Odsun ze Sudet

„Všechno začalo smrtí našeho prvního československého prezidenta Tomáše Garrigue Masaryka.“ S těmito slovy se chopila vypravování má milovaná babička, která si do dnes živě vybavuje stresující období neklidu z přicházející druhé světové války.

Moje babička, Soňa Palátová se narodila 13. 12. 1927 v Kojetíně, kde nestrávila ani 2 roky svého života. Její otec Jaroslav Waltera zaměstnaný jako státní úředník, byl přeložen do Uničova. Společně se svou manželkou, babiččinou matkou Marii Walterovou, která byla velice citlivá a krásná žena pečující o domácnost, se přestěhovali do tohoto osudného města. Z babiččiných slov lze jednoznačně vyčíst, že zde prožili nádherných 10 let jejího dětství. Tato rodinná idylka se začala kazit už na počátku roku 1938, kdy vůdce Sudetoněmecké strany Konrád Henlein, otevřeně propagoval zvolení jeho strany. Navíc šířil ódy na vůdce Adolfa Hitlera a mermomocí se snažil získat další potenciální členy do své strany.

Ani částečná mobilizace provedená dne 20. května 1938 nezvrátila houstnoucí atmosféru strachu v českých zemích a zejména v pohraničních oblastech. V červnu téhož roku, se konaly obecní volby, ve kterých s jasnou převahou vyhrála strana SDP. Díky této nemilé události se zvýšilo napětí mezi německou většinou a českou menšinou obyvatel.

Otec Jaroslav Waltera po těchto nepříjemných událostech bedlivě sledoval vyvíjející se situaci. Po neustálých výpadech českých Němců, kteří útočili proti československým policejním stanicím a celnicím a po rozhlasových projevech, bylo zřejmé, že budou Sudety nakonec zabrány. „Otec neustále volal na ředitelství v Olomouci, aby se informoval o situaci,“ vzpomíná má babička s nostalgií. Nakonec pan Waltera dostal cennou informaci, aby se se svojí rodinou okamžitě odstěhoval, protože bude Uničov v nejbližších dnech zabrán Německou říší.

Netrvalo to dlouho a skutečně bylo v rozhlase vyhlášeno, že bude Uničov zabrán a tudíž přestane patřit Československu. Napjatí Walterovi už čekali se svými zabalenými zavazadly, až budou muset opustit jejich milované město. Signál přišel v podobě dopisu od jejich drahého kamaráda, který pracoval jako lékař a bydlel 10 minut od jejich příbytku. V dopise stálo: „Pane inženýre, běžte si ihned koupit lístky a zajistit vagón pro přestěhování na poslední vlak z Uničova, který odjíždí v 5:00 h ráno, druhého dne.“

Pan Waltera na nic nečekal a uposlechl doporučení svého blízkého kamaráda a ještě téhož dne běžel zajistit lístky a vagón do Olomouce. Ochotní vojáci pomáhali mé rodině s přestěhováním. Nikdo nechtěl nechat svůj majetek Hitlerovi. Všechny věci se daly do vagónů a zapečetily se.

„V noci jsme skoro nespali,“ popisuje, má babička, osudný začátek dne, kdy se měly změnit jejich životy. Strach z budoucnosti dolehl i na ni, přestože chodila teprve do čtvrté třídy obecné školy. Vstávat museli už hodně brzo, aby nezmeškali vlak, který odjížděl v tak časnou ranní hodinu.

„Když jsme přišli na nádraží, všude bylo plno lidí, kteří byli obklopeni zavazadly,“ vzpomíná na tu nejemotivnější část příběhu, má pamětnice. Obličeje lidí prozrazovaly jejich zoufalství a strach. Lidé slabší nátury bez přestání plakali. Všude vládl chaos a beznaděj. To všechno viděla na vlastní oči tehdy asi 10 letá Soňa Walterová. Tato stresující situace byla na tak mladou dívenku opravdu příliš. Není tedy divu, že se jí udělalo ze všeho špatně a nutně se potřebovala jít vyzvracet. Poté, co se jí udělalo lépe, se obrnila a společně se svými rodiči se snažila dostat, co nejdříve do vlaku, pryč od těch naprosto zoufalých lidí.

Příjezd do Olomouce proběhl v mnohem klidnější atmosféře. Vystoupili z vlaku a v ruce drželi pouze příruční zavazadlo. Ostatní věci byly uloženy v úschovně. Pomalu odcházeli z nádraží a putovali přeplněnou Olomoucí.

Marie Walterová, babiččina maminka, byla z té situace také pořádně vystresovaná. Osud její rodiny záležel na štěstí a náhodě. Stejně jako většina ostatních lidí, kteří v tuto dobu přijížděli z pohraničí, neměla ani rodina Walterova zajištěnou střechu nad hlavou. S optimismem a s trochou nadsázky se díval na tuto prekérní situaci pan Waltera, který se snažil utěšit svou choť a rozptýlit svou milovanou dceru. Navrhl, že by se rodina mohla přesunout do hotelu. Avšak paní Walterové se tento návrh nezamlouval. Moc dobře věděla, že všichni ostatní dostanou stejný nápad jako její manžel a tím pádem, všechna místa v hotelu, budou už dávno obsazená.

Bloumali tedy ulicemi dál a tiše doufali ve spásu. Nikdo z nich nečekal, že jejich prosby budou tak rychle vyslyšeny. Najednou se za jejich zády ozvalo: „Nazdar Slávku!“ Pan Waltera, kterému říkali také Slávku, se s překvapením ve tváři otočil na svého starého přítele ze školy, na pana inženýra Jeleneckého. Prohodili spolu pár konverzačních frází a tu si pan inženýr všiml roztěkanosti paní Walterové a podivné chování jejich dcery.

„Děje se něco?“ zeptal se již jmenovaný inženýr svého kamaráda. Pan Waltera nemeškal a hned svému příteli dopodrobna vyprávěl jejich prekérní situaci. Pan inženýr se zamyslel a za chvilku se mu na tváři objevil potutelný úsměv. „ Mám nápad!“ prohlásil a nabídl rodině bydlení v jeho domě. Všichni na něj doslova zírali s otevřenou pusou. „ Já jsem se konečně přestala třást,“ vzpomíná na ten rozhodující moment má babička. Její maminka začala ze slušnosti podle očekávání protestovat, ale pan Jelenecký se nenechal přemluvit.

Pan Jelenecký byl voják, takže v podstatě čekal na den, kdy bude povolán do služby. Díky nejisté době odvezl manželku s dvěma dětmi k jejím rodičům, kteří bydleli někde za Olomoucí ve vesnici. Takže mu ani v nejmenším nevadilo, že by s ním někdo měl sdílet domácnost. Prý strašně toužil po nějaké společnosti. Velice by ho tedy urazilo, kdyby nepřijmuli jeho pozvání.

Pan Waltera přátelsky objal svého přítele, který je právě tímto činem dostal z nepříjemné šlamastyky. Se svou chotí mu několikrát děkovali za jeho mimořádně štědrou nabídku. Samozřejmě mu nabídli peníze, protože se cítili být dlužníky. Paní Walterová si připadala provinile, že její rodina zabírá jeho dům, ale pan inženýr ji uklidňoval a přesvědčoval ji, že jeho manželka by s tím určitě souhlasila a chválila by ho za dobrý skutek.

V Olomouci, v domě pana Jeleneckého, žila má rodina přes jeden měsíc. Babička s velkou vděčností vzpomíná na dobrý skutek pana inženýra. Situace v naší zemi, byla v té době, vyhrocená. Na politické scéně se objevil nový prezident Emil Hácha a všude vládl strach z Hitlera. Rodině pana Waltery se velice stýskalo po nádherném životě v Uničově. Dříve udržovali s českými Němci velmi dobré vztahy. „Když zjistili, že odjíždíme z Uničova, tekly jim slzy,“ vzpomíná babička na emotivní chvíli, která se odehrála těsně před odjezdem.

Po více jak měsíčním bydlení v Olomouci, dostal pan Waltera vyrozumění, že bude jakožto státní úředník, přeložen do Třebíče. Nastalo tedy další stěhování. Rodina byla už velice unavená z neustálého stresu, ale uklidňovalo ji, že se Třebíč nachází ve vnitrozemí.

Znovu se zajistily vagóny na převoz majetku, tentokrát směřované do Třebíče. Loučení s panem Jeleneckým, nebylo nikterak snadné. Paní Walterová uronila nejednu slzu a i pan Waltera byl z jejich nenadálého odjezdu, dojat. Pan inženýr se zachoval jako pravý gentleman a věnoval malé Soničce na památku, krásnou panenku. Ta ho s velkou vděčností objala.

„Přijeli jsme do Třebíče,“ začíná s dalším pokračováním nestárnoucího příběhu, má pamětnice. Hotel Podlipný se stal jejich novým útočištěm. Velice si pochvalovali rodinu majitelů. Walterovy byli ohromně spokojení s ubytováním a zdejší restaurací. Zajímavostí je, že hotel slouží zákazníkům i v současné době. Pan Waltera začal po více jak měsíčním útlumu chodit do práce a malá Soňa Walterová začala chodit do školy. Jejich život zajel alespoň částečně do starých kolejí. Netrvalo dlouho a rodina získala byt, který se nacházel nedaleko obecné školy, kde Soňa pravidelně docházela. Její prospěch zůstal stejně nadprůměrný, jako tomu bylo v Uničově.

Rodina si na život v Třebíči velice rychle zvykla. Jediný problém skýtaly věčné kopečky a vrcholky, které činili na srdce nemocné paní Walterové čím dál tím větší potíže. Babička hodnotí své působení v Třebíči za velice pozitivní a s láskou na tuto dobu vzpomíná. Z tohoto emotivního příběhu lze jednoznačně vyčíst, že štěstí a náhoda často rozhodují naše životy.

Galerie
Obecná škola v Uničově,  rok pořízení: 1936 Soňa Palátová, základní škola v Třebíči, rok pořízení: 1940
Soňa Palátová, Třebíč,  rok pořízení: 1939
Uničov

Malebné město Uničov se nachází v Olomouckém kraji. Městem protéká řeka Oskava. Založení Uničova se datuje od roku 1213 moravským hrabětem Vladislavem Jindřichem. Uničov se může pochlubit nejstarší městskou listinou na území Čech a Moravy.

Po vzniku Československa tvořilo Uničov nejen české, ale i německé obyvatelstvo. V tomto jedinečném městě rostl počet hlasů pro tehdejší Sudetoněmeckou stranu, jejichž velitem byl Konrád Henlein. 1.května 1938 uspořádalo německé obyvatelstvo manifestaci za podporu Hitlera a Konráda Henleina. Atmosféra ve městě byla napjatá, hlavně kvůli sudetoněmeckým Ordnerům, kteří rabovali české byty, mazali české nápisy…

Češi byli v této části naší země pod neustálou kontrolou. Hilter chtěl totiž najít záminku, aby mohl prohlásit, jak moc jsou Němci v Sudetech utlačováni. V červnu 1938 vyhrála strana SDP s jasnou převahou. Hitler si začal dělat nároky na Sudety, které chtěl připojit ke své říši.

Naše vláda pod vedením generála Syrového odpověděla vyhlášenou všeobecnou mobilizací 23.září 1938. Po Mnichovské dohodě, které se jinak přezdívá “ O nás bez nás“ bylo jasné, že Sudety připadnou Německu.

„Osvobozování“ Sudet německým vojskem započalo prvním týdnem v říjnu roku 1938. Mnichovskou dohodou byly jasně vymezeny 4 pásma Pohraničí, ale po jejich zabrání chtěl Hitler ještě více našeho území. Tehdy byl na řadě Uničov.

Začali obrovské přesuny českých obyvatel do vnitrozemí. Lidé se báli rabování a výhružek smrti. V Uničově zůstalo v roce 1939 jen 68 Čechů, většinou se jednalo o Čechy, kteří byli součástí smíšeného manželství s Němci.

Město bylo ozdobeno hákovými kříži. Klesala životní úroveň tamějších obyvatel a lidé zažívali strastiplné chvíle druhé světové války.

6.května 1945 byl Uničov osvobozen. Od roku 1948 docházelo k přeměně skladby obyvetel Uničova a také docházelo k zprůmyslnění tohoto města. Měl se tu rozrůstat strojírenský podnik.

Uničov byl postupně restaurován a dnes slouží jako výchozí bod pro turisty. Ve městě najdeme Mariánský sloup z 18 století na Masarykově náměstí a také zbytky gotického opevnění.

Uničov je velice důležité místo v naší republice, hlavně díky jeho bohaté historii za druhé republiky.

Příběh místa

Soňa Palátová několik let žila v tomto malebném městě a zažila tady již zmiňované strastiplné chvíle, kvůli kterým byla nucena Uničov opustit.