Odsud se živí nedostaneme!

Po šest let trvající dlouhé tmavé noci se konečně rozednělo, východ slunce, štěbetání ptáčků, ty krásné dávno zapomenuté chvíle …..

Pro většinu lidí začal nový život. Avšak nenávist v hloubi srdce zůstala.

Hugo Karl Armin Fritsch se narodil roku 1933 v Brně. Jeho otec byl Němec, zaměstnáním úředník. Vždy s oblibou říkal, že je československý občan německé národnosti. Udržoval dobré vztahy s Němci, Čechy, s Židy. Jeho matka byla poloviční Češka, po svatbě jak bylo tehdy zvykem, se vzdala československého občanství. Hugo měl ještě staršího bratra Gerharda a mladšího brášku Williho, tomu byly na konci války pouhé tři měsíce. Celá rodina uměla výborně česky. Také s nimi bydlela Hugova babička české národnosti.

Byl duben roku 1945 a blížil se konec války a k Brnu se přibližovala ruská vojska. Rodinu Fritschových začala sužovat myšlenka, že by se jim Češi a Rusové mohli mstít za to, co prožili za války a za to že jsou Němci. I tatínkovi jeho čeští a němečtí přátelé doporučovali, aby z Brna i se svou rodinou emigroval. Hugova rodina nejdříve váhala, ale poté se rozhodli také uprchnout, Hugova babička jako Češka s nimi jet nemusela, ale babička však trvala na svém, svojí rodinu neopustí. Dostat se z Brna, ale nebylo vůbec jednoduché, jelikož v Brně nebyly k sehnání žádné povozy ani auta, jedinou jejich šancí byl uprchlický vlak, který měl jet do Horního Rakouska. Do takového uprchlického vlaku se jejich rodina přihlásila, a protože organizátoři uprchlických transportů brali ohledy zvlášť na matky s dětmi a staré lidi, právě do této kategorie rodina Fritschových zapadala. S sebou do vlaku vzali jenom to nejnutnější, předpokládali, že pojedou maximálně týden, ale jejich cesta se nakonec neuvěřitelně protáhla. Cestovali skoro po celé republice, zastavili se i v Praze, nakonec po týdnu vlak s tisícem uprchlíků definitivně zůstal stát v Blatné kousek od rakouských hranic, protože partyzáni vyhodili do povětří koleje a železniční most. Pro obyvatele Blatné to byl problém, už tak měli ve městě hodně uprchlíků. Nejdříve umístili rodiny s malými dětmi, ubytovali je ve škole, protože tam byly vhodné podmínky pro vaření a právě zde rodina Huga přečkala konec války.

Nastal konec války a němečtí vojáci z Blatné odešli, aby se vzdali Američanům. Obec Blatná byla ještě v zóně, kterou osvobodili Američané, ale kousek za Blatnou už jiné vesnice a obce osvobodili Rusové. Po několika týdnech byli Fritschovi a všichni ostatní uprchlíci ze školy vyhozeni, protože školu potřebovali pro děti. Chovali se k nim přitom velmi surově, museli si rychle zabalit. Rodina Fritschových na sebe raději navlékla co nejvíce oblečení, i když bylo léto, spousta lidí svoje zavazadla nemohla unést a tak je házela u cesty. Slitoval se nad nimi jeden sedlák, který staré lidi a zavazadla naložil na svůj koňský povoz a jel za průvodem. Dostali se do ruské zóny, kde jim hned vzali všechny cennosti a peníze a řekli jim, že je to poplatek za německé zločiny, také jim oznámili, že budou všichni internovaní ve sběrných táborech, znovu zkontrolovali všechny chlapce a muže jestli nemají vytetované znamení SS. Fritschovým sebrali doslova všechno cenné, co jim ještě zbylo, některé kufry pak zahodili, protože už jim k ničemu nebyly.

Ještě tentýž den je naložili do vlaku, aniž by věděli, kam vlastně jedou. V noci pak dojeli do Prahy na Smíchovské nádraží. Ani na Smíchově se k nim lidé nechovali slušně, nadávali jim a házeli po nich odpadky. Potom je hnali směrem ke Strahovskému stadionu. Bylo hrozné vedro, zavazadla byla těžká a cesta byla do kopce. Nebylo divu, že zvlášť staré lidi tato cesta vyčerpala a nemohli už dál, zoufalí nechávali svoje zavazadla u cesty a snažili se pokračovat v cestě. Hugův tatínek měl nemocné srdce a brzy se zhroutil a později po něm i babička. Maminka s chlapci jim nemohli pomoci, protože je další lidé tlačili dál do kopce. Odpočinout si mohli až před stadionem. Gerhard a Hugo hlídali zavazadla a maminka běžela zpátky z kopce pro tatínka a babičku, ale marně, už je nenašla. Setkali se s nimi znovu až na podzim, po celou tu dobu neměli tušení, co se s nimi stalo.

Maminka se vrátila celá zoufalá, že je nenašla a bratříček Willy plakal, protože měl hlad. U vchodu do stadionu je znovu po jednom prohlíželi a jejich skromný majetek opět zmenšili. Na Strahovském stadionu lidé spali pod širým nebem, napospas počasí, jídla dostávali málo a navíc se tam rozšířily vši a úplavice. V těchto otřesných podmínkách strávili měsíc a pak byli transportováni do Kralup nad Vltavou na statek Strachov, kde pomáhali při žních. Když tam uviděla selka na statku maminku s Willim, tak Willimu uvařila kašičku z čerstvého mléka, trochu snědl, ale bylo mu potom z toho špatně. Ráno, když pak maminka vzala Williho do náruče, zjistila, že je mrtvý. Willy celou dobu jejich cesty trpěl hlady, nedostával celé týdny jídlo vhodné pro miminka a potom co snědl normální jídlo, které by ho nasytilo, zemřel. Maminku s Willim odvezli na plošině nákladního auta na hřbitov, ale Gerhard ani Hugo s nimi nesměli, byl pochován stranou od ostatních hrobů. Hugo později pátral, kde je jeho bratr pohřbený, ale nikdy to nezjistil.

Když se maminka vrátila z pohřbu, ještě musela jít na velitelství, kde jí vynadali, že za Williho smrt mohla ona, protože se o něj dostatečně nepostarala a že se díky ní zpozdili všichni s prací. Maminka byla nešťastná z Williho smrti, i z toho že nevěděla, co se stalo s tatínkem a babičkou. Tatínka a babičku odvezli ze Strahova na Anděl do nemocnice, v říjnu 1945 je prohlásili za vyléčené a přestěhovali do internačního tábora v Praze na Hagibor, kde se na podzim shledali se zbytkem své rodiny, bohužel už bez malého Williho.

Koncem října roku 1945, byl už dávno konec války a Hugův otec stále doufal, že se jim podaří dostat se do transportu, který by je odvezl pryč z těchto otřesných podmínek někam do Rakouska nebo Německa, bohužel jim štěstí nepřálo. Zase seděli v dobytčáku na svých skromných zavazadlech, když vlak konečně zastavil, tak zjistili, že jsou na jih od Prahy v městečku Prosečnice u Sázavy. Vojáci s bajonety je nahnali do tábora, když tam dorazili, byli vyděšení z otřesných podmínek, jaké tam panovaly. Babička, jindy optimistická řekla: „Z tohoto tábora už živí nevyjdeme!“ Tábor byl vybydlený, rozbité ubytovny, Rusové vyšroubovali i kohoutky od vody a ani kamna tam nebyla. Němci si museli nejprve všechno opravit a znovu postavit. Díky nedostatku hygieny a jídla a těžké fyzické práci se zde rychle šířily nemoci. Přestože Hugo už předtím prodělal těžký zápal plic, byl ze své rodiny nejzdravější. Během zimy postupně onemocněli všichni členové jeho rodiny, patrně dostali břišní tyfus. Nejdříve skonal jeho bratr Gerhard, po něm následovala babička, pak maminka. Jeho otec až do svých posledních hodin doufal, že by se on a Hugo mohli dostat z tábora pryč, ale nakonec i on podlehl nemoci. Nebyli to jediní mrtví, během půl roku v tomto táboře zemřelo téměř 400 lidí, hlavně dětí a starých lidí.

Hugo zůstal sám, bylo mu teprve 13 let. V rodinném bloku, kde dříve bydlel s bratrem a maminkou, byl už na obtíž, nikdo se o něj nechtěl starat a tak se musel přestěhovat do mužského bloku. Ale ani tam nevěděli co s ním, protože byl jediné dítě mezi dospělými muži.

Jednou šel na kontrolu velitel tábora a viděl mezi muži stát na nástupu malého kluka a divil se, co tam dělá. Nechal si zavolat tlumočníka a přes něj se ptal, co tam dělá a kde má rodiče. Hugo správně předpokládal, že by měl odpovědět česky a to také udělal. Tím se veliteli tábora zalíbil a nechal si ho za tři dny zavolat a učinil ho svým „osobním chlapcem“, což znamenalo, že mohl volně procházet skrz pracovní tábory a také mohl chodit ven a nikdo mu nemohl rozkazovat kromě jeho. Hugo toho privilegia brzy využil a začal do tábora pašovat cigarety a jídlo. Díky tomu se mu podařilo v těchto nelidských podmínkách přežít a dokonce si ušetřil i nějaké peníze.

Díky bratrovi jeho babičky, který žil ve Švýcarsku se v létě roku 1946 přes Červený kříž dostal z tábora konečně pryč, ale bohužel nemohl odjet za ním, protože byl starý a nemohl se o něj postarat a tak ho Červený kříž poslal zpátky do Prahy do Kobylis k bratrům Selesiánům, kde žil dva roky v jejich internátní škole. Červený kříž mezitím vypátral jeho žijící příbuzné: Strýčka ve Vídni a babičku, již dříve odsunutou do Německa, ta žila a pracovala na statku u sedláka. Jenomže české ministerstvo zahraničí mu odjezd do Vídně dovolit nechtělo, protože neměl „papíry“, problém byl v tom, že žádný odsunutý Němec „papíry“ neměl. Nakonec mu povolili odjet do Bavorska k babičce, protože na německém venkově nebylo možné dál studovat, tak mu Selesiáni zaplatili další církevní školu a umožnili mu další vzdělání, Hugo se stal v dospělosti bankovním úředníkem. V Německu pak již zůstal a založil si zde rodinu.

Pan Hugo Fritsch má neuvěřitelně pevnou vůli a vnitřní sílu, že za těchto velmi těžkých rodinných podmínek vystudovat a pak se stal bankovním úředníkem jako jeho otec.

Galerie
Vojenský hřbitov, Cheb. Hrob otce Armina, spolu s babičkou jsou pochovaní v Chebu na německém vojenském hřbitově. Maminku se bohužel Hugovi nepodařilo dohledat, protože jí pohřbili do hromadného hrobu. Vojenský hřbitov, Cheb, fotografie z internetu. Hrob bratra Gerharda, spolu s babičkou jsou pochovaní v Chebu na německém vojenském hřbitově. Maminku se bohužel Hugovi nepodařilo dohledat, protože jí pohřbili do hromadného hrobu.
Fotografie z archivu pana Huga Fritsche z knihy Hugo, das Delegationskind (Bylo mi 13). Hugo Fritsch asi 15ti letý v roce 1947. Titulní fotografie. Fotografie z archivu pana Huga Fritsche z knihy Hugo, das Delegationskind (Bylo mi 13). Na fotografii z roku 1930 je matka Huga, otec a starší bratr Gerhard.
Fotografie z archivu pana Huga Fritsche z knihy Hugo, das Delegationskind (Bylo mi 13). Toto je Hugův otec Armin Fritsch, fotografie je z roku 1940. Lešany – Prosečnice u Sázavy. Srpen 2015. Dnes je zde vojenské historické muzeum. Fotografie jsem poslala panu Fritschovi a ten nám odpověděl, že místo, kde byl tábor, dnes již neexistuje a je zde křoví a na obrázku jsou stavby hlídačů a vojenské kasárny.
Lešany – Prosečnice u Sázavy. Srpen 2015. Dnes je zde vojenské historické muzeum. Fotografie jsem opět poslala panu Fritschovi a ten nám odpověděl, že místo, kde byl tábor, dnes již neexistuje a je zde křoví a na obrázku jsou stavby hlídačů a vojenské kas Hřbitov, Kralupy nad Vltavou, srpen 2015. Podařilo se mi zjistit místo kde je pochovaný Willy, Hugův mladší bratříček. Pan Hugo Fritsch 70 let pátral po místě, kde je pohřbený jeho malý bratříček, ale nebyl úspěšný.
Statek Strachov v Kralupech nad Vltavou, srpen 2015. Stavba, kde byly skladovány koně, seno, sláma, nářadí. Na dvoře statku se mlátilo obilí, matka Huga stála na vrcholu mašiny a krájela panenky sena a druhá žena dávala seno do mašiny. Statek Strachov v Kralupech nad Vltavou, srpen 2015. Dnes je zde firma prodávající střešní krytiny a jsou zde také byty.
Fotografie Strahovského stadionu, září 2015. Kde byl pan Hugo Fritsch internovaný se svojí rodinou. Cestu Huga a jeho rodiny ze Smíchovského nádraží na Strahovský stadion jsem si prošla se svojí rodinou. Cesta byla hodně do kopce a velmi únavná. Fotografie Strahovského stadionu, září 2015. Kde byl pan Hugo Fritsch internovaný se svojí rodinou. Cestu Huga a jeho rodiny ze Smíchovského nádraží na Strahovský stadion jsem si prošla se svojí rodinou. Cesta byla hodně do kopce a velmi únavná.
Statek Strachov, Kralupy nad Vltavou. Hřbitov, Kralupy nad Vltavou. Lešany - Vojenské historické muzeum (dříve internační tábor Prosečnice). Strahovský stadion - Praha.

Statek Strachov, Kralupy nad Vltavou.

Dnes zde sídlí firma, která prodává střešní krytiny. V okolí budovy obehnané vysokou zdí stojí staré ovocné stromy. Před 70 lety to byly malé, čerstvě zasazené stromky. Asi 200 metrů od bývalého statku teče řeka Vltava, lidé z Kralup a z blízkého okolí se tam v létě chodí koupat, stejně tak jako na blízké koupaliště. Dnes se v okolí statku prochází lidé se psi a nebo jen tak na procházku a všude podél cest rostou šípkové keře.

Hřbitov, Kralupy nad Vltavou.

Místo kde byl pochovaný čtyřměsíční bratříček Huga Willy.

Lešany – vojenské historické muzeum.

Dnes je to muzeum vojenské historie, hlavně o víkendech hojně navštěvované. Ani na tomto místě jsem nenalezla žádnou zmínku (pomník, pamětní desku) o tom, že zde umírali ještě po konci druhé světové války lidé. Paní co prováděla v jedné expozici o tom neměla vůbec tušení a myslela si, že si z ní děláme legraci.

Strahovský stadion, Praha.

Na kopci v Praze většinu roku moc nevyužívaný starý sportovní stadion.

Hřbitov Kralupy nad Vltavou, místo kde byl pohřbený Hugův bratr Vilím - Willy, dnes jeho hrob už neexistuje, nacházel se v místě dnešní cestičky mezi hroby.  Podařilo se mi zjistit kdy Willy zemřel a kde byl pochovaný.
Příběh místa

Statek Strachov, Kralupy nad Vltavou.

Místo je důležité, protože se zde odehrávala část příběhu pana Fritsche. Pobyli zde jenom několik týdnů, přesto to panu Hugovi nedalo zapomenout celý zbytek života.

Zde mu umřel jeho malý několikaměsíční bratr.

Fotografii jsem zaslala panu Hugovi, který mi o ní napsal: „Některé domy, které tam stály už dneska nestojí, v jednom z nich nás bydlelo 40, bydleli jsme v jedné světnici a k tomu byla větší kuchyně. Polovina spala na půdě, spali jsme na slámě. Mlátili jsme na statku obilí, matka stála na vrchu mašiny a krájela panenky sena a druhá žena dávala seno do mašiny, já jsem byl pod střechou a rozebíral balíky slámy.“

Hřbitov, Kralupy nad Vltavou.

Pan Hugo Fritsch celý svůj život pátral po událostech, které se tehdy při odsunu jejich rodiny staly. Nevěděl však kdy přesně jeho bratr zemřel, ani kdy a kde byl pohřbený. Pan Hugo Fritsch před lety hledal informace o smrti svého bratříčka, ale nebyl úspěšný, řekli mu, že záznamy o úmrtí Němců při odsunu už dávno zničili. S mámou jsme zavolaly na technickou správu hřbitova v Kralupech nad Vltavou, kde nám ochotná paní našla ve starých záznamech, že je tam jeho bratr pohřbený. Zjistila že zemřel 15.6. 1945 a že byl pochovaný 17.6. 1945. Našla i číslo hrobu, ten ale bohužel už neexistuje, protože byl několik let po válce při přestavbě dětské části hřbitova zrušený. Na přiložené fotografii se nacházel mezi vyfocenými náhrobky. Co se stalo ostatky malého Vilíma, se už asi nepodaří vypátrat. Možná je pohřben pod cestičkou mezi dvěma hroby, nebo přidány do sousedních hrobů.

Pan Hugo Fritsch z toho, že jsem našla hrob jeho bratra měl ohromnou radost, podařilo se mu totiž zaplnit prázdné místo v historii jeho rodiny.

Lešany – vojenské historické muzeum.

Zde byla internovaná celá rodina Fritschových, panovaly zde otřesné podmínky, co se týče všech základních potřeb k životu. Rodina zde byla na podzim a v zimě roku 1945 a 1946. Hugovi zde postupně zemřeli rodiče, babička a starší bratr. Otec až do své smrti doufal, že se jim dvěma posledním, kteří zůstali naživu podaří uniknout z tohoto pekla. Hugo zde pak ještě několik měsíců po smrti svých blízkých žil v mužském bloku.

Překvapilo mě, že na nucený pobyt německých rodin po válce v roce 1945 a 1946 zde nebyla ani zmínka, destička na zdi, nic co by připomínalo tragédie, které se zde odehrávaly. Dokonce ani paní, co prováděla v jedné expozici o tom nevěděla vůbec nic a myslela si že si vymýšlím.

Pan Hugo Fritsch mi k této fotografii napsal: „Tam kde stál tábor je dneska křoví, na fotce to jsou stavby hlídačů a vojenské kasárny.“

Strahovský stadion – Praha.

Na tomto místě v parném létě 1945 byla rodina Fritschových poprvé rozdělena, když je hnali z vlaku ze Smíchovského nádraží se zavazadly nahoru do prudkého kopce. Otec, který byl nemocný na srdce zůstal s babičkou na cestě a maminka Huga několik měsíců netušila jestli to přežili, nebo jestli byli ušlapáni či ubiti. Otec a babička cestou na Strahov také naposledy viděli malého Williho, aniž by si to někdo z nich uvědomil.

Tuto cestu jsem si se svojí rodinou také prošla v horkém zářijovém dni roku 2015, nenesla jsem s sebou žádná zavazadla, nikdo na nás neházel kameny, nenadával nám, neplival na nás, ale i tak nám úmorná dlouhá cesta na kopec dala zabrat.