Evropská anabáze jedné makedonské dívky

Moje babička Vera Kosorinská se narodila 24. 5. 1926 v jugoslávské Skopii jako Vera Bodor. Po ukončení základní školy byla přijata na místní gymnázium. Příběh začal v květnu roku 1944, kdy se jako téměř osmnáctiletá připravovala na maturitu a chodívala se učit do přírody za město. Při jedné z procházek ji v lese oslovila zraněná osoba s prosbou o pomoc. Z nahrávky ani z vyprávění není jednoznačně jasné, zda se jednalo o partyzána patřícího k tzv. Titovcům, nebo o ruského parašutistu. Informace o písemném poděkování z Moskvy po válce by ukazovala spíše na druhou variantu. Zda však prováděla Rudá armáda v této oblasti nějaké výsadky na pomoc jugoslávským partyzánum, se mi zjistit nepodařilo. Důležité je, že babička se rozhodla muži pomoci a začala mu nosit na smluvené místo vodu a chleba. Jak dlouho a pravidelně babička muži pomáhala, není zřejmé. Její počínání nicméně neuniklo pozornosti a někdo babičku udal na místní Gestapo. Na nahrávce babička viní ženu ze sousedství, která údajně udržovala poměr s nějakým Němcem, pravděpodobně příslušníkem místních okupačních sil.

Ve vyprávění i na nahrávce babička popisuje, jak jednoho dne k jejich domu přijelo auto s vojáky, kteří vtrhli dovnitř a vše prohledali. Ve sklepě proráželi sudy, ve kterých však našli pouze alkohol. Babičku, její rodiče i starší sestru Zoru poté odvedli na místní Gestapo, kde byli vyslýchaní. Výsledky výslechu jsou nejasné. Zda byla babička skutečně obviněna ze spolupráce s partyzány, jak na nahrávce tvrdí, si nejsem jistý, neboť za takový přečin bych očekával trest smrti. Ať už dopadl výslech jakkoliv, výsledkem bylo, že babička a její starší sestra byly poslány na nucené práce do Německa. Zda to souviselo se sympatiemi a zásahem na nahrávce zmíněného „intendanta“, není jasné.

O událostech, které následovaly, jsem se ani při nahrávání ani dříve mnoho nedozvěděl. Zřejmé je, že babička i její sestra byly přesouvány směrem do střední Evropy. Jednalo se nejspíše o „cestování“ po železnici, které člověku splývá. Na nahrávce zmiňovanou cestu letadlem považuji za vysoce nepravděpodobnou, což podporuje i babiččino zjevné tápání. Nikdy před tím se o něčem podobném nezmiňovala a považuji prakticky za vyloučené, že by byli nuceně pracující přesouvání tímto způsobem. Jedná se nejspíše o záměnu za některou z mladších vzpomínek. O něco méně nepravděpodobná, avšak stále značně nejistá se mi zdá zmínka o přesouvání nákladními automobily.

Ze vzpomínek dále vyvstávají dva body, o jejichž časové následnosti si nejsem jistý. Prvním bodem je vzpomínka z Vídně, kdy byla při náletu zasažena budova, v jejíchž sklepech se babička a další lidé před náletem zrovna ukrývali. Trvalo prý pět hodin, než je z úkrytu vysvobodili. Zmíněnou souvislost s Schönburnnem jsem nikdy předtím neslyšel a proto myslím, že jde opět o mix se vzpomínkami na vídeňské reálie.

Poněkud konkrétnější je druhá vzpomínka na nasazení na práci v továrně ve Vyškově. Od pana Schildbergera jsem se dozvěděl, že u Vyškova se skutečně vyráběly součásti do německých letadel. Informace z nahrávky týkající se nabízené možnosti útěku jsem z dřívějšího vyprávění neznal, nicméně v ní nevidím žádný věcný rozpor. Jak dlouhou dobu babička ve Vyškově strávila, není jasné. Jisté je, že po nějaké době byli vězni posunuti vlaky opět dále na západ. Jak ze vzpomínek vyplývá, byli přesunováni v dobytčích vagonech, kdy během cesty často zastavovali a čekali – pravděpodobně aby umožnili průjezd vlakům s důležitějším, nejspíše vojenským nákladem. Ve vagonech byly přepravovány dívky babiččina věku z nejrůznějších zemí Evropy.

Při letmém pohledu na mapu se zdá pravděpodobnější, že Vídeň byla na trase z Balkánu skutečně jako první a teprve po té následovaly události ve Vyškově. Další zastávka spojená s balíkem vzpomínek totiž byla na drážďanském nádraží. A jakkoliv to zní neuvěřitelně, bylo to právě 14. února roku 1945. Babička sice tvrdí, že to bylo 13., ale popis událostí jasně odpovídá 14., tedy druhému dni nechvalně známého spojeneckého náletu.

Babička vzpomíná, že stáli ve vagonech na seřaďovacím nádraží, když začala houkat siréna. Vagony byly zjevně otevřené, protože se z nich mohli „cestující“ rozeběhnout do úkrytu. U vagónů stojící stráže učinily totéž a prchajícím nevěnovali z pochopitelných důvodů žádnou pozornost. Celá událost se odehrála ve dne, což odpovídá polednímu americkému náletu 14. února . První britský nálet předcházející noci započal až o půl desáté večer. Zároveň odpovídá, že cílem amerického náletu bylo právě nádraží. Nejživější vzpomínkou, která údajně budila babičku ze spaní ještě dlouho po válce, bylo nalétávání útočícího stíhacího letounu tak nízko, že babička mohla rozeznat pilotovy brýle.

Spekulovalo se dlouhá léta o tom, že spojenečtí doprovodní stíhači během náletu skutečně útočili na civilní obyvatelstvo v parcích a podobných místech. Obecně je dnes však tato teorie odmítána. Nebudu suplovat roli historiků, ani podporovat spekulace, nicméně si myslím, že na seřaďovací nádraží coby strategický cíl stíhači útočit mohli, a babiččinu vyprávění to nikterak neodporuje. Detail, že letadlo mělo kulomet na ocase, respektive zadního střelce, považuji za deformaci vzpomínky, na kulomety na křídlech. Doprovod bombardérům tvořily jen jednomístné Mustangy a navíc zadní střelec u letadel jako např. Grumman Avenger sloužil k obraně proti útokům ze vzduchu a těžko mohl fungovat jako útočná zbraň na pozemní cíle.

Podle vzpomínek se babičce podařilo přeběhnout kolejiště a dostat se do sklepa v přilehlé ulici, kde se skrývalo mnoho dalších lidí. Cestou musela seskočit z vysoké zdi (násep kolejiště?) a ztratila při tom botu. V únoru jistě velmi nepříjemné. Po přečkání náletu, který trval podle historických pramenů asi čtvrt hodiny (od 12:17 do 12:30), se prý vrátila zpět k vlaku. Jako cizince bez dokladů v nacistickém Německu, navíc v hořícím městě, prý babičku ani nenapadlo pokoušet se o útěk. Údajně byli ještě ten den odvezeni vlakem z města pryč. Toto tvrzení mi dlouho vrtalo hlavou. Představa, že po tak intenzivních náletech bylo možné přesouvat vlaky po trati, mi neseděla. Babička o téhle části však mluvila poměrně přesvědčivě a opakovaně. Teprve od pana Schildbergerajsem se dozvěděl, že ačkoliv bylo nádraží hlavním cílem druhého spojeneckého náletu, bylo prakticky jedinou částí města, která byla poškozena jen minimálně . Odjezd z Drážďan ještě téhož dne se proto nezdá nemožný.

Z Drážďan byla babička odvezena s ostatními do Halle an der Saale, kde byla pracovně nasazena v místní továrně. Zde se podle vzpomínek seznámila s německou dívkou jménem Trudy, která zde byla z politických důvodů, neboť její otec byl komunista.

Někdy začátkem dubna, kdy už byly sovětské jednotky před Berlínem, a spojenecké se blížily ze západu, byli nuceně nasazení pracovníci včetně babičky z továrny v Halle propuštěni. A to tím způsobem, že jim prostě bylo řečeno, ať si jdou, kam chtějí. Trudy nabídla babičce, že ji vezme k sobě domů do nejspíše ne příliš vzdálené vesnice. V této vesnici je zastihla 14. dubna americká armáda, která do vesnice přijela mimo jiné se šesti tanky. Z vyprávění je zřejmé, že Trudina matka se snažila obě dívky schovat ze strachu před blížícími se vojáky. Namísto žen však přišli vojáci žádat o čerstvá vajíčka, což se vzhledem k jazykové bariéře změnilo v komické „pantomimické“ vystoupení. Když vojáci zjistili, že babička je do Německa zavlečený válečný zajatec, odvezli ji do skladu, kde si mohla vzít jídlo a čokoládu.

Další cesta zavedla babičku do velkého polního shromažďovacího tábora u Zwickau, kde byli soustřeďováni všichni osvobození váleční zajatci. Hodně z nich mělo nemoci a byli ve vážném zdravotním stavu, takže tábor zahrnoval i rozsáhlá zdravotnická zařízení. Babička zde začala dobrovolně vykonávat pomocné práce, jako bylo převážení pacientů a pomocná péče o ně. Z této doby se zachovalo několik unikátních fotografií, na kterých je babička zachycena v americké uniformě u amerického džípu.

Mezi pacienty v polní nemocnici ve sběrném táboře ve Zwickau byl i jistý Rudolf Malík, poručík Slovenské armády. Během pobytu v táboře se s babičkou seznámil, a ačkoliv si nerozuměli, rychle se mezi nimi vyvinula vzájemná náklonnost. Emotivní prostředí poválečné euforie mělo za následek, že přibližně po dvou týdnech se 12. června 1945 Rudolf Malík a Vera Bodor v kostele ve Zwickau vzali. I z této události existuje několik fotografií. Po té, co byla zprovozněna železnice, společně novomanželé odjeli do dědečkova rodiště v Záhorské vsi na Slovensku. Do Skopje se babička vrátila po čase už jen na návštěvu.

„Dědeček Ruda“ byl profesionálním vojákem až do své penze. Z jeho zmínek jsme jako děti věděli, že se účastnil bojů v druhé světové válce. Zemřel však v roce 1994, tedy mnohem dříve, než jsem si mohl uvědomit důležitost pamětnických svědectví. Netušil jsem tedy jak a proč se dostal do tábora ve Zwickau. Ve vojenském archivu jsem si proto vyžádal dostupné dokumenty týkající se dědečkovy osoby. Z nich vyplývá, že byl povolán do armády v březnu 1939 a v lednu nastoupil na vojenskou akademii v Banské Bystrici. Ve slovenské armádě pak působil v hodnosti poručíka jako výcvikový důstojník. Zúčastnil se SNP, byl zajat a „zavlečen do Německa“. Žádné bližší detaily o jeho osudu v Německu spis neuvádí. V táboře ve Zwickau se však zotavoval z operace, po vyjmutí dvou žeber po zanedbání péče v zajetí.

V 2. pol. 50. let byl dědeček převelen do Brna, kde už jeho rodina (se dvěma dětmi včetně mé matky) natrvalo zůstala. Manželství, které svedly dohromady výše popsané a pro nás dnes neuvěřitelné válečné okolnosti, skončilo rozvodem v roce 1961.

Babička zemřela v brněnské Fakultní nemocnici v Bohunicích 15. 5. 2015, 9 dní před svými 89. narozeninami.

Galerie
Rodný list babičky. Babička někdy v průběhu roku 2014.
Dědeček Rudolf Malík. Dosáhl hodnosti plukovníka v ČSLA. Babička s dědečkem. Pravděpodobně 2. polovina 40. let.
Svatba s dědečkem. Zwickau 12. 6. 1945. Svatba s dědečkem. Zwickau 12. 6. 1945. Na fotografii jsou patrné různé uniformy - americké, slovenské a snad i ruské(? dva muži s límci a nárameníky v zadní řadě). Vpravo od babičky stojí americký důstojník jménem Peters.
Svatba s dědečkem. Zwickau 12. 6. 1945. Babička v U.S. uniformě ve Zwickau. Jaro 1945
Babička v U.S. uniformě ve Zwickau. Jaro 1945 Babička v U.S. uniformě ve Zwickau. Jaro 1945
Fotografie ze zdravotnického cvičení z roku 1942. Gymnaziální portrét
Babička na fotografii Skopjského gymnázia z roku 1940 (čtvrtá zprava dole). Školní portrét
Babička na školní fotografii z roku 1938  (čtvrtá zleva dole)