Smrt navzdory vítězství

Je 5. května 1945 a má prababička pozoruje, jak se zpoza blízkého kopce vznáší k nebi kouř. Lidé, kteří přijeli vlakem ze směru nedaleké vesnice Leskovice, byli v Nové Cerekvi nahnáni Němci do místní hospody.

Paní Vlastimile jsou čtyři roky a žije ve vesnici Leskovice v části zvané V Chalupách. Druhé části se říká Nahoře.

Sobota

Vše začalo v 17 hodin, z radia se ozývá volání o pomoc Českého rozhlasu. Obyvatelé Leskovic strhávají německé nápisy a na domech se začínají objevovat české vlajky.

Pacovský revoluční výbor poslal do Leskovic hlášku, že v Pacově odzbrojili německou posádku, „… tak ať ji odzbrojí také.“

V Leskovicích tou dobou přechodně bydlí 48 zakarpatských Němců, zhruba 19 – 23 let starých, kteří jsou ubytováni v hospodě U Doubků. Němci měli za úkol hlídat železniční trať z Tábora do Horní Cerekve, protože byl mezi vesnicemi Vlásenice a Nová Cerekev vyhozen do vzduchu železniční most těsně před odjezdem transportu s mladými lidmi na práce do Německa. Němci na výzvu skládají své zbraně a někteří se zapojují do obecného veselí. Jenom veliteli musela být zbraň násilně odňata.

Někteří lidé jsou rozestavěni kolem vesnice se zbraněmi získanými od vojáků a zbraněmi, které dlouho ukrývali doma. Někdy po 16. hodině se na silnici směrem do Pelhřimova objeví auto. Řidič odmítne zastavit a občanům ujede. Dojede do Obrataně nebo do Tábora (dodnes se to přesně neví), odkud posádka volá do nedalekého Pelhřimova veliteli SS Hauckovi, a ten do Leskovic posílá vojáky s úkolem napodobit osud vesnice Lidice –vypálit srovnat se zemí.

Vojáci přijíždějí po silnici směrem od Pelhřimova a u kapličky na cestě k Nové Cerkvi z aut vystupují. Tímto začíná tato tragická událost.

Mezitím bylo řečeno, že by někdo měl donést německým zajatcům jídlo, a tak matka Vlastimily svěřuje svou čtyřletou dceru do péče souseda, pana Krále, a sama se vydává s jídlem k zajatcům.

Vše začala dávka z kulometu, která byla vypálená z předního auta německé kolony. Leskovičáci na to odpovídají protiútokem, auto zanedlouho končí zničené.

Jediná přístupová cesta je dobře bráněna leskoveckými. Obráncům se dařilo bránit vesnici, až do soumraku, kdy útočníci pronikli do horní části vesnice a pancéřovými pěstmi ničí dům Josefa Markvarta a Františka Samka.

Matka Vlastimily je zrovna na odchodu od zajatých vojáků, když do vesnice vtrhávají vojáci a zatýkají ji spolu s nějakým mladíkem z Litohoště. Je postavena před vrata a čeká na smrt.

Mezitím Němci zatýkají osm občanů a chtějí je postřílet, ale jeden německý důstojník na ně křikl: „Škoda kulky pro takové pro takové české psy. Zažeňte je do kouta a hoďte mezi ně granát. Vojáci, kteří je zatkli, se obrátili a tato chvíle stačila k tomu, aby se pozatýkaní občané rozprchli.

Otec Vlastimily Holakovské se svým bratrem odpovídají na volání: „Je konec,“ a odcházejí na pomoc vesničanům, ale bohužel strýc Vlastimily se stává jednou z osmi obětí toho dne.

V tom okamžiku vycházejí z hospody dva němečtí manželé a dodnes nevíme, zda to byli oni, kdo dal rozkaz, či pouze orodovali za zajatce a hlavně není jasné, kdo to vůbec byl. A tak vojáci zajatce pouštějí a matka Vlastimily se plazí celou cestu od hospody až dolu k části V Chalupách.

Mezitím soused utíkal se svými dětmi do lesa, a tak vzal malou Vlastimilu na záda a vzal ji sebou.

V budově družstva byl skrytý kulomet, který nepřetržitě pálil na občany.

Střelba odeznívá brzy po 11. hodině a Němci odcházejí i s osvobozenými zakarpatskými Rusy a zabavenými automobily.

Ten den se mnoho lidí ukrylo v lese v krytech vybudovaných už za války. Toho dne také zemřeli Josef Hlaváček a Josef Bíba, Josef Brtana, Josef Král ml., Josef Charouzek, Alois Hrdoušek a Josef Soukup.

Neděle

Části rodin jsou v lese a část ve vesnici. Ve vesnici doutnají dvě chalupy, ta Stejskalova a Markvartova a na zemi leží osm mrtvých.

Lidé se pomalu vracejí z lesa a otec Vlastimily jim šel naproti, ale stále vidí, jak v lesíku pobíhají od stromu ke stromu nějaké siluety. Najednou se z lesa ozývá střelba a lidé se rozprchávají zpátky do svých skrýší v lese, což byly díry v zemi přikryté chvojím, trávou apod. A někteří se vracejí zpátky ke svým domovům. Jediná zasažená byla Alžběta Soukupová, která se zraněnou rukou utekla do lesa.

Tento den, neděli 6. 5. 1945 se Němci rozdělili do 6 skupin a začal masakr.

Spodní část vsi

Rodiče Vlastimily se schovávají v jámě na vápno, která zbyla ještě od stavby domu. Jáma byla jen díra v zemi překrytá několika špalky.

Manželé Hrdouškovi (rodiče paní Holakovské, za mlada Hrdouškové) pozorují, jak přichází Němec k mlatu a tyčinkou dlouhou asi 30 cm bouchá o stroj a hází ji do slámy. Sláma se vznítila a začala hořet.

Manželé ze svého úkrytu vidí, jak neznámý Němec vede manžele Vlachovi z vedlejší chalupy. Paní Vlachové řeknou, aby odstoupila, a pana Vlacha před jejíma očima zastřelí. Někteří Němci totiž vraždili na potkání a jiní vraždili pouze muže a ženy brali do zajetí.

Dále začínají hořet domky Františka Kuzdase, Františka Slaniny a Františka Soukupa.

Jak začal hořet statek Holakovských, tak začala hořet i polena, jimiž byla přikryta jáma na vápno, proto se manželé vyplížili do stájí, zahrabali se do podestýlky pod zvířata a takto přečkali až do té doby než přijeli hasiči v 13:00.

Dále vzplanula chalupa Josefa Krále a v dalším stavení zavalily hořící trámy mrtvolu Josefa Charouzka. Vzplanula také chalupa Aloise Hrdouška, který byl zastřelen už předešlý den.

V chalupách toho dne byli zabiti i pan Stupka a Matěj Dvořák s Manželkou.

Horní část vsi

Jan Král byl zastřelen před dveřmi obecního bytu pro chudé. Ve stejnou chvíli vzplanula stavení Václava Houčka a Jana Karmína. Josef Karmín a jeho rodina přečkali řádění ve sklepě.

V doutnajících zbytcích domu babičky Vašků leží její tělo. Tělo je bez hlavy.

Vzplály další budovy: domov rodiny Zápotočných, obchod Aloise Zavadila, hostinec U Doubků a obecní kovárna. Také zavraždili nemocnou vdovu po Josefu Soukupovi.

O řádění se dozvídá revoluční výbor v Pacově a vyjednává s posádkou Wermachtu, která už se vzdala. Velitel se rozhodl pomoci. Vyjeli na pomoc Leskovickým. Z aut vystupují před vesnicí a dál jdou pěšky, ale než dorazí do vesnice, jsou vojáci pryč.

Esesáci vypalují část vesnice V Chalupách. Zbývají jim poslední dvě stavení, když se najednou ozve signál, jako když něco hvízdne. Němci se sbalili, naskákali do aut a odjeli. Rudá armáda už byla přeci jenom blízko a Němci se už asi báli.

Toho dne též byli zavražděni rodina Pavlů, Vaverků, pan Stupka a Matěj Dvořák s manželkou a vzplálo mnoho chalup.

Tímto písknutím skončilo nešťastné drancování vesnice Leskovice. Na spornou otázku, jestli byl Hauck, který měl na svědomí velkou genocidu Židů ve Francii, přítomen v Leskovicích, jsem se stoprocentní odpovědi nedopátral. Někdo tvrdí, že ano, a někdo, že ne. Například jsem se dozvěděl, že paní Peňázková, které bylo v době tragedie 15 let, tvrdila, že s Hauckem v Leskovicích osobně mluvila.

Ve vesnici začíná být zmatek. Říká se, že Němci na jedné straně odcházejí a na jiné přicházejí, ale po chvíli se občané uklidní. Přichází pomoc! O několik hodin později už se v Leskovicích objevila ruská armáda.

Po válce byl v Leskovicích zbudován pracovní tábor. Paní Holakovská si není jistá, kdo byl v tomto pracovním táboře uvězněn. Pracovní tábor vedli dva partyzáni, kteří měli za úkol hlídat pracovníky. Tábor stál na základech rodného domu paní Holakovské, z kterého zbyly pouze obvodové zdi. Přes tyto zdi byla natažena provizorní střecha a lidé bydleli v dřevěných boudách. Pracovníci měli za úkol dodělávat bourací práce.

Lidem, kteří přišli o dům, stát postavil nový. Sedlákům postavili statky na polích k Moravči, a tak se tomu místu říká U Pěti sedláků. Chalupníkům postavili poměrně velké pěkné chalupy a bezzemkům postavili menší domky. Nikdo si sice nemohl postavit domek tam, kde měl dům původně, ale museli si je postavit v řadě, o čemž bylo rozhodnuto v Praze. Základní kámen přijel do Leskovic položit tehdejší ministr zemědělství pan Ďuriš. Domy stavěly dvě firmy Baťa a Frolík z Českých Budějovic.

Mezitím lidem bez domova, kteří měli jen to, v čem toho večera odešli z domova (například Vlastimila neměla ani boty), byly přivezeny dřevěné budky, v kterých žili čtyři roky. V chatkách byla zima, škvírami ve stěnách foukalo a zatékalo do nich.

Po tragedii se stala zajímavá věc. Rodiny zavražděných se nebyly schopny domluvit na jednotném místě pohřbu, a tak jsou katolíci pohřbeni v Nové Cerekvi a evangelíci v Moravči.

Dnes jsou Leskovice hezká a malebná vesnička na Vysočině a jak Vlastimila Holakovská říká: „Je to obec bramborářská na Vrchovině.“

Galerie
První strana zpávy o Leskovických událostech sepsaná na velitelství SNB v Nové Cerekvi, kterou jsem nalezl ve státním archivu v Pelhřimově Odpověď na žádost z Amerického velvyslanectví ohledně vypálení Leskovic, kterou jsem nalezl ve státním archivu v Pelhřimově
Zpráva z amerického velvyslanectví, kterou jsem nalezl ve státním archivu v Pelhřimově Bývalí hrob katolíků zavražděných v Leskovicích umístěný v Nové Cerekvi
Pracovní tábor v Leskovicích, nalevo otec Vlastimily Holakovské Alois Hrdoušek, zavražděn v tyto květnové dny
Miroslav Stupka, zavražděn v tyto květnové dny Josef Hladílek ml., zavražděn v osudové dny
Pamětní karta nově vystavených leskovic Kolekce známek k výročí vypálení Leskovic
Záběry ze zničených Leskovic Rodina Soukupova před prozativním domovem
Společná fotografie s paní Holakovskou
Leskovice

Vesnička Leskovice leží nedaleko města Pelhřimov na Vysočině. Je asi 615 m.n.n.

Byla založena někdy okolo roku 1380 a dnes v ní žije okolo 100 obyvatel.

Deska se jmény zavražděných na památníku v Leskovicích Bývalá mapa Leskovic s vyznačenými významnými domy z vyprávění od paní Holekovské
tzv. U pěti statkářů Nádražní budova, v které byl umístěn kulomet
Bývalý hostinec U Doubků Malebná kaplička na dnešní návsi
Bývalý dům paní Holakovské Hasičská zbrojnice před kterou se skládali mrtví
pohled od části vsi v chalupách k lesu kde měli lidé skrýše, v kterých se ukrývali přez noc pohled od bývalé horní části vsi k dolní, která bývala v okolí rýbníka
Dnešní domov paní Holakovské vystaven z vládních peněz po válce
Příběh místa

Vesnice byla ve dnech 5. a 6. května 1945 vypleněna Němci prchajícími před rudou armádou. Vše začalo místní povstání. Celý příběh tohoto místa v těchto dnech je popsán v životním příběhu Vlastimily Holakovské.