Válka očima nevinné hrdinky

Nevinná hrdinka. Nazvala jsem její příběh takto, protože pro mě a další její vnoučata je opravdovou hrdinkou.

Nikdy dřív jsem nepronikla hlouběji do jejích vzpomínek, pravděpodobně proto, že bych jim nerozuměla, ale ani teď nedokážu pochopit, jaké to všechno muselo být. Válka. Ten neustálý strach o všechno, co máte. Život v nejistotě, jakou si dnes neumíme ani představit. Radši jste nechtěli ani pomýšlet na zítřek, protože se mohlo stát cokoliv.

Babička vyrůstala od mala v Praze na Smíchově. Její otec byl účetní dopravní firmy a matka se starala o domácnost. Byla nejmladší ze čtyř dětí – měla dvě sestry a bratra. Její teta byla ředitelkou dívčí školy v Bělé pod Bezdězem, a protože neměla děti, její setra s dětmi, spolu s babičkou, u ní trávili veškeré prázdniny. V Bělé se babička i narodila.

V nahrávce hovoří o svém středoškolském studiu během války, zejména o tom, jak těžké bylo odmaturovat. Patřila do generace „posledních českých vzdělanců“, tedy do posledního maturitního ročníku v okupovaném Česku.

Po válce chtěla dostudovat na filosofické fakultě Univerzity Karlovy – obor historie, ale po čtyřech semestrech v r. 1948 musela školu opustit. Odmítla se totiž zapsat na marxismus. Účastnila se i studentského pochodu na Hrad v r. 1948. Policie jejich pochod rozehnala.

Poté pracovala na bytovém úřadě města Prahy a v rámci akce 50% úředníků do výroby, kterou nařídil prezident Zápotocký, odešla do firmy Křižík-Smíchov, kde se seznámila se svým budoucím manželem.

Ona ani její manžel si po svých zkušenostech z mládí od Pražského jara 1968 nic neslibovali a tudíž nebyli nijak překvapeni vpádem spojeneckých vojsk ani dalším politickým vývojem.

„Máti si vždy ráda přispala,“ říká můj tatínek. „ Jednou v noci jsem z okna našeho letního bytu v Bělé pod Bezdězem sledoval průjezd velkého množství tanků a dalších vojenských vozidel, ale nepřipadalo mi to nijak neobvyklé, protože poblíž města byla vojenská posádka. Nad ránem nás přišla vzbudit sousedka, zděšená, že nás obsazují cizí vojska. Máti na ni rozespale zavrčela, že nás kvůli tomu nemusela budit,“ vzpomíná na 21. srpen 1968 s úsměvem.

Nikdy nepřestanu babičku obdivovat pro to, čím vším dokázala projít se vztyčenou hlavou. Velkou roli v jejím životě také sehrála její víra. Od malička je silná katolička a možná je právě díky tomu tak silná žena. Přežila válku, vychovala dvě děti, pět vnoučat a rozhodně tím její příběh, ve věku dvaadevadesáti let, zdaleka nekončí.

Anna Michlová

nejmladší vnučka

Galerie
1965 1961 - Zdislava se syny
Babička před cestou do Liberce na Janáčkově nábřeží - Smíchov (1988) Babička vypráví své životní zkušenosti
Zdislava Michlová v domově pro seniory v Praze Zleva: Zdislava a Martina Michlovi, David Albrecht a Vojtěch Michl
Babička Zdislava - tehdy ještě v jejím bytě na Smíchově (fotografování neměla příliš v lásce) Fotografie ze dne natáčení (vlevo Anna Michlová - nejmladší vnučka, vpravo Zdislava Michlová)