Potěmkinovy vesnice

Paní Danuše Permanová se narodila ve zlém období, narodila se v době, kdy ve světě zuřila válka, a všechny události, co se po válce děly, už bude mít ve své paměti navždy zaryté. Kromě nejstarších vzpomínek, kdy jejich vesničkou projížděla americká vojska, si pamatuje, jak se přestěhovali do Českých Velenic, kde její tatínek pracoval u celní služby. I když byla malá holka, dodnes jí zní v uších rozhlasová zpráva z roku 1948, oznamující národu, že prezident Edvard Beneš abdikoval a na jeho místo nastoupil K. Gottwald. Snad se jí tolik zaryla do paměti proto, že tolik zasáhla její rodiče.

To, co přišlo po roce 1948, bylo opravdu zlé. Vlády se ujali komunisté a mnoho lidí, kteří režimu nevyhovovali nebo s ním nesouhlasili, muselo z Československa odejít. Ale doma to bylo ještě horší, vždyť jednoho Danušina učitele odsoudili jako vlastizrádce jen za to, že měl doma vysílačku! Také postavili na hranicích s Rakouskem ostnaté dráty. České Velenice ležely hned u hranic, lidé tudy utíkali, pohraničníci je pronásledovali a nálada v obci byla příšerná.

Později se Danuše s rodiči odstěhovala do pohraničního městečka na druhém konci republiky, do Frýdlantu. Tady chodila do školy kolem papírnictví a jednou se tam za výlohou objevil velký plakát, na kterém byl nakreslený tříhlavý drak. Jedna hlava měla podobu Milady Horákové, druhá Vladimíra Clementise a třetí byla Rudolfa Slánského. Všichni byli označení jako zrádci, u všech bylo napsáno, že byli „spravedlivě odsouzeni“ k trestu smrti. Obsah tohoto sdělení sice malá Dana moc nechápala, ale cítila, že se děje něco špatného.

Její dojem umocňovalo i to, že doma společně s rodinou poslouchala zprávy ze zahraničí. Tatínek uměl německy, takže sledoval především zprávy z Rakouska, ale výjimkou nebylo ani poslouchání Hlasu Ameriky, Svobodné Evropy nebo BBC. Člověk ale musel pořádně natahovat uši, aby něco slyšel, protože příjem byl znemožňován rušičkami, a zároveň museli tajní posluchači natahovat uši i proto, aby je náhodou neslyšel někdo, kdo by je mohl udat za nedovolený poslech. Proto také rodiče dětem kladli na srdce, že o tom, co zní doma z rozhlasového přijímače, se nikde nemluví. „Bylo to jak za války,“ vzpomíná Dana, „vždyť můj muž byl kvůli stejné věci na gestapu, když mu byly čtyři. To jeho rodinu udala sousedka, která nebyla nejspíše duševně v pořádku, na jeho rodinu zavolala gestapo a jeho i jeho rodiče vyslýchali. Manžela tam prý upláceli čokoládou a různými sladkostmi, ale když řekl, že doma rádio nemají, tak je propustili, protože malé dítě o takových věcech nelže. Ale rád na to vzpomíná, chovali se k němu prý hezky a ještě dostal plno dobrot.“

V 50. letech tedy měla celá Danina rodina dostatek informací i z jiných zemí, ale nesmělo se o tom nikde jinde než doma mluvit. Jednou ale byla Danuše stejně nachytána. Tehdy v jednom ze zahraničních rozhlasů mluvili o Potěmkinových vesnicích a několik dní na to přišla do školy inspekce. Zástupce ředitele s několika pány se dětí jen tak mimochodem zeptal, co vědí o Potěmkinových vesnicích, a Dana, asi jediná, kdo o tom někde něco slyšel, se hned přihlásila: „Potěmkinovy vesnice byly postavené jen na oko, aby oklamaly nepřítele,“ sdělila pánům. Dodnes si pamatuje na jejich reakci, když se po odpovědi na ni udiveně podívali. Ale malou holku přece nemohlo vůbec napadnout, že si takhle prověřovali, jestli někdo poslouchá cizí rozhlas. Naštěstí z toho ona ani její bližní neměli žádné problémy.

Dana sice nemohla jít studovat Vyšší hospodářskou školu pro zahraniční obchod v Praze, přestože k oboru měla velmi blízko nejen díky tomu, že její tatínek byl celník, ale i proto, že se snadno a rychle učila cizím jazykům. Jak později zjistila, její přihláška ke studiu do prahy vůbec nedošla, ale nakonec vystudovala alespoň Vyšší hospodářskou školu bez zahraniční specializace. Na dobu středoškolských studií ráda vzpomíná, především na spartakiádu v Praze, kde si s kamarádkami užila spoustu zábavy a zároveň poznávala metropoli a navštívila zde řadu jí dostupných kulturních akcí.

Stále zůstávala „věrná“ zahraničnímu rozhlasu a každé ráno před odchodem do práce poslouchala BBC. Nežilo se jí nijak špatně, ale léto 1968 pro ni bylo velkým zklamáním. Byla zoufalá, když po chvíli „komunismu s lidskou tváří“ vtrhla ráno 21. srpna do Čech vojska Varšavské smlouvy. Ale když vojska projížděla Libercem, tak jim lidé znemožnili průjezd, a dělníci pracující na radničním lešení házeli na tanky podlážky. „Vojáci nevěděli, co se dělo, mysleli, že jdou proti kontrarevolucionářům, a tak bohužel došlo k tomu neštěstí, při kterém bylo hodně lidí postřeleno nebo zastřeleno… A později se mi jeden komunista chlubil, že šel na pohřeb těch lidí a fotil si z křoví ty, co přišli uctít mrtvé, a pak je udal.“

Před ale i po vpádu vojsk byl na každého psán posudek, psal ho buď třídní učitel, nebo nadřízený v práci. Posuzovala se nejen pracovní morálka daného člověka, ale především jeho vztah k režimu. Paní Permanová měla posudky velmi dobré, protože byla jednak velice pracovitá, ale především se neustále vzdělávala a zdokonalovala. I její pracovní pobočka byla vyhlášena jako jedna z nejlepších, však se zde Danuše i její spolupracovníci maximálně věnovali své práci. Ale pokud měli soudruzi o ní nějaký jiný posudek, tak ten se paní Permanové do rukou bohužel nikdy nedostal. Myslí si, že o ní byly psány určitě i posudky horší, obzvláště když po pár měsících členství vystoupila z KSČ, a nemohla už zastávat vyšší pozici, než byla vedoucí oddělení.

Po celou dobu normalizace měla Danuše každý podzim splín: „Byla to jen jedna velká hra, která se pořád jen opakovala, už se nic výjimečného nedělo, ale člověk neměl stále možnost dělat něco navíc, dělat něco zajímavějšího. Možnosti, aby mohl člověk rozvíjet svou osobnost, byly tehdy opravdu omezené.“

Po roce 1989 se život uvolnil a paní Permanová dostala možnost odjet na dva měsíce na stáž do Londýna. Dodnes na to velice ráda vzpomíná: ,,Byla jsem i na několika seminářích v zahraničí, například v Rakousku a Německu. Byla to tak trošku kompenzace za tu dobu, když jsem opravdu nikam nemohla,“ říká.

A jak hodnotí 60. léta a dobu normalizace s odstupem čtvrt století? „I přes ty nepříjemné a hrozné věci na té době bylo něco krásného. Lidé měli k sobě blíž, nic si nezáviděli, protože měli toho úplně stejně. Děti byli častěji venku než dnešní děti. Nebylo toho tolik, co dnes, ale bylo to lepší a kvalitnější. Dnes sice můžeme jezdit, kam se nám zlíbí, a dělat, co chceme a kdy chceme, ale vše má své plusy a mínusy.“

Galerie
Paní Dana Permanová Pracovní hodnocení paní Permanové z roku 1986
Komplexní hodnocení z 12. 6. 1976 Noviny Večerní Praha ze srpna 1968
Noviny ze srpna 1968 Rudé Právo z 27. srpna 1968
Článek v novinách z roku 1968 Posudek z roku 1962 a zpráva o cestě do Hannoveru
Plakát proti kapitalistickým státům Výzva k volbám
Plakát, podporující spolupráci