Střípky ze života Jany Pikousové, aneb „Nikdy jsem se nenudila“


Jana Matoulková se narodila 23. 8. 1945 v Hradci Králové. Ještě v roce 1945 se její otec přestěhoval do Liberce, protože zde musel převzít elektrárnu po Němcích. Nechal si v ní původní německé osazenstvo protože tvrdil, že v elektrárně musí pracovat jen ti, kdo tomu rozumí, což bylo na tehdejší dobu neobvyklé. „Tehdá“ se do podniků hrnuli třeba cukráři nebo dělníci, a hned to všechno chtěli řídit. A podle toho taky vypadalo hospodářství a chvíli trvalo, než se dostavili odborníci do řídících pozic a hospodářství zase zdvihli.

Jana s maminkou a o deset let starším bratrem zůstala ještě rok v Hradci, protože v Liberci nebylo bezpečno. Potulovali se tu různí lidé, ne jen Němci, ale i daleko nebezpečnější – lupiči a zběhové z armád a partyzánských band. Následně se tedy Jana s bratrem a rodiči nastěhovali do vily za botanickou zahradou k paní, která byla cizinka. Ta se ale měla odstěhovat a táta nedokázal snést, že by se nastěhovali do zařízeného bytu. Musel to být prázdný byt. A tak jedině Matoulkovi se do Liberce stěhovali se svým vybavením, zatím co ostatní odsud odjížděli s co největším majetkem. A právě toto chování si zapamatovala celá čtvrť a všichni se onehdá divili, když přijeli dva stěhováky a přivezli nábytek.

V Liberci to po válce bylo smutné. Nebylo jídlo, a tak Janina máma musela chodit na vesnice pro vajíčka a podobně. V každém okně měli lidé svíčku za mrtvého na frontě, někde měli dokonce tři nebo čtyři. Většina tehdejších mrtvých zemřela na východní frontě, protože „sudeťáci“ nebyli bráni jako čistí Němci a bylo jimi opovrhováno, a tak je poslali na východ, kde bylo nebezpečno.

Jana stále jezdila do Hradce, kde měla strýce. Ten byl řezník a ještě v padesátém prvním roce mu vozili z Pražských lahůdkáren žabí stehýnka, kraby a ústřice. Prý ústřice nebyly moc dobré a Janička je jedla velmi nerada.

Školní věk zastihl malou Janu v období začínajícího komunismu, kdy byla nouze o základní suroviny, například papír, což občas vedlo k nepříliš elegantním řešením vzešlých situací. Děti nemohly mít rychle nové učebnice, a těch z doby před převratem bylo stále dost. Jednou z Janiných nejsilnějších vzpomínek na dětství je právě to, že musela v učebnicích začerňovat text nehodící se novému režimu, a vytrhávat portréty T. G. Masaryka a jiných osobností z období před převratem.

„No jo, za pár let budete zas vytrhávat jiný šašky,“ říkal Janě tatínek, když se dozvěděl, jaké úkoly ve škole dostává. Nedlouho poté se z učebnic vytrhávaly portréty Gottwalda a Stalina.

Když Jana chodila do druhé třídy, zemřel J. V. Stalin. Všichni, i prvňáci, museli podepisovat kondolenční listiny, že všichni hluboce litují jeho smrti. Celé se to odehrávalo v Radničním sklípku a na podpis byla dvě obyčejná násadková pera se zkřivenými nožičkami. Podepisovat se takovými pery, ještě k tomu když se psát teprve učíte, bylo tak příšerné, že se na to Jana pamatuje ještě do dneška. A za deset dnů zemřel Gottwald a všichni museli do Radničního sklípku a znovu se podepisovali rozskřípanými pery na kondolenční listiny.

Mezitím začaly politické procesy a babiččin táta poslouchal Svobodnou Evropu a komentoval dění. A máma vždycky říkala: „Janičko, nikde nesmíš říct, co tatíček poslouchá, jinak by nás zavřeli a ty bys musela jít do polepšovny.“ A Jana opravdu nikdy nikomu neřekla, co tatíček poslouchá. Ale právě díky maminčinu zakazování si Jana pamatovala vše, co v rádiu vysílali, jako třeba procesy se Slánským. To samé, co maminka Janě říkávala, později říkala Jana svému synovi Šimonovi v 70. letech. No a jednou Šimon šel se synem předsedy KSČ textil-kombinátu. A Jana slyšela ty dětské hlásky: „A vy nemáte televizi ani.“ Načež Šimon odvětil: „To nevadí, máme rádio a posloucháme Svobodnou Evropu a Hlas Ameriky.“ Zde je vidět rozdíl mezi dvěma generacemi, tou těsně poválečnou, kde byli děti vycvičeny, že se nesmí nikomu a ničemu věřit, a tou pozdější.

Další významné období byla pro Janičku období třetí třída. To dostala koncem září jako sedmnáctá ve třídě žloutenku. A protože byla čiperné dítě a lezla všude možně po stromech, tak před Vánoci dostala žloutenku znovu, a potom šla do školy až v březnu. Máma byla celá nešťastná, že její dcera určitě propadne, a tak se Jana učila s babičkou doma. Jenže pan doktor říkal, že se Janička NESMÍ namáhat, a to ani psychicky, čehož se dívenka snažila využít, aby se nemusela učit. Máma proto přišla se strategií, že ona bude jako hloupá žačka a Jana paní učitelka. A tak máma dělala chybu, kde se dalo, ten pravopis a styl, a ty chyby ve výpočtech, no jémine, těch bylo. Jana je teda opravovala a tím se vlastně učila a na konci roku měla snad jen dvě dvojky. A navíc, protože nebyla televize, tak četla knihy. Když došly pohádky, začala Jana číst červenou knihovnu a potom i „rodokapsy“ (romány do kapsy), takže byla napřed a čtení jí vešlo do života natrvalo a s knihou byla všude, a to i za školou. V osmé třídě byla lepší než učitelky, co ji učily literaturu – a to i přes to, že byla dyslektička.

V té době nebylo ještě obvyklé chodit do deváté třídy, přesto Jana setrvala na základní škole devět let, a to zas díky svému otci. Ten chtěl, aby si ještě prodloužila dětství, což nakonec bylo dobře. Jana následně nastoupila na „zdrávku“. Tam se člověk dostával do velmi obtížných situací, hned od první chvíle a bez žádného varování. Lidé umírali nebo byli těžce nemocní. Jeden příklad je z dětského oddělení, kde se Jana učila na praxi. Byla zde holčička s rakovinou kosti, které uřízli nohu u kotníku. Když ji viděla další měsíc, tak jí uřízli nohu u kolene a za rok jí uřízli nohu celou, načež holčička umřela. Aby se Jana uvolnila od těchto nepříjemných zážitků, kouřila a mluvila sprostě. Když Jana odmaturovala, začala pracovat ve „Wolkeráku“ (dřívější plicní sanatorium) na jedné z mála dětských psychiatrií. Ačkoli tato práce byla těžká, tak byla zajímavá a Janu velmi bavila.

Život plynul dál, Jana se vdala a brzy rozvedla a pak se ještě jednou vdala. Její druhý manžel se jmenuje Jan Pikous, je to slavný fotograf původem z Hrejkovic, poblíž Milevska. S ním má dva syny, Šimona a Jiřího.

Výňatek ze života I

V den sovětské invaze, 21. srpna 1968, šla Jana ráno městem okolo radnice, a když uviděla na náměstí tanky, myslela si, že se jedná o vojenské cvičení. Potkala kamaráda z divadla, a z hovoru rychle vyplynulo, že to je okupace.

„Ale jaká okupace, vždyť to jsou samí Rusáci.“

„No právě…“

V Liberci se sovětští okupanti chovali obzvlášť útočně. Jeden tank vyjel na náměstí před radnici a střílel po domech. Ti „chytří“ si lehali na zem a ti „hloupí“ běželi do radnice. Najednou tankista sklopil kulomet na ležící a nejednoho z nich zranil. Tato událost vyvolala v Janě pocit hořkosti a nespravedlnosti, který v ní dlouhou dobu ještě přetrvával. Na náměstí byl chaos, lidi se tlačili v chumlech a snažili se dostat pryč – a vtom někdo našel ztracenou malou kabelku a hned zavolal do davu, jestli ji někdo nepostrádá. Je pozoruhodné, že v tak vyhrocené situaci se našel někdo, komu záleželo na ztracené kabelce.

Výňatek ze života II

Jednou si Jana vzpomněla, že už má starý cestovní pas a že ho tedy bude potřebovat vyměnit. Šla na úřad, zažádat o nový pas – ale paní za okýnkem se podívala na jméno a se slovy „Ten už nikdy nebudete potřebovat, od teď budete mít jenom výjezdní doložku“ dala dokument do šuplíku. Byla to jedna z chvílí, kdy Janě došlo, jakou zrůdnou moc má stát, když může člověku zakázat vycestovat. Výjezdní doložka platila jenom do několika málo zemí. Dokonce Janě ani nikdo neřekl, proč má takové omezení. Až pak jí došlo, že to bude kvůli jejímu bývalému manželovi, který před časem emigroval.

Výňatek ze života III

Jednoho dne, v sedmdesátých letech, za Janou přijel kamarád z Prahy, v autě zahraniční výroby. Jeli v něm po městě – do kina Moskva, odtud do Ypsilonky, pak do divadelního klubu. Po cestě domů Husovou ulicí dostal vůz smyk a narazil do vrat Henleinovy vily. Byl už večer, tak se nedalo nic dělat. Dalšího rána se tato nehoda řešila na místě, s veřejnou bezpečností. Jenže ta jako zázrakem věděla úplně všechno o tom, kde „výprava“ předešlého dne byla. V té době nikoho samozřejmě nenapadlo, že by mohli být sledováni tajnou policií. Mysleli si, že to bylo právě kvůli autu z ciziny, které přirozeně poutalopozornost. Pravdu se, pochopitelně, Jana dozvěděla až po pádu komunismu. Ačkoliv měla možnost zjistit, kdo z jejího okolí nesl tenkrát zásluhy na tom, kolik toho Veřejná bezpečnost věděla o nevydařené cestě autem, rozhodla se, že nechce přehodnocovat svůj pohled na lidi, kteří byli v minulém režimu okolo ní, a že tedy nechce vědět, kdo z nich spolupracoval s tajnou policií.

Galerie
Obr. č. 4 – Jan Pikous, druhý manžel Jany Pikousové. Obr. č. 3 – Jana Pikousová, za svobodna Matoulková; fotografie pochází z maturitního tabla zdravotní školy.
Obr. č. 1 - Matka Jany Pikousové Ludmila Matoulková; vyfocena ve 30. letech 20. století. Obr. č. 5 – Kolektiv zdravotních sester na dětské psychiatrii.
Obr. č. 2 – Otec Jany Pikousové Jaroslav Matoulka; vyfocen ve 30. letech 20. století.