl pan Cihelník s matkou amnestován, trest jim byl prominut. V říjnu 1953 nastoupil pan Cihelník na vojnu, byl poslán do Jičína jako jediný ze svých zemědělských vrstevníků. Zde zažil tvrdý výcvik a noční služby 2x půl roku. Protože ale očekával, že se dostane do pracovního tábora jako jeho vrstevníci, toto vše panu Cihelníkovi nevadilo tolik oproti tomu, co zažíval v JZD. Dodnes mluví o obavách o rodinu. Jeho sestra se provdala a její manžel, který byl zvěrolékař, dostal po studiích umístěnku až do Velvar. Matka zůstala v chalupě sama a poté se stala terčem různých útoků. Jednou matka panu Cihelníkovi napsala, že po návratu z pole našla otevřený dům, jeho věci vyházené na chodbě a v jeho pokoji se usídlili nechtění nájemníci. Když pan Cihelník přišel z vojny, „nezvaní hosté“ už byli pryč. Roku 1959 se oženil s dívkou o 7 let mladší, která pocházela rovněž ze zemědělské rodiny. Spolu měli 2 syny, kteří jsou nyní dospělí a mají své vlastní rodiny.

Sám říká, že sice zažil hodně zlého, ale vše odpustil, i když zapomenout úplně nemůže.

Galerie
Fotografie z natáčení dne 19. 1. 2016. Vysvědčení z obecné školy v Libichově - školní rok 1942/43.
Výplatnice p. Cihelníka z března 1959, kde je vidět malý příjem, který jako družstevník dostával. Matka p. Cihelníka na dvoře jejich usedlosti č. p. 1 (nedatováno).
Rodný dům p. Cihelníka - stav z 30. let 20. stol. Období okupace - na dvoře stavení č. p. se sešli všichni obyvatelé, dva mladí lidé úplně napravo zde byli totálně nasazeni.
P. Cihelník na dvoře jejich usedlosti (začátek 40. let 20. stol.). Usedlost Cihelníkových - období okupace.
Ochotnické divadlo, které ve 30. letech hráli místní občané na dvoře domu č. 1 (rodný dům pana Cihelníka). Tablo rolnické školy, kde p. Cihelník 2 roky po ukončení měšťanky studoval. (1950)
Sběr léčivých bylin na kopci Chlum, kterého se účastnila celá dobrovická měšťanka, kam p. Cihelník docházel - období okupace. Momentka ze sběru léčivých bylin na Chlumu.
Fotografie žáků obecné školy v Libichově - křížek označuje p. Cihelníka (počátek 40. let 20. stol.). Stavení, kam byli Cihelníkovi v roce 1944 vystěhováni.
Pomníček padlým v 1. sv. válce, na němž je i jméno strýce p. Cihelníka. Bývalá obecná škola v Libichově, kam p. Cihelník od roku 1939 docházel.
Libichov

Libichov je malá vesnice v okrese Mladá Boleslav, dnes administrativně patří k městu Dobrovice, v obci funguje pouze osadní výbor. Dramatické chvíle zažila vesnice zejména na konci 2. světové války, kdy se stala dějištěm potyček mezi ustupující německou armádou, ROA (tzv. Vlasovci) a místními revolucionáři, potažmo revolučními gardami. Na katastru obce se nacházejí 3 hroby neznámých německých vojáků, kteří byli popraveni přivolanými revolučními gardami. Na okraji obce také byla vybudována převážně členy ROA barikáda proti Rudé armádě. Dramatické momenty nastaly také v souvislosti s průjezdem tzv. národních hostí z východu, kteří prchali před Sověty na západ. V 50. letech pak obec zakoušela teror soukromých rolníků ze strany komunistické moci, kteří byli postupně nuceni vstoupit do JZD. Někteří byli režimem za svou příslušnost k rolnickému stavu souzeni jako tzv. kulaci čili venkovští boháči. Obec je ukázkou toho, jak „velké“ dějiny ovlivnily životy těch nejobyčejnějších lidí.

Kaplička na libichovské návsi. Libichovská mládež podílející se na zkrášlování obce po požáru místní obecní pastoušky.
Vztyčování slavobrány u příležitosti příjezdu Rudé armády. Letecký pohled na Libichov - současnost.
Snímání zvonu z libichovské kapličky 15. 3. 1941. Příprava slavobrány oslavující osvobození a příjezd Rudé armády.
Občané Libichova čekající na příjezd Rudé armády. Momentka z příjezdu Rudé armády 10. 5. do obce.
Momentka z příjezdu Rudé armády 10. 5. do obce. Momentka z příjezdu Rudé armády 10. 5. do obce.
P. Pudil, člen Obrany národa a místní obyvatel. Za války byl 3 roky vězněn za odbojovu činnost. Slavnost u příležitosti vyhlášení Libichova nejkrásnější obcí Protektorátu.
Slavnost u příležitosti vyhlášení Libichova nejkrásnější obcí Protektorátu. Fotografie z vyhlášení Libichova nejkrásnější obcí Protektorátu.
Fotografie z mobilizace 1938 - dělostřelci ubytovaní v Pavlíčkově statku. Letec Miroslav Kredba, rodák z Libichova, který v 28 letech zahynul při výcviku.
Komise Národního souručenství, která navštívila obec u příležitosti vyhlášení Libichova nejkrásnější obcí Protektorátu. Hrob kpt. RAF Miroslava Kredby, rodáka z Libichova, v St. Illogan (Velká Británie).
Příběh místa

Jak dramatický byl závěr války v malém Libichově, dokazuje následující příběh.

Místní jednotka rudých gard se vypravila na západ od vesnice proti německým střelcům, kteří měli stanoviště kousek od Libichova. Přivedla dva mladé hochy v černé uniformě a ihned o nich bylo rozhodnuto – popravit. Zavolali do sběrného táboru Němců, odkud přijeli dva důstojníci. Trest smrti provedli okamžitě bez soudu. Občané dostali za úkol je pohřbít, tak byl použit okop, původně určení jako bariéra proti postupující rudé armádě. Po soumraku se roznesla informace, že se pohybují další osoby po poli. Jednotka se znovu vypravila a přivedla čtyři vojáky. Pan Cihelník a jeho rodina se obávali, aby je nepopravili a nepohřbili do okopu před jejich domem. V nočních hodinách přijela garda a německé vojáky zastřelila. Patnáctiletý Němec, který byl zadržen, měl za úkol vykopat svým druhům hrob. Lidé, kteří ho hlídali při práci, později vypověděli, že strachem pološílený chlapec zešedivěl.