Sonda do duše černého barona

Pana Richtra již v sedmačtyřicátém roce „uvedli“ na gymnáziu do funkce ústavního řečníka. V květnu 1948 pak někteří jeho spolužáci již dosáhli 18 let a měli jít k volbám, proto bylo uspořádáno volební shromáždění v Klatovech v sále nynějšího Dětského domu naproti Zlaté Huse, kde pan Richtr musel promluvit. Na závěr své řeči se obrátil k přítomným s těmito slovy: „Ó vy, kteří jste vytrpěli již horší věci, nezoufejte ani nyní a věřte, pevně věřte, že spravedlivý bůh učiní i těmto strašlivým dobám konec a nad celým světem se sklene jasná duha míru a pokoje.“ Už tenkrát se prvně znelíbil přítomným komunistickým funkcionářům. A dalšími podobnými vyjádřeními u nich upadl v ještě větší nelibost. Po gymnáziu byl přijat na medicínu, kde byl zvolen ročníkovým předsedou. Negativně se však vyjadřoval proti chystané vysokoškolské reformě a jak sám poznamenává pro mnohé mluvení se dostal do nepříznivého světla. Bylo rozhodnutu, že bude přiřazen k Pomocným technickým praporům. Nepomohla mu ani argumentace tím, že je to jednak nezákonné podle branného zákona, ale také nevýhodné, protože už do něj stát investoval peníze, které by měl vrátit tím, že bude vykonávat službu lékaře.

Během týdne se tak ocitl v Libavé severně od Olomouce. Tam brance ubytovali v příšerných podmínkách, v opuštěném hostinci po Němcích, kde byla celá rota. Mýt se museli v potoce – byl říjen! I zde se brzy znelíbil veliteli praporu, při jehož promluvě si dovolil se zasmát. Když se pak jednou procházel s kamarádem mezi lesy, někdo začal jejich směrem střílet. Střely létaly nad nimi, evidentně s cílem je psychicky ovlivnit a zastrašit.

Zanedlouho byl od lehkého PTP odeslán do dolů, kde byl nucen pracovat až do konce své služby v roce 1953. Naštěstí zde narazil na hodného havíře, který vojákům nosil jídlo na přilepšenou, protože jak sám pan Richtr podotýká „měli dost vysoko do žlabu“. S jeho pomocí a radami se dala strašlivá dřina v dolech snášet. Po této vyčerpávající práci je čekal ještě výcvik nebo politické školení od lidí, kteří sice byli oddaní režimu, ale leckdy neuměli ani pořádně číst, takže to často zbylo na někoho ze „školených“. Co se týče jejich tábora, ten byl podobný jako koncentráky, drátěný plot, nahoře dvě řady ostnatého drátu, brána se strážnicí a s bajonetem spolehlivý chlap. Aby se moc nechodilo na ošetřovnu, tak kdo tak učinil, nedostal 14 dní žádnou vycházku. Vycházky byly pouze za odměnu a nebylo na ně žádné právo. Přesto se panu Richtrovi za pomoci nápaditého fíglu podařilo najít způsob, jakým se pravidelně dostával mimo tábor. Povedlo se mu obstarat si Lékařské repetitorium, což byla v té době vzácnost, či například shlédnout v kině některé západní filmy. Pan Richtr nakonec začal za pomoci z domova zaslaných léčiv ošetřovat i ostatní pétépáky, aby nemuseli na ošetřovnu.

Po nějaké době na šachtě se dostal na velmi nebezpečné místo, kde civilové nechtěli pracovat. Pomáhal odkrývat zával z roku 1917, kde byla dříve těžba přerušena kvůli důlním otřesům. Povedlo se mu získal přízeň důlního tím, že označil nebezpečné místo prkenným křížem.

Když se konečně dostal od PTP domů a chtěl dále studovat, sdělil mu příslušný kádrovák, že na něj převýchova nezapůsobila a musí znovu mezi pracující lid. Skončil u zedníků. Až po nějakém čase dostal posudek, že je dostatečně očištěný a bylo mu umožněno dostudovat.

Galerie
Pan Richtr na zakládající schůzi OK PTP Klatovy - 30. října 1991
Důl Ludvík v Radvanicích

Důl Ludvík byl černouhelný hlubinný důl v Radvanicích, jehož důlní pole se nacházelo v jižní části Petřvaldské dílčí pánve. Důl byl pojmenován podle Ludvíka knížete Salm-Reifferscheidta. Otevřen byl v roce 1912 a v roce 1916 stal samostatným závodem. Důl měl dvě jámy. Těžní jáma z roku 1898 dosáhla postupně konečné hloubky 751,9 metru. Hloubení naráželo od počátku na velké překážky. Převážně šlo o tekuté písky a velké přítoky důlních vod. Proto bylo hloubení v roce 1901 zastaveno a obnoveno až v roce 1909. V rámci organizační změny v roce 1952, kdy byla v Ostravsko-karvinském revíru zřízena čtyři obvodní ředitelství, byl Důl Ludvík s doly Hedvika, Pokrok, Evžen, Václav, Žofie, Zápotocký a Dukla zařazen k Obvodnímu ředitelství Orlová. Od ledna 1989 byl zrušen jako samostatný podnik a až do své likvidace byl pouze pomocným závodem pro Důl Pokrok.

Za dobu své existence vytěžil Důl Ludvík 38,370 mil. tun hodnotného černého uhlí. Největší roční těžba v objemu 859 500 tun byla za okupace v roce 1943 a potom v roce 1963, kdy se vytěžilo 852 550 tun uhlí. V roce 1995 byla výdušná jáma Dolu Ludvík zasypána a opatřena železobetonovým povalem, o rok později stejný osud dostihl vtažnou jámu. Tak skončila činnost dolu, jehož těžní věže tvořily mnoho let dominantu hornické obce Radvanice.

Důl Ludvík v Radvanicích
Příběh místa

Na dole Ludvík pracoval pan Richtr většinu svého působení u PTP. Po nějaké době se dostal na velmi nebezpečné místo, kde žádní civilové nechtěli pracovat. Pomáhal odkrývat zával z roku 1917, kde byla dříve těžba přerušena kvůli důlním otřesům. Společně se dvěma dalšími pétépáky, kterým dělal víceméně havíře, se jim zde podařilo nebezpečnou práci úspěšně dokončit. Také zde získal přízeň důlního tím, že označil nebezpečné místo prkenným křížem.