Lví silou, letem sokolím

Ve svém vyprávění Vám představíme vzpomínky paní Olgy Porkertové. Ta se narodila 24. 8. 1933 v Rychnově nad Kněžnou. Námi zpracovaný příběh se ale odehrává především v Liberci a týká se roku 1968, událostí ani ne tak politických jako spíše každodenních – života rodiny Porkertovy v době srpnových událostí a nástupu tzv. normalizace.

V 50. letech se Olga s manželem Josefem přistěhovala do Liberce, v roce 1956 se jí narodila dcera Olinka, o tři roky později syn Josef. Paní Porkertová pracovala v 60. letech na poliklinice. Podmínky ve zdravotnictví byly zcela odlišné od těch dnešních – na celý liberecký okres byly jen tři laborantky, neměly žádné přístroje, protože se sem „ze západu“ nedostaly. „Fasovaly“ jen dvě krabičky jehel na celý rok, musely je brousit smirkovým papírem a všechno vybavení denně vyvářely. Díky tomu se dnes Olga nad nadávkami lidí v čekárně jen usmívá a v duchu si říká: „Já bych ti přála, aby tě někdy píchli takovou jehlou, jakou jsme píchali my.“

Její manžel pracoval ve slévárně, ale se sháněním práce míval problémy kvůli svému jménu. Byl synem továrníka a v rámci tzv. Zlaté akce byl zatčen a na tři roky uvězněn. Jednoho večera přišla státní bezpečnost a sebrala rodině všechno zlaté a cenné. Konkrétně pan Porkert přišel o Svatováclavskou sbírku mincí, kterou dostal ke křtu. Když se o ni pak kolem roku ´68 hlásil, dozvěděl se, že mince byly prodány. Potom, co se Josef z vězení vrátil, a ředitel slévárny ho odmítl přijmout, údajně kvůli kádrovému posudku, zažádali mladí manželé o vystěhování, po čemž zaměstnavatel obrátil a pana Porkerta přijal.

Olga brala celkem 1100 korun měsíčně, nebýt maminky a toho, že nemusela platit jesle a školku, tři roky bez manžela by zvládala jen těžko. I když i takovou úlevu jí takříkajíc „omlátili o hlavu.“ Jedna z maminek si například ve školce stěžovala, že platí pět korun a její syn nepřibírá na váze, a jak je vůbec možné, že Porkertovi neplatí nic a Josífek pěkně nabírá.

Olga vždy dbala na to, aby rodina držela pohromadě. Vždycky snídali společně, prý aby ta výživa k něčemu vypadala. Večeře byla teplá a většinou také společná. Důležitý pro ni byl i zdravý životní styl a pohyb, proto celá rodina cvičila. „Byly to osvěžující chvíle pro člověka, který cítil určité omezování celý den. Kdyby už nic, tak prospěju národu tím, že všecky děti v Liberci budou umět kotrmelec.“

V druhé polovině 60. let manželé Porkertovi s nadějemi sledovali postupné uvolňování atmosféry. S nadšením vítali obnovu Sokolu i skautské organizace. Proto pro ně byl, stejně jako pro všechny, 21. srpnem velkým šokem. Víceméně nikdo nic netušil, ač mezi lidmi kolovaly různé zvěsti. U Porkertových byla navíc „na handlu“ holčička z Německa a malá Olga byla zas tam. Pan Porkert byl v ten den na služební cestě a Olga přemýšlela jen nad tím, jak situaci co nejrozumněji vyřešit. Šla do práce jako každý den, ale ze Šaldova náměstí už byla slyšet střelba, raději to tedy vzala oklikou Vzdušnou ulicí. Když dorazila na polikliniku, byla čekárna plná seniorů, kteří tu byli schovaní, tudíž spokojení. Požádala je, aby po vyšetření zůstali chvíli v čekárně, protože venku se něco děje. Pak už se věnovala svojí práci, jen ten den bylo v nemocnici více raněných. Olga den prožila sice víceméně normálně, ale jedna ze zdravotních sester přišla o život, když ji manžel doprovázel do práce.

Jelikož Porkertovi bydleli u kasáren, byli v ještě větší nejistotě. Když se Olga i sousedé vrátili z práce, začali vyklízet sklepy a prádelnu, aby se v případě nutnosti měli kam ukrýt. Situace byla zmatená a nepřehledná, protože lidé něco viděli, ale něco jiného hlásil rozhlas nebo psali v novinách. Paní Porkertové se v ten den vynořily vzpomínky na rok 1939, kdy už jednu okupaci zažila jako malé děvče.

21. srpna se Josef narychlo vrátil ze služební cesty. Ráno mu totiž recepční řekla, ať si pospíší, že nás zabírají Rusové. Jen tak tak stihl poslední rychlík, který jel souběžně s tanky. Jakmile dorazil domů, museli vyřešit situaci „s handlem.“ Auto v té době neměli, a tak si Josef půjčil motocykl. Naložil německou holčičku Ilonku a dojel s ní do Bad Schandau, kde byl nejbližší hraniční přechod. Cestou byli zděšeni z převrácené vojenské techniky a vojáků, které viděli všude kolem. Když dojeli na hranice, celníci je samozřejmě nemohli pustit, ale jakmile šlo o děti…Ilonku poslali pěšky přes hranice a dělali, jakoby nic. Ale co s Olinkou, která byla v Altenbergu? Když Ilonka řekla rodičům, že Josef čeká na hranicích, přivezli tam Olinku. Josef mezitím zjišťoval, jestli může mluvit s velitelem, kterého nakonec našel a naštěstí se s ním domluvil francouzsky. Pan Porkert mu osvětlil situaci, velitel pochopil a naložil ho do auta, přikryl plachtou a převezl přes hranice, kde už čekala Olinka. Pak naložil na „gazík“ i ji, zase přes ně přehodil plachtu a jeli zpátky. Na hranicích už Olinka i tatínek přesedli na motorku a jeli domů, do Liberce. „Myslím, že si to bude pamatovat dokonce života, to všechno, co viděla,“ říká Olga při svém vyprávění.

Zpětně ještě vzpomíná na to, jak Olinku vezli do Altenbergu a viděli všude v lesích spousty vojáků, ale mysleli si, že se jedná jen o cvičení. Nikoho ani nenapadlo přemýšlet o „kontrarevoluci.“

A co následovalo potom? Normalizace. Spousta straníků musela opustit své posty, ale i v nejhorších časech se k sobě alespoň někteří lidé uměli chovat slušně. Před Vánoci přinesl Olze pán, kterého znala jen od vidění, krabici oříšků, protože pracoval ve skladě. Jen tak, nejspíš věděl, že má dvě děti a nestíhá vystát frontu. Jezdilo se také na brigády a jednou zdravotníci museli na pole, ovšem i s doktorem Ulvrem, který byl porodník. „Já z vlastní profese jsem proti těžké práci žen, takže si děvčata sedněte, sluňte se a já to udělám,“ řekl a všechnu práci udělal za ně.

Součástí nového období byly i prověrky. Bylo potřeba podepsat souhlas nebo nesouhlas se vstupem vojsk na naše území. Jestliže dotazovaný souhlasil, bylo vše v pořádku. Pokud ale nesouhlasil, přišel o místo nebo musel přestoupit na hůře placenou pozici. Olžin nadřízený se s tím ovšem vypořádal po svém a elegantně. Žádného zaměstnance nevydíral, ani do ničeho nenutil. Jednoho po druhém si je volal k sobě. „Podivejte se, mám tady takový lejstro, je to spousta otázek a odpovědí, já nemám moc času, vy určitě taky ne, já to vyplnim za vás.“ Nikdo z oddělení neprotestoval, prostě drželi při sobě.

Olga vzpomíná i na léta v Sokolu (členové tak organizaci říkali i přesto, že se musela přejmenovat na tělovýchovnou jednotu), kam chodí dodnes. Bylo to krásné odreagování, všichni si byli rovni a říkali si křestními jmény, naučila se tam hrát i žít „fair play“. Zpětně si vybavuje nacvičování Vltavy v Praze (šlo sice o spartakiádu, ale všichni přitom vzpomínali na sokolské slety). Všechny cvičenky bydlely na Pankráci. Olga se jednou vracela o něco dříve než ostatní a z tašky jí vyčuhovaly kužele. Když ji viděl kolemjdoucí mladík, začal hvízdat „Lví silou, letem sokolím“. Potěšilo ji, že i mladý člověk věděl, o co jde.

Paní Porkertová u tělovýchovy zůstala až dodnes, a to hlavně díky své mamince, která jí jednou řekla „Já odejdu, ale ty, ty se nevzdávej, protože aby kvůli nějaký politický partaji byly naše děti ještě ke všemu křivý, tak to teda ne.“

A co rodině Porkertových rok 1968 dal nebo vzal? Olga se smíchem prohlašuje, že už byli dost obrněni po předchozích událostech. Nicméně se utvrdila v tom, že člověk musí žít, zachovat si čistý štít a nikomu neublížit, brát věci tak, jak jsou. „Jsme tady kapka v moři, ale proto nemusíme žít v poddanství. Můžeme být malá, ale zdravá kapka.“ A to učila i své děti, které trpěly vlastně nejvíc, třeba proto, že přišly o milovaný skaut.

Celkově paní Porkertová hodnotí situaci po roce ´68 jako psychicky hodně náročnou. Na lidi byl vyvíjen nátlak a byli zastrašováni. Uvolnění nastalo až začátkem 80. let. Olga dodnes vzpomíná na slova své maminky, která říkávala „Příští válka bude válkou nervů,“ a normalizační atmosféra ukázala, že se nemýlila.

Galerie
Fotky z novin „Nepokořená svoboda“, které vyšly 22. srpna 1968 Fotky z novin „Nepokořená svoboda“, které vyšly 22. srpna 1968
Fotky z novin „Nepokořená svoboda“, které vyšly 22. srpna 1968    Zdroj: Osobní archiv paní Olgy Porkertové Fotky z novin „Nepokořená svoboda“, které vyšly 22. srpna 1968    Zdroj: Osobní archiv paní Olgy Porkertové
Noviny Vpřed   Zdroj: Osobní archiv paní Olgy Porkertové Noviny „Pochodeň“, na jednom z transparentů napsáno: „Nestřílejte, volové, jsou tady lidi!“    Zdroj: Osobní archiv paní Olgy Porkertové
Foceno v Altenbergu. Zleva: Olga Porkertová ml., sestřenice Ilony a Bärbel, Ilona, Josef Porkert ml., Bärbel (setra Ilony)    Zdroj: Osobní archiv paní Olgy Porkertové Jarní prázdniny 1968, rodina Porkertových. Zleva: Josef Porkert, Olga Porkertová ml., Josef Porkert ml.    Zdroj: Osobní archiv paní Olgy Porkertové
Idite domoj! aneb 21. srpna v Liberci
Sovětský tank naráží do podloubí hotelu Radnice. 21.8. 1968, náměstí Bojovníků za mír.    Zdroj: www.totalita.cz, www.tydenvlk.cz Sovětské tanky přijíždějí ulicí Sokolská. 21.8. 1968, Liberec.    Zdroj: www.totalita.cz, www.tydenvlk.cz
Pomník obětem 21. 8. 1968. Instalován v průčelí liberecké radnice.    Zdroj: www.totalita.cz, www.tydenvlk.cz
Příběh místa

21. srpen 1968 se řadí mezi temné momenty české historie. Po uvolněném Pražském jaru přišlo drsné probuzení v podobě vpádu vojsk Varšavské smlouvy – našich „zachránců“ – do Československé republiky.

Liberec byl jedním z prvních měst, kudy se armáda přihnala do naší země. Do města pod Ještědem přijížděly sovětské jednotky z území Polska a NDR. První zprávy o překonání hranic se do Liberce dostaly krátce před půlnocí. Zanedlouho poté se nad Ještědským sedlem objevila vojenská letadla a bombardéry. O půl hodiny později se již městem ozýval hluk vyvolaný tanky, obrněnými transportéry, tahači děl a dalších doprovodných vozidel vojenské techniky.

Vojska měla namířeno do Prahy, Libercem projížděla kolem Divadla F. X. Šaldy, hlavní pošty a radnice přes náměstí Bojovníků za mír. V ulicích se kvůli hluku začali objevovat nic netušící lidé.

Krátce po třetí hodině ranní došlo i na střelbu. Na vůz „Volha“ projíždějící pod lešením radnice dopadla prkna, načež z auta vystoupili dva vojáci a začali střílet ze samopalů. Nad ránem již chodníky lemovaly stovky shromažďujících se lidí. Svůj protest dával najevo každý jinak. Někdo hrozil pěstmi nebo pobouřeně pokřikoval na vojáky, jiní plakali.

Nejvážnější incident odstartoval v 7:15. Kolem radnice projížděl „gazík“, na němž seděli vojáci se samopaly. Na vozidlo byla z lešení hozena další prkna a někteří lidé začali házet také kameny nebo stavební materiál, kterého bylo všude dostatek, protože radnice procházela rekonstrukcí. Ruský GAZ nejprve odjel, ale netrvalo dlouho a vrátil se i s obrněnými vozy a nákladními auty. Na místě útoku vojáci zastavili a začali zběsile střílet ze samopalů do vzduchu, ale i do davu. Střelba byla poměrně krátká – trvala tři minuty, ale vyžádala si čtyři mrtvé a desítky raněných.

V poledne přišla další tragédie – jeden z tanků se odchýlil ze směru cesty, která vedla přes náměstí Bojovníků za mír a narazil do podloubí u hotelu Radnice. Tank také při couvání poškodil několik sanitek, což vyvolalo u lidí další vlnu nevole. Postupně se požárníci, ale i dobrovolníci snažili vytahovat z trosek raněné.

Kolem poledne dosáhl odpor a rozhořčení obyvatel vrcholu. Na stožárech, které byly před radnicí, vlál černý prapor spolu československou vlajkou. Městem zněla hesla: „Lenine, probuď se, Brežněv se zbláznil!“, „Iditě domoj!“ nebo „Pryč s okupanty, my chceme svobodu!“ a mnoho dalších.

Celkem zemřelo 9 lidí a asi 40 dalších bylo zraněno. Lidé doslova prahli po informacích, často se ale objevovaly také dezinformace a fámy.

Například „21. srpna ve 14.00 ´Vysílač Hradec Králové´ oznámil: Při vstupu okupantů do Liberce bylo 6 lidí zabito a 17 zraněno. Tyto zprávy byly zlostnými výmysly, které měly za účel vyvolat u prostých občanů nenávist ke spojeneckým vojskům.“

(Bílá kniha, str. 133)

Na místech, kde 21. 8. zahynuli lidé, vznikly improvizované pomníčky s desítkami svíček a květin. V roce 1990 vytvořil Jiří Gdovín pomník obětem 21. srpna 1968 v podobě tankového pásu, do nějž byla vyryta jména všech devíti obětí. Ten je instalován v průčelí radnice.