Neobyčejná dovolená

Rok 1968 a obzvláště měsíc srpen nebyly pro nikoho v Čechách zrovna lehkým obdobím. Když už se po „pražském jaru“ zdálo, že se politická i ekonomická situace obrátí k lepšímu a v Československu se zase bude svobodně žít, přišla krutá rána. Okupace. Ze dne na den naděje vystřídaly zděšení, bezmoc a zklamání.

Marie Tréglová se narodila 29. října 1944 v Horní Sloupnici u Litomyšle. V poměrně mladém věku se vdala a přestěhovala za manželem do Kadaně, kde pracovala na národním výboru a vychovávala syna a dceru, kterým se snažila, jak ráda vzpomíná, věnovat svůj veškerý volný čas.

V roce 1968 se manželé Tréglovi rozhodli, že svou srpnovou dovolenou stráví i s dětmi u manželových rodičů ve Frýdlantě. Paní Marie s nimi sice dříve měla pár rozepří. Ale i přesto se do malého severočeského města ráda vracela. Rodinné zvyky jí sice někdy nevyhovovaly, byla navyklá si ráno pustit televizi či rádio, aby zjistila, co se děje ve světě ale u Tréglů tomu bylo jinak. Televize se zapínala jen výjimečně a rozhlasové vysílání až později v průběhu dne.

Na jeden dovolenkový den si mladá rodina naplánovala výlet do Jablonce nad Nisou, kde tehdy bydlela manželova sestra. Rozhodli se vyrazit časně zrána. Po vydatné snídani, zkontrolování dětí a ujištění se o čase odjezdu vlaku, vyšli z domu. Byt „starých“ Tréglových byl ve Strmé ulici, ležící v menší čtvrti plné činžáků a rodinných domečků. Naproti jejich domu bydlel pan Kubát, který byl v ulici známý svou veselou povahou a i tím, že si rád z lidí tropil žertíky. Právě on Tréglovy onoho rána zastavil hned u východu.

„Kam jdete?“ vyhrkl.

Ani nepozdravil, pomyslela si paní Tréglová.

„Dobrý den, máme namířeno na nádraží,“ sdělila sousedovi.

„Vlaky přece nejezdí!“

Marie si zprvu myslela, že je to další ze sousedových žertíků, ale i přesto se ze zvědavosti zeptala:

„A proč nejezdí?“

„Protože jsme obsazeni.”

„Proboha kým? To už jsme zase ve válce s Němci?“

Pan Kubát zvážněl a smutně odvětil: „ Jsme obsazeni našimi přáteli.“ V tu chvíli v paní Marii hrklo. V hlavě si promítala jména spřátelených zemí.

S manželem i dětmi se okamžitě vrátila zpět do domu. Po rozmluvě s tchánem, který obvykle ze zásady rozhlas neposlouchal, pustili rádio, aby zjistili, co se vlastně děje. Ale ani poté paní Marie nevěděla, co si má o celé té situaci myslet. S manželem se tedy rozhodli, že se vydají do centra města, aby se o šokující události přesvědčili sami a popřípadě zjistili něco víc. Svěřili děti babičce a vyrazili.

Až cestou si Marie uvědomila, že ji v noci budil šílený rámus, ale vzhledem k tomu, že v Kadani s rodinou bydleli nedaleko Doupovských vrchů, kde probíhala vojenská cvičení, byla na takový hluk zvyklá, a proto ji pro Frýdlant netypické zvuky nechaly klidně spát.

Když se Tréglovi dostali na ulici Rudé armády (dnes Husova), zaregistrovali, že tanky přijíždějí od Nového Města pod Smrkem. Dle popisu paní Marie to neměli vojáci s vojenskou technikou vůbec lehké. Jedinou cestou, která vedla k železnému mostu, byly úzké „středověké“ uličky, sbíhající se na náměstí, kde tanky musely zahýbat do pravého úhlu, aby vůbec mohly pokračovat v cestě. V části, kde Husova ulice ústí do náměstí, po sobě vojenská technika ráno zanechala spoušť. Při otáčení, které je s tankem velmi náročné, se vytvořila na jedné straně náměstí jáma a opodál se kupila hromada dlažebních kostek.

Lidé byli šokovaní a vyděšení. Nesnažili se o rozruch, nadávali, ale neprotestovali, jen stáli a zírali na ty neuvěřitelně velké a těžké stroje. Někteří plakali a Marie sem tam zaslechla, jak lidé tu chvíli přirovnávají k roku 1938 a obsazení Sudet. Slyšitelné příkazy velitelů vyvolávaly v mnoha lidech zmatení. Mladí tankisté měli dle pokynů zajišťovat Německo. Proč ale Německo, když to byl Frýdlant v Čechách? Nikdo z okupantů zřejmě nevěděl, že přejeli přes české hranice. Snad proto, že neuměli německy nebo nepřečetli latinku.

Ačkoliv nedošlo ke střelbě, neboť do Frýdlantu přijela umírněnější vojska (na rozdíl od nedalekého Liberce), i tak dostalo severské městečko pořádně zabrat. Na domech, kolem kterých technika projela, byly viditelné praskliny. Žádný starý dům nebyl nikdy postaven s myšlenkou, že by měl odolat tak velkému chvění způsobenému těžkým vozidlem.

Po několika hodinách přihlížení se manželé Tréglovi rozhodli vrátit zpět k dětem. V nadcházejících dnech získávali informace z novin, rozhlasu i televize. Mezi obyvateli města se proslýchalo, že se několik lidí snažilo okupantům zmařit možnost dostat se ven z města. Strhávali poznávací znamení ulic, čísla popisná a dokonce otáčeli směrovky na jiné strany.

O týden později se rodina vrátila zpět do Kadaně. Už od onoho osudného „frýdlantského“ rána Marie s manželem přemýšleli o vycestování. Ale s ohledem na manželovy rodiče a nízký věk dětí se rozhodli zůstat v Čechách. Marie tehdy začala číst knihy týkající se Sovětského svazu, především událostí během druhé světové války. Docházelo jí, že noviny často vydávají nepravdivé informace, týkající se některých historických událostí, a že ve škole dětem vtloukají do hlavy samé lži. Hledala spojitosti mezi pražským jarem, které proběhlo tentýž rok, a srpnovými událostmi. Postupně se jí změnil pohled na úřadující politickou stranu, čímž si zapříčinila problémy v rodině. Marie totiž pocházela z komunistické rodiny a její rodiče nedokázali unést skutečnost, že vlastní dcera stojí na opačné straně názorového spektra.

Ani v práci se nebála vyjádřit svůj nesouhlas vůči okupaci. „ Byla jsem jen běžná malá úřednice, která svým názorem stejně nedokáže nic změnit. Tak proč jsem se měla strachovat?“. V dalším roce ale komunistická strana zavedla „prověrky“ obyvatel a pro Marii to znamenalo jen samé problémy. Při první z nich v roce 1969 se k vedení stavebního úřadu dostala informace o Mariinu názoru na politiku země. Avšak i po otázce, zda smýšlí stále stejně, odpověděla pravdivě. Nehodlala lhát o svém názoru. Ovšem po roce 1970 už bylo hůř. Mnoho zaměstnanců ztrácelo práci kvůli svému nesouhlasu s politikou KSČ, a když se vedení doslechlo, že se Marie zúčastnila jednoho protestu (úřednice se oblékly do bílých halenek a černých sukní), nebyla ani ona výjimkou a musela své zaměstnání opustit. Jediným štěstím paní Tréglové byl její přímý nadřízený, který jí hned po propuštění zařídil pozici stavbyvedoucí stavební firmy OSP, kde měla nakonec i možnost odborného rozvoje a postupu v karierním žebříčku.

„Srpen 68 ve mně zlomil jakoukoliv víru a důvěru ve stát. Během jednoho dne jsem dokázala dospět tak rychle, jako jsem to za 24 let nedokázala.“

Galerie
Negativně laděné nápisy reagující na invazi na jedné z mnoha výloh v centru Frýdlantu Nápis na zídce v centru Frýdlantu v Čechách
Transparent reagující na invazi Negativně laděné nápisy reagující na invazi na jedné z mnoha výloh v centru Frýdlantu
Kolona vojenských vozidel stojících podél frýdlantské radnice směrem k výjezdu z města 21. srpen 1968 - vojsko na náměstí ve Frýdlantu v Čechách
Paní Marie Tréglová během nahrávání vyprávění
Frýdlant v Čechách
Dnešní podoba frýdlantského náměstí - pouze pěší zóna Místo, kde vznikl metrová prohlubeň v důsledku zatáčení tanků na náměstí (levý okraj fotografie)
Ulice podél frýdlantské radnice směrem k výjezdu z města, ve které 21. srpna 1968 stála kolona vojenských vozidel 21. srpen 1968 - tanky projíždějící přes náměstí ve Frýdlantu v Čechách
21. srpen 1968 - tanky projíždějící přes náměstí ve Frýdlantu v Čechách
Příběh místa

Vojska zemí Varšavské smlouvy začala do města přijíždět v noci z 20. na 21. srpna 1968. Tanky, vojenské nákladní vozy a další armádní stroje překročily státní hranici Československa u Nového Města pod Smrkem a pokračovaly po této silnici, místními nazývané „Novoměstská“, dalších 13 kilometrů do Frýdlantu. Kolona přijela na západní okraj Frýdlantu a pokračovala ulicí Rudé armády (dnes ul. Husova) na náměstí. V místě vyústění této ulice musely stroje zatočit doprava do pravého úhlu, což se po průjezdu pásových tanků projevilo na stavu vozovky, ve které vznikla metr hluboká prohlubeň. Část vojsk zůstala ve městě, zbytek pokračoval dále přes náměstí do ulice vedoucí podél radnice, přejel železný a v té době jediný most přes řeku Smědou a pokračoval do Liberce.